Pixynergia

Docela často dělám krémovou zeleninovou polévku. Základ je vždy víceméně stejný, hlavní složka se podle situace obměňuje. Je to prosté: osmažit najemno nakrájenou cibulku s aspoň dvěma mrkvemi (stačí nakrájené nahrubo), zalít vodou, osolit a ochutit špetkou muškátového květu. Pak přidám hlavní surovinu, kterou bývá květák, brokolice nebo třeba zelený hrášek. Celé se to dobře uvaří a nakonec rozmixuje do hladka. Když je chuť, přidám mléko nebo smetanu rozšlehané se lžící mouky. A podává se to s kuličkami do polévky („smažený hrášek“), které naše děti milují, případně se smaženými krutony.

Jako varianta se může rozmixovat jen část zeleniny a část nechat vcelku. Včera jsem takto třeba dělal právě hráškovou: asi třetinu brambor nakrájených na drobné kostičky a třetinu hrášku jsem dal vařit do hrnce zvlášť (jen do osolené vody) a po uvaření přilil do rozmixovaného základu a bylo to vynikající. Stejně občas naložím s květákem – vždy je to polévka naprosto skvělá a neodolatelná.

Každý chlap má hranici, kdy si musí přiznat, že na tohle už nemá – byť by k ní předtím vyrazil pln odhodlání a pevně rozhodnut ji pokořit, ba i dalece překročit. U někoho je to třetí základní tábor pod Annapurnou, pro jiného šestnácté pivo, pro dalšího třeba další číslo v téměř prázdné tabulce sudoku… Pro mě je to momentálně stavba HTPC.

Zhluboka jsem se nadechl, skočil do toho po hlavě a začal studovat problematiku, vybírat TV karty, skříně, desky. A v křečích zvolna tuhnul. Nemám na to a nestydím se to přiznat. Postavit si takový stroj podle vlastních představ je při dnešní nabídce komponent zcela nad mé schopnosti. Skončil jsem na motherboardu a dál vlak nejede.

Problémy tohoto druhu jsem řešil už dávno a nejednou a pouze se střídavými a vždy jen kompromisními výsledky. Nicméně doba pokročila, a to, co jsem tak zoufale sháněl a vymýšlel před pěti lety, je dnes již realitou a řešitelné ve velké nabídce a bez kompromisů. Akorát že jeden musí rozumět těm drátům, umět si vybrat správné součástky a dobře si to pospojovat. A to já neumím.

Takže prosím:

Hledám někoho, kdo mi (za úplatu, ovšem) postaví a rozchodí HTPC podle mé specifikace. Neskonalý vděk a hluboký obdiv incl.

Předběžná představa:

• Požadovaná funkčnost: MediaPortal nad Windows 7, (příp. i Win7MC), sledování a nahrávání televize z DVB-S (HD) i DVB-T, možnost sledovat/nahrávat dvě různé stanice, časované nahrávání (včetně probuzení stroje), timeshift, přehrávání DVD, přehrávání multimédií z disku a ze síťového disku (MP3, videa s titulky), internet a zobrazení videostreamů (archiv ČT, Novy, Stream, Youtube atd.)
• Skříň: mini/micro ATX HTPC desktop, cca něco takového
• Zdroj: max. úsporný, a co nejtišší (platí i pro ostatní mechanické části)
• Procesor: Intel Core 2 Duo (nebo srovnatelný) – nutno plynule přehrávat a zpracovávat HD video
• RAM: min. 2 GB
• TV karta: DVB-S2 s podporou HD + CI fungující s kartou UPC, vše s plnou funkčností pod MediaPortalem. Moje zatím nejlepší nalezená volba je TechnoTrend S2–3200 CI HDTV, k tomu nějaká druhá karta DVB-T/S (ale klidně můžou být dvě stejné)
• Audio: on-board, kvalitní, aspoň 5.1; výstup do A/V receiveru (S/PDIF optika 5.1) + výstup do TV (HDMI/stereo)
• Video: on-board, jen zpracování/zo­brazení videa (žádné 3D, hry apod.); výstup HDMI
• Síť: Gb ethernet, wifi netřeba
• HDD: tichý, cca 500 GB (pokud by šlo vyřešit nahrávání TV na externí NAS disk po síti, stačil by jen systémový SSD)
• DVD: obyčejná DVD-R mechanika

Celé to musí fungovat jako stolní přístroj plně ovládaný dálkovým ovladačem, žádné geekoviny, žádný linux (přes to nejede vlak), musí to umět ovládat i vaše babička.

