Pixynergia

Celostátní vyhledávač v jízdních řádech, web jizdnirady.id­nes.cz (neboli někdejší iDOS) používá mnoho lidí, lze říct, že s ním přišel do styku skoro každý, kdo se kdy ošoustl kolem českého internetu. Služba je to výborná a nenahraditelná, datově dá se říci až fenomenální – nevím jak kdo, ale já v něm nikdy nenarazil na chybu a mám v něj větší důvěru než ve všechny tištěné jízdní řády a placenou informátorku na Florenci dohromady. Ale to rozhraní, to uživatelské rozhraní (UI)…

Na tomhle webu víc než kde jinde je vidět, že uživatelské rozhraní – to je ta vrstva mezi tunami dat kdesi v databázi a vaším prohlížečem – prostě nesmí navrhovat programátor. Takový programátor spoustu věcí považuje za naprosté zbytečnosti, je zvyklý sledovat ladicí výstupy na konzoli a za vrchol uživatelského komfortu považuje, když má data na výstupu oddělena čárkami. Jú!

Programátor není psycholog, moc neřeší specifické problémy svých budoucích uživatelů, hlavně, když to nějak funguje. Ony ty jízdní řády taky „nějak fungují“ a přes pohledné barevné GUI (grafické vizuální rozhraní) není ani moc vidět, že to uživatelské rozhraní pod ním je dílem programátora-sadisty. Všimněte si toho rozlišení pojmů GUI a UI. Grafické rozhraní je jen (tou menší) částí UI, ty obrázky, barvičky a šoupátka, které vidíte na stránce, jsou to míň podstatné, hlavní roli hraje ta vrstva pod nimi: to, jak je navržena komunikace, navigace, způsob zadávání dat, architektura celé aplikace, vnitřní logika. Dost často tady hraje roli lenost programátorů, síla charakteru (a vůbec samotná existence) projektového manažera a především přítomnost nebo naopak absence návrháře UI/UX. A právě tady je ono místo, kde ten iDOS dost fatálně selhává.

Scénář 1

Chci jet z Kladna do Prahy na Florenc. Zvolím si – jednu z nejpoužívaněj­ších – možností, vyhledávání v jízdních řádech vlaků, autobusů a MHD velkých měst. Zadám tedy počáteční místo „Kladno“, cílové místo „Praha, Florenc“.

Pojďme postupně: Kladno [CR]? Asi ano, nebo ne? Jenže správně je druhá možnost, Kladno [KD] – to CR neznamená ČR, ale Chrudim. Okresy byly zrušeny před drahně lety a bývalé SPZky bude znát stále méně lidí. Napsat do závorky [CR] místo [okres Chrudim] není nic než programátorova lenost. Nemluvě o tom, že to východočeské Kladno se hledá asi tak milionkrát méně často než největší město StČ kraje, méně blbé UI by při shodách nenabídlo první položku v abecedním pořadí, ale položku releventnější. (Mohl bych zde posloužit historkou, jak moje tehdy malá sestřička vyrazila prvně sama do světa za námi do Kladna na návštěvu a místo toho skončila v noci sama vprostřed temné návsi jisté východočeské vesničky.)

Nenalezená „Praha, Florenc“, to je naprostý fail, a to hned několikanásobný. Když si totiž jízdní řády omezíte pouze na pražskou MHD, Florenc a všechny ostatní zastávky tam jsou. Ve spojení s celostátními jízdními řády jich ale většina zmizí. Nenajdete Florenc, Anděl, Můstek, Muzeum, skoro nic. Současně to ale neplatí opro všechny – některé z nich v seznamu jsou. Najdete Hradčanskou (v podobě Praha,, Hradčanská, ty dvě čárky jsou pro iDOS typické), ale Malostranská není. Je tam Bílá Hora (Praha,, Bílá hora), ale Červený vrch už ne. Zákonitost jsem nevysledoval. Zmíněnou Florenc nenajdete žádným způsobem. Když zvolíte zadání adresy, iDOS cílové místo Praha, Florenc přijme, ovšem vrátí vám tento výsledek:

A do Čertous. Tam ovšem jet nechci. Třetí možností je mapa. Pokud Prahu dobře znám a dokážu se v té předpotopní a polofunkční mapě zorientovat, podaří se mi Florenc najít. Kliknu na ni, do cílového pole se vloží „Florenc“, což ovšem taky nebude fungovat.

