Čtvrtstoletá petrifikace podle pana Nortona

Když před pár dny kolega Arthur projevil radost nad novou verzí Total Commanderu, dost jsem se podivil, že takovou věc dneska někdo stále nejen může, ale dokonce chce používat. My jsme si s Arthurem obratem rozuměli, ale vzhledem k tomu, že k onomu podivení došlo na veřejném komunikačním kanálu, vznikla z toho pochopitelně obligátní bouře ve sklenici vody. Jednak vytržením z kontextu a jednak prostě tím, že někteří zkrátka slepě reagují na určitá klíčová slova a rozběhnou se okamžitě proti každému rudému fleku jako býk proti muletě. Ať si je za ní třeba tvrdá zeď.

Přitom šlo v jistém slova smyslu o nedorozumění. Nejenže nikomu neberu, jestli mu vyhovuje Total, Norton, Midnight či jakýkoli jiný komandér. Chraň božstva všecka. Proč bych měl. Ostatně i já, když se ocitnu na Linuxu, jako první hledám mc a ve svých virtualizovaných Windows nemám takový komandér jen proto, že se vždycky po týdnu nehodlám to neituitivní ovládání znovu a znovu učit a je pro mě praktičtější používat nepraktický, ale přece jen bez nápovědy použitelný Windows Explorer. I když kdesi pod kůží to mám taky, kdysi před 20 lety jsem tyhle komandéry používal a bez nějakého toho Nortona jsem na PC nedal ani ránu. Problém je ale v tom, že já jsem za těch uplynulých dvacet let prošel spoustu různých platforem, systémů, řešení a viděl desítky různých způsobů, jak daný problém řešit. Tu horší, tu lepší. Někdy cestu do pekel, někdy záblesk geniálního přístupu. Našel jsem si za tu dobu několik možných řešení a z nich si vybral pár, která považuji za nejefektivnější. A pak se najednou po desetiletích rozkoukám, a spatřím programátory a špičkové odborníky, jak neustále kopírují z jednoho panelu do druhého pomocí klávesy F5

Tady je ovšem ten stěžejní bod a zakopaný pudl: nemám nic proti těm (vám) uživatelům, kterým tohle řešení stále vyhovuje. Já v tom žít dvacet let, asi by mi bez těch dvou panelů ruce upadly. Chápu to. Mám to ale za zlé vývojářům. Opravdu nedokážu pochopit, že ačkoli pro každý dílčí úkon v práci s filesystémem existuje skvělé, neotřelé a prokazatelně efektivnější řešení, za celých dvacet let nikdo z těch komadérovýrobců nedokázal jakoukoli zásadnější změnu nabídnout, neřku-li prosadit.

Jistě, co chvíli se objeví nějaký pokus dělat to všechno úplně jinak – ale to je revoluční přístup. A revoluce, jak známo, jsou odkázány pouze k dvěma finálním stavům: totálnímu úspěchu, nebo totálnímu neúspěchu. Vcelku pochopitelně se nikomu nepodařilo skokově přesvědčit všechny, aby najednou začali používat počítač úplně jiným způsobem. Co tu ovšem chybí, je evoluce. Za celé to cca čtvrtstoletí (sic!), co se takovýhle nástroj (v několika v detailech odlišných variantách) používá, nikdo nepřišel aspoň s volitelnou alternativou, kterou by dal uživatelům na výběr. Ne. Chceš kopírovat, připrav si na jedné straně zdrojový adresář, na druhé straně cílový adresář, vyber si vhodnou podmnožinu na zdrojové straně, a pak (nějak) aktivuj kopírování. A čím víc let uběhne, čím víc to všichni mají pod kůží, tím méně někoho napadá, že by se to taky dalo dělat tisícem a jedním odlišných způsobů, z nichž některé by v určitých situacích mohly být pro leckoho efektivnější a užitečnější.

Nemůžu tu pochopitelně z voleje sázet hotová řešení, když s nimi za celých 20 let nepřišel nikdo povolanější – ale můžu argumentovat dílčími příklady, které znám z vlastní praxe. Kupříkladu takové procházení adresářové struktury. Ve Windows i ve všech komandérech je obvyklý dvoukrokový přístup: označit adresář a otevřít jej. Je jedno jak, jestli myší, nebo klávesnicí. Přejít o úroveň výš nebo níž obvykle obnáší dvě akce: označení + aktivace. V systému, který používám, se ale před pár lety objevilo řešení, které pro procházení adresářové struktury vyžaduje jen jednu akci (kliknutí myší nebo klávesu). Oblíbil jsem si ho velmi rychle a dnes si v jakémkoli jiné prostředí připadám velmi neefektivní. Anebo již zmíněné kopírování/pře­souvání souborů. Ano, postup „nastav si zdroj a cíl a pak spusť akci“ se nabízí. Ale co když se do kopírování souborů pustím, ale pak zjistím, že chci tu označenou množinu objektů přesunout vlastně někam jinam? Že cílové místo nevidím, nebo dokonce že neexistuje? Anebo si dodatečně uvědomím, že vlastně nechci kopírovat, ale přesouvat (nebo naopak)? Pokud si někdo v komandérech zvykl používat schránku (Copy/Paste), má to trochu snazší. Ale pokud používáte klávesovou zkratku nebo přetahujete objekty myší, do toho starého, dvacetiletého schématu nepasujete: musíte označené objekty „pustit“, najít/vytvořit pro ně vhodnou destinaci a pak je znova uchopit a znova aktivovat příslušnou akci. Přitom existují v praxi příklady daleko efektivnějších řešení: dynamické otvírání adresářů během tažení přímo pod kurzorem myši, přesun mezi všemi (i skrytými) okny, vytvoření cílového adresáře až po aktivaci kopírování, přepínaní mezi kopírováním/pře­souváním/softlin­ky pomocí modifikačních kláves atd. Takových příkladů se dají najít stovky, tisíce.

