Jaký byl vlastně přínos Steva Jobse?

Včera zemřel Steve Jobs a během dneška jsem se setkal hned několikrát s poněkud nechápavými dotazy méně znalých, proč se o tom vlastně tolik mluví a co tenhle člověk vlastně dokázal pro lidstvo krom toho, že „prodával předražené naleštěné přístroje hlupákům“ (jak pravil jeden z nich). Steve Jobs byl přitom jednou z nejvýjimečnějších osobností posledního století a právem patří navždy do encyklopedií a učebnic. Proč? Zkusím zde shrnout svůj pohled na tohoto neobyčejného člověka.

I kdyby jen přinesl osobní počítače z laboratoří lidem do domácností a do škol, rozhodně by tam patřil. Apple II zaplavil (americké) školství a přiblížil všem počítače z úplně jiné stránky, než je dosud znali – psal se rok 1977, pan Sinclair neměl o ZX80 ještě ani vlhké sny a počítač byl pro všechny synonymem obřího stroje přes půl patra, obsluhovaného partou techniků. U nás bohužel kvůli železné oponě a někdejšímu striktnímu embargu na „apply“ nemáme ani zdánlivou představu, co znamená Apple už pro několik generací amerických školáků. A o pár let později coby Lisa a hlavně Macintosh vešly osobní počítače i do domácností, k lidem, kteří dosud ani netušili proč by si proboha měl někdo kupovat počítací stroj domů.

I kdyby jen zlidštil počítače, jejich rozhraní a způsob používání, rozhodně by tam patřil. V době, kdy se obvyklý stolní počítač rovnal zelenému terminálu s řadami čísel ovládaný příkazy z klávesnice (zapomeňte na DOS, to už byl komfort!), přišel Apple s grafickým rozhraním ovládaným myší (nápad koupili od Xeroxu, kde netušili, co si s takovou neužitečnou blbinkou počít), které naprosto revolučním způsobem ovlivnilo styl používání počítačů na dalších nejméně 30 let. Byl to Jobs, kdo trval na tom, že počítač musí být příjemné používat, že počítač se musí podřídit potřebám uživatelů a nikoli naopak, že počítač je radost a zábava a nikoli jen práce — a kdo to nekompromisně uváděl do praxe.

I kdyby jen postavil na hlavu a převrátil naruby multimediální průmysl, rozhodně by tam patřil. Je především Jobsovým dílem, že hudba, film a televizní pořady opustily do té doby zapečetěné konzervy a dostaly se lidem bez jakýchkoli omezení do počítačů a kapesních přehrávačů. Je jeho zásluhou, že si dnes může kdokoli koupit a legálně stáhnout z internetu prakticky jakoukoli hudbu, film nebo televizní seriál, bez jakýchkoli obstrukcí, softwarových omezení, DRM, hardwarových klíčů. Byl to převážně vliv, přesvědčovací schopnosti a hlavně životaschopné jasné vize Jobse, co přesvědčilo velká vydavatelství, producentské a vysílací společnosti, k něčemu, o čem před tím nechtěly ani slyšet a proti čemu urputně bojovaly.

I kdyby jen vytvořil všechny ty krásné hračky z posledních 15 let, rozhodně by tam patřil. Do roku 1996, kdy se Jobs po 12 letech vrátil do Applu, byly počítače šedé krabice, nejlépe ukryté někde pod stolem. Jobs přišel s tím, že i počítače mohou být pěkné, stylové, designovou součástí interiéru nebo dokonce garderoby: iMacy, iBooky, G4 Cube, slavná „lampička“, profesionální G5 stroje, MacBook Air, iPody, iPhony — jedno zařízení vedle druhého mají své místo v muzeích a učebnicích designu. A nejen to: Jobs taky dokázal světu, že se nemýlí v názoru, že většina lidí chce jednoduchá, účelová a příjemně ovladatelná zařízení, raději než propracované univerzální stroje s detailním desetiúrovňovým nastavením a parametrickým ovládáním všech funkcí. To druhé je ideálem většiny geeků, ajťáků a programátorů, tedy těch, kteří pohříchu tahle zařízení pro zbytek světa navrhují a vyrábějí, a nikdy nepochopí, jak může 80 % lidí chtít něco, co se ovládá pouhým jedním tlačítkem. Jobs lidi ale chápal a dával jim přesně to, co potřebovali. Zařízení, která marně zkoušeli vyvinout jiní po celá desetiletí a která v jeho podání doslova mění svět a opět i naše způsoby používání počítačů a multimédií.

I kdyby jen vytvořil NeXT, rozhodně by tam patřil. Operační systém zcela nové generace a stroje, na kterých vzniklo mnoho neuvěřitelných věcí: od prvního webového serveru a prohlížeče, přes první slavné 3D hry (Wolfenstein a Doom) nebo aplikace jako Mathematica, až po WebObjects. A v neposlední řadě je NeXT základem současného Mac OS X a potažmo i iOS.

I kdyby jen založil Pixar, rozhodně by tam patřil. I za těmi kouzelnými filmy, které změnily animovaný film stejně jako Disnyeho Sněhurka před třičtvrtě stoletím a které zase naučily chodit na animáky i dospělé, stojí vize, invence a tvrdohlavost Steva Jobse.

I kdyby byl vnímán jen jako manažer, patřil by tam – a snad ze všeho nejvíc. V rámci každého studia ekonomie se studenti učí o lidech jako Lee Iacocca, jejichž životopis je prakticky povinnou četbou každého manažera. Ovšem to, co dokázal Iacocca u Chryslera, dokázal Jobs za život hned několikrát a ve finále i v mnohem větším měřítku. Z garážové firmy vytvořil jednu z nejznámějších a nejrespektova­nějších počítačových firem. Z vlastní firmy byl vyhozen – ale pořídil si dvě nové, které opět obě dovedl na špičku světové extratřídy: výše zmíněné NeXT a Pixar. A konečně: vrátil se po letech do Applu potácejícího se na hranici krachu a během dekády jej vytáhl na absolutní špičku a nakonec k nejvyšší možné metě: vytvořil z něj největší a nejcennější firmu světa. V roce 2006 předběhl do té doby největšího výrobce počítačů Dell, předstihl Cisco, Microsoft, a následně i největší korporace mimo obor IT, giganty jako GE nebo Exxon. Není už vyššího cíle, kterého by mohl jakýkoli manažer kdy dosáhnout.