Chápu-li správně, že [*I] znamená Itálie (achjo, programátoři!), je mi po výběru z mapy nabízena cesta do Florencie…

Čistě pro úplnost, jedno řešení se přece jen dá najít. Stačí si vybrat Způsob zadání místa: Zadání jména z kategorie a tam zvolit zastávky (Praha) a pak napsat Florenc – ale pouze přesně takto, zadáte-li něco jiného, např. Praha, Florenc nebo metro Florenc, získáte jen staré známé objekt nenalezen.

Scénář 2

Našel jsem si cestu do Prahy, přijíždím autobusem na Knížecí, na Andělu mám jednání a později během dne se budu potřebovat přesunout z na Staromák, mám tam sraz se známým (ten prý dorazí nějakým autobusem MHD, co staví poblíž). Že Anděla v nabídce jen tak nenajdu, už jsme si řekli výše. Ale vím, že se to tam přece jmenuje „Na Knížecí“, tak to zadám místo toho. A úspěch se hned dostaví!

Bez komentáře.

A co ten autobus? Můj známý se bude přesouvat na to Staroměstské náměstí odkudsi autobusem, třeba bych se tam taky tak dostal? Nalezení autobusů stavících někde poblíž Staroměstského náměstí přenechám laskavému čtenáři jako domácí cvičení.

Scénář 3

Volá žena z práce, jestli bych nenašel nějaká spojení na nedělní výlet, aby podle toho naplánovala nějaké další věci. Najdu asi deset vhodných kombinací spojů a začnu koukat po způsobu, jak bych jí to poslal. Ale ouha, můžu si vytisknout nebo mailem poslat statický výstup, nikoli stránku se živými odkazy (např. na trasy spojů atd.). Tak si tu stránku aspoň uložím do bookmarků a projdeme to večer.

Večer si ale projdeme leda kulové, stránka v bookmarcích pochopitelně není, celá aplikace je bezstavová, líní programátoři si táhnou všechny informace v session a uživateli neposkytují žádné pevné body k uložení. Místo toho nabízejí uložení a vlastní správu bookmarků uvnitř aplikace – což je funkce poměrně utopená – já jsem nějaké Moje oblíbené na tom webu vlastně nikdy ani nezaregistroval. Až do dneška, kdy to zkoumám trochu podrobněji.

Podobný případ je odkaz „Trvalý odkaz“. Toto slovní spojení jednak mnohému laikovi nic neřekne (kdežto každý programátor ho důvěrně zná z blogů a fór), jednak je opět utopené, mezi skupinou tlačítek se zcela odlišnými funkcemi. O použití nějakého zkracovače adres, nedejbože o napojení na sociální sítě ani nemluvě. Kdo dokáže na první dobrou poslat vyhledané spojení na Facebook?

A to je jen opravdu maličký zlomek problémů iDOSu povětšinou pramenících ze špatného nebo dokonce žádného návrhu UI/UX. Jen pár příkladů, na které jsem narazil během dneška, nehledal jsem cíleně speciální špeky pro P.T. čtenářstvo. Kdyby ten web podstoupil pořádnou analýzu, byla by těch chyb a problémů kupa na pěkně macatý tlustospis.

Vyvíjíte-li nový web, držte své programátory od návrhu UI tak daleko, jak jen to jde.

Když se v Česku řekne rizoto, většina lidí si vybaví českou klasiku: víceméně suchou nahnědlou hmotu tvořenou směsí rýže, nějakého masa, hrášku, mrkve a případně dalších ingrediencí, obvykle nakopečkované na talíři a s hrstí strouhaného ajdamu navrch. Bohužel neznám přesnou historii tohoto pokrmu a ani proti němu v zásadě nic nemám — je to taková klasika, navzdory očividně zahraničnímu původu je to jedno z nejtypičtějších českých jídel. A občas (spíš výjimečně, ale přece) si ho doma taky uvaříme. Jediné, co mi na něm vadí, je ten matoucí název. Protože to jídlo se jmenuje stejně jako jeho pravděpodobný předobraz, italské risotto (čti [rizoto]), což je ovšem celkem podstatně jiné jídlo a často kvůli tomu v českých restauracích (a naopak u Čechů v restauracích zahraničních) dochází k nedorozuměním.

