Pixynergia

Tentokrát asi nejvíc řekne pár obrázků. Ale seznam surovin ani popis nevynechám, následují níže.

 

Na kuličky:

• cca 200 g ryby – jakékoli dle chuti, ovšem bez kostí. Kvalitního filé přitom není důvod se bát, nesmí to ovšem být tresčí odpad s kostmi za pár korun. Tohle bez kostí od Nowaka je vážně dobré, kupuju ho často a rád.
• limetková, případně citronová šťáva
• 1 vejce
• strouhanka
• lžíce nasekané pažitky
• lžička nasekaného kopru
• rybí omáčka a/nebo sůl
• pepř
• hladká mouka
• olej na smažení

Na omáčku:

• olivový olej
• 1 cibule
• větší stroužek česneku
• půl lžičky kopru
• 100 g dobře rozpustného sýra – já dávám přednost nivě, gorgonzole a podobným zrajícím sýrům, ale stejně dobře poslouží třeba i čerstvý sýr, cottage atd.
• 200 ml 10% smetany

Rybí maso rozemlít nahrubo s pažitkou a koprem, rozklepnout vajíčko, přidat asi lžíci limetkové (není-li, tak citronové) šťávy, rybí omáčku, případně přisolit, ochutit čerstvě mletým pepřem a zahustit na tužší těsto strouhankou. Ze směsi tvarovat menší kuličky, ty obalit v hladké mouce a osmažit na pánvi. Pak dát kuličky stranou a na stejné pánvi osmažit nadrobno nasekanou cibulku a česnek, přidat ještě trochu kopru, zalít smetanou a rozdrobit do ní sýr. A pak to na mírném ohni nechat pomalu hezky spojit. Do hotové omáčky pak vrátit smažené kuličky, trochu je nechat prohřát a hned podávat se špagetami, aby omáčka nestihla příliš zhoustnout.

Uvařené špagety (al dente!) je nejlépe přihodit rovnou do pánve, párkrát prohodit a v případě potřeby přilít trochu vody, ve které se špagety vařily (už si pomalu zvykám si před slitím těstovin hrnek té vody nechat stranou), aby omáčka zůstala pěkně krémově hladká a vláčná. Horké těstoviny jsou schopné omáčku dost rychle „vypít“, takže až nepříjemně snadno lze získat suchý, těžko poživatelný slepenec. (V takovém případě existuje pořád ještě záchrana: hodit vše zpět na pánev, přilít trochu smetany a krátce prohřát. Ale to si nechte jen pro sebe, pokud je vám OPRAVDU líto ty zkažené těstoviny vyhodit. Hostům bych to neudělal, to bych radši začal vařit znova.)

Usmažil jsem těch kuliček oproti zde sepsanému seznamu surovin dvojnásobné množství, ale použil jsem jich dnes jen půlku. Druhá půlka čeká v lednici na zítřek, pro změnu na hutnější a výraznější červenou omáčku a penne.

Jako obvykle jsem přemýšlel, co vařit. Bylo mi jasné jen jedno: ta vepřová kotleta čeká mrazáku už přes měsíc, nedá se nic dělat, je na řadě. Jenže co s takovou vepřovou pečení provést? Maso je to v zásadě suché, knedlíky skoro nejíme a na nějaké zelí podobné české delikatesy chuť nemáme. Dva „steaky“ jsme si dali včera jako minutku, ale celou kotletu takhle zkonzumovat nemůžem. Je třeba najít, nebo vymyslet nějaký recept. A protože hledat se mi nechtělo, došlo na vymýšlení. Takže po dlouhé době opět něco z vlastní tvorby.

• asi kilo vepřové kotlety (pečeně) bez kosti

Ale v zásadě by to mohlo být i jakékoli jiné maso. Kotletu jsem nakrájel na plátky, trochu naklepal, osolil, opepřil (no dobrá, kvůli dětem jsem namísto pepře použil saturejku) a naskládal do vymazaného „srnčího hřbetu“. První kotletku pěkně ke kraji, hranu zarovnanou s vrškem formy, přečnívající spodek roztažený po dně. Další stejně o kus vedle, takže mezi nimi vznikly asi centimetrové kapsy. Deset se mi jich do té formy vešlo, mezi nimi místo na další – kdybych je dal těsně k sobě, vešlo by se jich tam myslím akorát dvacet.

Pak jsem si připravil jakési čatní, které přijde do těch kapes.