Jde o typickou otázku paradigmatu. To staré je „nějak“ dobré a většině dostatečně vyhovuje. Existují ale nové a lepší cesty, k nimž je ale problematické konzervativní uživatele přivést. Žádnému z uživatelů nelze mít ani náznakem za zlé, že používá léty prověřené dobré řešení – řešení, na které je zvyklý a které mu vyhovuje. Nelze ale pochopit ty vývojáře a výrobce těchto všemožných komandérů, že tak fatálně rezignovali na veškerou evoluci a za celých dvacet let se ani nepokusili nabídnout alternativy, které se mezitím osvědčily nebo přinejmenším ukázaly velmi zajímavými na jiných platformách (jiné OS, PDA, mobilní telefony, spotřební elektronika atd.).

Kdybych byl dnes uživatelem takového komandéru, velice se na výrobce zlobím, že mi za celé čtvrtstoletí nedokázal nabídnout něco nového, něco aspoň trochu odlišného, co by dokázalo posunout můj styl práce s filesystémem přinejmenším o úroveň výš. A že by si ty dlouhé roky zasloužily takových úrovní hned několik.

Kdyby dnes probudili hibernovaného veksláka z konce 80. let a postavili ho před „nejmodernější“ Total Commander, s překvapením bychom zjistili, že ho bude s přehledem ovládat – protože se v něm za celou tu dobu nic podstatného nezměnilo. A to stojí přinejmenším za zamyšlení.

Petr Staníček, 20. 4. 2009 v 23.28 • Rubrika: VšeobecnéKomentáře nejsou povolené u textu s názvem Čtvrtstoletá petrifikace podle pana Nortona

Půl kila slov: Design de Sade

Jsou věci, které mohl vymyslet pouze kvalifikovaný sadista. Třeba dálniční samolepky. Anebo nákupní vozíky se šikmým dnem. Jeho úhel je vždy navržen tak, aby ve vozíku dokázalo cokoli stát pouze za naprostého klidu, bezvětří a otřesů do čtvrt stupně Richterovy stupnice (to odpovídá průletu středně velké octomilky). Při sebemenším pohybu, prudkém mrknutí nebo dokonce letmém pohledu stranou se zboží ihned řítí z kopce a sesýpá na hromadu, vajíčky dospod. A naskládat za pokladnou lahve do tašky postavené ve vozíku je už ryze sysifovský úkol: jakmile se k tašce přiblížíte s druhou lahví, ta první už leží. Po třech lahvích začínáte pociťovat akutní nedostatek končetin.

Představuji si výběrové řízení v sadisticko-designerské firmě, která tyhle vozíky navrhuje.

Personalista: „Vidím ve vašem životopise, že jste dříve pracoval na jatkách a jako vězeňský dozorce, to zní velmi uspokojivě. Ale potom tu máte ‚ošetřovatel v nemocnici‘. Můžete to vysvětlit?“

Uchazeč: „Každé ráno v pět jsem roznášel teploměry.“

Personalista: „Ách, rozumím. Teď si uděláme nějaké testy. Sem sepíšete esej na téma ‚Dálkové ovladače: co jsme ještě nezkusili‘ a ještě předtím nám tady na ten papír nakreslete strom. Pokud se rozhodnete kreslit oběšence, nemusíte zacházet do přílišných detailů, stačí jen jednoduchá skica.“

Uchazeč: „Červenou pastelku nemáte?“

Když je mladý návrhář přijat, nastoupí jako pomocný designer u drobných projektů. V temné sklepní laboratoři mezi regály s naloženými embryi a sklenicemi plných očí, za mihotání slabé zářivky tráví léta pod dohledem zkušených kolegů nad návrhy nelepicích obálek, polepováním závěrů pivních lahví ještě drobivějším staniolem a vymýšlením kladu listů pro MF Dnes. A pochopitelně chodí do katakomb krmit betatestery.

Ti šikovní pak postoupí do vyšších oddělení. Tady už čeká náročnější práce – od navrhování tuhých kabelů k monitorům přes design vlakových sedaček až po tvorbu rozhraní programů pro Microsoft. Každé ráno se scházejí na kreativní poradě a hledají nové možnosti pro svou sadistickou tvorbu.

Šéf: „S těmi kolečky nákupních vozíků jsme myslím udělali, co se dalo. Vymyslíme tam něco dalšího?“

Mladý designer: „Řekl bych, že to rovné dno poskytuje prostor k vylepšení. Co tam udělat pořádnou díru? Nebo nějaké hrboly.“

Šéf: „Výborný nápad. Pracujte na tom.“

Špičkovým pracovištěm celé firmy je ovšem oddělení obalů a perforací. Vytvořit moderní obal moderního výrobku je úkol pro opravdové mistry oboru. Vyžaduje to důkladnou znalost nejnovějších výrobních postupů a materiálů, neboť ty umožňují designerům vytvořit extrémně pevné spoje v místech perforace. Jedině kosmická vlákna a nanotechnologie zajistí, aby nejtenčí místo na celém obalu bylo současně tím nejpevnějším. Podaří-li se někomu z obalu vůbec něco odtrhnout, zaručeně to nebude v místě, kde to zlomyslně radí návod.

Následující případ se dříve nebo později musí stát. Ředitel nejmenovaného velkouzenářství je přepaden maskovaným mužem, spoután a odvezen do opuštěného domu. Zde je připoután k topení a na stole před ním přistane několik balení salámů z jeho masokombinátu. Na každém obalu je výrazně označený jeden roh a nápis ‚Zde otevřete‘. Muž s ďábelským smíchem odchází. Po týdnu nalézají hlady polomrtvého ředitele, hystericky plačícího před hromadou divoce pomačkaných balíčků s uzeninami. Plast na nich je plný otisků zubů a zarytých ulámaných nehtů.

Nemyslím, že by se onoho únosce někdo snažil hledat.