Je asi zřejmé, že mám poměrně jasnou představu o výsledku, bohužel už méně o cestě, kterou se k němu dobrat. Budu opravdu rád, pokud se najde někdo zběhlý současně v PC hardwaru i satelitní technice a ochotný mi s tím pomoct. A když už ne to celé postavit a oživit, tak aspoň pomoct vybrat součástky, které budou zaručeně fungovat a splňovat vše, co od toho očekávám. Dík předem všem.

Aktualizace

Bohužel, žádný nadšenec a odvážlivec se nenašel, musel sem se jím tedy stát zase já sám. Pokud to někoho náhodou bude zajímat, vybral a nakoupil jsem nakonec tohle:

• case: Acutake Miracle (černý), microATX
• zdroj: microATX Eurocase 350 W, 2×6mm ventilátor (má mít sice řízení otáček podle teploty, ale jede neustále naplno hučí dost – pokud to nevyřeším, budu ho měnit)
• board: GIGABYTE 73PVM-S2H – nVidia 7100/ 630i, VGA + PCIe x16, DDR2 800, SATA II RAID, USB2.0, FW, GLAN, mATX, sc775
• CPU: INTEL Core 2 Duo E7400 – 2.80GHz, 1066MHz FSB, 3MB cache, socket 775, BOX
• RAM: 2GB (KIT 2×1GB) DDR2 800MHz PC6400 A-DATA
• HDD: WESTERN DIGITAL Caviar SE16 500GB, SATA II, 16MB cache, 7200ot, 8.9ms, WD5000AAKS
• DVD: LG GH22NS SATA černá – DVD±R 22×, DVD+DL 16×, DVD+RW 8×, DVD-RW 6×, DVD-RAM 12×, SecurDisc, bulk
• DVB-S2: TechnoTrend S2–3200 CI HDTV
• OS: OEM Microsoft Windows 7 Home Premium 64-bit CZ, DVD

Smontoval, pozapojoval, nainstaloval Windows, a ta chodí na pohled bez problémů. Dál mě čeká nainstalovat Mediaportal a pokusit se to celé rozchodit i s tou DVB kartou. Ale k tomu se dostanu až za pár dní – po stěhování a až budu mít satelitní signál. Případně budu dál referovat.

Tuhle dnešní večeři si nemůžu nepoznamenat.

Rozehřál jsem troubu a dal do ní na plech péct (mražené) hranolky. Už je dělám jen v troubě, dokonce jsem se naučil tak dělat i ty kupované, které nejsou do trouby výslovně určeny. Takové stačí jen pokapat olejem, dobře s ním promíchat a nechat péct trochu déle, obvykle 20–25 minut.

Pak jsem vzal dva špalíky krůtího (pár takových podlouhlých kousků mi vždycky zbude, když krůtí prsa porcuju na plátky) a obalil je ve směsi koření: hrubě mletý steakový pepř, trocha sušeného česneku, trocha papriky a sůl. Osmažil jsem je na dobře rozpálené pánvi na troše oleje, pak jsem je dal do misky, zakryl alobalem a dal na 10–15 minut dolů do trouby pod hranolky, aby maso došlo.

Na pánvi jsem pak osmažil cibuli pokrájenou na klínky, po chvilce přidal jednu pokrájenou bílou papriku a stroužek česneku a zvolna osmažil. Když cibule začala zlátnout, přihodil jsem několik nahrubo pokrájených švestek a hrst cherry rajčátek. Osolil, opepřil a přidal špetku chilli a chvilku jsem to nechal smažit. Pak jsem to podlil trochou bílého vína, přidal lžičku cukru (přírodní třtinový) a nechal dusit. Po chvíli se šťáva zredukovala na minimum a současně byly hotové hranolky.

Maso bylo zvenku v křupavé kořeněné krustě a uvnitř lehce šťavnaté a jemné, horké čatní bylo výrazné, sladkokyselé, pikantní a trochu ostré a s masem vytvořilo úžasnou kombinaci. Rozhodně musím někdy zopakovat.

