Vzrušující designerské časy

Tahle historická firemní loga a značky produktů každého jenom otravují. Každé je úplně jiné, když se jich sejde víc pohromadě, je to ošklivé, každý pes jiná ves. Současní designéři jsou si tohoto problému vědomi a začali ho řešit. Přerod je postupný a pozvolný, ale přece jen patrný: všechna loga budou postupně unifikována podle jednotného vzoru.

První krok už začal před několika lety, každé nové logo nebo redesign loga starého dnes odpovídá vzoru schváleného Unií unifikovaného designu (UUD) právě pro tuto první fázi: název firmy či produktu provedený tím nejobyčenějším dostupným, co nejvíce technicistním písmem, bez jakýchkoli doplňků, výstřelků a ozdob, doporučuje se používat jednotně pouze malá písmena (a to i pro názvy měst aj.). Tento jednoduchý nápis je alternativně doplněný po levé či pravé straně nejvýše jedním jednoduchým symbolem. Vhodným symbolem je nějaký znak ASCII (především se doporučují interpunční znaménka a podobné znaky), případně co nejjednodušší grafický prvek (např. čára). Do postupného přerodu už se zapojují malé i velké firmy, ve světě i u nás, stejně jako města i celé územní celky.

foto

Povšimněte si neladu a nesourodé změti barev a tvarů u někdejších logotypů v levém sloupci, a výrazného zklidnění a již znatelné unifikace v nových návrzích. Změna je skutečně poměrně dobře znát a povšimne si jí už i laik. Většina nicméně zatím volí pomalejší přechod a ponechává si dosud v logotypu vedle nápisu barevnější grafický prvek, nicméně jsou si vědomi, že tento ve shodě s akčním plánem UUD bude po 1. 1. 2018 odstraněn. Některá designerská studia celý koncept dosud zcela nepochopila a do nápisu se snaží vnášet nějaké speciální prvky, které logo ozvláštňují a odlišují od ostatních. U nás je tristním příkladem tohoto zastaralého přístupu třeba Kafka design (viz např. zcela nestandardní „A“ v jejich redesignu CL-EVANS). Ani používání negativního prostoru k posunu prostého nápisu na nějaké vyšší úrovně (NASA, FedEx atd.) nebude přípustné.

foto

Ve druhé, finální fázi – která započne poslední půlrok před klíčovým 1. lednem 2018 – budou pak všechna loga převedena do jednotné formy. Nápis s názvem značky bude proveden jednotným písmem (schváleným EK EU na návrh UUD), jednotně malými písmeny a jednobarevně. K nápisu bude moci být připojen jeden jednoduchý symbol, používající nejvýše jednu doplňkovou barvu. Ze značek, jež budou obsahovat grafické prvky příliš složité či jinak nevyhovující, bude symbol orgány UUD odstraněn, případně jim bude přidělen symbol nový.

Nejvýznamnější firmy pochopitelně nenechávají nic náhodě a na zmíněnou fázi 2 jsou již dne připraveny. Výsledné podoby jejich logotypů, tak jak budou používány k 1. 1. 2018, byly představeny v tiskové zprávě Úřadu vyšetřování UUD.

foto

Bude jistě zajímavé sledovat vývoj na poli užitého designu v příštích měsících a letech. Které firmy se s přechodem vypořádají co nejdříve, kdo zvolí postupnou změnu v několika krocích a kdo ráznou změnu skokovou? Jaké písmo nakonec budeme všichni pro naše loga používat? Čekají nás skutečně vzrušující designerské časy.

Petr Staníček, 27. 2. 2013 v 15.40 • Rubrika: Všeobecné, WebdesignKomentáře: 2

Rychlé květákové karí

Mám rád ostrá jídla, mám rád asijskou kuchyni, indické restaurace jsou mé oblíbené. A po mnoha experimentech jsem zjistil, že podstatou indického karí není vůbec maso, ale zelenina – maso je tam jen takový volitelný bonus navíc, ale vůbec není potřeba. Čas od času si dělám třeba květákové karí.

Na jednu pořádnou porci na olivovém oleji osmažím tak lžičku římského kmínu (rozhodně nešetřit) a po chvíli přidám kousek květáku (řekněme 200 g). Květák je nejlepší nepravidelně pokrájet, aby zůstaly jak větší kousky, tak i nějaká drobotina, co se ve finále rozvaří a pěkně zahustí omáčku. Důkladně ho osmažím, nejméně 5–10 minut, až je květák ze všech stran viditelně opečený. Přidám lžíci ostré kari pasty, rozmíchám a taky ji trochu zasmažím. Přihodím pár stroužků česneku velmi nahrubo pokrájeného – klidně víc, čím míň rozmačkaný a na čím větší kousky pokrájený, tím míň ostře česnekový bude výsledek, česnek se rozvaří a zůstane jen příjemný hutný tón v omáčce (jako u pečeného česneku). Česnek jen zamíchám, aby se moc nesmažil a hned zaleju asi půl litrem vývaru. Jo, klidně instantní z kostky – ale nějaký kvalitnější, pokud možno bez glutamátu. Přidám lžičku rajského protlaku a hrst nasekané koriandrové natě. Zakrýt poklicí, stánout plotnu na minimum a nechat pomaličku dusit 20–30 minut. Mezitím si můžete připravit rýži, nějaké placky, nebo nic – karí se dá jíst jen tak, bez dalších příloh.