U nás doma je risotto hodně populární a poměrně časté jídlo, v průměru ho dělám jednou dvakrát do měsíce. Základem je kulatozrnná rýže, nejlépe italská odrůda Arborio. Z dlouhozrnné nebo dokonce nějaké předvařené rýže se risotto opravdu dělat nedá. Začnu tím, že si připravím vývar, asi tak litr. Když mám zrovna doma uvařený, použiju ten, ale většinou se spokojím s instantní vývarem z kostky, nejčastěji používám kuřecí bujóny Natur bez glutamátu. Na olivovém oleji osmažím nadrobno nasekanou cibulku. Odměřím si hrnek rýže (rýže na risotto se předem nevaří ani nijak neupravuje) a nasypu ji na cibulku. Trochu ji osmažím, aby se všechna zrníčka obalila v tuku a nasála chuť a vůni cibulky. Poté podliju asi 1–2 dl dobrého bílého vína. Až se víno vyvaří, snížím teplotu pod pánví a podliju naběračkou vývaru a mám-li, přidám špetku šafránu. Ten risotto příjemně ovoní a dá mu krásnou zlatou barvu. Když si vzpomenu včas, nasypu ho předem do sklenky vína, kterým to budu podlévat, šafrán tak lépe uvolní vůni i barvu. Dobře zamíchám a zvolna nechám vařit. Za průběžného míchání a podlévání — vždy jen trošku, rýže nemá plavat, je potřeba udržovat kašovitou konzistenci — se rýže vaří asi 20 minut. Rýže má být uvařena al dente, tedy ani tvrdá, ani rozvařená: na skus má trochu pružit, neměla by jít rozmáznout jazykem o patro. Na konci musí mít směs stále konzistenci řidší kaše, do které se na závěr (po odstavení z plotny) nastrouhá trocha parmazánu a dobře zamíchá. Ten to trochu zahustí, ale i potom musí zůstat risotto lehce tekuté a krémovité. Podávat a jíst se musí ihned — jakmile trochu vychladne, risotto zhoustne, ztuhne a veškerý požitek z krémovité lahůdky je pryč.

Podle chuti a sezóny je možné toto základní risotto doplnit — skvělé jsou třeba čerstvé hříbky, mořské plody, losos, čerstvé bylinky, zelený hrášek, případně vypustit šafrán a použít jné koření a bylinky atd. Pozor, výše jmenované jsou možnosti, ze kterých si lze vybrat, rozhodně se tam nemá po babicovsku narvat všechno najednou! Já poslední dobou nejčastěji dělám risotto s krevetami, ale dělám je zvlášť, jako přílohu.

Na pánvi osmažím cibulku (obvykle si připravím jednu větší cibuli, půlku použiju na risotto, druhou půlku dám stranou na krevety). Přidám nasekaný stroužek česneku a omyté oloupané krevety. Používám nejčastěji mražené tygří, které kupuju od asijských obchodníků. Zdá se to sice jako drahé luxusnější jídlo, ale je to jen zdání: pro dva dospělé a dvě děti (ale naše holky krevety milují a jsou schopné jich sníst víc než my) použiju 1/4 až 1/3 balení, takže řekněme krevet za 50–100 korun. Maso na řízky stojí víc. Krevety zastříknu citrónovou nebo limetovou šťávou a trochou balsamikového octa, lehce osolím a nechám podusit. Kyselosti není třeba se obávat, sem se opravdu hodí a i tomu, kdo jinak nemá rád kyselé, ta šťáva bude opravdu chutnat. Když se krevety s cibulkou vysmahnou na tuk, podliju je trochou vývaru (risotto vedle se právě blíží k dokončení a trochu vývaru jsem si na krevety nechal) a nakonec přidám kuličku másla s moukou (tzv. „beurre manié“, česky též „francouzské máslo“, které mám stále v zásobě v mrazáku) na zjemnění a zahuštění. S přípravou začínám tak v polovině času doby přípravy risotta, aby oboje skončilo cca stejně a mohlo se ihned podávat. A jemné risotto s výraznější, lehce nakyslou omáčkou s krevetami je naprosto famózní kombinace.