Petr Staníček, 10. 2. 2009 v 17.17 • Rubrika: Všeobecné16 komentářů u textu s názvem Půl kila slov: Design de Sade

Barevná schémata v nové verzi a na nové doméně

Javascriptová aplikace na tvorbu barevných schémat se konečně dočkala zbrusu nové verze a také vlastní domény. Od nynějška ji najdete na adrese http://ColorSchemeDesigner.com.

Nová verze byla od základu přepsána. Zcela nové UI pohání nový framework jQuery 1.3 a i samotné jádro aplikace jsem napsal kompletně znova – lépe a radostněji. Ve výsledku to obnáší jak větší přesnost výpočtů barev a konverzí mezi barevnými prostory, konečně již (téměř) přesné zadávání základní barvy pomocí RGB hodnoty, úplně nové a bohatší možnosti nastavení barevných schémat a také za běhu generované unikátní ID pro každé schéma, pomocí nějž je možné na vytvořené schéma vytvořit odkaz, ten si uložit nebo někomu poslat. Třeba takto.

Pro staromilce a pro ty, kterým nová verze fungovat nebude (např. MSIE 6 již není podporován), jsou k dispozici nadále předchozí verze – ovšem i ty už najdete na nové doméně.

Aktualizace

Doplnil jsem nápovědy ke všem prvkům a přidal konečně i chybějící náhledy vytvořené palety v podobě ukázkové webové stránky. Teprve teď považuji tu aplikaci za hotovou. Ať slouží.

Petr Staníček, 5. 2. 2009 v 19.44 • Rubrika: IT, Všeobecné, Webdesign12 komentářů u textu s názvem Barevná schémata v nové verzi a na nové doméně

Vliv sociálního prostředí na reprodukční řetězce

Studie Vliv sociálního prostředí na reprodukční řetězec jedince se zabývá již po staletí známými parametry důležitými při výběru partnera. Srovnává zde například různé skupiny sociologického spektra coby vhodné či méně vhodné zdroje potenciálních partnerů pro potomky daného člověka s ohledem na zachování a kvalitu nejen budoucích pokolení, ale i vzájemných vztahů dosud žijících generací – neboť i rodinné prostředí významně ovlivňuje kvalitu potomků, kteří v ní vyrůstají.

Studie si pokládá otázku, které sociální skupiny a faktory poskytují coby zdroje partnerů větší jistoty zachování genofondu a které jsou naopak rizikové. Dochází k nikterak překvapivému poznatku, že primární vliv mají vhodné či naopak nevhodné skupiny sociální, zatímco dělení podle ryze biologických parametrů je spíše bezpředmětné. Každý člověk totiž může bez problémů splodit a vychovávat potomky s jakýmkoli jedincem opačného pohlaví z kteréhokoli konce světa, aniž by to mělo nějaký negativní vliv na kvalitu a zachování rodové linie; proto rodiče nemá znepokojovat vzhled či lokalita původu budoucího partnera jejich potomka. Podstatnější jsou faktory sociální: rodová kontinuita je daleko vážněji narušena, zvolí-li si jejich potomek za partnera individuum sociálně vyčleněné, např. osobu závislou na tvrdých drogách, odmítající pracovat a neschopnou uživit rodinu, osobu opakovaně pachájící trestnou činnost; pokud hodlá v městském bytě žít s osobou uvyklou kočovnému životu a vice versa, chce-li integrovat do rodiny partnera vychovaného v diametrálně odlišné sociální kultuře a zvyklého na (a vyžadujícího) zcela odlišné rodinné struktury a vzorce chování atd. Takový vztah může ohrozit integritu budoucí rodiny velmi vážně a podstatnější měrou než jakékoli kombinace parametrů biologických.

Z biologických faktorů si tak všímá pouze vlivu homosexuality, neplodnosti a podobných faktorů na rodový genofond. Homosexuální či neplodný potomek z genetického hlediska tvoří koncovou větev genového stromu, nepokračuje v přirozené reprodukci na bázi standardních rodinných vztahů. Ponecháváme stranou umělé a nebiologické cesty reprodukce (adopce, umělá oplodnění atd.) které jsou vlastní až moderní době. Vychází-li se ovšem z předpokladu, že tyto faktory se týkají pouze minoritní části populace, je prostým řešením přivést na svět více potomků. Z hlediska počtu pravděpodobnosti se s každým dalším potomkem riziko, že všechny vaše děti další potomky mít nebudou a rod zanikne, minimalizuje k nule.


Co že to je za blábol? (Pokud vás slovo „blábol“ nenapadlo, pak jste patrně studovaný sociolog a jděte pryč.) Inu, je to blábol takový, že si coby jeho autor podle všeho zasloužím přídomky „puncovaný blbec“ a „rasistický rypák“. To, že jsou výše řečené názory rasistické, musí být pravda, protože to už potvrdil soud. Pravda, výše uvedené výroky byly v onom případě podány trochu polopatičtěji, ale obsah je stále totožný:

Když si potomek, dejme tomu syn přivede domů přítele, feťačku, kriminálnici nebo echtovní cikánku, tak máte zaděláno na problémy do konce života. Avšak riziku s homosexuálním potomkem lze předejít pořízením si alespoň dvou potomků (jeden bude nejspíš normální a snese vnoučata). Adaptované cikánky, asiatky nebo afričanky mohou rodit vnoučata stejně jako evropanky, tudíž rodič může být v klidu.

Je zde řečeno naprosto totéž jako v textu výše – ale podáno takto expresivní a cynickou formou je to již rasistické. Takže, když to neprošlo jinde, máte možnost tady. Chcete-li si užít nadávek do rasistických rypáků, puncovaných blbců a dalších, fantazii se tentokrát meze nekladou. Poprvé (a asi naposledy) jsou zde komentáře otevřeny pro všechny vaše výlevy, splašky a jiné nadávky. Dejte si. Nebojte, nikoho za ně žalovat nebudu, takový blbec jako tamten blbec přece jen nejsem.