Kdo chce, může s vývarem přihodit i kousek masa, třeba kuřecích prsou, nakrájeného na větší kousky. Nesolit, nesmažit, jen vhodit do té omáčky a nechat táhnout spolu s ní. Do základu se může přidat taky nahrubo nakrájená brambora, stejně jako mnohá další zelenina – recept se dá obměňovat s cibulí, mrkví, cuketou, dají se přidat luštěniny, je to velmi variabilní základ.

 


Na okraj

Koriandr – anglicky i mezi profesionálními kuchyři cilantro – miluju a kdybych měl za zahrádky vyhodit všechno, tak koriandr půjde jako poslední. Dlouho jsem přemýšlel, co je to tak zvláštní chuť v asijských polévkách, ať už v instatních nudlích, nebo třeba v phò u vietnamců. Až zadlouho jsem přišel na to, že to je právě koriandrová nať. Jeho chuť a vůně by mi velmi zásadně chyběla právě v phò, když už ho někdy dělám, v thajských jídlech, ve většině indických, ale třeba i v chilli con carne, kde má taky rozhodně své místo. Takže zasít koriandr aspoň do truhlíku, když už člověk nemá zahradu, zavčasu (než začne kvést) ho sklidit a nakrájet do mrazáku, je základem spokojeného kuchaře. Protože se koriandr prakticky nejí úplně syrový a jeho vůně i chuť v mrazáku vydrží dlouho, je – třeba narozdíl od pažitky nebo kopru – mražený koriandr plně funkční a téměř srovnatelný s čerstvým. Po zkušenosti můžu říct, že takový pytel koriandru v mrazáku je k nezaplacení – stačí vzít hrst a hodit do polívky/omáčky a svět je hned krásnější.

Koriandrová semínka jsou taky úžasná věc a v mnoha případech nenahraditelná (do chlebového koření nebo do spousty jídel v kombinaci s římským kmínem). Ale ta nemám potřebu si pěstovat sám, tady spíš vsadím na odborníky a kupuju si nějaký kvalitní koriandr v prodejnách koření. Doma pěstovaný koriandr si nechám výhradně na nať, která se naopak shání špatně – použitelná je jen čerstvá nebo mražená, sušenou vůbec nekupujte, je úplně k ničemu.

Petr Staníček, 17. 7. 2012 v 14.28 • Rubrika: Od plotny, VšeobecnéKomentáře: 5

Jaký byl vlastně přínos Steva Jobse?

Včera zemřel Steve Jobs a během dneška jsem se setkal hned několikrát s poněkud nechápavými dotazy méně znalých, proč se o tom vlastně tolik mluví a co tenhle člověk vlastně dokázal pro lidstvo krom toho, že „prodával předražené naleštěné přístroje hlupákům“ (jak pravil jeden z nich). Steve Jobs byl přitom jednou z nejvýjimečnějších osobností posledního století a právem patří navždy do encyklopedií a učebnic. Proč? Zkusím zde shrnout svůj pohled na tohoto neobyčejného člověka.

I kdyby jen přinesl osobní počítače z laboratoří lidem do domácností a do škol, rozhodně by tam patřil. Apple II zaplavil (americké) školství a přiblížil všem počítače z úplně jiné stránky, než je dosud znali – psal se rok 1977, pan Sinclair neměl o ZX80 ještě ani vlhké sny a počítač byl pro všechny synonymem obřího stroje přes půl patra, obsluhovaného partou techniků. U nás bohužel kvůli železné oponě a někdejšímu striktnímu embargu na „apply“ nemáme ani zdánlivou představu, co znamená Apple už pro několik generací amerických školáků. A o pár let později coby Lisa a hlavně Macintosh vešly osobní počítače i do domácností, k lidem, kteří dosud ani netušili proč by si proboha měl někdo kupovat počítací stroj domů.

I kdyby jen zlidštil počítače, jejich rozhraní a způsob používání, rozhodně by tam patřil. V době, kdy se obvyklý stolní počítač rovnal zelenému terminálu s řadami čísel ovládaný příkazy z klávesnice (zapomeňte na DOS, to už byl komfort!), přišel Apple s grafickým rozhraním ovládaným myší (nápad koupili od Xeroxu, kde netušili, co si s takovou neužitečnou blbinkou počít), které naprosto revolučním způsobem ovlivnilo styl používání počítačů na dalších nejméně 30 let. Byl to Jobs, kdo trval na tom, že počítač musí být příjemné používat, že počítač se musí podřídit potřebám uživatelů a nikoli naopak, že počítač je radost a zábava a nikoli jen práce — a kdo to nekompromisně uváděl do praxe.

I kdyby jen postavil na hlavu a převrátil naruby multimediální průmysl, rozhodně by tam patřil. Je především Jobsovým dílem, že hudba, film a televizní pořady opustily do té doby zapečetěné konzervy a dostaly se lidem bez jakýchkoli omezení do počítačů a kapesních přehrávačů. Je jeho zásluhou, že si dnes může kdokoli koupit a legálně stáhnout z internetu prakticky jakoukoli hudbu, film nebo televizní seriál, bez jakýchkoli obstrukcí, softwarových omezení, DRM, hardwarových klíčů. Byl to převážně vliv, přesvědčovací schopnosti a hlavně životaschopné jasné vize Jobse, co přesvědčilo velká vydavatelství, producentské a vysílací společnosti, k něčemu, o čem před tím nechtěly ani slyšet a proti čemu urputně bojovaly.

