Rád jsem psával v klasických formách - balady, sonety, rispetta a další. Asi už je to všechno kdesi v prachu... Tak si sem tam zase něco klasičtějšího napíšu pro potěchu.
Pochmurná vnímá to odvěké zdání: nežijí s námi už skuteční muži? Proč rytíř nechrání před lítou saní, s galantní úklonou nepodá růži? Vyznání psávaná vyrudlou tuší v představách zúží dech; neslyšná přání ukrytá stále až v hlubinách v duši v kapičkách távají na horké kůži. Pochmurná vnímá to odvěké zdání: nežijí s námi už skuteční muži? Projíždí pláněmi: v spáncích jí buší, pro větší slávu, pro překrásnou paní když ostří blýsknou, když pozvednou kuši. Procitá zkroušená, srdce má v skruži, pochmurná vnímá to odvěké zdání: nežijí s námi už skuteční muži? Pohlíží vzhůru a slzy své suší, vždyť dluží jemu těch šedin pár v skráních. Zas před ní váhá, zas červené uši, s kytičkou máků (ach, nesehnal růži). Smířená vnímá to odvěké zdání: pro slepé nežijí skuteční muži.
Marie z Levanty s malinko strhanými rysy opřena o panty vrat dávno trouchnivého chléva vzpomíná. Tak tady, kdysi... - to byla teda trefa... Úsměv jí zahraje vzpomínkou na Josefa. A cítí se jak lehká děva.