Petr Staníček, 19. 1. 2009 v 18.46 • Rubrika: Všeobecné3 komentáře u textu s názvem Vliv sociálního prostředí na reprodukční řetězce

Nákup na Pixmanii bych si dobře rozmyslel (zase aktualizováno)

Pixmanii jsem míval rád a rád jsem tam nakupoval. Svého času to byla zahraniční štika v zatuchlém rybníčku českých eshopů, nabízeli tam sortiment, který u nás nebyl k vidění, natož ke koupení, a za ceny, které se těm českým brutálně vysmívaly. Doba však pokročila, za loňský rok koruna hodně posílila, sortiment se se zahraničním prakticky srovnal a z kdysi výjimečné Pixmanie je dnes řadový obchod, který už moc konkurenčních výhod nenabízí.

Ale ty nevýhody… Díky webu provozovaném už i na doméně .cz, počeštěným stránkám i pár česky (nebo aspoň „česky“) hovořícím operátorům v callcentru už leckomu nemusí ani dojít, že se jedná o francouzskou firmu se všemi důsledky, které to provázejí. Vzdáleností počínaje a pověstnou kvalitou francouzských služeb konče. Ale prosím, pokud si chci koupit nějaký spotřební výrobek, něco ve stylu kliknu, koupím, doručí, rozbalím, používám, vyhodím – může to fungovat. Na lámání chleba dojde, když se objeví nějaký problém. To se pak jeden nestačí divit.

Jen do první reklamace

Pro ilustraci uvedu svou zkušenost, aby si každý mohl udělat obrázek, co jej taky u obchodu tohoto typu může potkat. O jejím začátku už jsem tu psal přesně před rokem, ale nezaškodí to celé zopakovat pěkně pohromadě. Předloni na začátku listopadu jsem si na Pixmanii koupil minivěž Philips s podporou pro iPod. Byla určena do ložnice a její primární účely byly dva: večer pouštět dětem před spaním příležitostně písničky a pohádky z iPodu a ráno se nechat budit rádiem. Philips mám za slušnou a průměrně kvalitní značku, nicméně porouchat se může cokoli od jakéhokoli výrobce. A porouchalo se.

Hodiny se náhodně nulovaly, po sebekratším výpadku proudu se vymazalo úplně vše (včetně předvoleb rádia, budíku atd.), někdy po zapnutí hrála věž jen na minimální hlasitost, nereagovala na nic a pomohlo jen vytažení ze zásuvky, přehrávání CD občas zlobilo. Jako přehrávač to bylo nespolehlivé, jako budík naprosto nepoužitelné. Ani ne po měsíci jsem musel věž zase zabalit a reklamovat.

Technická odbočka. Pokud nevíte, jak na Pixmanii probíhá reklamace, tak ve stručnosti takto: na webu Pixmanie se přihlásíte, najdete svou objednávku a z ní si vyberete výrobek, který chcete reklamovat. Jejich systém vám pro něj vygeneruje servisní kód a návratový lístek s kódem a adresou servisu. Ten si musíte vytisknout, nalepit na balík a poslat. Jiná cesta než tato neexistuje.

Nejtěžší na tom bylo ovšem pochopit, co máte dělat. „Český“ popis na webu Pixmanie byl prakticky nesrozumitelný. Texty sice vypadaly jako čeština, ale češtinu to jen vzdáleně připomínalo. Odkaz „Vaše zapsání newsletter“ je typickým příkladem jazyka, logiku a přehlednost zase může zastupovat FAQ. Schválně, za jak dlouho se vám podaří tam výše uvedený postup reklamace najít a pochopit i dnes, po poměrně významném jazykovém vylepšení?

Protože servis je ve Francii, poštovné je kolem 700–800 Kč. To vám Pixmania po uznání reklamace proplatí, stačí jim mailem poslat naskenovanou poštovní strvzenku. Ovšem pozor, pokud Pixmania reklamaci neuzná, poštovné je na vás.

Po měsíci (!) se mi věž vrátila bez jakéhokoli vysvětlení, jen s jakýmsi servisním listem ve francouzštině. Na webu jsem dohledal toto:

Váš případ byl v Servisu uzavřen dne . Váš výrobek vám byl zpět zaslán opravený. Doufáme, že jsme uspokojili vaše očekávání. Děkujeme Vám za vaši důvěru.

Ale co, hlavně, že to bude fungovat. Domluvil jsem se s operátorkou na proplacení poštovného, naskenoval jsem stvrzenku a poslal na domluvenou adresu s číslem účtu. Peníze mi skutečně proplatili. Zdaleka ne obratem, ale proplatili. Ovšem ani do týdne se závada na věži opakovala. A pak znova a další. V březnu jsem vše podruhé zabalil zpět do bedny (ještě že jsem ji nevyhodil!), podruhé si vyžádal a vytiskl kód a návratový lístek, znovu odnesl na poštu, zaplatil skoro 800,– a znovu měsíc čekal.

Situace se opakovala do puntíku stejně.

Váš případ byl v Servisu uzavřen dne . Váš výrobek vám byl zpět zaslán opravený. Doufáme, že jsme uspokojili vaše očekávání. Děkujeme Vám za vaši důvěru.

Po pár týdnech se závady začaly objevovat znovu. Naštval jsem se, věž vyrval ze zásuvky a šel tisknout návratový lístek. Ale ouha. Na webu Pixmanie jsem se přihlásil, našel příslušnou objednávku – a dotyčná věž na ní chyběla. Neexistovala možnost, jak se k nějakému zaregistrování do servisu a tisku návratového lístku dostat. Hrabal jsem se v systému Pixmanie dlouho, naněkolikrát, marně. A protože byl pochopitelně pátek večer, kdy se všechny maléry obvykle stávají, nebylo možné se do Pixmanie ani dovolat. Rezignoval jsem. Došly mi síly a rozhodl jsem se na to vykašlat. Nařídili jsme starý budík a věž začali používat jen jako zesilovač pro iPod. Nechali jsme ho tam zapíchnutý v kolébce, aby zůstal nabitý, a občas z něj pouštěli dětem písničky.