I kdyby jen vytvořil všechny ty krásné hračky z posledních 15 let, rozhodně by tam patřil. Do roku 1996, kdy se Jobs po 12 letech vrátil do Applu, byly počítače šedé krabice, nejlépe ukryté někde pod stolem. Jobs přišel s tím, že i počítače mohou být pěkné, stylové, designovou součástí interiéru nebo dokonce garderoby: iMacy, iBooky, G4 Cube, slavná „lampička“, profesionální G5 stroje, MacBook Air, iPody, iPhony — jedno zařízení vedle druhého mají své místo v muzeích a učebnicích designu. A nejen to: Jobs taky dokázal světu, že se nemýlí v názoru, že většina lidí chce jednoduchá, účelová a příjemně ovladatelná zařízení, raději než propracované univerzální stroje s detailním desetiúrovňovým nastavením a parametrickým ovládáním všech funkcí. To druhé je ideálem většiny geeků, ajťáků a programátorů, tedy těch, kteří pohříchu tahle zařízení pro zbytek světa navrhují a vyrábějí, a nikdy nepochopí, jak může 80 % lidí chtít něco, co se ovládá pouhým jedním tlačítkem. Jobs lidi ale chápal a dával jim přesně to, co potřebovali. Zařízení, která marně zkoušeli vyvinout jiní po celá desetiletí a která v jeho podání doslova mění svět a opět i naše způsoby používání počítačů a multimédií.

I kdyby jen vytvořil NeXT, rozhodně by tam patřil. Operační systém zcela nové generace a stroje, na kterých vzniklo mnoho neuvěřitelných věcí: od prvního webového serveru a prohlížeče, přes první slavné 3D hry (Wolfenstein a Doom) nebo aplikace jako Mathematica, až po WebObjects. A v neposlední řadě je NeXT základem současného Mac OS X a potažmo i iOS.

I kdyby jen založil Pixar, rozhodně by tam patřil. I za těmi kouzelnými filmy, které změnily animovaný film stejně jako Disnyeho Sněhurka před třičtvrtě stoletím a které zase naučily chodit na animáky i dospělé, stojí vize, invence a tvrdohlavost Steva Jobse.

I kdyby byl vnímán jen jako manažer, patřil by tam – a snad ze všeho nejvíc. V rámci každého studia ekonomie se studenti učí o lidech jako Lee Iacocca, jejichž životopis je prakticky povinnou četbou každého manažera. Ovšem to, co dokázal Iacocca u Chryslera, dokázal Jobs za život hned několikrát a ve finále i v mnohem větším měřítku. Z garážové firmy vytvořil jednu z nejznámějších a nejrespektova­nějších počítačových firem. Z vlastní firmy byl vyhozen – ale pořídil si dvě nové, které opět obě dovedl na špičku světové extratřídy: výše zmíněné NeXT a Pixar. A konečně: vrátil se po letech do Applu potácejícího se na hranici krachu a během dekády jej vytáhl na absolutní špičku a nakonec k nejvyšší možné metě: vytvořil z něj největší a nejcennější firmu světa. V roce 2006 předběhl do té doby největšího výrobce počítačů Dell, předstihl Cisco, Microsoft, a následně i největší korporace mimo obor IT, giganty jako GE nebo Exxon. Není už vyššího cíle, kterého by mohl jakýkoli manažer kdy dosáhnout.

Jenže Steve Jobs nedosáhl za život jen kterékoli z výše uvedených pamětihodných met, zvládl je všechny, a zdaleka ne jen ty. A i kdybychom pominuli všechny hmatatelné výsledky, kterých kdy dosáhl, zůstává to vůbec nejcennější. Příběh důsledného vizionáře, bezpočet důkazů toho, že s patřičným zápalem nic není nemožné, a potvrzení toho, že nejlepší věci se často musí prosadit navzdory a přes odpor většinového, protože konzervativního názoru. A jinak ani nic nového a převratného vzniknout nemůže. Leaders do not follow, followers do not lead.

Věčná čest a sláva tvé památce, Steve.

Petr Staníček, 7. 10. 2011 v 0.10 • Rubrika: Apple, VšeobecnéKomentáře nejsou povoleny

Vodafone a oddělení péče o blbečky zákazníky

Loni jsem si do zabezpečovačky v domě potřeboval koupit SIM kartu, aby toto zařízení mohlo rozesílat v případě potřeby SMSky. Můj operátor Vodafone nabízí tarif „Odepiš“ určený jen k příležitostnému psaní SMS, za 12 korun měsíčně, na tento účel jako dělaný. Tuto SIM kartu jsem si tedy koupil, aktivoval, zapojil, dál se o nic nestaral. Protože jsem Vodafonu povolil inkaso z účtu, nekoukal jsem na vyúčtování – proč taky, když s nimi dosud nebyly žaádné komplikace (a navíc ta jejich „samoosbluha“ je prakticky nepoužitelný paskvil).