Posbíral jsem během let spousty písniček s akordy a nedávno jsem si je uspořádal a poskládal do tištěných zpěvníků. Protože se několika lidem líbily, tak jsem si řekl, že když už jsem si tu práci jednou dal, přijde to třeba k užitku i dalším lidem. Kdo tedy má zájem, hotové zpěvníky k vytištění najde na téhle adrese.

Více podrobností najdete v přiloženém textu.

Dlouhá léta mě problematika satelitní televize úplně míjela. Maje kabelovku, nezajímal jsem se to a veškerý vývoj šel úplně mimo mě. Až někdy loni, předloni si chtěli pořídit satelit rodiče, takže jsem se začal prvně informovat, jak to zhruba funguje. Zjistil jsem si něco o základních nabídkách a možnostech od UPC, po roce pak digi.tv, u kterého naši zůstali, a tím to pro mě haslo.

Jenže teď se s kabelovkou rozloučím a nejspíš mi bude nakupovat a instalovat satelit. Jenže zhýčkán digitální kabelovkou (PVR přijímač s EPG a možností nahrávat až 4 programy současně) a navíc s domem o několika místnostech s několika televizemi to přestává být sranda.

Je mi celkem jasné, že na střeše bude muset být parabola. Možná pro jednu, nejvýše (současně) dvě družice – o žádné natáčení a lovení stovek stanic nestojím. V patře mám připraveno místo, kde bude nějaký rozbočovač (nebo něco na ten způsob) a od něj budou koaxiální rozvody do několika zásuvek po domě. Navíc všude bude i ethernet, což se dá taky využít. To je ta jednodušší část. Jenže co dál, když bych rád:

• možnost nezávisle nahrávat a koukat na něco jiného. Primární je přitom nahrávání, my už několik let na live televizi prakticky nekoukáme, přešli jsme plně na TiVo styl. A nejlépe nahrávat víc než 1 kanál současně – náhoda je blbec, týden nic není a pak se sejdou tři věci najednou.
• platit jen jednou. Vážně nehodlám platit nějakému poskytovateli za X karet jen proto, abych směl mít přijímač třeba v pokoji, kde se zapne televize jednou za uherák. Jenže já ji tam chci mít.
• EPG. Kvalitní, na celý týden, česky a bez kompromisů. Když občas narazím screenshoty z nějakých přijímačů, kde sice EPG je, ale místo češtiny zobrazuje sypaný čaj, je mi jasné, co rozhodně nechci. Ale na EPG už jsme si hodně zvykli, už dávno nekupujeme žádné TV magazíny, takhle je to mnohem příjemnější. A samozřejmostí je programování nahrávání přímo z EPG.
• stačí nám jen určité stanice. Nestojíme ani o rádia, ani o stovky anglických, německých a čínských kanálů. Jenže zjišťuju, že některé stanice mají exkluzivně jen někteří poskytovatelé. Ideální sada by pro nás byla: ČT, Prima+Cool, AXN, Spektrum, Discovery, Paprika, Minimax/JimJam, Eurosport, možná nějaký hudební, nejlépe VH1. Volitelně bych zvažoval i HBO. O nic víc snad ani nestojíme – pohříchu takovouhle sadu má v nabídce asi jen UPC.
• HD. Nechci zůstat sto let za opicema, až začne být k dipozici výběr HD kanálů, chci mít možnost se na ně dívat. Tady má zase lepší nabídku Skylink.
• nejlépe propojení na domácí NAT server a přehrávání MP3 a filmů, v ideálním případě možnost přehrávání streamů z netu (archiv ČT, Novy, YouTube)

Když tak nad tím přemýšlím, možná by bylo vůbec nejlepší postavit to na jediném centrálním a pořádném přijímači, který by uměl nahrávat na disk aspoň 2 kanály současně, a k ostatním televizím nějaké Popcorny nebo něco podobného, co by si to z toho disku braly. A případně DVB-T přijímač… Aspoň by to bylo celé připraveno na to, až se za chvilku zpřístupní všechno po netu a celé satelitní opičárny zmizí v propadlišti dějin. Ale to má taky pár much…

Fakt nevim. Celé mi to přijde jako tak složitý a komplikovaný problém, že se mi ani nechce se do něj nořit. Jasně, rozhodně to nechám na nějakých odbornících, sám si to stavět nebudu – ale přece jen bych rád měl aspoň hrubou představu a aspoň částečně pochopil, co lze a co nelze, kde je problém a co je nemožné. Jestli má někdo nějaký tip, rád si to poslechnu – a určitě se to bude hodit i někomu dalšímu.