Po dvou měsících se jednoho večera iPod odmítl zapnout. Nedal se vůbec probudit, baterii měl totálně na dně. Když jsem ho nabil, po pár dnech pobytu ve věži zase umřel. Pak jsem na to přišel: iPod se v kolébce připojené k věži nejenže nenabíjí, ale dokonce aktivně vybíjí. Plně nabitý iPod, položený na stůl, zůstane nabitý. Týž iPod zasunutý do kolébky naší minivěže Philips je záhy vyžvejknutý do sucha.

Tak jsem se vzchlapil a šel volat do Pixmanie. Operátorka mi vygenerovala a mailem odeslala nový návratový lístek. Adresa tentokrát překvapivě nebyla francouzská, ale na nějakou centrálu DPD v St. Ingbert v Německu. Bednu jsem potřetí zabalil, balík za dalších skoro 800 Kč poslal a čekal. To bylo těsně před loňskými Vánoci. Téměř po měsíci mi včera balík přišel zpět. Nerozbalený, polepený cedulkami s nápisy jako „Annahme verweigert“ a „Refusé“. Převzetí odmítnuto adresátem.

Znovu jsem volal do Pixmanie a pohovořil se s operátorem (bylo by vážně možné, že by v tom callcentru seděli Indové, mluvili lámanou češtinou a představovali se českými jmény?). Když jsem se ho ptal, jestli ta německá adresa byla v pořádku, řekl, že samozřejmě ano. A že neví, co se mohlo stát, že to mám poslat zpátky, že mi pošle další návratový lístek. Pro jistotu jsem se jej ptal, jestli zase na stejnou německou adresu. Sdělil mi, že ano. V mailu jsem měl za chvilku nový návratový lístek – na tu původní, francouzskou adresu.

Teď musím tu krabici znovu zabalit, je oblepená cedulkami jako Hanzelkův kufr, to by na poště neprošlo. A zítra počtvrté a jistě ne naposledy si užiju na poště vyplňování té plachty a za svých osmset odlifruju ten krám počtvrté zpátky našim galským přátelům.

Technická odbočka. Pokud neposíláte balíky do ciziny, vězte, jak to chodí. Předně nevyplňujete jen tak nějaký podací lístek, ale samopropisovací formulář čtvermo formátu A5 spojený s celní prohláškou. Připravte se na to, že tam budete muset kromě poštovních údajů napsat také, co v tom balík je a jaká je země původu. Tak si to nezapomeňte předem zjistit (magické slovo „EU“ to ale jistí). Co se ceny týče, nemělo by vás přepravit, že cena za leteckou přepravu se ani do sousedního státu téměř neliší od ceny za přepravu pozemní. A taky počítejte s tím, že s balíky do Pixmanie budete vyplňovat jednu z nejdelších adres, jaké jste kdy kam vyplňovali:

Centre de retour FV
Chez Wincanton
Bâtiment B
Avenue de la commune de Paris
Zac de la maison Neuve
91226 Bretigny sur Orge
France, EU

Ta kolonka na podacím lístku je vysoká necelé 2 cm.

A pak budu měsíc čekat na překvapení, jestli mi přijde to haraburdí „opravené“, nebo zase jen nerozbalené. Ještěže to je už třetí reklamace a po ní už mám zákonný nárok na vrácení peněz. Ať s tím udělají, co chtějí, do týdne se ty vady projeví znova, jsem si skoro jist.

Ale ať už to dopadne jakkoli, po téhle zkušenosti už si na Pixmanii nikdy nic nekoupím. Reklamace se táhnou přes rok, každá zabere nejméně měsíc, posílání balíků je složité a drahé, komunikace na dálku obtížná. V českém eshopu bych měl za tu dobu ty reklamace vyřízené třikrát, neplatil bych za balíky takové poplatky a komunikoval česky s někým nedaleko za humny, kam se v krajním případě dá dojet a vyřídit vše osobně.

Upřímně doporučuji každému si nákup v podobných zahraničních eshopech typu Pixmanie dobře rozmyslet. Jak známo, koncová cena nemusí být zdaleka koncová a málokterá sleva je zadarmo.

Aktualizace

Po měsíci a půl jsem musel Pixmanii upozornit, že už překročili měsíční zákonnou lhůtu k vyřízení. Následující komunikaci vezmu jen bodově a zestručněně. Mezi jednotlivými kroky je vždy od několika hodin po den čekání.

  • Já: Překročili jste zákonnou lhůtu k vyřízení reklamace.
  • Pixmania: Váš dotaz byl úspěšně zaregistrován, do 24 hodin vám odpovíme.
  • Pixmania: Požádali jsme náš servis o sdělení stavu výrobku, až budeme vědět, ozveme se.
  • Pixmania: Dobrý den Petr Staníček, Informujeme Vás o průběhu vrácení peněz, které v tuto chvíli probíhá. V co nejbližší době obdržíte potvrzení emailem.
  • Pixmania: Vyrobek bohuzel nebylo mozne opravit, proplatime na vas ucet. Nyni cekame na zaslani bankovnich udaju: …
  • Já: dávám reply a odesílám požadované bankovní údaje
  • Pixmania: Ohledně vaší objednávky, vám s radostí potvrzujeme, že jste se stali vlastníkem kreditu XY CZK, který najdete ve vaší Pix Pokladničce. Při vašem příštím nákupu můžete využít z vaší Pix Pokladničky.
  • Pixmania: Vážený zákazník, d'akujeme vám za zaslanie vášho e-mailu. Dovoľujeme si vás však upozorniť, že vám bohužial nemôžeme odpovedať, nakoľko tento e-mail k nám nebol presmerovany. Doporučujeme vám nás kontaktovať cez FAQ-Napiste nam, aby sme mohli odpovedať na vašu žiadosť.
  • Já: přihlašuji se na Pixmanii a posílám bankovní údaje znovu přes webový formulář
  • Pixmania: Váš dotaz byl úspěšně zaregistrován, do 24 hodin vám odpovíme.
  • Pixmania: Dne 16/03/2009 bylo pozadano o prolaceni castky XY CZK na Pix pokladnicku to je konto u nas. Pokud nemate zajem byt proplacen na toto konto kontaktujte nas.
  • Pixmania: Dovolujeme si vas informovat, ze jiz v systemu mame u vas zaznamenany tyto bankovni udaje: <moje zastaralé bankovní údaje>
  • Já: přihlašuji se na Pixmanii a přes webový formulář celou Pixmanii i s jejich pokladničkou a starými bankovními údaji posílám do pekel a trvám na zaslání peněz na účet podle aktuálních údajů, které jsem jim poslal.
  • Pixmania: Váš dotaz byl úspěšně zaregistrován, do 24 hodin vám odpovíme.
  • Pixmania: Dobrý den Petr Staníček, Po žádosti k proplacení vaší objednávky Vám potvrzujeme zaregistrování vašich bankovních údajů: <moje aktuální bankovní údaje> … Ihned předáváme vaši žádost našemu finančnímu servisu k provedení vrácení peněz. Ujišťujeme vás že vrácení peněz bude provedeno v té nejkratší době.