Teprve v létě jsem úplnou náhodou ve vyúčtování objevil, že tam mám účtováno 500 Kč navíc. A zpětně jsme dohledal, že už několik měsíců. Vodafone mi k té kartě — z níž bylo odesláno několik SMS zpráv, jinak nebyla nijak používaná — celou dobu účtoval datový tarif Připojení na stálo, takže místo 12 Kč měsíčně mi asi půl roku strhávali 512 korun. Tak stane se, něco se jim tam připletlo, asi že mám tenhle tarif na svém telefonu, který mám společně na stejném účtu. Hned jsem to reklamoval, ale ouha, hnedka zásek. Reklamace lze uplatňovat jen dva měsíce zpětně. Vrátili mi za dva měsíce, ale pár jich tam ještě zůstalo viset. To je od nich pěkná drzost a nenechám to přece tak — operátor si na mém účtu vymyslel službu, kterou jsem si neobjednal a ani nevyužil, takže jim za to nepatří ani koruna. Vydal jsem se tedy do hlubin reklamačního procesu firmy Vodafone.

Po telefonu na zákaznické lince to vyřešit nešlo. Nadvakrát mi slíbili, že problém je složitý a ozvou se mi z obchodního oddělení. Poprvé jsem čekal marně několik týdnů, podruhé se mi sice ozvali, ale bez úspěchu. Podle pravidel Vodafonu se všechny reklamace musí uplatňovat pouze písemně nebo osobně. Zkusil jsem tedy psát na reklamační oddělení. Bohužel, po několikanásobné marné výměně mailů se mi nepodařilo vyřídit nic. Vodafone trvá na tom, že „písemně“ znamená výhradně „na papíře a poštou“, email k podání reklamace ani stížnosti nepřipouští. Hi-tech komunikační firma v 21. století, a trvá na papírové komunikaci! Tomu se nedá rozumět jinak než jako obstrukce pro otravné zákazníky. Já jsem sice nic nereklamoval, ale podával jsem stížnost, ale mezi tím taky rozdíl nedělají. Tahle fáze trvala až do podzimu a k ničemu nevedla.

Byl jsem tedy donucen k napsání stížnosti na papíře a poslání doporučeně poštou. Za měsíc přišla odpověď z oddělení péče o zákazníky. Ještě nehoráznější a drzejší než prve: žádnou chybu nenašli, všechno je podle nich v pořádku, ale milostivě mi teda odpouštějí a jako gesto mi peníze vrací. Tedy nevrací, jen připisují k plusu na můj účet Vodafonu, kde je u nich smím zase utratit. A prý jsem si měl hlídat vyúčtování (která mi neposílají) a všimnout si toho dřív. Tohle mi fakt dokáže pohnout žlučí.

Tak buďto jsou přesvědčeni, že jsem si tu službu objednal, mají mě poslat někam a nemají mi co vracet — anebo se skutečně stala chyba, ta služba se tam aktivovala nějakým omylem (stále ještě nechci zvažovat možnost úmyslu a podvodu), a pak se mi mají omluvit, peníze vrátit a je to. Proč tyhle trapné tanečky a velkopanská gesta, sakra?!

Takže tohle tedy ne. Ať si své hraběcí milosti Vodafone strčí za klobouk a nejedná se mnou jako s nesvéprávným blbečkem. Pokračujeme tedy v krasojízdě a současně zde tu podstatnou část komunikace s Vodafonem zveřejňuji, ať si každý udělá obrázek, co ho taky u tohohle operátora může potkat.

Update 1.2.2011

Jak se dalo čekat, Vodafone obratem odepsal, že se se mnou po emailu nebo telefonicky bavit odmítá. Musím napsat psaní a poslat cestou poštovou. Na což teď nemám sebemenší chuti — a musím si dát oraz taky proto, abych nepsal vyloženě sprostě. Zatím si myslím o Vodafonu své (přičemž mě v té souvislosti napadají pouze všechny vulgarismy, co znám). Jestli mě to přejde, tak ten dopis snad ještě napíšu. Anebo se na to vybodnu a nechám to tak. Páčit z někoho omluvu násilím mi za to nestojí a jak to u těch zmrdů operátorskejch chodí, tu zdokumentováno je. Uvidíme…

Petr Staníček, 31. 1. 2011 v 12.41 • Rubrika: VšeobecnéKomentáře: 21

Cizrnový salát

Chtěl jsem zlikvidovat zbytek majonézy ve sklenici, tak jsem si říkal, že si udělám nějaký salát co dům dal – a on mi z toho vylezl jeden z nejlepších salátů, co jsem kdy jedl. To si sem prostě musím poznamenat.

Kousek čínského zelí, nakrájený na tenké nudličky. Kus zelené kapie, na jemné kostičky. Můžou být i jiné barvy. Dva kvalitní a dobré vídeňské párky, na tenounká kolečka. Asi lžíce zelených oliv, taky na tenká kolečka. Plechovka sterilované cizrny. Dresing: asi dvě lžíce majonézy, lžička (moučkového) cukru, lžička dijonské hořčice a jedna pěkně ostrá chilli paprička. Smíchat, užívat si.

Sůl netřeba, slané jsou párky i olivy, jiné koření taky ne, chutí je tam až až. Majonéza byl dost kyselá – kdyby nebyla, přidal bych asi trochu citronové šťávy. Ostrost chilli mi tam přijde dost podstatná, ale asi by to byl dobrý salát, i kdyby se vynechalo.

Petr Staníček, 6. 1. 2011 v 12.25 • Rubrika: Od plotnyŽádné komentáře

Dýňová polévka

Jak nejlépe naložit s dýní hokkaidó mi zatím nejlépe ukázal Jamie Oliver. Jeho recept jsem si ještě malinko upravil a zjednodušil, ale dělal jsem ho už poněkolikáté a výsledek je čím dál famóznější. Jak je to prosté, tak je to skvělé.