Už mě vážně nebaví všechny své nápady, co kdy dostanu, syslit někde v šuplíku, když se ukazuje, že se k jejich realizaci beztak nikdy nedostanu. Mám-li tedy na výběr sušit si nápady do herbáře, kde jednou bídně pojdou s pomalu hasnoucí myšlenkou na budoucí slávu – anebo je dát všanc potenciálně zlému světu, začnu asi volit tu druhou možnost, protože tam je aspoň maličká naděje, že z toho může něco pozitivního vzejít. Kdyby mě někdo platil za to, že sedím a chrlím nápady na startup projekty, byl bych asi už multimilionář za vodou, ale toho se těžko dočkám. Ale na dně šuplíku nápadům taky není dobře, chudinkám…

Idea

Často by se mi hodil nějaký účelový online nástroj – na sledování zakázek, organizaci úkolů, připomínky úhrad faktur apod. – a jen málokdy najdu nějaký vhodný. Vždy se já musím přizpůsobovat stylu fungování takové aplikace a takřka nikdy to nedělá přesně to, co bych potřeboval a jak bych to potřeboval. Potřeboval bych spíš nástroj, který se naopak bude přizpůsobovat mně. Obvykle nakonec skončím u nějaké jednoduché náhražky, která se ve finále ukazuje jako daleko vhodnější náhrada než nějaký velmi sofistikovaný nástroj.

Velmi se mi osvědčily třeba obyčejné poznámkové papírky (myslím ty virtuální, na ploše počítače), kterým můžu přiřadit barvu, rozmísťovat je po ploše podle významu a sbalit každý do malého proužku zobrazujícího jen nadpis. Takový papírek můžu podle potřeby přebarvit, přesunout na jinou hromádku nebo smazat – podle vlastního uvážení a vlastního logického systému, který si stanovím já sám jako uživatel a aplikace ho vůbec nemusí znát. A z toho vychází princip této online aplikace.

Realizace

Rozhraní aplikace by tvořila pracovní plocha, na které mohou být libovolně umístěny objekty: lístky s datovým obsahem (říkejme jim třeba dokumenty) a krabičky, do kterých se ty lístky mohou ukládat (kontejnery). Na první pohled to připomíná klasické rozhraní pracovní plochy počítače, práci se soubory a adresáři, ale jen na první pohled. Zde by zcel prioritní informací bylo rozmístění objektů po ploše a vizuální informace – vzhled plochy, barvy objektů a jejich vzájemné uspořádání. Navíc kromě objektů na ploše může být cokoli nakresleno: mohu si vyznačit oblasti, napsat poznámky, nakreslit šipky atd.

Základní jednotkou je lístek, který je velmi jednoduchým „dokumentem“. Ten je primárně textový, ale bylo by možné vložit do něj i další informace – obrázek, URL apod. Bez jakéhokoli složitého formátování, jen jako seznam položek. Dokument může být na ploše otevřený („resizovatelné“ okno libovolné velikosti), nebo sbalený do nějaké kompaktní formy. Ale i sbalený dokument by měl být konfigurovatelný tak, aby si uživatel mohl zvolit přinejmenším mezi kompaktností a plným zobrazením dat. Těmi může být pouhý název/nadpis lístku, ale třeba i několik datových polí – např. datum, částka, číslo, příznak. Lístek tedy může obsahovat jen text např. „Nákup“, nebo to může být např. proužek s údaji „Zakázka pro XYZMKFL | 12.3.2010 | 5.000 Kč“. Krom toho má každý lístek přiřazenu barvu, která se snadno nastavuje.

Druhým typem objektu jsou krabičky, což jsou jednoduché kontejnery, do kterých se dají dokumenty vložit. Jedná se jen o jednoúrovňové vkládání, není tedy možné vložit krabičku do krabičky. Každá opět může být na ploše zobrazena otevřená nebo zavřená, může obsahovat nadpis nebo i více datových polí a má přiřazenu barvu, případně nějaký vizuální styl. Dokumenty v krabičce je možné nechat vizuálně uspořádat (do mřížky, pod sebe), případné třídění už zajišťují akce (viz dále).

Třetím, velmi podstatným prvkem jsou pak akce. Akce je programovatelná funkce, jejich seznam je dostupný uživateli přímo z plochy a umožňují jednoduchým, intuitivním způsobem, který zvládne i laický uživatel, vytvářet příkazy k operacím nad obsahem plochy. Pomocí akcí je možné vyhledat prvky podle určitých kritérií, změnit jejich parametry, přesunout na určité místo (do krabičky, do oblasti na ploše), setřídit nějaký kontejner podle zvolených kritérií atd. Pro každou akci je možné vytvořit si spouštěcí tlačítko, které si uživatel může umístit na vhodné místo, akce je možné také naprogramovat k automatickému spouštění v daný čas nebo ve zvolených intervalech. O detailech fungování a definování akcí mám jistou představu, ale do detailů zde zacházet nebudu – na požádání to mohu odprezentovat podrobně.