Jenže Steve Jobs nedosáhl za život jen kterékoli z výše uvedených pamětihodných met, zvládl je všechny, a zdaleka ne jen ty. A i kdybychom pominuli všechny hmatatelné výsledky, kterých kdy dosáhl, zůstává to vůbec nejcennější. Příběh důsledného vizionáře, bezpočet důkazů toho, že s patřičným zápalem nic není nemožné, a potvrzení toho, že nejlepší věci se často musí prosadit navzdory a přes odpor většinového, protože konzervativního názoru. A jinak ani nic nového a převratného vzniknout nemůže. Leaders do not follow, followers do not lead.

Věčná čest a sláva tvé památce, Steve.

Petr Staníček, 7. 10. 2011 000 0.10 • Rubrika: Apple, VšeobecnéKomentáře nejsou povolené u textu s názvem Jaký byl vlastně přínos Steva Jobse?

Vodafone a oddělení péče o blbečky zákazníky

Loni jsem si do zabezpečovačky v domě potřeboval koupit SIM kartu, aby toto zařízení mohlo rozesílat v případě potřeby SMSky. Můj operátor Vodafone nabízí tarif „Odepiš“ určený jen k příležitostnému psaní SMS, za 12 korun měsíčně, na tento účel jako dělaný. Tuto SIM kartu jsem si tedy koupil, aktivoval, zapojil, dál se o nic nestaral. Protože jsem Vodafonu povolil inkaso z účtu, nekoukal jsem na vyúčtování – proč taky, když s nimi dosud nebyly žaádné komplikace (a navíc ta jejich „samoosbluha“ je prakticky nepoužitelný paskvil).

Teprve v létě jsem úplnou náhodou ve vyúčtování objevil, že tam mám účtováno 500 Kč navíc. A zpětně jsme dohledal, že už několik měsíců. Vodafone mi k té kartě — z níž bylo odesláno několik SMS zpráv, jinak nebyla nijak používaná — celou dobu účtoval datový tarif Připojení na stálo, takže místo 12 Kč měsíčně mi asi půl roku strhávali 512 korun. Tak stane se, něco se jim tam připletlo, asi že mám tenhle tarif na svém telefonu, který mám společně na stejném účtu. Hned jsem to reklamoval, ale ouha, hnedka zásek. Reklamace lze uplatňovat jen dva měsíce zpětně. Vrátili mi za dva měsíce, ale pár jich tam ještě zůstalo viset. To je od nich pěkná drzost a nenechám to přece tak — operátor si na mém účtu vymyslel službu, kterou jsem si neobjednal a ani nevyužil, takže jim za to nepatří ani koruna. Vydal jsem se tedy do hlubin reklamačního procesu firmy Vodafone.

Po telefonu na zákaznické lince to vyřešit nešlo. Nadvakrát mi slíbili, že problém je složitý a ozvou se mi z obchodního oddělení. Poprvé jsem čekal marně několik týdnů, podruhé se mi sice ozvali, ale bez úspěchu. Podle pravidel Vodafonu se všechny reklamace musí uplatňovat pouze písemně nebo osobně. Zkusil jsem tedy psát na reklamační oddělení. Bohužel, po několikanásobné marné výměně mailů se mi nepodařilo vyřídit nic. Vodafone trvá na tom, že „písemně“ znamená výhradně „na papíře a poštou“, email k podání reklamace ani stížnosti nepřipouští. Hi-tech komunikační firma v 21. století, a trvá na papírové komunikaci! Tomu se nedá rozumět jinak než jako obstrukce pro otravné zákazníky. Já jsem sice nic nereklamoval, ale podával jsem stížnost, ale mezi tím taky rozdíl nedělají. Tahle fáze trvala až do podzimu a k ničemu nevedla.

Byl jsem tedy donucen k napsání stížnosti na papíře a poslání doporučeně poštou. Za měsíc přišla odpověď z oddělení péče o zákazníky. Ještě nehoráznější a drzejší než prve: žádnou chybu nenašli, všechno je podle nich v pořádku, ale milostivě mi teda odpouštějí a jako gesto mi peníze vrací. Tedy nevrací, jen připisují k plusu na můj účet Vodafonu, kde je u nich smím zase utratit. A prý jsem si měl hlídat vyúčtování (která mi neposílají) a všimnout si toho dřív. Tohle mi fakt dokáže pohnout žlučí.

Tak buďto jsou přesvědčeni, že jsem si tu službu objednal, mají mě poslat někam a nemají mi co vracet — anebo se skutečně stala chyba, ta služba se tam aktivovala nějakým omylem (stále ještě nechci zvažovat možnost úmyslu a podvodu), a pak se mi mají omluvit, peníze vrátit a je to. Proč tyhle trapné tanečky a velkopanská gesta, sakra?!

Takže tohle tedy ne. Ať si své hraběcí milosti Vodafone strčí za klobouk a nejedná se mnou jako s nesvéprávným blbečkem. Pokračujeme tedy v krasojízdě a současně zde tu podstatnou část komunikace s Vodafonem zveřejňuji, ať si každý udělá obrázek, co ho taky u tohohle operátora může potkat.

Update 1.2.2011

Jak se dalo čekat, Vodafone obratem odepsal, že se se mnou po emailu nebo telefonicky bavit odmítá. Musím napsat psaní a poslat cestou poštovou. Na což teď nemám sebemenší chuti — a musím si dát oraz taky proto, abych nepsal vyloženě sprostě. Zatím si myslím o Vodafonu své (přičemž mě v té souvislosti napadají pouze všechny vulgarismy, co znám). Jestli mě to přejde, tak ten dopis snad ještě napíšu. Anebo se na to vybodnu a nechám to tak. Páčit z někoho omluvu násilím mi za to nestojí a jak to u těch zmrdů operátorskejch chodí, tu zdokumentováno je. Uvidíme…

Petr Staníček, 31. 1. 2011 000 12.41 • Rubrika: Všeobecné21 komentářů u textu s názvem Vodafone a oddělení péče o blbečky zákazníky

Co je špatného na UI jizdnirady.cz?