Dýni rozkrojím a vydlabu dužinu se semínky. Může se oloupat, ale stačí nakrájet třeba na měsíčky a loupat netřeba. V hmoždíři utluču dvě lžičky koriandrových semínek, přidám lžičku sladké papriky (kdo snese ostřejší, může dát chilli) a směsí bohatě posypu dýně. Pokropím olivovým olejem a dám na 20 minut do trouby rozpálené na 200 °C. Než se to upeče, oloupu a nakrájím dvě cibule a osmažím s kouskem nějaké slaniny nakrájené na nudličky. Tady je lepší nějaká libovější: kousek prosciutta nebo pancetty je ideální, dobře poslouží i krájené uzené, které se teď u nás prodává balené bůhvíproč pod názvem „pršut z krkovice“ apod. Když cibulka začne hnědnout, přidá se upečená dýně (pokud nebyla loupaná, vydlabu ji lžící, je krásně měkká). Přidám něco šalvěje (ta tam udělá divy!) a zaliju asi litrem vody a osolím. Stačí jen chvilku povařit a pak to rozmixuju na jemný krém. Na konec se může přidat trocha smetany, která to zjemní a krásně spojí.

Petr Staníček, 18. 10. 2010 v 20.48 • Rubrika: Od plotny1 komentář

Co je špatného na UI jizdnirady.cz?

Celostátní vyhledávač v jízdních řádech, web jizdnirady.id­nes.cz (neboli někdejší iDOS) používá mnoho lidí, lze říct, že s ním přišel do styku skoro každý, kdo se kdy ošoustl kolem českého internetu. Služba je to výborná a nenahraditelná, datově dá se říci až fenomenální – nevím jak kdo, ale já v něm nikdy nenarazil na chybu a mám v něj větší důvěru než ve všechny tištěné jízdní řády a placenou informátorku na Florenci dohromady. Ale to rozhraní, to uživatelské rozhraní (UI)…

Na tomhle webu víc než kde jinde je vidět, že uživatelské rozhraní – to je ta vrstva mezi tunami dat kdesi v databázi a vaším prohlížečem – prostě nesmí navrhovat programátor. Takový programátor spoustu věcí považuje za naprosté zbytečnosti, je zvyklý sledovat ladicí výstupy na konzoli a za vrchol uživatelského komfortu považuje, když má data na výstupu oddělena čárkami. Jú!

Programátor není psycholog, moc neřeší specifické problémy svých budoucích uživatelů, hlavně, když to nějak funguje. Ony ty jízdní řády taky „nějak fungují“ a přes pohledné barevné GUI (grafické vizuální rozhraní) není ani moc vidět, že to uživatelské rozhraní pod ním je dílem programátora-sadisty. Všimněte si toho rozlišení pojmů GUI a UI. Grafické rozhraní je jen (tou menší) částí UI, ty obrázky, barvičky a šoupátka, které vidíte na stránce, jsou to míň podstatné, hlavní roli hraje ta vrstva pod nimi: to, jak je navržena komunikace, navigace, způsob zadávání dat, architektura celé aplikace, vnitřní logika. Dost často tady hraje roli lenost programátorů, síla charakteru (a vůbec samotná existence) projektového manažera a především přítomnost nebo naopak absence návrháře UI/UX. A právě tady je ono místo, kde ten iDOS dost fatálně selhává.

Scénář 1

Chci jet z Kladna do Prahy na Florenc. Zvolím si – jednu z nejpoužívaněj­ších – možností, vyhledávání v jízdních řádech vlaků, autobusů a MHD velkých měst. Zadám tedy počáteční místo „Kladno“, cílové místo „Praha, Florenc“.

Vstupní formulář se zobrazením chyb

Pojďme postupně: Kladno [CR]? Asi ano, nebo ne? Jenže správně je druhá možnost, Kladno [KD] – to CR neznamená ČR, ale Chrudim. Okresy byly zrušeny před drahně lety a bývalé SPZky bude znát stále méně lidí. Napsat do závorky [CR] místo [okres Chrudim] není nic než programátorova lenost. Nemluvě o tom, že to východočeské Kladno se hledá asi tak milionkrát méně často než největší město StČ kraje, méně blbé UI by při shodách nenabídlo první položku v abecedním pořadí, ale položku releventnější. (Mohl bych zde posloužit historkou, jak moje tehdy malá sestřička vyrazila prvně sama do světa za námi do Kladna na návštěvu a místo toho skončila v noci sama vprostřed temné návsi jisté východočeské vesničky.)

Nenalezená „Praha, Florenc“, to je naprostý fail, a to hned několikanásobný. Když si totiž jízdní řády omezíte pouze na pražskou MHD, Florenc a všechny ostatní zastávky tam jsou. Ve spojení s celostátními jízdními řády jich ale většina zmizí. Nenajdete Florenc, Anděl, Můstek, Muzeum, skoro nic. Současně to ale neplatí opro všechny – některé z nich v seznamu jsou. Najdete Hradčanskou (v podobě Praha,, Hradčanská, ty dvě čárky jsou pro iDOS typické), ale Malostranská není. Je tam Bílá Hora (Praha,, Bílá hora), ale Červený vrch už ne. Zákonitost jsem nevysledoval. Zmíněnou Florenc nenajdete žádným způsobem. Když zvolíte zadání adresy, iDOS cílové místo Praha, Florenc přijme, ovšem vrátí vám tento výsledek:

Výsledek hledání: spoj Kladno–Do Čertous.