• 4 středně velké cibule
• 4 stroužky česneku
• pořádná hrst rozinek
• cca stejné množství sušených rajčat
• hrst čerstvé bazalky
• asi hrnek passaty (neochuceného rajčatového protlaku)
• med
• olivový olej

Cibulku jsem nasekal nadrobno a osmažil pomalu na oleji. Nesmí se udělat úplně dohněda, protože se bude ještě dlouho péct – když lehce zezlátla, byl čas přihodit nasekaný česnek, bazalku, předem namočené rozinky se sušenými rajčaty a zalít passatou. Na konec jsem přidal asi lžíci medu, osolil a nechal asi minutku povařit, aby se chutě pořádně spojily.

Mezi kotletami bylo 9 mezer, rozdělil jsem si tedy tu majdu na třetiny, abych dal do každé „kapsy“ přibližně stejné množství. Vyšlo to akorát, forma byla přesně zaplněna. Trochu jsem to umáčkl, srovnal a pak už jen zakryl alobalem (propíchat vidličkou!) a pekl zvolna asi 2 hodiny (160 °C). Vonělo to ukrutně dobře po celém domě. (Ke konci to bylo trochu horší, protože část tekutiny přetekla z formy a spálila se na plechu, který jsem pod ni prozřetelně dal. Naštěstí na chuť ani vůni toho uvnitř to žádný vliv nemělo.)

Teď by se to mohlo rovnou podávat, ale servírovat by to bylo třeba nejspíš lžící – horké se to hodně rozpadá a na nějaké krájení nemůže být ani pomyšlení. Já jsem to ale dělal večer, takže jsem to po upečení nechal vychladnout a přes noc odpočinout v lednici (dobré by to bylo zatížit, jako když se dělá tlačenka nebo paštika). Dnes to šlo krásně vyklopit z formy a jakž takž krájet. Krájet se musí šikmo, pod úhlem 45°, aby vznikly pěkně pruhované kousky: maso-čatní-maso-čatní-maso. Kopeček bramborové kaše je přesně to pravé, co to ještě potřebuje.

Byl to první pokus a ještě nebyly správně vyladěné ingredience a postup, aby náplň byla trochu kompaktnější. Kombinace cibule, cukrů a šťávy z masa sice zajistila správně rosolovitou konzistenci, jak jsem předpokládal, ale přece jen se to ještě dost rozpadá a nedrží to tak pohromadě, jak jsem si představoval. Chtělo by to tu „maltu“ udělat pevnější. Příště budu pro změnu experimentovat s kuřecími řízky a v náplni se špenátem a sýry, možná i bešamel tam zkusím zapojit. Možností jsou spousty. Pruhovaným hřbetům zdar!

Snahou všech líných namyšlených a nabubřelých společností je maximálně se odříznout od zákazníka a nepustit si ty otravné kretény vůbec k tělu. Začalo to před lety, kdy firmy postupně rušily své pobočky a začaly směrovat zákazníky na centralizovaná pracoviště telefonní podpory. Evidentně to nestačilo, lidi to neodradilo a pořád opruzovali s nějakými problémy a rušili key accounty při teambuildingových aktivitách.

Přistoupilo se tedy ke kroku dvě. Telefonní podporu je třeba maximálně omezit a zákazníky tlačit do komunikace přes webové formuláře. Místo okamžité reakce jsou tak dotazy, stížnosti a připomínky vyřizovány „do 48 hodin“, a to nejčastější formou „váš dotaz jsme vzali na vědomí a budeme se mu v budoucnu věnovat“. Webový formulář je pro tyto firmy skutečný poklad: po telefonu nedokážete tak snadno nechat problémy vyhnít…

Přeborníkem v „norování před zákazníky“ je UPC, dnes již prakticky monopolní kabelový operátor u nás. Především zde pro jistotu telefonní podporu zpoplatňují – zatímco jiné společnosti provozují aspoň zelené linky (předčíslí 800, bezplatné volání), UPC má linku modrou (předčíslí 844, volání je zpoplatněno) – ovšem aby měli opravdu jistotu, číslo zákaznické podpory UPC před lidmi pečlivě tají. Na jejich webu tak najdete leccos, od popisu voleb hlasového průvodce po sazbu za minutu volání, ale telefonní číslo nikoli. Schválně si to zkuste: kdo by našel na webu UPC číslo telefonní podpory, má u mě flašku dobrého vína. (Upozornění: 844 222 111 není číslo telefonické podpory.)

Nezbývá než očekávat i další kroky. Webové formuláře budou nahrazeny poštovní adresou s termínem vyřízení do 30 dnů, a následně pak bude komunikace se zákazníky zcela zrušena. Firmy se budou prezentovat falešnými adresami a řídit se heslem „prodat a zmizet“. Některé průkopnické firmy to praktikují už dnes a pořád prodávají, fungovat to asi bude.