Celostátní vyhledávač v jízdních řádech, web jizdnirady.id­nes.cz (neboli někdejší iDOS) používá mnoho lidí, lze říct, že s ním přišel do styku skoro každý, kdo se kdy ošoustl kolem českého internetu. Služba je to výborná a nenahraditelná, datově dá se říci až fenomenální – nevím jak kdo, ale já v něm nikdy nenarazil na chybu a mám v něj větší důvěru než ve všechny tištěné jízdní řády a placenou informátorku na Florenci dohromady. Ale to rozhraní, to uživatelské rozhraní (UI)…

Na tomhle webu víc než kde jinde je vidět, že uživatelské rozhraní – to je ta vrstva mezi tunami dat kdesi v databázi a vaším prohlížečem – prostě nesmí navrhovat programátor. Takový programátor spoustu věcí považuje za naprosté zbytečnosti, je zvyklý sledovat ladicí výstupy na konzoli a za vrchol uživatelského komfortu považuje, když má data na výstupu oddělena čárkami. Jú!

Programátor není psycholog, moc neřeší specifické problémy svých budoucích uživatelů, hlavně, když to nějak funguje. Ony ty jízdní řády taky „nějak fungují“ a přes pohledné barevné GUI (grafické vizuální rozhraní) není ani moc vidět, že to uživatelské rozhraní pod ním je dílem programátora-sadisty. Všimněte si toho rozlišení pojmů GUI a UI. Grafické rozhraní je jen (tou menší) částí UI, ty obrázky, barvičky a šoupátka, které vidíte na stránce, jsou to míň podstatné, hlavní roli hraje ta vrstva pod nimi: to, jak je navržena komunikace, navigace, způsob zadávání dat, architektura celé aplikace, vnitřní logika. Dost často tady hraje roli lenost programátorů, síla charakteru (a vůbec samotná existence) projektového manažera a především přítomnost nebo naopak absence návrháře UI/UX. A právě tady je ono místo, kde ten iDOS dost fatálně selhává.

Scénář 1

Chci jet z Kladna do Prahy na Florenc. Zvolím si – jednu z nejpoužívaněj­ších – možností, vyhledávání v jízdních řádech vlaků, autobusů a MHD velkých měst. Zadám tedy počáteční místo „Kladno“, cílové místo „Praha, Florenc“.

Vstupní formulář se zobrazením chyb

Pojďme postupně: Kladno [CR]? Asi ano, nebo ne? Jenže správně je druhá možnost, Kladno [KD] – to CR neznamená ČR, ale Chrudim. Okresy byly zrušeny před drahně lety a bývalé SPZky bude znát stále méně lidí. Napsat do závorky [CR] místo [okres Chrudim] není nic než programátorova lenost. Nemluvě o tom, že to východočeské Kladno se hledá asi tak milionkrát méně často než největší město StČ kraje, méně blbé UI by při shodách nenabídlo první položku v abecedním pořadí, ale položku releventnější. (Mohl bych zde posloužit historkou, jak moje tehdy malá sestřička vyrazila prvně sama do světa za námi do Kladna na návštěvu a místo toho skončila v noci sama vprostřed temné návsi jisté východočeské vesničky.)

Nenalezená „Praha, Florenc“, to je naprostý fail, a to hned několikanásobný. Když si totiž jízdní řády omezíte pouze na pražskou MHD, Florenc a všechny ostatní zastávky tam jsou. Ve spojení s celostátními jízdními řády jich ale většina zmizí. Nenajdete Florenc, Anděl, Můstek, Muzeum, skoro nic. Současně to ale neplatí opro všechny – některé z nich v seznamu jsou. Najdete Hradčanskou (v podobě Praha,, Hradčanská, ty dvě čárky jsou pro iDOS typické), ale Malostranská není. Je tam Bílá Hora (Praha,, Bílá hora), ale Červený vrch už ne. Zákonitost jsem nevysledoval. Zmíněnou Florenc nenajdete žádným způsobem. Když zvolíte zadání adresy, iDOS cílové místo Praha, Florenc přijme, ovšem vrátí vám tento výsledek:

Výsledek hledání: spoj Kladno–Do Čertous.

A do Čertous. Tam ovšem jet nechci. Třetí možností je mapa. Pokud Prahu dobře znám a dokážu se v té předpotopní a polofunkční mapě zorientovat, podaří se mi Florenc najít. Kliknu na ni, do cílového pole se vloží „Florenc“, což ovšem taky nebude fungovat.

Výběr Florence z mapy
Nabídka cesty do Florencie

Chápu-li správně, že [*I] znamená Itálie (achjo, programátoři!), je mi po výběru z mapy nabízena cesta do Florencie…

Čistě pro úplnost, jedno řešení se přece jen dá najít. Stačí si vybrat Způsob zadání místa: Zadání jména z kategorie a tam zvolit zastávky (Praha) a pak napsat Florenc – ale pouze přesně takto, zadáte-li něco jiného, např. Praha, Florenc nebo metro Florenc, získáte jen staré známé objekt nenalezen.

Scénář 2

Našel jsem si cestu do Prahy, přijíždím autobusem na Knížecí, na Andělu mám jednání a později během dne se budu potřebovat přesunout z na Staromák, mám tam sraz se známým (ten prý dorazí nějakým autobusem MHD, co staví poblíž). Že Anděla v nabídce jen tak nenajdu, už jsme si řekli výše. Ale vím, že se to tam přece jmenuje „Na Knížecí“, tak to zadám místo toho. A úspěch se hned dostaví!

Spojení z Anděla na Staroměstské náměstí přes Mníšek pod Brdy

Bez komentáře.

A co ten autobus? Můj známý se bude přesouvat na to Staroměstské náměstí odkudsi autobusem, třeba bych se tam taky tak dostal? Nalezení autobusů stavících někde poblíž Staroměstského náměstí přenechám laskavému čtenáři jako domácí cvičení.

Scénář 3

Volá žena z práce, jestli bych nenašel nějaká spojení na nedělní výlet, aby podle toho naplánovala nějaké další věci. Najdu asi deset vhodných kombinací spojů a začnu koukat po způsobu, jak bych jí to poslal. Ale ouha, můžu si vytisknout nebo mailem poslat statický výstup, nikoli stránku se živými odkazy (např. na trasy spojů atd.). Tak si tu stránku aspoň uložím do bookmarků a projdeme to večer.