Zcela zásadním parametrem této aplikace je jednoduchost a snadnost používání. U takového typu aplikací hrozí snadné skluznutí do přehlcení obsahem a funkcemi, což by celý koncept mohlo poměrně úspěšně pohřbít.

Docela často dělám krémovou zeleninovou polévku. Základ je vždy víceméně stejný, hlavní složka se podle situace obměňuje. Je to prosté: osmažit najemno nakrájenou cibulku s aspoň dvěma mrkvemi (stačí nakrájené nahrubo), zalít vodou, osolit a ochutit špetkou muškátového květu. Pak přidám hlavní surovinu, kterou bývá květák, brokolice nebo třeba zelený hrášek. Celé se to dobře uvaří a nakonec rozmixuje do hladka. Když je chuť, přidám mléko nebo smetanu rozšlehané se lžící mouky. A podává se to s kuličkami do polévky („smažený hrášek“), které naše děti milují, případně se smaženými krutony.

Jako varianta se může rozmixovat jen část zeleniny a část nechat vcelku. Včera jsem takto třeba dělal právě hráškovou: asi třetinu brambor nakrájených na drobné kostičky a třetinu hrášku jsem dal vařit do hrnce zvlášť (jen do osolené vody) a po uvaření přilil do rozmixovaného základu a bylo to vynikající. Stejně občas naložím s květákem – vždy je to polévka naprosto skvělá a neodolatelná.

Každý chlap má hranici, kdy si musí přiznat, že na tohle už nemá – byť by k ní předtím vyrazil pln odhodlání a pevně rozhodnut ji pokořit, ba i dalece překročit. U někoho je to třetí základní tábor pod Annapurnou, pro jiného šestnácté pivo, pro dalšího třeba další číslo v téměř prázdné tabulce sudoku… Pro mě je to momentálně stavba HTPC.

Zhluboka jsem se nadechl, skočil do toho po hlavě a začal studovat problematiku, vybírat TV karty, skříně, desky. A v křečích zvolna tuhnul. Nemám na to a nestydím se to přiznat. Postavit si takový stroj podle vlastních představ je při dnešní nabídce komponent zcela nad mé schopnosti. Skončil jsem na motherboardu a dál vlak nejede.

Problémy tohoto druhu jsem řešil už dávno a nejednou a pouze se střídavými a vždy jen kompromisními výsledky. Nicméně doba pokročila, a to, co jsem tak zoufale sháněl a vymýšlel před pěti lety, je dnes již realitou a řešitelné ve velké nabídce a bez kompromisů. Akorát že jeden musí rozumět těm drátům, umět si vybrat správné součástky a dobře si to pospojovat. A to já neumím.

Takže prosím:

Hledám někoho, kdo mi (za úplatu, ovšem) postaví a rozchodí HTPC podle mé specifikace. Neskonalý vděk a hluboký obdiv incl.

Předběžná představa:

• Požadovaná funkčnost: MediaPortal nad Windows 7, (příp. i Win7MC), sledování a nahrávání televize z DVB-S (HD) i DVB-T, možnost sledovat/nahrávat dvě různé stanice, časované nahrávání (včetně probuzení stroje), timeshift, přehrávání DVD, přehrávání multimédií z disku a ze síťového disku (MP3, videa s titulky), internet a zobrazení videostreamů (archiv ČT, Novy, Stream, Youtube atd.)
• Skříň: mini/micro ATX HTPC desktop, cca něco takového
• Zdroj: max. úsporný, a co nejtišší (platí i pro ostatní mechanické části)
• Procesor: Intel Core 2 Duo (nebo srovnatelný) – nutno plynule přehrávat a zpracovávat HD video
• RAM: min. 2 GB
• TV karta: DVB-S2 s podporou HD + CI fungující s kartou UPC, vše s plnou funkčností pod MediaPortalem. Moje zatím nejlepší nalezená volba je TechnoTrend S2–3200 CI HDTV, k tomu nějaká druhá karta DVB-T/S (ale klidně můžou být dvě stejné)
• Audio: on-board, kvalitní, aspoň 5.1; výstup do A/V receiveru (S/PDIF optika 5.1) + výstup do TV (HDMI/stereo)
• Video: on-board, jen zpracování/zo­brazení videa (žádné 3D, hry apod.); výstup HDMI
• Síť: Gb ethernet, wifi netřeba
• HDD: tichý, cca 500 GB (pokud by šlo vyřešit nahrávání TV na externí NAS disk po síti, stačil by jen systémový SSD)
• DVD: obyčejná DVD-R mechanika

Celé to musí fungovat jako stolní přístroj plně ovládaný dálkovým ovladačem, žádné geekoviny, žádný linux (přes to nejede vlak), musí to umět ovládat i vaše babička.