Update: Díky promptní reakci raptora v komentářích je jasno. UPC je obzvlášť blbý rafinovaný a ač ta telefonní čísla v kódu stránek má, skrývá je a zobrazuje nějakým pofiderním kódem, který nefunguje všude. Čili většina z vás tam ta čísla bez větších problémů uvidí, mému prohlížeči ale zůstávají utajena.

Na jednom ostrově žije 45 chameleonů: 15 zelených, 17 žlutých a 13 oranžových. Když se potkají dva chameleoni různých barev (řekněme zelený a žlutý), změní oba barvu na tu třetí (zde tedy na oranžovou). Můžou skončit všichni se stejnou barvou?

K tomuhle mě inspiroval jeden mexický recept v televizi. Ale jen vzdálenou inspirací, výsledek s ním má jen málo společného. Ten je spíš, řekněme, středomořský.

• 6 kapií, těch macatých, tlustostěnných sladkých a šťavnatých paprik
• 2 kuřecí řízky (prsa nebo stehenní)
• 2–3 celé jarní cibulky
• 6 zralých rajčat
• 6 stroužků česneku
• 100–150 g mozzarelly nebo podobného nevýrazného sýra (třeba polooštiepok)
• 100–150 g gorgonzoly nebo nějakého „modrého“ sýra
• olivový olej
• hrst čerstvé bazalky – není-li, pak aspoň sušená, asi tak 1 pol. lžíce
• špetka oregana
• sůl

Nejprve je třeba upéct a oloupat papriky. Nejlépe den předem, aby se vše mohlo do druhého dne pěkně namarinovat a rozležet. Papriky jsem dal na pekáč do trouby rozpálené na plné pecky na cca 20 minut. Poznávací znamení je, že se na nich začínají dělat tmavé spálené fleky. Pak se musí vytáhnout z trouby a ihned přemístit do igelitového sáčku, kde se nechají pořádně zapařit. Když vychladnou natolik, abych se neopařil, je čas je vytáhnout, vykuchat a oloupat. Jde to dobře, když jsou dobře upečené, zapařené a nezapomněl jsem je tam tak dlouho, že by stihly úplně vychladnout a zase se zatáhnout.

Důležitá poznámka: papriky jsou pěkně šťavnaté a pustí hodně vody. V žádném případě nevylévat, nebryndat, loupat nad miskou, šťávu použít!

Ve druhém kroku jsem nachystal náplň. Kuřecí maso jsem nakrájel na drobné kostičky, přidal na jemné plátky nakrájený česnek, trochu osolil, přidal asi půl lžičky oregana a dobře rozmíchal. Než se nachystá zbytek, maso pěkně natáhne ty vůně. Pak jsem k tomu nakrájel zbytek surovin, vše spíš nadrobno: jarní cibulky i s natí, rajčata, bazalku, tvrdý sýr – a gorgonzolu jsem tam rozdrobil. Přidal jsem všechnu šťávu z paprik (mezitím ještě stihly upustit další várku) a vše dobře rozmíchal.

A pak jsem to rozdělill na šest dílů, napěchoval to do těch oloupaných paprik a dal do pekáče pokud možno tím nacpaným nahoru, aby při pečení co nejméně vyteklo ven. Trochu jsem to podlil, zastříknul shora olivovým olejem a dal péct asi na 40 minut (!) na 200 °C. Maso se musí uvnitř propéct a sýr na povrchu začít hnědnout.

Vařené (neloupané) rané brambory k tomu byly ideální. Ale žádné máslo! Papriky pustí při pečení spoustu šťávy a to, v čem se po vyndání z trouby po kotníky brodí, je učiněný poklad a snad to nejlepší na celém jídle. Kdyby se tak tahle šťáva dala vyrobit nějak jednodušeji…

PRAHA – Předseda představenstva ČR Martin Bursík dnes slavnostně uzavřel poslední splavný úsek české řeky. Široký úsek Berounky od Dobřichovic do Lahovic dnes sjel poslední vodák a napříště sem bude vjezd lodí zakázán stejně, jako je tomu na ostatních řekách v České Rezervaci. Hlavním důvodem uzavření posledního úseku Berounky je ochrana plotice obecné a hnízdiště komárů, pro které je zdejší olejovitý tok ideálním místem pro kladení vajíček. „Komár sice dosud není ohroženým druhem,“ řekl ve svém projevu Bursík, „ale každý živočich je nedílnou součástí našeho biotopu a jako takový musí být chráněn.“