Večer si ale projdeme leda kulové, stránka v bookmarcích pochopitelně není, celá aplikace je bezstavová, líní programátoři si táhnou všechny informace v session a uživateli neposkytují žádné pevné body k uložení. Místo toho nabízejí uložení a vlastní správu bookmarků uvnitř aplikace – což je funkce poměrně utopená – já jsem nějaké Moje oblíbené na tom webu vlastně nikdy ani nezaregistroval. Až do dneška, kdy to zkoumám trochu podrobněji.

Podobný případ je odkaz „Trvalý odkaz“. Toto slovní spojení jednak mnohému laikovi nic neřekne (kdežto každý programátor ho důvěrně zná z blogů a fór), jednak je opět utopené, mezi skupinou tlačítek se zcela odlišnými funkcemi. O použití nějakého zkracovače adres, nedejbože o napojení na sociální sítě ani nemluvě. Kdo dokáže na první dobrou poslat vyhledané spojení na Facebook?

A to je jen opravdu maličký zlomek problémů iDOSu povětšinou pramenících ze špatného nebo dokonce žádného návrhu UI/UX. Jen pár příkladů, na které jsem narazil během dneška, nehledal jsem cíleně speciální špeky pro P.T. čtenářstvo. Kdyby ten web podstoupil pořádnou analýzu, byla by těch chyb a problémů kupa na pěkně macatý tlustospis.

Vyvíjíte-li nový web, držte své programátory od návrhu UI tak daleko, jak jen to jde.

Petr Staníček, 1. 9. 2010 000 22.23 • Rubrika: Všeobecné, Webdesign24 komentářů u textu s názvem Co je špatného na UI jizdnirady.cz?

Nápad na web: Krabičky

Už mě vážně nebaví všechny své nápady, co kdy dostanu, syslit někde v šuplíku, když se ukazuje, že se k jejich realizaci beztak nikdy nedostanu. Mám-li tedy na výběr sušit si nápady do herbáře, kde jednou bídně pojdou s pomalu hasnoucí myšlenkou na budoucí slávu – anebo je dát všanc potenciálně zlému světu, začnu asi volit tu druhou možnost, protože tam je aspoň maličká naděje, že z toho může něco pozitivního vzejít. Kdyby mě někdo platil za to, že sedím a chrlím nápady na startup projekty, byl bych asi už multimilionář za vodou, ale toho se těžko dočkám. Ale na dně šuplíku nápadům taky není dobře, chudinkám…

Idea

Často by se mi hodil nějaký účelový online nástroj – na sledování zakázek, organizaci úkolů, připomínky úhrad faktur apod. – a jen málokdy najdu nějaký vhodný. Vždy se já musím přizpůsobovat stylu fungování takové aplikace a takřka nikdy to nedělá přesně to, co bych potřeboval a jak bych to potřeboval. Potřeboval bych spíš nástroj, který se naopak bude přizpůsobovat mně. Obvykle nakonec skončím u nějaké jednoduché náhražky, která se ve finále ukazuje jako daleko vhodnější náhrada než nějaký velmi sofistikovaný nástroj.

Velmi se mi osvědčily třeba obyčejné poznámkové papírky (myslím ty virtuální, na ploše počítače), kterým můžu přiřadit barvu, rozmísťovat je po ploše podle významu a sbalit každý do malého proužku zobrazujícího jen nadpis. Takový papírek můžu podle potřeby přebarvit, přesunout na jinou hromádku nebo smazat – podle vlastního uvážení a vlastního logického systému, který si stanovím já sám jako uživatel a aplikace ho vůbec nemusí znát. A z toho vychází princip této online aplikace.

Realizace

Rozhraní aplikace by tvořila pracovní plocha, na které mohou být libovolně umístěny objekty: lístky s datovým obsahem (říkejme jim třeba dokumenty) a krabičky, do kterých se ty lístky mohou ukládat (kontejnery). Na první pohled to připomíná klasické rozhraní pracovní plochy počítače, práci se soubory a adresáři, ale jen na první pohled. Zde by zcel prioritní informací bylo rozmístění objektů po ploše a vizuální informace – vzhled plochy, barvy objektů a jejich vzájemné uspořádání. Navíc kromě objektů na ploše může být cokoli nakresleno: mohu si vyznačit oblasti, napsat poznámky, nakreslit šipky atd.

Základní jednotkou je lístek, který je velmi jednoduchým „dokumentem“. Ten je primárně textový, ale bylo by možné vložit do něj i další informace – obrázek, URL apod. Bez jakéhokoli složitého formátování, jen jako seznam položek. Dokument může být na ploše otevřený („resizovatelné“ okno libovolné velikosti), nebo sbalený do nějaké kompaktní formy. Ale i sbalený dokument by měl být konfigurovatelný tak, aby si uživatel mohl zvolit přinejmenším mezi kompaktností a plným zobrazením dat. Těmi může být pouhý název/nadpis lístku, ale třeba i několik datových polí – např. datum, částka, číslo, příznak. Lístek tedy může obsahovat jen text např. „Nákup“, nebo to může být např. proužek s údaji „Zakázka pro XYZMKFL | 12.3.2010 | 5.000 Kč“. Krom toho má každý lístek přiřazenu barvu, která se snadno nastavuje.

Druhým typem objektu jsou krabičky, což jsou jednoduché kontejnery, do kterých se dají dokumenty vložit. Jedná se jen o jednoúrovňové vkládání, není tedy možné vložit krabičku do krabičky. Každá opět může být na ploše zobrazena otevřená nebo zavřená, může obsahovat nadpis nebo i více datových polí a má přiřazenu barvu, případně nějaký vizuální styl. Dokumenty v krabičce je možné nechat vizuálně uspořádat (do mřížky, pod sebe), případné třídění už zajišťují akce (viz dále).

Třetím, velmi podstatným prvkem jsou pak akce. Akce je programovatelná funkce, jejich seznam je dostupný uživateli přímo z plochy a umožňují jednoduchým, intuitivním způsobem, který zvládne i laický uživatel, vytvářet příkazy k operacím nad obsahem plochy. Pomocí akcí je možné vyhledat prvky podle určitých kritérií, změnit jejich parametry, přesunout na určité místo (do krabičky, do oblasti na ploše), setřídit nějaký kontejner podle zvolených kritérií atd. Pro každou akci je možné vytvořit si spouštěcí tlačítko, které si uživatel může umístit na vhodné místo, akce je možné také naprogramovat k automatickému spouštění v daný čas nebo ve zvolených intervalech. O detailech fungování a definování akcí mám jistou představu, ale do detailů zde zacházet nebudu – na požádání to mohu odprezentovat podrobně.