Je asi zřejmé, že mám poměrně jasnou představu o výsledku, bohužel už méně o cestě, kterou se k němu dobrat. Budu opravdu rád, pokud se najde někdo zběhlý současně v PC hardwaru i satelitní technice a ochotný mi s tím pomoct. A když už ne to celé postavit a oživit, tak aspoň pomoct vybrat součástky, které budou zaručeně fungovat a splňovat vše, co od toho očekávám. Dík předem všem.

Aktualizace

Bohužel, žádný nadšenec a odvážlivec se nenašel, musel sem se jím tedy stát zase já sám. Pokud to někoho náhodou bude zajímat, vybral a nakoupil jsem nakonec tohle:

• case: Acutake Miracle (černý), microATX
• zdroj: microATX Eurocase 350 W, 2×6mm ventilátor (má mít sice řízení otáček podle teploty, ale jede neustále naplno hučí dost – pokud to nevyřeším, budu ho měnit)
• board: GIGABYTE 73PVM-S2H – nVidia 7100/ 630i, VGA + PCIe x16, DDR2 800, SATA II RAID, USB2.0, FW, GLAN, mATX, sc775
• CPU: INTEL Core 2 Duo E7400 – 2.80GHz, 1066MHz FSB, 3MB cache, socket 775, BOX
• RAM: 2GB (KIT 2×1GB) DDR2 800MHz PC6400 A-DATA
• HDD: WESTERN DIGITAL Caviar SE16 500GB, SATA II, 16MB cache, 7200ot, 8.9ms, WD5000AAKS
• DVD: LG GH22NS SATA černá – DVD±R 22×, DVD+DL 16×, DVD+RW 8×, DVD-RW 6×, DVD-RAM 12×, SecurDisc, bulk
• DVB-S2: TechnoTrend S2–3200 CI HDTV
• OS: OEM Microsoft Windows 7 Home Premium 64-bit CZ, DVD

Smontoval, pozapojoval, nainstaloval Windows, a ta chodí na pohled bez problémů. Dál mě čeká nainstalovat Mediaportal a pokusit se to celé rozchodit i s tou DVB kartou. Ale k tomu se dostanu až za pár dní – po stěhování a až budu mít satelitní signál. Případně budu dál referovat.

Aktualizace 2

Tak ne, nejde to. Po pár měsících snažení se sžít s touhle mašinou zjišťuji, že vzájemný odpor je nepřekonatelný. Rozcházíme se od stolu i od lože, celé slavné HTPC i s Windows 7 někomu levně prodám a kupuju si miniMaca, na kterém to celé postavím (kdyby někoho zajímalo, proč jsem to neudělal už na začátku, tak na to snadno odpoví Murphyho zákony: externí satelitní tuner pro maca, který by byl v téhle sestavě použitelný, se na našem trhu objevil až těsně poté, co jsem se rozhodl pro to HTPC na Windows). Nová sestava (teprve ve stavu objednávek na cestě):

• Apple Mac Mini – ten nejjednodušší, v základní konfiguraci
• Elgato EyeTV Sat
• Plex Media Center

Víc netřeba.

Tuhle dnešní večeři si nemůžu nepoznamenat.

Rozehřál jsem troubu a dal do ní na plech péct (mražené) hranolky. Už je dělám jen v troubě, dokonce jsem se naučil tak dělat i ty kupované, které nejsou do trouby výslovně určeny. Takové stačí jen pokapat olejem, dobře s ním promíchat a nechat péct trochu déle, obvykle 20–25 minut.

Pak jsem vzal dva špalíky krůtího (pár takových podlouhlých kousků mi vždycky zbude, když krůtí prsa porcuju na plátky) a obalil je ve směsi koření: hrubě mletý steakový pepř, trocha sušeného česneku, trocha papriky a sůl. Osmažil jsem je na dobře rozpálené pánvi na troše oleje, pak jsem je dal do misky, zakryl alobalem a dal na 10–15 minut dolů do trouby pod hranolky, aby maso došlo.