A do Čertous. Tam ovšem jet nechci. Třetí možností je mapa. Pokud Prahu dobře znám a dokážu se v té předpotopní a polofunkční mapě zorientovat, podaří se mi Florenc najít. Kliknu na ni, do cílového pole se vloží „Florenc“, což ovšem taky nebude fungovat.

Výběr Florence z mapy
Nabídka cesty do Florencie

Chápu-li správně, že [*I] znamená Itálie (achjo, programátoři!), je mi po výběru z mapy nabízena cesta do Florencie…

Čistě pro úplnost, jedno řešení se přece jen dá najít. Stačí si vybrat Způsob zadání místa: Zadání jména z kategorie a tam zvolit zastávky (Praha) a pak napsat Florenc – ale pouze přesně takto, zadáte-li něco jiného, např. Praha, Florenc nebo metro Florenc, získáte jen staré známé objekt nenalezen.

Scénář 2

Našel jsem si cestu do Prahy, přijíždím autobusem na Knížecí, na Andělu mám jednání a později během dne se budu potřebovat přesunout z na Staromák, mám tam sraz se známým (ten prý dorazí nějakým autobusem MHD, co staví poblíž). Že Anděla v nabídce jen tak nenajdu, už jsme si řekli výše. Ale vím, že se to tam přece jmenuje „Na Knížecí“, tak to zadám místo toho. A úspěch se hned dostaví!

Spojení z Anděla na Staroměstské náměstí přes Mníšek pod Brdy

Bez komentáře.

A co ten autobus? Můj známý se bude přesouvat na to Staroměstské náměstí odkudsi autobusem, třeba bych se tam taky tak dostal? Nalezení autobusů stavících někde poblíž Staroměstského náměstí přenechám laskavému čtenáři jako domácí cvičení.

Scénář 3

Volá žena z práce, jestli bych nenašel nějaká spojení na nedělní výlet, aby podle toho naplánovala nějaké další věci. Najdu asi deset vhodných kombinací spojů a začnu koukat po způsobu, jak bych jí to poslal. Ale ouha, můžu si vytisknout nebo mailem poslat statický výstup, nikoli stránku se živými odkazy (např. na trasy spojů atd.). Tak si tu stránku aspoň uložím do bookmarků a projdeme to večer.

Večer si ale projdeme leda kulové, stránka v bookmarcích pochopitelně není, celá aplikace je bezstavová, líní programátoři si táhnou všechny informace v session a uživateli neposkytují žádné pevné body k uložení. Místo toho nabízejí uložení a vlastní správu bookmarků uvnitř aplikace – což je funkce poměrně utopená – já jsem nějaké Moje oblíbené na tom webu vlastně nikdy ani nezaregistroval. Až do dneška, kdy to zkoumám trochu podrobněji.

Podobný případ je odkaz „Trvalý odkaz“. Toto slovní spojení jednak mnohému laikovi nic neřekne (kdežto každý programátor ho důvěrně zná z blogů a fór), jednak je opět utopené, mezi skupinou tlačítek se zcela odlišnými funkcemi. O použití nějakého zkracovače adres, nedejbože o napojení na sociální sítě ani nemluvě. Kdo dokáže na první dobrou poslat vyhledané spojení na Facebook?

A to je jen opravdu maličký zlomek problémů iDOSu povětšinou pramenících ze špatného nebo dokonce žádného návrhu UI/UX. Jen pár příkladů, na které jsem narazil během dneška, nehledal jsem cíleně speciální špeky pro P.T. čtenářstvo. Kdyby ten web podstoupil pořádnou analýzu, byla by těch chyb a problémů kupa na pěkně macatý tlustospis.

Vyvíjíte-li nový web, držte své programátory od návrhu UI tak daleko, jak jen to jde.

Petr Staníček, 1. 9. 2010 v 22.23 • Rubrika: Všeobecné, WebdesignKomentáře: 24

Risotto není rizoto

Když se v Česku řekne rizoto, většina lidí si vybaví českou klasiku: víceméně suchou nahnědlou hmotu tvořenou směsí rýže, nějakého masa, hrášku, mrkve a případně dalších ingrediencí, obvykle nakopečkované na talíři a s hrstí strouhaného ajdamu navrch. Bohužel neznám přesnou historii tohoto pokrmu a ani proti němu v zásadě nic nemám — je to taková klasika, navzdory očividně zahraničnímu původu je to jedno z nejtypičtějších českých jídel. A občas (spíš výjimečně, ale přece) si ho doma taky uvaříme. Jediné, co mi na něm vadí, je ten matoucí název. Protože to jídlo se jmenuje stejně jako jeho pravděpodobný předobraz, italské risotto (čti [rizoto]), což je ovšem celkem podstatně jiné jídlo a často kvůli tomu v českých restauracích (a naopak u Čechů v restauracích zahraničních) dochází k nedorozuměním.