Zcela zásadním parametrem této aplikace je jednoduchost a snadnost používání. U takového typu aplikací hrozí snadné skluznutí do přehlcení obsahem a funkcemi, což by celý koncept mohlo poměrně úspěšně pohřbít.

Pozn.: Rozhodně si netroufnu tvrdit, že jakýkoli můj nápad je bezpochyby originální a že něco podobného už dávno někdo nezrealizoval. Ujišťuju ale všechny, že v takovém případě nejde o plagiát, ale o pouhou mou nevědomost, malou informovanost a objevování již dávno objevených Amerik. A potom děkuji všem za shovívavé pochopení. Pokud se náhodou rozhodnete tento nápad realizovat, prosím kontaktujte mě.

Petr Staníček, 1. 3. 2010 000 14.19 • Rubrika: Všeobecné, Webdesign16 komentářů u textu s názvem Nápad na web: Krabičky

HTPC: Hážu ručník do ringu a volám o pomoc

Každý chlap má hranici, kdy si musí přiznat, že na tohle už nemá – byť by k ní předtím vyrazil pln odhodlání a pevně rozhodnut ji pokořit, ba i dalece překročit. U někoho je to třetí základní tábor pod Annapurnou, pro jiného šestnácté pivo, pro dalšího třeba další číslo v téměř prázdné tabulce sudoku… Pro mě je to momentálně stavba HTPC.

Zhluboka jsem se nadechl, skočil do toho po hlavě a začal studovat problematiku, vybírat TV karty, skříně, desky. A v křečích zvolna tuhnul. Nemám na to a nestydím se to přiznat. Postavit si takový stroj podle vlastních představ je při dnešní nabídce komponent zcela nad mé schopnosti. Skončil jsem na motherboardu a dál vlak nejede.

Problémy tohoto druhu jsem řešil už dávno a nejednou a pouze se střídavými a vždy jen kompromisními výsledky. Nicméně doba pokročila, a to, co jsem tak zoufale sháněl a vymýšlel před pěti lety, je dnes již realitou a řešitelné ve velké nabídce a bez kompromisů. Akorát že jeden musí rozumět těm drátům, umět si vybrat správné součástky a dobře si to pospojovat. A to já neumím.

Takže prosím:

Hledám někoho, kdo mi (za úplatu, ovšem) postaví a rozchodí HTPC podle mé specifikace. Neskonalý vděk a hluboký obdiv incl.

Předběžná představa:

  • Požadovaná funkčnost: MediaPortal nad Windows 7, (příp. i Win7MC), sledování a nahrávání televize z DVB-S (HD) i DVB-T, možnost sledovat/nahrávat dvě různé stanice, časované nahrávání (včetně probuzení stroje), timeshift, přehrávání DVD, přehrávání multimédií z disku a ze síťového disku (MP3, videa s titulky), internet a zobrazení videostreamů (archiv ČT, Novy, Stream, Youtube atd.)
  • Skříň: mini/micro ATX HTPC desktop, cca něco takového
  • Zdroj: max. úsporný, a co nejtišší (platí i pro ostatní mechanické části)
  • Procesor: Intel Core 2 Duo (nebo srovnatelný) – nutno plynule přehrávat a zpracovávat HD video
  • RAM: min. 2 GB
  • TV karta: DVB-S2 s podporou HD + CI fungující s kartou UPC, vše s plnou funkčností pod MediaPortalem. Moje zatím nejlepší nalezená volba je TechnoTrend S2–3200 CI HDTV, k tomu nějaká druhá karta DVB-T/S (ale klidně můžou být dvě stejné)
  • Audio: on-board, kvalitní, aspoň 5.1; výstup do A/V receiveru (S/PDIF optika 5.1) + výstup do TV (HDMI/stereo)
  • Video: on-board, jen zpracování/zo­brazení videa (žádné 3D, hry apod.); výstup HDMI
  • Síť: Gb ethernet, wifi netřeba
  • HDD: tichý, cca 500 GB (pokud by šlo vyřešit nahrávání TV na externí NAS disk po síti, stačil by jen systémový SSD)
  • DVD: obyčejná DVD-R mechanika

Celé to musí fungovat jako stolní přístroj plně ovládaný dálkovým ovladačem, žádné geekoviny, žádný linux (přes to nejede vlak), musí to umět ovládat i vaše babička.

Je asi zřejmé, že mám poměrně jasnou představu o výsledku, bohužel už méně o cestě, kterou se k němu dobrat. Budu opravdu rád, pokud se najde někdo zběhlý současně v PC hardwaru i satelitní technice a ochotný mi s tím pomoct. A když už ne to celé postavit a oživit, tak aspoň pomoct vybrat součástky, které budou zaručeně fungovat a splňovat vše, co od toho očekávám. Dík předem všem.

Aktualizace

Bohužel, žádný nadšenec a odvážlivec se nenašel, musel sem se jím tedy stát zase já sám. Pokud to někoho náhodou bude zajímat, vybral a nakoupil jsem nakonec tohle:

Smontoval, pozapojoval, nainstaloval Windows, a ta chodí na pohled bez problémů. Dál mě čeká nainstalovat Mediaportal a pokusit se to celé rozchodit i s tou DVB kartou. Ale k tomu se dostanu až za pár dní – po stěhování a až budu mít satelitní signál. Případně budu dál referovat.

Aktualizace 2

Tak ne, nejde to. Po pár měsících snažení se sžít s touhle mašinou zjišťuji, že vzájemný odpor je nepřekonatelný. Rozcházíme se od stolu i od lože, celé slavné HTPC i s Windows 7 někomu levně prodám a kupuju si miniMaca, na kterém to celé postavím (kdyby někoho zajímalo, proč jsem to neudělal už na začátku, tak na to snadno odpoví Murphyho zákony: externí satelitní tuner pro maca, který by byl v téhle sestavě použitelný, se na našem trhu objevil až těsně poté, co jsem se rozhodl pro to HTPC na Windows). Nová sestava (teprve ve stavu objednávek na cestě):

Víc netřeba.