Na pánvi jsem pak osmažil cibuli pokrájenou na klínky, po chvilce přidal jednu pokrájenou bílou papriku a stroužek česneku a zvolna osmažil. Když cibule začala zlátnout, přihodil jsem několik nahrubo pokrájených švestek a hrst cherry rajčátek. Osolil, opepřil a přidal špetku chilli a chvilku jsem to nechal smažit. Pak jsem to podlil trochou bílého vína, přidal lžičku cukru (přírodní třtinový) a nechal dusit. Po chvíli se šťáva zredukovala na minimum a současně byly hotové hranolky.

Maso bylo zvenku v křupavé kořeněné krustě a uvnitř lehce šťavnaté a jemné, horké čatní bylo výrazné, sladkokyselé, pikantní a trochu ostré a s masem vytvořilo úžasnou kombinaci. Rozhodně musím někdy zopakovat.

Posbíral jsem během let spousty písniček s akordy a nedávno jsem si je uspořádal a poskládal do tištěných zpěvníků. Protože se několika lidem líbily, tak jsem si řekl, že když už jsem si tu práci jednou dal, přijde to třeba k užitku i dalším lidem. Kdo tedy má zájem, hotové zpěvníky k vytištění najde na téhle adrese.

Více podrobností najdete v přiloženém textu.

Dlouhá léta mě problematika satelitní televize úplně míjela. Maje kabelovku, nezajímal jsem se to a veškerý vývoj šel úplně mimo mě. Až někdy loni, předloni si chtěli pořídit satelit rodiče, takže jsem se začal prvně informovat, jak to zhruba funguje. Zjistil jsem si něco o základních nabídkách a možnostech od UPC, po roce pak digi.tv, u kterého naši zůstali, a tím to pro mě haslo.

Jenže teď se s kabelovkou rozloučím a nejspíš mi bude nakupovat a instalovat satelit. Jenže zhýčkán digitální kabelovkou (PVR přijímač s EPG a možností nahrávat až 4 programy současně) a navíc s domem o několika místnostech s několika televizemi to přestává být sranda.

Je mi celkem jasné, že na střeše bude muset být parabola. Možná pro jednu, nejvýše (současně) dvě družice – o žádné natáčení a lovení stovek stanic nestojím. V patře mám připraveno místo, kde bude nějaký rozbočovač (nebo něco na ten způsob) a od něj budou koaxiální rozvody do několika zásuvek po domě. Navíc všude bude i ethernet, což se dá taky využít. To je ta jednodušší část. Jenže co dál, když bych rád:

• možnost nezávisle nahrávat a koukat na něco jiného. Primární je přitom nahrávání, my už několik let na live televizi prakticky nekoukáme, přešli jsme plně na TiVo styl. A nejlépe nahrávat víc než 1 kanál současně – náhoda je blbec, týden nic není a pak se sejdou tři věci najednou.
• platit jen jednou. Vážně nehodlám platit nějakému poskytovateli za X karet jen proto, abych směl mít přijímač třeba v pokoji, kde se zapne televize jednou za uherák. Jenže já ji tam chci mít.
• EPG. Kvalitní, na celý týden, česky a bez kompromisů. Když občas narazím screenshoty z nějakých přijímačů, kde sice EPG je, ale místo češtiny zobrazuje sypaný čaj, je mi jasné, co rozhodně nechci. Ale na EPG už jsme si hodně zvykli, už dávno nekupujeme žádné TV magazíny, takhle je to mnohem příjemnější. A samozřejmostí je programování nahrávání přímo z EPG.
• stačí nám jen určité stanice. Nestojíme ani o rádia, ani o stovky anglických, německých a čínských kanálů. Jenže zjišťuju, že některé stanice mají exkluzivně jen někteří poskytovatelé. Ideální sada by pro nás byla: ČT, Prima+Cool, AXN, Spektrum, Discovery, Paprika, Minimax/JimJam, Eurosport, možná nějaký hudební, nejlépe VH1. Volitelně bych zvažoval i HBO. O nic víc snad ani nestojíme – pohříchu takovouhle sadu má v nabídce asi jen UPC.
• HD. Nechci zůstat sto let za opicema, až začne být k dipozici výběr HD kanálů, chci mít možnost se na ně dívat. Tady má zase lepší nabídku Skylink.
• nejlépe propojení na domácí NAT server a přehrávání MP3 a filmů, v ideálním případě možnost přehrávání streamů z netu (archiv ČT, Novy, YouTube)