ČR tak dovršila trend v ochraně přírody, zahájený již téměř před dvaceti lety, v roce 2008, uzavřením horního toku Vltavy, vodáky kdysi velmi oblíbeného. V dalších letech pokračovalo zřizování přírodních rezervací se zákazem vstupu také na Lužnici, Nežárce, Otavě a Sázavě a postupně byly omezován provoz i na dalších řekách. Po velkém neštěstí na Labi, kdy se za hustého víkendového provozu u Neratovic při srážce několika stovek lodí utopilo na dvacet vodáků, byl vydán zákaz splavování i velkých řek. Na nátlak vodácké lobby zůstal zachován alespoň pečlivě zabezpečený úsek Berounky, během sezóny přísně střežený plavečníky na kontrolních molech, která byla pro bezpečnost vodáků vybudována po 500 metrech po celém úseku.

Kontrolní mola však budou ještě dnes demontována a životu v řece navrácen její někdejší klid. Pouze v území městské části Praha 45 (od Všenor po Černošice) budou mola ponechána, neboť jejich demontáž by ve stávající husté vysokopodlažní zástavbě kolem řeky byla problematická, přístup k řece je zde možný pouze z vrtulníku. Největší komplikace by vznikly především kolem černošického tunelu, kde tok Berounky na dva kilometry mizí pod známou a kontroverzní rezidenční čtvrtí Černošická Park, vybudované na umělých plošinách nad mokřadem zdejší zátopové oblasti.

Připomeňme, že toto „město ve městě“ zde vzniklo na náklady státu jako náhradní ubytování pro statisíce někdejších obyvatel zajisté půvabných, ale zcela neopravitelných ruin v dnešní Národní památce Jižní město. Od roku 2019, kdy vstoupil v platnost nový zákon O ochraně památkové péče, a následné všeobecné stavební uzávěře, již není možné památkově chráněné domy (tzn. všechny zkolaudované stavby) bourat, přestavovat ani jinak měnit jejich podobu a odborné restaurátorské práce jsou velmi nákladné, jak většina z nás tak důvěrně zná z oprav našich domů postavených za stavebního boomu na přelomu tisíciletí. Když o dva roky později vešla v platnost i nová Ústava České Rezervace a s ní i Všeobecná deklarace ochrany přírody a de facto i zrušení všech nových stavebních pozemků, jiná možnost než právě visuté plošiny pro rychlou výstavbu nezbývala (pomineme-li pochopitelně dnes tolik populární „patrové“ pozemky v dalších úrovních nad stávající zástavbou). Nicméně černošické visuté sídliště zůstane zapsáno v historii jako první svého druhu.

S definitivní uzávěrou Berounky tak jednou provždy končí jedna smutná etapa devastace naší krásné Matky Přírody. Sezonní vpády bezohledných vodáků mezi třoucí se líny a vyplašené chrostíky jsou ode dneška už jen historií. „Je to jen jeden z mnoha kroků na naší dlouhé pouti,“ řekl na závěr svého projevu pan předseda Bursík. „Ještě mnoho nešvarů v naší společnosti čeká na své zrušení, ještě mnoho zákazů je před námi.“ Poté kolona vládních bicyklů odjela zpět do brdské Foglarovy akademie, kde naši přední představitelé pokračovali v jednání.

Přetéká váš komerční web písmenky? Hlavně ty důležité stránky: homepage, představení produktu, landing stránky? Musíte toho návštěvníkům musíte říct hrozně moc a máte tak málo místa? Víte, jak si škodíte?

Exaktněji se tomu ve svém aktuálním sloupku věnuje Jakob Nielsen: Jak málo uživatelé čtou?. Odpověď není nijak překvapivá: málo, maličko. Čím víc toho na stránku dáte, tím toho přečtou méně.

Jedna věc jsou autorské stránky – většinou jde o webovou podobu literárních útvarů, povídky, reportáže, komentáře atd. – kam si čtenář přijde skutečně počíst stejně jako by si otevřel časopis nebo knihu. Ale co platí pro časopisecký útvar, už neplatí třeba pro zpravodajství. Jedna z prvních věcí, co se naučí každý novinář, je psát zprávy hierarchicky: v první větě shrnout vše podstatné, v prvním odstavci sdělit hlavní detaily, v dalších pak zjemňovat a přidávat podrobnosti. Správně napsanou novinovou zprávu můžete bez přemýšlení odmazávat od konce, v krajním případě si vystačíte s první větou nebo dokonce jen s titulkem.