Petr Staníček, 28. 11. 2009 000 2.20 • Rubrika: Všeobecné32 komentářů u textu s názvem HTPC: Hážu ručník do ringu a volám o pomoc

Zpěvníky

Posbíral jsem během let spousty písniček s akordy a nedávno jsem si je uspořádal a poskládal do tištěných zpěvníků. Protože se několika lidem líbily, tak jsem si řekl, že když už jsem si tu práci jednou dal, přijde to třeba k užitku i dalším lidem. Kdo tedy má zájem, hotové zpěvníky k vytištění najde na téhle adrese.

Více podrobností najdete v přiloženém textu.

Petr Staníček, 18. 7. 2009 000 22.00 • Rubrika: Všeobecné5 komentářů u textu s názvem Zpěvníky

Satelitní TV: černá magie ve španělské vesnici

Dlouhá léta mě problematika satelitní televize úplně míjela. Maje kabelovku, nezajímal jsem se to a veškerý vývoj šel úplně mimo mě. Až někdy loni, předloni si chtěli pořídit satelit rodiče, takže jsem se začal prvně informovat, jak to zhruba funguje. Zjistil jsem si něco o základních nabídkách a možnostech od UPC, po roce pak digi.tv, u kterého naši zůstali, a tím to pro mě haslo.

Jenže teď se s kabelovkou rozloučím a nejspíš mi bude nakupovat a instalovat satelit. Jenže zhýčkán digitální kabelovkou (PVR přijímač s EPG a možností nahrávat až 4 programy současně) a navíc s domem o několika místnostech s několika televizemi to přestává být sranda.

Je mi celkem jasné, že na střeše bude muset být parabola. Možná pro jednu, nejvýše (současně) dvě družice – o žádné natáčení a lovení stovek stanic nestojím. V patře mám připraveno místo, kde bude nějaký rozbočovač (nebo něco na ten způsob) a od něj budou koaxiální rozvody do několika zásuvek po domě. Navíc všude bude i ethernet, což se dá taky využít. To je ta jednodušší část. Jenže co dál, když bych rád:

  • možnost nezávisle nahrávat a koukat na něco jiného. Primární je přitom nahrávání, my už několik let na live televizi prakticky nekoukáme, přešli jsme plně na TiVo styl. A nejlépe nahrávat víc než 1 kanál současně – náhoda je blbec, týden nic není a pak se sejdou tři věci najednou.
  • platit jen jednou. Vážně nehodlám platit nějakému poskytovateli za X karet jen proto, abych směl mít přijímač třeba v pokoji, kde se zapne televize jednou za uherák. Jenže já ji tam chci mít.
  • EPG. Kvalitní, na celý týden, česky a bez kompromisů. Když občas narazím screenshoty z nějakých přijímačů, kde sice EPG je, ale místo češtiny zobrazuje sypaný čaj, je mi jasné, co rozhodně nechci. Ale na EPG už jsme si hodně zvykli, už dávno nekupujeme žádné TV magazíny, takhle je to mnohem příjemnější. A samozřejmostí je programování nahrávání přímo z EPG.
  • stačí nám jen určité stanice. Nestojíme ani o rádia, ani o stovky anglických, německých a čínských kanálů. Jenže zjišťuju, že některé stanice mají exkluzivně jen někteří poskytovatelé. Ideální sada by pro nás byla: ČT, Prima+Cool, AXN, Spektrum, Discovery, Paprika, Minimax/JimJam, Eurosport, možná nějaký hudební, nejlépe VH1. Volitelně bych zvažoval i HBO. O nic víc snad ani nestojíme – pohříchu takovouhle sadu má v nabídce asi jen UPC.
  • HD. Nechci zůstat sto let za opicema, až začne být k dipozici výběr HD kanálů, chci mít možnost se na ně dívat. Tady má zase lepší nabídku Skylink.
  • nejlépe propojení na domácí NAT server a přehrávání MP3 a filmů, v ideálním případě možnost přehrávání streamů z netu (archiv ČT, Novy, YouTube)

Když tak nad tím přemýšlím, možná by bylo vůbec nejlepší postavit to na jediném centrálním a pořádném přijímači, který by uměl nahrávat na disk aspoň 2 kanály současně, a k ostatním televizím nějaké Popcorny nebo něco podobného, co by si to z toho disku braly. A případně DVB-T přijímač… Aspoň by to bylo celé připraveno na to, až se za chvilku zpřístupní všechno po netu a celé satelitní opičárny zmizí v propadlišti dějin. Ale to má taky pár much…

Fakt nevim. Celé mi to přijde jako tak složitý a komplikovaný problém, že se mi ani nechce se do něj nořit. Jasně, rozhodně to nechám na nějakých odbornících, sám si to stavět nebudu – ale přece jen bych rád měl aspoň hrubou představu a aspoň částečně pochopil, co lze a co nelze, kde je problém a co je nemožné. Jestli má někdo nějaký tip, rád si to poslechnu – a určitě se to bude hodit i někomu dalšímu.

Petr Staníček, 10. 6. 2009 000 23.51 • Rubrika: Všeobecné17 komentářů u textu s názvem Satelitní TV: černá magie ve španělské vesnici

Reklamace na Pixmanii: anabáze stále nekončí (aktualizováno)

Nedávno jsem tu popisoval ponákupní radosti na eshopu Pixmania. Po vyřízení poslední reklamace a příslibu vrácení peněz jsem myslel, že to po více než roce skončilo. Omyl, neskončilo.

Peníze stále nemám (namísto na účet mi je převedli do jejich/mé peněženky) a k tomu se z nich ještě snažím vymámit úhradu poštovného za odeslané balíky. Protože jsem jim ten výrobek musel posílat celkem 4× a poštovné stálo vždy přes 700 korun, není to úplná prkotina, nad kterou by člověk mávnul rukou. Po první reklamaci mi poštovné uhradili – sice s komplikacemi a několikanásobným dohadováním, kamže mi ty peníze mají poslat, ale uhradili.

Teď jsem jim – po předchozí telefonické domluvě – poslal zbylé účtenky a chtěl proplatit i je.