U nás doma je risotto hodně populární a poměrně časté jídlo, v průměru ho dělám jednou dvakrát do měsíce. Základem je kulatozrnná rýže, nejlépe italská odrůda Arborio. Z dlouhozrnné nebo dokonce nějaké předvařené rýže se risotto opravdu dělat nedá. Začnu tím, že si připravím vývar, asi tak litr. Když mám zrovna doma uvařený, použiju ten, ale většinou se spokojím s instantní vývarem z kostky, nejčastěji používám kuřecí bujóny Natur bez glutamátu. Na olivovém oleji osmažím nadrobno nasekanou cibulku. Odměřím si hrnek rýže (rýže na risotto se předem nevaří ani nijak neupravuje) a nasypu ji na cibulku. Trochu ji osmažím, aby se všechna zrníčka obalila v tuku a nasála chuť a vůni cibulky. Poté podliju asi 1–2 dl dobrého bílého vína. Až se víno vyvaří, snížím teplotu pod pánví a podliju naběračkou vývaru a mám-li, přidám špetku šafránu. Ten risotto příjemně ovoní a dá mu krásnou zlatou barvu. Když si vzpomenu včas, nasypu ho předem do sklenky vína, kterým to budu podlévat, šafrán tak lépe uvolní vůni i barvu. Dobře zamíchám a zvolna nechám vařit. Za průběžného míchání a podlévání — vždy jen trošku, rýže nemá plavat, je potřeba udržovat kašovitou konzistenci — se rýže vaří asi 20 minut. Rýže má být uvařena al dente, tedy ani tvrdá, ani rozvařená: na skus má trochu pružit, neměla by jít rozmáznout jazykem o patro. Na konci musí mít směs stále konzistenci řidší kaše, do které se na závěr (po odstavení z plotny) nastrouhá trocha parmazánu a dobře zamíchá. Ten to trochu zahustí, ale i potom musí zůstat risotto lehce tekuté a krémovité. Podávat a jíst se musí ihned — jakmile trochu vychladne, risotto zhoustne, ztuhne a veškerý požitek z krémovité lahůdky je pryč.

Podle chuti a sezóny je možné toto základní risotto doplnit — skvělé jsou třeba čerstvé hříbky, mořské plody, losos, čerstvé bylinky, zelený hrášek, případně vypustit šafrán a použít jné koření a bylinky atd. Pozor, výše jmenované jsou možnosti, ze kterých si lze vybrat, rozhodně se tam nemá po babicovsku narvat všechno najednou! Já poslední dobou nejčastěji dělám risotto s krevetami, ale dělám je zvlášť, jako přílohu.

Na pánvi osmažím cibulku (obvykle si připravím jednu větší cibuli, půlku použiju na risotto, druhou půlku dám stranou na krevety). Přidám nasekaný stroužek česneku a omyté oloupané krevety. Používám nejčastěji mražené tygří, které kupuju od asijských obchodníků. Zdá se to sice jako drahé luxusnější jídlo, ale je to jen zdání: pro dva dospělé a dvě děti (ale naše holky krevety milují a jsou schopné jich sníst víc než my) použiju 1/4 až 1/3 balení, takže řekněme krevet za 50–100 korun. Maso na řízky stojí víc. Krevety zastříknu citrónovou nebo limetovou šťávou a trochou balsamikového octa, lehce osolím a nechám podusit. Kyselosti není třeba se obávat, sem se opravdu hodí a i tomu, kdo jinak nemá rád kyselé, ta šťáva bude opravdu chutnat. Když se krevety s cibulkou vysmahnou na tuk, podliju je trochou vývaru (risotto vedle se právě blíží k dokončení a trochu vývaru jsem si na krevety nechal) a nakonec přidám kuličku másla s moukou (tzv. „beurre manié“, česky též „francouzské máslo“, které mám stále v zásobě v mrazáku) na zjemnění a zahuštění. S přípravou začínám tak v polovině času doby přípravy risotta, aby oboje skončilo cca stejně a mohlo se ihned podávat. A jemné risotto s výraznější, lehce nakyslou omáčkou s krevetami je naprosto famózní kombinace.

Petr Staníček, 27. 3. 2010 v 21.38 • Rubrika: Od plotny1 komentář

Nápad na web: Krabičky

Už mě vážně nebaví všechny své nápady, co kdy dostanu, syslit někde v šuplíku, když se ukazuje, že se k jejich realizaci beztak nikdy nedostanu. Mám-li tedy na výběr sušit si nápady do herbáře, kde jednou bídně pojdou s pomalu hasnoucí myšlenkou na budoucí slávu – anebo je dát všanc potenciálně zlému světu, začnu asi volit tu druhou možnost, protože tam je aspoň maličká naděje, že z toho může něco pozitivního vzejít. Kdyby mě někdo platil za to, že sedím a chrlím nápady na startup projekty, byl bych asi už multimilionář za vodou, ale toho se těžko dočkám. Ale na dně šuplíku nápadům taky není dobře, chudinkám…

Idea

Často by se mi hodil nějaký účelový online nástroj – na sledování zakázek, organizaci úkolů, připomínky úhrad faktur apod. – a jen málokdy najdu nějaký vhodný. Vždy se já musím přizpůsobovat stylu fungování takové aplikace a takřka nikdy to nedělá přesně to, co bych potřeboval a jak bych to potřeboval. Potřeboval bych spíš nástroj, který se naopak bude přizpůsobovat mně. Obvykle nakonec skončím u nějaké jednoduché náhražky, která se ve finále ukazuje jako daleko vhodnější náhrada než nějaký velmi sofistikovaný nástroj.

Velmi se mi osvědčily třeba obyčejné poznámkové papírky (myslím ty virtuální, na ploše počítače), kterým můžu přiřadit barvu, rozmísťovat je po ploše podle významu a sbalit každý do malého proužku zobrazujícího jen nadpis. Takový papírek můžu podle potřeby přebarvit, přesunout na jinou hromádku nebo smazat – podle vlastního uvážení a vlastního logického systému, který si stanovím já sám jako uživatel a aplikace ho vůbec nemusí znát. A z toho vychází princip této online aplikace.