Pro stránku v navigaci produktového webu, eshopu nebo obchodní prezentace platí ještě drastičtější zákonitosti: tyhle stránky totiž skoro nikdo nečte.

Uživatelé text skenují (prolétnou a zachytí jen několik klíčových slov a vizuálně silnější prvky), delší a na pohled méně důležité pasáže často přeskočí úplně. Čím méně slov na stránce je, tím víc si jich návštěvníci přečtou. Napište jen 7 výstižných slov a máte jistotu, že si je přečtou téměř všichni. Dejte si tam ukecaný román a máte zaručeno, že polovina návštěvníků odejde, aniž by to vůbec četli.

Použít tři – byť ne zcela přesná slova – je skoro vždy lepší než exaktně bezchybná ukecaná věta na dva řádky.

Web je pro nás holt pořád nové médium, máme ho málo pod kůží a pořád s ním pracujeme jako se statickou tištěnou informací. Pořád se snažíme na jedno místo narvat maximum informací najednou. Jenže web není statický. Web má vrstvy, odkazy, umí zobrazit dodatečné informace na požádání, tu rozbalit boxík, tu vyčarovat v prostoru tabulky, grafy, obrázky a animace, otevřít stránku s podrobnostmi, nabídnout sadu odkazů do takové hloubky, z nichž se případnému zájemci a detaily zatočí hlava. A na úvodní straně můžou zůstat jen ta tři nepřesná, ale velmi úderná slova.

Kolik slov ze svého webu můžete škrtnout?

Mladí, úspěšní, zdraví a silní blogeři pochopitelně stále ještě souloží. Ti mladí, ale méně úspěšní studují profily obou svých čtenářů na Google Analytics. Starší, pokročilí, uspokojení a zoufalí spí. Ovšem co zasloužilí páprdové, bardi blogerského nebe, ano, ti staří, tlustí a/nebo plešatí pánové, co už spát nemohou a sex návštěvnost blogu jim dávno nic neříká? Ano, správně. Diskutují o závažných problémech. Například se důmyslně, logicky a fundovaně celé hodiny přesvědčují, že rodiče jedné dcery mají druhou dceru s třetinovou pravděpodobností a naopak, že tomu tak není a pravděpodobnost je 50:50. Až někdy nad ránem jdou spát s utkvělou představou, že s 66,67% praděpodobností mají sestru Matyldu, pokud ovšem nejsou sami sobě bratrem, což ovšem usilovně tají před svými rodiči a vyústilo to u nich v roztomilou psychózu, kvůli níž nejsou schopni pozřít croissant s grilovanými garnáty ve stoji na levé noze. Tož to jen tak, abyste si nemysleli, že se třeba po nocích nudíme.

Máte zdánlivě jednoduchý problém: jste pořadateli velkého turnaje v licitovaném mariáši. Ten, jak známo, hrají vždy tři hráči. Všechny přihlášené tedy rozlosujete do trojic, pro jednoduchost řekněme, že nikdo nepřebývá. V této sestavě budou hrát celý večer. Druhý den se sestavy promíchají tak, aby žádní dva hráči spolu nehráli podruhé. Každý tedy musí mít pokaždé jiné dva protihráče. Kolik dní může turnaj trvat při 15 hráčích? Kolik při obecném počtu hráčů? Kolik hráčů potřebujeme, aby turnaj trval právě týden?

Už jste viděli trik s vizitkou, která je roztržena na dva do sebe zaklesnuté díly? Na první pohled to vypadá dost neuvěřitelně, na ten druhý pak vyloženě nemožně. Naprostý nesmysl – přinejmenším v tomto vesmíru.

Jenže při třetím pohledu se ozve rozum s neotřesitelným sylogismem: když to jde udělat, tak to přece jde udělat. A má pravdu: jde to. Nejsa tak manuálně zručný v trhání tvrdého vizitkového kartonu jsem si pomohl nůžkami, ale na věci to nic nemění. Fotka je to dost špatná – s nedostatkem světla a nic moc mobilem toho moc nenafotíte – ale rozhodně mi můžete věřit, že na tom obrázku je moje vlastní starší vizitka a z ní bez jakéhokoli dodatečného spojování vytvořené dva souvislé, do sebe zaklesnuté rámečky, které od sebe nejde bez roztržení papíru oddělit. V tom, co vidíte na fotce, žádný trik není.

Ostatně, on tam žádný trik v pravém smyslu slova není ani nikde jinde – spíš než o trik se jedná o hádanku, matematickou úlohu. Exaktní a logicky řešitelnou.