Nedávno jsem tu popisoval ponákupní radosti na eshopu Pixmania. Po vyřízení poslední reklamace a příslibu vrácení peněz jsem myslel, že to po více než roce skončilo. Omyl, neskončilo.

Peníze stále nemám (namísto na účet mi je převedli do jejich/mé peněženky) a k tomu se z nich ještě snažím vymámit úhradu poštovného za odeslané balíky. Protože jsem jim ten výrobek musel posílat celkem 4× a poštovné stálo vždy přes 700 korun, není to úplná prkotina, nad kterou by člověk mávnul rukou. Po první reklamaci mi poštovné uhradili – sice s komplikacemi a několikanásobným dohadováním, kamže mi ty peníze mají poslat, ale uhradili.

Teď jsem jim – po předchozí telefonické domluvě – poslal zbylé účtenky a chtěl proplatit i je.

Po zkušenostech s Pixmanií od nich zákonitě nemůže následovat nic lepšího než (text ponechávám v původní podobě včetně chyb):

Stále mám ještě vstřícnost a sílu ke slušné odpovědi (i když síly po tom roce už opravdu zvolna docházejí):

Tak nějak napůl počítám s tím, že až to za pár týdnů pochopí a přesvědčím je, že skutečně mám nárok a chci proplatit nikoli 1503, ale 2238 Kč, tak mi je stejně pošlou do té Pix pokladničky, a ne na účet…

Tož to jen abyste věděli, do čeho se nákupem ve Francii (kde se Pixmania.com fyzicky nachází) můžete taky snadno uvrtat. A vzhledem ke stále klesající kvalitě průmyslového zboží a rostoucímu počtu reklamací se ta pravděpodobnost stále zvyšuje.

To be continued…

Aktualizace 19. května 2009

Na účet mi dorazilo 1503 korun za dvě poštovné a včera, s týdenním zpožděním, i zbylých 735 Kč. Poštovné je tedy vyřízeno. Částka za vrácené zboží však stále trčí v mé Pix Pokladničce a k převodu na můj účet se Pixmania nemá. Bez další urgence to zaručeně nepůjde.

Potřebuju nutně nový monitor. Kdysi jsem si koupil levný a špatný a vadí to čím dál víc. Bohužel hardwaru moc nerozumím a jak vidno, snadno koupím špatně. Jestli se najde někdo technicky zdatný, kdo by mi dokázal poradit, byl bych mu moc vděčný.

Jaké parametry sháním:

• úhlopříčka od 19" – většímu se bránit nebudu, ale 19" mi v zásadě stačí
• raději širokoúhlý, ale není podmínkou
• otočný na výšku
• nejdůležitější: dobré pozorovací úhly bez deformace barev, jasu i kontrastu ze všech stran, vodorovně i svisle
• DVI a VGA
• jinak žádné vymyšlenosti, žádné tunery, HDMI, scarty, huby nebo kamery, pokud možno ani reproduktory; nepotřebuju ani žádné extrémně věrné barvy; jas, kontrast, ba ani rozlišení nejsou důležité
• cena do 10.000

Jinými slovy: potřebuju co nejjednodušší, nijak extrémně kvalitní monitor, potřebuju jen, aby se dal otáčet na výšku a aby byl obraz na něm co nejvíc stejný ze všech stran a úhlů. To, jak kvalitní, jasný, kontrastní a barevně věrný ten obraz bude, není až tak důležité – podstatné je jen to, aby vypadal co možná stejně při čelním pohledu, zdola i shora, zleva i zprava. V zásadě se nebráním ani použitému monitoru (v tomto případě si rozhodně raději koupím za stejné peníze kvalitní bazarový než fungl nový šunt).

Díky moc za každý tip.

Když před pár dny kolega Arthur projevil radost nad novou verzí Total Commanderu, dost jsem se podivil, že takovou věc dneska někdo stále nejen může, ale dokonce chce používat. My jsme si s Arthurem obratem rozuměli, ale vzhledem k tomu, že k onomu podivení došlo na veřejném komunikačním kanálu, vznikla z toho pochopitelně obligátní bouře ve sklenici vody. Jednak vytržením z kontextu a jednak prostě tím, že někteří zkrátka slepě reagují na určitá klíčová slova a rozběhnou se okamžitě proti každému rudému fleku jako býk proti muletě. Ať si je za ní třeba tvrdá zeď.