Tak snad. Bohdá, že tohle je už vážně můj poslední kontakt s Pixmanií.

Aktualizace 5. května 2009

Tak bohužel, posledního kontaktu jsem se stále nedočkal. Po dalším měsíci a půl zjišťuji, že peníze z Pixmanie stále nedorazily. Volám na jejich callcentrum, kde se dozvídám, že peníze mi byly už dávno proplaceny do mé Pix pokladničky. Již podruhé posílám Pixmanii i s jejich pokladničkou do ještě temnějších končin než prve a znovu trvám na převodu peněz na můj účet. Chasník s akcentem na druhém konci drátu slibuje vyřízení s vedoucím. Pokud do konce týdne nedostanu potvrzující mail, mám jim znovu zavolat. Jak milé.

Nenávidím Pixmánii stále intenzivněji.

A to mě s nimi ještě čeká vyřídit proplacení trojího poštovného, na které jsem úplně zapomněl. Na účet, ne do pokladničky. To si ještě užijeme.

Pokračování v dalším článku

Petr Staníček, 16. 1. 2009 v 0.21 • Rubrika: Všeobecné3 komentáře u textu s názvem Nákup na Pixmanii bych si dobře rozmyslel (zase aktualizováno)

Nástroje na otisky obrazovky v Mac OS X coby užitečná designerská pomůcka

Coby webdesigner často potřebuju něco změřit na obrazovce. Dlouhá léta jsem nedal dopustit na FreeRuler, který je ve své zdánlivé jednoduchosti dokonalým nástrojem, a používal ho prakticky denně. Ale pak jsem se naučil používat nástroje samotného systému a FreeRuler jsem už hodně dlouho vůbec nepotřeboval pustit.

Schválně si zkuste sami: zmáčkněte v Mac OS X klávesovou kombinaci Cmd+Shift+4 (jako byste chtěli dělat screenshot z výřezu). Objeví se křížový kurzor se souřadnicemi. Už tohle může být užitečné, čas od času se hodí najít souřadnice bodu v rámci obrazovky. Když kliknete a potáhnete myší, začne se natahovat obdélník a souřadnice se změní na údaje o jeho rozměru. S podrženým mezerníkem můžete posunout začátek obdélník na jiné místo beze změny jeho velikosti. S klávesou Alt (Option) natahujete obdélník na obě strany symetricky od středu, se Shiftem pak jen v jednom směru, klávesou Esc akci zrušíte (pokud dřív pustíte tlačítko myši, uloží se screenshot z vyznačeného výběru). Jednoduché, rychlé, ve většině případů postačující řešení a je dostupné kdykoli na každém macu, aniž by bylo potřeba cokoli instalovat a pak spouštět.

Petr Staníček, 15. 1. 2009 v 11.24 • Rubrika: Apple, Webdesign1 komentář u textu s názvem Nástroje na otisky obrazovky v Mac OS X coby užitečná designerská pomůcka

Vánoční příběh pro všechny, co mají špatný den

Tento příběh mi dnes přišel vánoční poštou přímo z epicentra moderních svátků, ze země, kde se zabydlel Santa Claus se svými skřítky, soby a dárky a kde tiché a červeno-bílé vánoce jsou ty nejvánocovatější na světě. Neodolal jsem a hned jsem ho pro vás z té angličtiny přeložil.

Čtyři Santovi skřítci onemocněli a zbylí učni už nestíhali vyrábět hračky dostatečně rychle. Santa začal pociťovat předvánoční tlak. Paní Clausová mu následně oznámila, že k nim jede na návštěvu její matka, což mu ještě dodalo. Šel zapřahat soby a zjistil, že dva z nich přeskočili plot a zmizeli bůhvíkam a další dva budou za chvilku rodit. Když potom začal nakládat saně, praskla jim postranice, pytel plný hraček spadl na zem a ty se rozsypaly všude kolem.

Otrávený Santa si odskočil do domu pro sklenku moštu a panáka rumu. V kredenci zjistil, že mu skřítci všechen mošt vypili a rum schovali. Dočista deprivovaný ještě nechtěně shodil džbán na mošt, který se rozletěl po kuchyni na stovky střípků. Šel do komory pro koště, ale to dočista ožraly myši.

Vtom zazvonil zvonek. Napružený Santa nakráčel ke dveřím a trhnutím je otevřel. Na prahu stál andělíček s velikým vánočním stromem a pravil mírně a radostně: „Veselé Vánoce, Santo. Jaký je dnes nádherný den! Mám pro tebe krásný stromek, kampak ho dáme?“

A od těch dob napichujeme na špičku vánočního stromku malého, roztomilého andílka.