Dobrý den,

žádám o úhradu poštovného za reklamaci zboží – objednávka č. XXXXXXXXX

  1. reklamace č. 2 z 19.3.2008 (scan1.jpg) – 735 Kč
  2. reklamace č. 3 (odmítnuto převzetí) z 23.12.2008 (scan2.jpg) – 768 Kč
  3. reklamace č. 3 (opakovaná) z 4.2.2009 (scan3.jpg) – 735 Kč

celkem: 2.238 Kč

Prosím o zaslání částky na účet (xxxxxxx, bankovní údaje jsem vám již několikrát posílal).

V žádném případě mi NEPOSÍLEJTE NIC do „Pokladničky“.

S pozdravem …

Po zkušenostech s Pixmanií od nich zákonitě nemůže následovat nic lepšího než (text ponechávám v původní podobě včetně chyb):

Dobrý de?

?akujeme Vám, za Va¨u náv¨tevu na stránkach www.pixmania.com. Dovolujeme si vas informovat, ze jsme dnes 06/05/2009 pozadali o proplaceni castky 1503 Kc na vas ucet.

Zaroven si vam dovolujeme upresnit ze castka 735 Kc za prve preposlani do servisu vam jiz byla proplacena dne 20/03/2008.

Tým Pixmania

Stále mám ještě vstřícnost a sílu ke slušné odpovědi (i když síly po tom roce už opravdu zvolna docházejí):

Dobrý den,

posílal jsem vám k proplacení tři účty za poštovné (za odeslání výrobku k reklamaci). Správně upozorňujete, že první částka za odeslání do servisu mi již byla proplacena 20/03/2008. To je v pořádku, o tu vás taky nežádám. Ty tři další účty jsou za DALŠÍ TŘI balíky: druhý, třetí a čvrtý (ano, zboží k reklamaci jsem vám musel posílat celkem 4×).

REKAPITULACE:

  1. balík ze dne 07.01.2008, částka 735 Kč – PROPLACENO
  2. balík ze dne 19.03.2008, částka 735 Kč – neproplaceno
  3. balík ze dne 23.12.2008, částka 768 Kč – neproplaceno
  4. balík ze dne 04.02.2009, částka 735 Kč – neproplaceno

(viz fotokopie poštovních dokladů v minulém mailu)

S pozdravem …

Tak nějak napůl počítám s tím, že až to za pár týdnů pochopí a přesvědčím je, že skutečně mám nárok a chci proplatit nikoli 1503, ale 2238 Kč, tak mi je stejně pošlou do té Pix pokladničky, a ne na účet…

Tož to jen abyste věděli, do čeho se nákupem ve Francii (kde se Pixmania.com fyzicky nachází) můžete taky snadno uvrtat. A vzhledem ke stále klesající kvalitě průmyslového zboží a rostoucímu počtu reklamací se ta pravděpodobnost stále zvyšuje.

To be continued…

Aktualizace 19. května 2009

Na účet mi dorazilo 1503 korun za dvě poštovné a včera, s týdenním zpožděním, i zbylých 735 Kč. Poštovné je tedy vyřízeno. Částka za vrácené zboží však stále trčí v mé Pix Pokladničce a k převodu na můj účet se Pixmania nemá. Bez další urgence to zaručeně nepůjde.

Petr Staníček, 7. 5. 2009 000 14.55 • Rubrika: Všeobecné4 komentáře u textu s názvem Reklamace na Pixmanii: anabáze stále nekončí (aktualizováno)

Poraďte mi monitor

Potřebuju nutně nový monitor. Kdysi jsem si koupil levný a špatný a vadí to čím dál víc. Bohužel hardwaru moc nerozumím a jak vidno, snadno koupím špatně. Jestli se najde někdo technicky zdatný, kdo by mi dokázal poradit, byl bych mu moc vděčný.

Jaké parametry sháním:

  • úhlopříčka od 19" – většímu se bránit nebudu, ale 19" mi v zásadě stačí
  • raději širokoúhlý, ale není podmínkou
  • otočný na výšku
  • nejdůležitější: dobré pozorovací úhly bez deformace barev, jasu i kontrastu ze všech stran, vodorovně i svisle
  • DVI a VGA
  • jinak žádné vymyšlenosti, žádné tunery, HDMI, scarty, huby nebo kamery, pokud možno ani reproduktory; nepotřebuju ani žádné extrémně věrné barvy; jas, kontrast, ba ani rozlišení nejsou důležité
  • cena do 10.000

Jinými slovy: potřebuju co nejjednodušší, nijak extrémně kvalitní monitor, potřebuju jen, aby se dal otáčet na výšku a aby byl obraz na něm co nejvíc stejný ze všech stran a úhlů. To, jak kvalitní, jasný, kontrastní a barevně věrný ten obraz bude, není až tak důležité – podstatné je jen to, aby vypadal co možná stejně při čelním pohledu, zdola i shora, zleva i zprava. V zásadě se nebráním ani použitému monitoru (v tomto případě si rozhodně raději koupím za stejné peníze kvalitní bazarový než fungl nový šunt).

Díky moc za každý tip.

Petr Staníček, 21. 4. 2009 000 16.56 • Rubrika: Všeobecné20 komentářů u textu s názvem Poraďte mi monitor

Čtvrtstoletá petrifikace podle pana Nortona

Když před pár dny kolega Arthur projevil radost nad novou verzí Total Commanderu, dost jsem se podivil, že takovou věc dneska někdo stále nejen může, ale dokonce chce používat. My jsme si s Arthurem obratem rozuměli, ale vzhledem k tomu, že k onomu podivení došlo na veřejném komunikačním kanálu, vznikla z toho pochopitelně obligátní bouře ve sklenici vody. Jednak vytržením z kontextu a jednak prostě tím, že někteří zkrátka slepě reagují na určitá klíčová slova a rozběhnou se okamžitě proti každému rudému fleku jako býk proti muletě. Ať si je za ní třeba tvrdá zeď.