Přitom šlo v jistém slova smyslu o nedorozumění. Nejenže nikomu neberu, jestli mu vyhovuje Total, Norton, Midnight či jakýkoli jiný komandér. Chraň božstva všecka. Proč bych měl. Ostatně i já, když se ocitnu na Linuxu, jako první hledám mc a ve svých virtualizovaných Windows nemám takový komandér jen proto, že se vždycky po týdnu nehodlám to neituitivní ovládání znovu a znovu učit a je pro mě praktičtější používat nepraktický, ale přece jen bez nápovědy použitelný Windows Explorer. I když kdesi pod kůží to mám taky, kdysi před 20 lety jsem tyhle komandéry používal a bez nějakého toho Nortona jsem na PC nedal ani ránu. Problém je ale v tom, že já jsem za těch uplynulých dvacet let prošel spoustu různých platforem, systémů, řešení a viděl desítky různých způsobů, jak daný problém řešit. Tu horší, tu lepší. Někdy cestu do pekel, někdy záblesk geniálního přístupu. Našel jsem si za tu dobu několik možných řešení a z nich si vybral pár, která považuji za nejefektivnější. A pak se najednou po desetiletích rozkoukám, a spatřím programátory a špičkové odborníky, jak neustále kopírují z jednoho panelu do druhého pomocí klávesy F5…

Tady je ovšem ten stěžejní bod a zakopaný pudl: nemám nic proti těm (vám) uživatelům, kterým tohle řešení stále vyhovuje. Já v tom žít dvacet let, asi by mi bez těch dvou panelů ruce upadly. Chápu to. Mám to ale za zlé vývojářům. Opravdu nedokážu pochopit, že ačkoli pro každý dílčí úkon v práci s filesystémem existuje skvělé, neotřelé a prokazatelně efektivnější řešení, za celých dvacet let nikdo z těch komadérovýrobců nedokázal jakoukoli zásadnější změnu nabídnout, neřku-li prosadit.

Jistě, co chvíli se objeví nějaký pokus dělat to všechno úplně jinak – ale to je revoluční přístup. A revoluce, jak známo, jsou odkázány pouze k dvěma finálním stavům: totálnímu úspěchu, nebo totálnímu neúspěchu. Vcelku pochopitelně se nikomu nepodařilo skokově přesvědčit všechny, aby najednou začali používat počítač úplně jiným způsobem. Co tu ovšem chybí, je evoluce. Za celé to cca čtvrtstoletí (sic!), co se takovýhle nástroj (v několika v detailech odlišných variantách) používá, nikdo nepřišel aspoň s volitelnou alternativou, kterou by dal uživatelům na výběr. Ne. Chceš kopírovat, připrav si na jedné straně zdrojový adresář, na druhé straně cílový adresář, vyber si vhodnou podmnožinu na zdrojové straně, a pak (nějak) aktivuj kopírování. A čím víc let uběhne, čím víc to všichni mají pod kůží, tím méně někoho napadá, že by se to taky dalo dělat tisícem a jedním odlišných způsobů, z nichž některé by v určitých situacích mohly být pro leckoho efektivnější a užitečnější.