Realizace

Rozhraní aplikace by tvořila pracovní plocha, na které mohou být libovolně umístěny objekty: lístky s datovým obsahem (říkejme jim třeba dokumenty) a krabičky, do kterých se ty lístky mohou ukládat (kontejnery). Na první pohled to připomíná klasické rozhraní pracovní plochy počítače, práci se soubory a adresáři, ale jen na první pohled. Zde by zcel prioritní informací bylo rozmístění objektů po ploše a vizuální informace – vzhled plochy, barvy objektů a jejich vzájemné uspořádání. Navíc kromě objektů na ploše může být cokoli nakresleno: mohu si vyznačit oblasti, napsat poznámky, nakreslit šipky atd.

Základní jednotkou je lístek, který je velmi jednoduchým „dokumentem“. Ten je primárně textový, ale bylo by možné vložit do něj i další informace – obrázek, URL apod. Bez jakéhokoli složitého formátování, jen jako seznam položek. Dokument může být na ploše otevřený („resizovatelné“ okno libovolné velikosti), nebo sbalený do nějaké kompaktní formy. Ale i sbalený dokument by měl být konfigurovatelný tak, aby si uživatel mohl zvolit přinejmenším mezi kompaktností a plným zobrazením dat. Těmi může být pouhý název/nadpis lístku, ale třeba i několik datových polí – např. datum, částka, číslo, příznak. Lístek tedy může obsahovat jen text např. „Nákup“, nebo to může být např. proužek s údaji „Zakázka pro XYZMKFL | 12.3.2010 | 5.000 Kč“. Krom toho má každý lístek přiřazenu barvu, která se snadno nastavuje.

Druhým typem objektu jsou krabičky, což jsou jednoduché kontejnery, do kterých se dají dokumenty vložit. Jedná se jen o jednoúrovňové vkládání, není tedy možné vložit krabičku do krabičky. Každá opět může být na ploše zobrazena otevřená nebo zavřená, může obsahovat nadpis nebo i více datových polí a má přiřazenu barvu, případně nějaký vizuální styl. Dokumenty v krabičce je možné nechat vizuálně uspořádat (do mřížky, pod sebe), případné třídění už zajišťují akce (viz dále).

Třetím, velmi podstatným prvkem jsou pak akce. Akce je programovatelná funkce, jejich seznam je dostupný uživateli přímo z plochy a umožňují jednoduchým, intuitivním způsobem, který zvládne i laický uživatel, vytvářet příkazy k operacím nad obsahem plochy. Pomocí akcí je možné vyhledat prvky podle určitých kritérií, změnit jejich parametry, přesunout na určité místo (do krabičky, do oblasti na ploše), setřídit nějaký kontejner podle zvolených kritérií atd. Pro každou akci je možné vytvořit si spouštěcí tlačítko, které si uživatel může umístit na vhodné místo, akce je možné také naprogramovat k automatickému spouštění v daný čas nebo ve zvolených intervalech. O detailech fungování a definování akcí mám jistou představu, ale do detailů zde zacházet nebudu – na požádání to mohu odprezentovat podrobně.

Zcela zásadním parametrem této aplikace je jednoduchost a snadnost používání. U takového typu aplikací hrozí snadné skluznutí do přehlcení obsahem a funkcemi, což by celý koncept mohlo poměrně úspěšně pohřbít.

Pozn.: Rozhodně si netroufnu tvrdit, že jakýkoli můj nápad je bezpochyby originální a že něco podobného už dávno někdo nezrealizoval. Ujišťuju ale všechny, že v takovém případě nejde o plagiát, ale o pouhou mou nevědomost, malou informovanost a objevování již dávno objevených Amerik. A potom děkuji všem za shovívavé pochopení. Pokud se náhodou rozhodnete tento nápad realizovat, prosím kontaktujte mě.

Petr Staníček, 1. 3. 2010 v 14.19 • Rubrika: Všeobecné, WebdesignKomentáře: 16

Zeleninový krém

Docela často dělám krémovou zeleninovou polévku. Základ je vždy víceméně stejný, hlavní složka se podle situace obměňuje. Je to prosté: osmažit najemno nakrájenou cibulku s aspoň dvěma mrkvemi (stačí nakrájené nahrubo), zalít vodou, osolit a ochutit špetkou muškátového květu. Pak přidám hlavní surovinu, kterou bývá květák, brokolice nebo třeba zelený hrášek. Celé se to dobře uvaří a nakonec rozmixuje do hladka. Když je chuť, přidám mléko nebo smetanu rozšlehané se lžící mouky. A podává se to s kuličkami do polévky („smažený hrášek“), které naše děti milují, případně se smaženými krutony.

Jako varianta se může rozmixovat jen část zeleniny a část nechat vcelku. Včera jsem takto třeba dělal právě hráškovou: asi třetinu brambor nakrájených na drobné kostičky a třetinu hrášku jsem dal vařit do hrnce zvlášť (jen do osolené vody) a po uvaření přilil do rozmixovaného základu a bylo to vynikající. Stejně občas naložím s květákem – vždy je to polévka naprosto skvělá a neodolatelná.

Petr Staníček, 28. 1. 2010 v 23.51 • Rubrika: Od plotny1 komentář