Přitom šlo v jistém slova smyslu o nedorozumění. Nejenže nikomu neberu, jestli mu vyhovuje Total, Norton, Midnight či jakýkoli jiný komandér. Chraň božstva všecka. Proč bych měl. Ostatně i já, když se ocitnu na Linuxu, jako první hledám mc a ve svých virtualizovaných Windows nemám takový komandér jen proto, že se vždycky po týdnu nehodlám to neituitivní ovládání znovu a znovu učit a je pro mě praktičtější používat nepraktický, ale přece jen bez nápovědy použitelný Windows Explorer. I když kdesi pod kůží to mám taky, kdysi před 20 lety jsem tyhle komandéry používal a bez nějakého toho Nortona jsem na PC nedal ani ránu. Problém je ale v tom, že já jsem za těch uplynulých dvacet let prošel spoustu různých platforem, systémů, řešení a viděl desítky různých způsobů, jak daný problém řešit. Tu horší, tu lepší. Někdy cestu do pekel, někdy záblesk geniálního přístupu. Našel jsem si za tu dobu několik možných řešení a z nich si vybral pár, která považuji za nejefektivnější. A pak se najednou po desetiletích rozkoukám, a spatřím programátory a špičkové odborníky, jak neustále kopírují z jednoho panelu do druhého pomocí klávesy F5

Tady je ovšem ten stěžejní bod a zakopaný pudl: nemám nic proti těm (vám) uživatelům, kterým tohle řešení stále vyhovuje. Já v tom žít dvacet let, asi by mi bez těch dvou panelů ruce upadly. Chápu to. Mám to ale za zlé vývojářům. Opravdu nedokážu pochopit, že ačkoli pro každý dílčí úkon v práci s filesystémem existuje skvělé, neotřelé a prokazatelně efektivnější řešení, za celých dvacet let nikdo z těch komadérovýrobců nedokázal jakoukoli zásadnější změnu nabídnout, neřku-li prosadit.

Jistě, co chvíli se objeví nějaký pokus dělat to všechno úplně jinak – ale to je revoluční přístup. A revoluce, jak známo, jsou odkázány pouze k dvěma finálním stavům: totálnímu úspěchu, nebo totálnímu neúspěchu. Vcelku pochopitelně se nikomu nepodařilo skokově přesvědčit všechny, aby najednou začali používat počítač úplně jiným způsobem. Co tu ovšem chybí, je evoluce. Za celé to cca čtvrtstoletí (sic!), co se takovýhle nástroj (v několika v detailech odlišných variantách) používá, nikdo nepřišel aspoň s volitelnou alternativou, kterou by dal uživatelům na výběr. Ne. Chceš kopírovat, připrav si na jedné straně zdrojový adresář, na druhé straně cílový adresář, vyber si vhodnou podmnožinu na zdrojové straně, a pak (nějak) aktivuj kopírování. A čím víc let uběhne, čím víc to všichni mají pod kůží, tím méně někoho napadá, že by se to taky dalo dělat tisícem a jedním odlišných způsobů, z nichž některé by v určitých situacích mohly být pro leckoho efektivnější a užitečnější.

Nemůžu tu pochopitelně z voleje sázet hotová řešení, když s nimi za celých 20 let nepřišel nikdo povolanější – ale můžu argumentovat dílčími příklady, které znám z vlastní praxe. Kupříkladu takové procházení adresářové struktury. Ve Windows i ve všech komandérech je obvyklý dvoukrokový přístup: označit adresář a otevřít jej. Je jedno jak, jestli myší, nebo klávesnicí. Přejít o úroveň výš nebo níž obvykle obnáší dvě akce: označení + aktivace. V systému, který používám, se ale před pár lety objevilo řešení, které pro procházení adresářové struktury vyžaduje jen jednu akci (kliknutí myší nebo klávesu). Oblíbil jsem si ho velmi rychle a dnes si v jakémkoli jiné prostředí připadám velmi neefektivní. Anebo již zmíněné kopírování/pře­souvání souborů. Ano, postup „nastav si zdroj a cíl a pak spusť akci“ se nabízí. Ale co když se do kopírování souborů pustím, ale pak zjistím, že chci tu označenou množinu objektů přesunout vlastně někam jinam? Že cílové místo nevidím, nebo dokonce že neexistuje? Anebo si dodatečně uvědomím, že vlastně nechci kopírovat, ale přesouvat (nebo naopak)? Pokud si někdo v komandérech zvykl používat schránku (Copy/Paste), má to trochu snazší. Ale pokud používáte klávesovou zkratku nebo přetahujete objekty myší, do toho starého, dvacetiletého schématu nepasujete: musíte označené objekty „pustit“, najít/vytvořit pro ně vhodnou destinaci a pak je znova uchopit a znova aktivovat příslušnou akci. Přitom existují v praxi příklady daleko efektivnějších řešení: dynamické otvírání adresářů během tažení přímo pod kurzorem myši, přesun mezi všemi (i skrytými) okny, vytvoření cílového adresáře až po aktivaci kopírování, přepínaní mezi kopírováním/pře­souváním/softlin­ky pomocí modifikačních kláves atd. Takových příkladů se dají najít stovky, tisíce.

Jde o typickou otázku paradigmatu. To staré je „nějak“ dobré a většině dostatečně vyhovuje. Existují ale nové a lepší cesty, k nimž je ale problematické konzervativní uživatele přivést. Žádnému z uživatelů nelze mít ani náznakem za zlé, že používá léty prověřené dobré řešení – řešení, na které je zvyklý a které mu vyhovuje. Nelze ale pochopit ty vývojáře a výrobce těchto všemožných komandérů, že tak fatálně rezignovali na veškerou evoluci a za celých dvacet let se ani nepokusili nabídnout alternativy, které se mezitím osvědčily nebo přinejmenším ukázaly velmi zajímavými na jiných platformách (jiné OS, PDA, mobilní telefony, spotřební elektronika atd.).

Kdybych byl dnes uživatelem takového komandéru, velice se na výrobce zlobím, že mi za celé čtvrtstoletí nedokázal nabídnout něco nového, něco aspoň trochu odlišného, co by dokázalo posunout můj styl práce s filesystémem přinejmenším o úroveň výš. A že by si ty dlouhé roky zasloužily takových úrovní hned několik.

Kdyby dnes probudili hibernovaného veksláka z konce 80. let a postavili ho před „nejmodernější“ Total Commander, s překvapením bychom zjistili, že ho bude s přehledem ovládat – protože se v něm za celou tu dobu nic podstatného nezměnilo. A to stojí přinejmenším za zamyšlení.

Petr Staníček, 20. 4. 2009 000 23.28 • Rubrika: VšeobecnéKomentáře nejsou povolené u textu s názvem Čtvrtstoletá petrifikace podle pana Nortona