Petr Staníček, 18. 12. 2008 v 0.44 • Rubrika: Všeobecné3 komentáře u textu s názvem Vánoční příběh pro všechny, co mají špatný den

Jak snadno vydolovat zaprášené poklady z hlubin iTunes

Nevím, jak vy, ale mám v iTunes už opravdu hodně skladeb. A postupem času jsem se přistihl, že fantazie není tak neomezená a mám tendenci poslouchat pořád dokola poměrně omezený výběr písniček. A přitom kdesi v hlubinách leží spousta zapomenutých pokladů, které bych si ale cíleně nepustil, jak je rok dlouhý. Naštěstí iTunes mají pár nástrojů, jak se k nim snadno dostat.

Jistě, náhodné přehrávání – to je první, co člověka napadne. Jenže máte-li v knihovně mnoho tisíc skladeb opravdu všemožných žánrů, pár tisíc skladeb klasické hudby, vedle toho stovky hodin mluveného slova a navíc v archivu kuriozit něco opravdových nechutností, které byste na sebe opravdu neradi nechali nečekaně vybafnout, je zcela náhodné přehrávání prakticky nepoužitelné. Náhodu je zde třeba usměrnit a trochu její náhodnost kočírovat. Dobře k tomu v Apple iTunes slouží i funkce Party Shuffle a Genius.

Genius

Nová funkce Genius (v iTunes od verze 8) má rozhodně něco do sebe. Aspoň pokud jste Američan nebo prostě jen posloucháte převážně anglofonní muziku. K libovolné skladbě jakéhokoli žánru vám na jedno kliknutí vyrobí playlist skladeb co nejpodobnějších. Funguje to překvapivě dobře, tady je ukázka géniovy tvorby nad několika mými oldies. Ideální způsob jak oprášit staré skladby zapadlé v hlubinách iTunes.

Bohužel to tak pěkně funguje jen s těmi anglickými songy, u české nebo jinak exotické tvorby si Genius ani neškrtne. Ještě se mi nepodařilo najít nějakou českou skladbu, u níž by jen nevyskočila zpráva »Genius is unavailable for the song „XYZ“«. Naštěstí se tu dá použít aspoň druhá výborná funkce iTunes.

Party Shuffle

Party Shuffle je dynamický seznam vybírající náhodně z vybraného zdroje. Přičemž průběžně zobrazuje seznam skladeb, které budou následovat, a máme tak náhodnou volbu plně pod kontrolou. Vybrané skladby můžeme podle chuti ještě přeskládat, vyhodit, co se nám nelíbí. A stejně tak i přidat ručně odkudkoli cokoli dalšího, na co si právě vzpomeneme (když kliknete na nějakou skladbu pravým tlačítkem, můžete si všimnout položek „Play Next in Party Shuffle“ a „Add to Party Shuffle“).

Party Shuffle v iTunes 8

Základem pro dobré fungování této funkce je – aspoň pro mě – důsledné používání žánrů. Je jedno, jak stylově přesné to rozdělení kdo má, hlavní je aby nebyly pohromadě věci, které k sobě opravdu moc nepatří. Pochopitelně, komu nevadí střídavě poslouchat Sepulturu a Hradišťan, Mobyho a Pohádky z mechu a kapradí nebo ZZ Top a Rachmaninova, žádné omezení nemá. Já ale poslouchám sice hodně žánrů, ale míchám je poměrně nerad, tak se snažím si všechny mp3 opravdu dobře otagovat.

zanry v iTunes 8

Speciálně pro účely Party Shuffle jsem si zavedl spoustu žánrových a mezižánrových playlistů. V iTunes je na to ideální nástroj, chytré playlisty (Smart Playlist). Stačí zvolit File→New Smart Playlist a nastavit vhodné parametry, podle nichž se mají skladby z knihovny do playlistu vybrat.

smart playlist v iTunes 8

Pochopitelně to nemusí být jen podle žánrů – lze pracovat s autory, skladateli, s roky vydání, s hodnotou BPM (ano, jsou tací, co si tagují BPM), s hodnocením skladeb a alb atd. Možností je nepřeberně. A pak už jen stačí kliknout na Party Shuffle a dole z nabídky zdrojů vybrat vhodný playlist podle momentální nálady. A nestačit se divit, co všechno se tam nečekaně vynoří.

Petr Staníček, 22. 11. 2008 v 14.23 • Rubrika: Apple, VšeobecnéŽádné komentáře u textu s názvem Jak snadno vydolovat zaprášené poklady z hlubin iTunes

Má „pravidlo zipu“ smysl?

Takzvané pravidlo zipu je mezi řidiči neustále diskutované téma. Někteří ho nejsou a nebudou s to pochopit, jiní budou navždy přesvědčeni o své pravdě, byť by byla sebeblbější. Dá se ale nějak dokázat, co je opravdu lepší a jestli má to pravidlo skutečně nějaké opodstatnění a objektivní význam? Podle mě ano.

Především si ujasněme jednu věc. Pokud je provoz na dálnici plynulý a rozestupy mezi auty tak velké, že pokryjí i výraznější zpomalení a omezení třeba na 60 km/h nezpůsobí kolonu, pak není prakticky co řešit. Zde žádná podobná pravidla potřeba nejsou a každý svéprávný řidič je schopen se optimálně zařadit a projet kritickým místem zcela plynule, aniž by někoho kolem nějak omezil. Jde ale o ty extrémnější situace, kdy je hustota provozu vyšší a zpomalení provozu a uzavření jednoho pruhu dopravu omezí nebo dokonce zastaví. V takové situaci se strategie slučování dvou jízdních pruhů do jednoho stává poměrně zásadním problémem.

Matematický pohled

Problematika spojování jízdních pruhů se dá z matematického pohledu převést na počítání s koeficientem určujícím, v průměru kolikátý řidič v pravém, průběžném pruhu před sebe pustí ridiče z končícího pruhu levého.