Nemůžu tu pochopitelně z voleje sázet hotová řešení, když s nimi za celých 20 let nepřišel nikdo povolanější – ale můžu argumentovat dílčími příklady, které znám z vlastní praxe. Kupříkladu takové procházení adresářové struktury. Ve Windows i ve všech komandérech je obvyklý dvoukrokový přístup: označit adresář a otevřít jej. Je jedno jak, jestli myší, nebo klávesnicí. Přejít o úroveň výš nebo níž obvykle obnáší dvě akce: označení + aktivace. V systému, který používám, se ale před pár lety objevilo řešení, které pro procházení adresářové struktury vyžaduje jen jednu akci (kliknutí myší nebo klávesu). Oblíbil jsem si ho velmi rychle a dnes si v jakémkoli jiné prostředí připadám velmi neefektivní. Anebo již zmíněné kopírování/pře­souvání souborů. Ano, postup „nastav si zdroj a cíl a pak spusť akci“ se nabízí. Ale co když se do kopírování souborů pustím, ale pak zjistím, že chci tu označenou množinu objektů přesunout vlastně někam jinam? Že cílové místo nevidím, nebo dokonce že neexistuje? Anebo si dodatečně uvědomím, že vlastně nechci kopírovat, ale přesouvat (nebo naopak)? Pokud si někdo v komandérech zvykl používat schránku (Copy/Paste), má to trochu snazší. Ale pokud používáte klávesovou zkratku nebo přetahujete objekty myší, do toho starého, dvacetiletého schématu nepasujete: musíte označené objekty „pustit“, najít/vytvořit pro ně vhodnou destinaci a pak je znova uchopit a znova aktivovat příslušnou akci. Přitom existují v praxi příklady daleko efektivnějších řešení: dynamické otvírání adresářů během tažení přímo pod kurzorem myši, přesun mezi všemi (i skrytými) okny, vytvoření cílového adresáře až po aktivaci kopírování, přepínaní mezi kopírováním/pře­souváním/softlin­ky pomocí modifikačních kláves atd. Takových příkladů se dají najít stovky, tisíce.

Jde o typickou otázku paradigmatu. To staré je „nějak“ dobré a většině dostatečně vyhovuje. Existují ale nové a lepší cesty, k nimž je ale problematické konzervativní uživatele přivést. Žádnému z uživatelů nelze mít ani náznakem za zlé, že používá léty prověřené dobré řešení – řešení, na které je zvyklý a které mu vyhovuje. Nelze ale pochopit ty vývojáře a výrobce těchto všemožných komandérů, že tak fatálně rezignovali na veškerou evoluci a za celých dvacet let se ani nepokusili nabídnout alternativy, které se mezitím osvědčily nebo přinejmenším ukázaly velmi zajímavými na jiných platformách (jiné OS, PDA, mobilní telefony, spotřební elektronika atd.).

Kdybych byl dnes uživatelem takového komandéru, velice se na výrobce zlobím, že mi za celé čtvrtstoletí nedokázal nabídnout něco nového, něco aspoň trochu odlišného, co by dokázalo posunout můj styl práce s filesystémem přinejmenším o úroveň výš. A že by si ty dlouhé roky zasloužily takových úrovní hned několik.

Kdyby dnes probudili hibernovaného veksláka z konce 80. let a postavili ho před „nejmodernější“ Total Commander, s překvapením bychom zjistili, že ho bude s přehledem ovládat – protože se v něm za celou tu dobu nic podstatného nezměnilo. A to stojí přinejmenším za zamyšlení.

Luxusní jídlo nemusí nutně znamenat jídlo ani drahé, ani složité, ani časově náročné. Tohle byl třeba nedělní oběd pro dva dospělé a dvě malé děti, vyšel na méně než 150 korun a vzal si asi 15 minut práce.

Kachní prsa bez kosti jsem rozdělil na dvě části (tam, kde byla hrudní kost), kůži nařezal do mřížky, z obou stran osolil, posypal kmínem a vetřel pěkně do masa. Na rozpálenou pánev jsem kápl trošičku oleje a položil na něj maso kůží dospod. Nechal zatáhnout, osmažil i z druhé strany a ještě nějakou chvíli nechal znovu smažit tu kůži. Mezitím jsem si do pekáčku připravil asi 3–4 hrušky. Protože není zrovna sezona, spokojil jsem se s kompotovanými. Oloupané, rozpůlené, nakrájené na klínky. A zasypal jsem hrstí rozinek. Nahoru jsem položil kachnu (tentokrát zase kůží nahoru) a přelil vypečeným tukem, co zůstal na pánvi. Dal jsem dopéct do trouby, asi 40 minut na 180 °C.

Větší cibuli jsem nakrájel na klínky a dal do hrnce na rozehřátou lžíci sádla. Když byla smažená do zlatova, přidal jsem trochu tymiánu, vrchovatou lžičku medu a dvě špetky mleté skořice. Přidal jsem lžičku mouky, trochu vše osmahl a zalil malou skleničkou (320 g) sterilovaného červeného zelí. Zelí bylo velmi měkké, nepotřebovalo už vařit. Nechal jsem to provařit asi 10 minut a stačilo to.