Když tak nad tím přemýšlím, možná by bylo vůbec nejlepší postavit to na jediném centrálním a pořádném přijímači, který by uměl nahrávat na disk aspoň 2 kanály současně, a k ostatním televizím nějaké Popcorny nebo něco podobného, co by si to z toho disku braly. A případně DVB-T přijímač… Aspoň by to bylo celé připraveno na to, až se za chvilku zpřístupní všechno po netu a celé satelitní opičárny zmizí v propadlišti dějin. Ale to má taky pár much…

Fakt nevim. Celé mi to přijde jako tak složitý a komplikovaný problém, že se mi ani nechce se do něj nořit. Jasně, rozhodně to nechám na nějakých odbornících, sám si to stavět nebudu – ale přece jen bych rád měl aspoň hrubou představu a aspoň částečně pochopil, co lze a co nelze, kde je problém a co je nemožné. Jestli má někdo nějaký tip, rád si to poslechnu – a určitě se to bude hodit i někomu dalšímu.

Nedávno jsem tu popisoval ponákupní radosti na eshopu Pixmania. Po vyřízení poslední reklamace a příslibu vrácení peněz jsem myslel, že to po více než roce skončilo. Omyl, neskončilo.

Peníze stále nemám (namísto na účet mi je převedli do jejich/mé peněženky) a k tomu se z nich ještě snažím vymámit úhradu poštovného za odeslané balíky. Protože jsem jim ten výrobek musel posílat celkem 4× a poštovné stálo vždy přes 700 korun, není to úplná prkotina, nad kterou by člověk mávnul rukou. Po první reklamaci mi poštovné uhradili – sice s komplikacemi a několikanásobným dohadováním, kamže mi ty peníze mají poslat, ale uhradili.

Teď jsem jim – po předchozí telefonické domluvě – poslal zbylé účtenky a chtěl proplatit i je.

Po zkušenostech s Pixmanií od nich zákonitě nemůže následovat nic lepšího než (text ponechávám v původní podobě včetně chyb):

Stále mám ještě vstřícnost a sílu ke slušné odpovědi (i když síly po tom roce už opravdu zvolna docházejí):

Tak nějak napůl počítám s tím, že až to za pár týdnů pochopí a přesvědčím je, že skutečně mám nárok a chci proplatit nikoli 1503, ale 2238 Kč, tak mi je stejně pošlou do té Pix pokladničky, a ne na účet…

Tož to jen abyste věděli, do čeho se nákupem ve Francii (kde se Pixmania.com fyzicky nachází) můžete taky snadno uvrtat. A vzhledem ke stále klesající kvalitě průmyslového zboží a rostoucímu počtu reklamací se ta pravděpodobnost stále zvyšuje.

To be continued…

Aktualizace 19. května 2009

Na účet mi dorazilo 1503 korun za dvě poštovné a včera, s týdenním zpožděním, i zbylých 735 Kč. Poštovné je tedy vyřízeno. Částka za vrácené zboží však stále trčí v mé Pix Pokladničce a k převodu na můj účet se Pixmania nemá. Bez další urgence to zaručeně nepůjde.

Potřebuju nutně nový monitor. Kdysi jsem si koupil levný a špatný a vadí to čím dál víc. Bohužel hardwaru moc nerozumím a jak vidno, snadno koupím špatně. Jestli se najde někdo technicky zdatný, kdo by mi dokázal poradit, byl bych mu moc vděčný.

Jaké parametry sháním:

• úhlopříčka od 19" – většímu se bránit nebudu, ale 19" mi v zásadě stačí
• raději širokoúhlý, ale není podmínkou
• otočný na výšku
• nejdůležitější: dobré pozorovací úhly bez deformace barev, jasu i kontrastu ze všech stran, vodorovně i svisle
• DVI a VGA
• jinak žádné vymyšlenosti, žádné tunery, HDMI, scarty, huby nebo kamery, pokud možno ani reproduktory; nepotřebuju ani žádné extrémně věrné barvy; jas, kontrast, ba ani rozlišení nejsou důležité
• cena do 10.000

Jinými slovy: potřebuju co nejjednodušší, nijak extrémně kvalitní monitor, potřebuju jen, aby se dal otáčet na výšku a aby byl obraz na něm co nejvíc stejný ze všech stran a úhlů. To, jak kvalitní, jasný, kontrastní a barevně věrný ten obraz bude, není až tak důležité – podstatné je jen to, aby vypadal co možná stejně při čelním pohledu, zdola i shora, zleva i zprava. V zásadě se nebráním ani použitému monitoru (v tomto případě si rozhodně raději koupím za stejné peníze kvalitní bazarový než fungl nový šunt).

Díky moc za každý tip.