  1. Pravidlo zipu – zde je to přesně k=1. Každý řidič před sebe pustí jedno auto, pak projede sám. Za této situace se pohybují oba pruhy shodnou rychlostí. Při jiných strategiích platí jiný koeficient k a chování v jízdních pruzích se liší.
  2. Agresoři a submisivní dobráci (k<1). Zdaleka ne jen ryze teoretická situace, kdy si vozy v levém pruhu dokáží vynutit vpuštění do pravého pruhu častěji, nad rámec „solidarity“. Před jedno auto vpravo se klidně vecpou dva i více vozů, připojující se agresivní řidiči nedají řidičů v průběžném pruhu na výběr, zatímco ti vpravo je „radši pustí“. Levý pruh se v této situaci pohybuje rychleji (1/k-krát) než pravý. I když je v této situaci levý pruh rychlejší, měl by při vyrovnaném stavu být delší než pruh pravý. Ale do delšího pruhu se nikdo při dojetí kolony zařadit nechce. Délka levého pruhu proto bude kolísat mezi výrazně kratším („vlevo to jede rychleji, zařadím se tam“) po přibližně stejně dlouhý. Navíc zde funguje psychologický faktor, že agresivních řidičů je (přece jen) méně než řidičů „submisivních“ a do levého pruhu s vědomím toho, že si za chvíli bude muset vynucovat zařazení doprava, si ne každý troufne.
  3. Zoufalci a dobré duše (k>1). Auto jede v levém pruhu a snaží se „vecpat“ do pruhu pravého. Průběžný pruh má přednost, řidiči v levém pruhu jsou navíc vnímání jako ti, kteří „předbíhají“ – takže nezbývá než doufat v dobrotu a ochotu někoho vpravo. Nicméně to, jestli je pustí v průměru každé třetí, nebo desáté, nebo padesáté auto, má vliv pouze na to, jak rychle poroste kolona v levém pruhu a jaká bude ochota řidičů se tam zařadit. Tak jako tak skončí levý pruh víceméně shodně jako v předchozím případě: stejně dlouhý nebo o něco kratší než pruh pravý, průběžný.

Konec matematiky

Nyní udělám krok stranou, abych to všechno popřel: celá tahle matematika je totiž úplně zbytečná. Chtěl jsem jen ukázat, že všechny případy se ve výsledku liší jen v tom, jestli bude rychlejší levý pruh, nebo pravý, jestli se konkrétní řidič více zdrží vlevo, nebo vpravo. Ale na rychlost dopravy jako celku, na průchodnost daného dopravního uzlu to nemá prakticky žádný vliv: kolona končí většinou s oběma pruhy cca stejně dlouhými a auta se před spojením pruhů nějak zařazují do průběžného pruhu a do zúžení vjíždějí stejně rychle.

Klíčové je zde to „přibližně“. Ty ztráty a efektivita celého systému jsou totiž v těch „nestandardnos­tech“. Zpomalení vzniká tam, kde se dva řidiči nonverbálně dohadují, kdo koho pustí. Ke zpomalení vede neplynulost: kdykoli se kdokoli v pravém pruhu může rozhodnout zabrzdit, aby pustil auto zleva. Zpomalení vzniká i při volbě „efektivnějšího“ pruhu při dojíždění kolony a při případném měnění pruhů. Všechny tyto faktory vedou k malému, ale nezanedbatelnému snížení rychlosti celé kolony. A to zde vůbec nemluvíme o bezpečnosti a snižování rizik.

Hlavní výhodou a prakticky jediným smyslem pravidla zipu je totiž jeho predikovatelnost. Jasné nastavení pravidel zajišťujících shodnou rychlost a průchodnost obou pruhů (odpadá volba, kam se v koloně zařadit) a jednoznačný postup při slučování (těsně před zúžením musím pustit právě jedno auto, resp. těsně před zúžením mě ten vedle mě musí pustit, nemusím se ho prosit). Auta mohou jet plynule až k místu sloučení pruhů a protože řidiči nemusí řešit problémy s přejížděním mezi pruhy a je minimalizováno riziko, že někdo se bude chtít přesouvat doleva dřív (ano, s tím to pravidlo počítá!), může se celý systém pohybovat výrazně plynuleji a potažmo rychleji.

A to je celý zakopaný pes pravidla zipu. Zbývá jen, aby si všichni zúčastnění uvědomili, že porušením toho pravidla jdou sami proti sobě. Nepuštění toho jednoho auta před sebe, snaha zařadit se vpravo dřív, zablokování levého pruhu – to vše celý systém zpomaluje a i když někomu třeba takové chování zrovna ušetří sekundu, na příštím zúžení mu to ten „rozbitý“ systém nejspíš vrátí a nabere to zpátky i s úroky. Jenže to je na tom to nejtěžší. Vychcánkové, co se snaží z principu ošulit každý systém; blbečkové, co systém nikdy nepochopí; a matlafouskové, co ani netuší, že nějaký systém vůbec existuje, ti jsou bohužel věční.

Petr Staníček, 5. 11. 2008 v 1.22 • Rubrika: Všeobecné25 komentářů u textu s názvem Má „pravidlo zipu“ smysl?

Čas zůstat, čas odcházet

To už tak chodí. Člověk čtyři roky dělá zajímavou, pestrobarevnou práci, která ho naplňuje a uspokojuje. A pak – snad zákonitě? – přijde zlom, kdy se cosi zásadního změní a z kdysi zábavné práce plné každodenních výzev a problémů k řešení se stane nudná, šedá rutina. Pro některé je to cíl, vysněné eldorádo – od osmi do pěti a večer klídek a ještě-třicet-let-doklepat-do-důchodu – pro někoho naopak důvod co nejdřív odejít. Pro mě tedy určitě.

Čas zůstat pominul, nastává čas zvedání kotev k novým horizontům. Plachty jsou napjaty, haťapy zapjaty, vzhůru na pálubu.

Petr Staníček, 4. 11. 2008 v 14.39 • Rubrika: Všeobecné, WebdesignŽádné komentáře u textu s názvem Čas zůstat, čas odcházet