Hotovou kachnu jsem vyndal na prkénko a nechal chvilku odpočinout. Mezitím jsem na servírovací talíř vybral hrušky s rozinkami (tuk v pekáčku zůstal, dostane se mu použití jindy a jinde) a na druhou polovinu přidal červené zelí. Kachní prsa jsem nakrájel přes vlákno na tenké plátky a položil nahoru. Každý si u stolu bral sám podle chuti, stačilo všem. Jen zelí prý musím příště udělat víc, někteří ho jedli i samotné.

Žádné další přílohy nebylo třeba – sladké a stále na skus křupavé hrušky, nasládlé a lehce nakyslé zelí a slané, hutné kachní maso je skvělá kombinace, kterou by nějaké knedliky podle mě brutálně narušily. Nikomu nechyběly. Kachna byla naprosto skvělá: kůže byla křupavá, maso šťavnaté, ještě trochu dorůžova, vypečená šťáva na hruškách s opečeným kmínem vše krásně propojovaly.

Nemůžu si pomoct, kdybych dělal řízky nebo vepřoknédlo, strávím v té kuchyni dopoledne a kdo ví, jestli to nebude stát ještě víc než tyhle „velkopanské dekadentní delikatesy“. Za stopade a skoro bez práce. Ale chutí a vůní na týden do zásoby.

Salát Caesar zná skoro každý, ale ten pravý jen ochutnal málokdo. Ani já ne – měl jsem sto a jednu variantu od hospodských „je tam kuře a zelenina a asi ještě něco“ přes prefabrikované plastové misky na benzínkách a fastfoodech až po poměrně zdařilé aproximace. Ale na toho správného a jediného pravého Caesara jsem ještě štěstí neměl. A nejsem si vlastně ani jistý, jestli o ten orignál tak nezbytně stojím: původní zálivka je kyselejší a výraznější, než se mi zamlouvá. Purista ale rozhodně nejsem a recepty chápu obvykle jen jako vodítko. Cézar je natolik zajímavý nápad, že si tu tisíc a jednu variaci na stejné téma zaslouží. Třeba tu vajíčkovou, kterou už nějaký čas dělávám.

Uvařím 4 vejce natvrdo (ale lze i na hniličko nebo dokonce naměkko, tekutý žloutek je zde skvělou surovinou), vystydlá oloupu a rozpůlím. Žloutky vyloupnu do misky, bílky nakrájím na nudličky a dám stranou. Nakrájím na kostičky bílé pečivo – pro sebe beru tak 1–2 plátky bílého bezlepkového chleba, pro ostatní tak půl rohlíku nebo odpovídající množství jiného pečiva – a osmažím na pánvi na trošce dobrého oleje. Je třeba hodně přehazovat, aby se krutony osmažily rovnoměrně a do zlatova. Křupavé krutony vysypu na papírovou utěrku, aby nezůstaly mastné, a ještě za horka lehce posypu sušeným česnekem (přidávání čerstvého česneku do pánve jsem opustil, protože přinejmenším ten bezlepkový chleba se smaží poměrně dlouho a zprudka a česnek se vždy připálil a krutony byly nahořklé).

K žloutkům v misce přidám dvě lžičky dijonské hořčice, jednu ančovičku nebo lžičku rybí omáčky, šťávu z půlky citronu, lžičku balzamikového octa a lžičku medu. Vidličkou žloutky rozmačkám a vše dobře zpracuju na hladkou pastu. Pak přiliju pár lžic dobrého olivového oleje a rozmíchám. Tím je krémový dresing na salát hotov.

Do mísy natrhám římský salát (je asi nejlepší), případně nakrájím salát ledový anebo použiju libovolnou jinou kombinaci čerstvých zelených salátů. Naliju na něj tu zálivku a důkladně promíchám, aby byly rovnoměrně obaleny všechny lístky. Nahoru přehodím nakrájené bílky, nastrouhám trochu parmazánu a přidám malinko čerstvě namletého pepře. Lehce zastříknu olivovým olejem a nahoru přidám ty křupavé krutony.

Kdo chce může si přidat i nějaké to maso – opečené kousky kuřete, uzeného lososa, plátky parmské šunky nebo jamón serrano. Původně jsem to taky plánoval, ale pak jsem zjistil, že tam žádné maso není potřeba a s tím vajíčkem je salát akorát vyvážený a jediné, co potřebuje, je vidlička.