www.pixy.cz → soukromé stránky / zábava → básničky
Rád jsem psával v klasických formách - balady, sonety, rispetta a další. Asi už je to všechno kdesi v prachu... Tak si sem tam zase něco klasičtějšího napíšu pro potěchu. Ale mnoho z těch novějších věcí už nutně jen v klasikých formách není.
Pochmurná vnímá to odvěké zdání: nežijí s námi už skuteční muži? Proč rytíř nechrání před lítou saní, s galantní úklonou nepodá růži? Vyznání psávaná vyrudlou tuší v představách zúží dech; neslyšná přání ukrytá stále až v hlubinách v duši v kapičkách távají na horké kůži. Pochmurná vnímá to odvěké zdání: nežijí s námi už skuteční muži? Projíždí pláněmi: v spáncích jí buší, pro větší slávu, pro překrásnou paní když ostří blýsknou, když pozvednou kuši. Procitá zkroušená, srdce má v skruži, pochmurná vnímá to odvěké zdání: nežijí s námi už skuteční muži? Pohlíží vzhůru a slzy své suší, vždyť dluží jemu těch šedin pár v skráních. Zas před ní váhá, zas červené uši, s kytičkou máků (ach, nesehnal růži). Smířená vnímá to odvěké zdání: pro slepé nežijí skuteční muži.
Marie z Levanty s malinko strhanými rysy opřena o panty vrat dávno trouchnivého chléva vzpomíná. Tak tady, kdysi... - to byla teda trefa... Úsměv jí zahraje vzpomínkou na Josefa. A cítí se jak lehká děva.
Největší tma je pár minut do svítání Kdo mi to ruší spaní Kdo to tu hraje Čtverylku na tympán Největší tma je pár vteřin do rozbřesku Vlk ve psa prolínaje Hraje mi Humoresku traverzou do varhan Největší tma je pár slok před kuropěním Kdo snění v bdění mění Neusínaje Možná jen kýmsi spán Největší tma je pár minut do svítání Ztemnělým krajem Žene své oře ranní Strašlivý vlaků pán
Kdo ti tak pomačkal sukýnku Kdo tě to zlíbal, má milá Koho v snech zahříváš vzpomínku Kdes dneska večer byla? Kdo ti to pocuchal kadeře Kdo budí snění cos žila Kdo tě to opíral o dveře Kdes dneska večer byla? Včera jsme běhali na pouti Bála ses na horské dráze Kterou jen vidím tě, kterou?: Dneska se bojíš mě zarmoutit A lžeš mi den za dnem snáze Těžké je loučit se s dcerou
Do hrdla za vědrem vědro Slunce v masce klauna ucedí: TOHLE je sauna vážené publikum Vedro Půl noci zkouším usnout Ani list se nehne Ať ta cikáda zhebne nadmíru brutálně Dusno Ptáci padají nadmutí Dvojitý mojito dvakrát Kde je ta fronta sakra Zákopčaníku?! K padnutí
Zpolovic šero a světla půl Měsíc je tady se svým plukem Čas jako by se nafouknul Mezi psem a vlkem Horizont slunce rozetnul Potoky rudé prýští krkem Je zpola světlo a tmy jen půl Mezi psem a vlkem Ve stínech v srsti pepř a sůl Napjaté svaly před úprkem Teď milá k milému se stul Mezi psem a vlkem
Krátce a blaženě to zasyčelo Teď to jen dlouze žbluňká Písek saje dva metry do hloubky Přesto je z pískoviště tůňka Chčije a chčije Ostošest vyrážejí poddoubky Podhoubí spala jenom naoko Čerstvě posečená tráva mlaská Móře ach móře daleko široko Chčije a chčije Láska je láska že jo mamino Pojď víš že na to mě moc neužije Vynesem tu kredenc na půdu Chčije a chčije Konec poezie
Leží tu opuštěn Zelený ostrůvek Uprostřed žlutě a rudi Lístečku lístku Osuš ty slzy Takový maličký A to i na svůj věk Od země začíná studit Lístečku lístku Spadnul jsi brzy
Až budu mít na kahánku Co nejvíc ti ublížím Překrutě Ztluču tě Urazím na cti Bezohledně pokořím Až budu mít na kahánku Až si tímhle budu jist Vyděsím tě Vydědím tě Vyhodím z bytu Zaseju tu nenávist Až budu mít na kahánku Chci abys mě neznala Srdce moje... Neunesu pomyšlení Abys pro mě plakala
(pro Alenku)
Sníh je pryč a teplo venku Vrbám slunko hladí vlásky Jaro je tu za chvilenku Až vykvetou sedmikrásky Skřivánci si ladí hlásky Čmelák leští trumpetu Až vykvetou sedmikrásky Zavolají: Už jsme tu! Vyhlížejí nedočkavě Květin čas a měsíc lásky Až uvidí kvítek v trávě Až vykvetou sedmikrásky Podívejme na žluťásky Chystají se k rozletu Už vykvetly sedmikrásky Sláva, jaro už je tu!
Předlouhá noc je do neděle Nenechám dlouho prázdnou sklenku Je prý všem zle, já mám se skvěle Já tady, uvnitř – oni venku. Zkontroluj posté peněženku A pozdrav modlu, zlaté tele Nechalo tady navštívenku: Že svět se řítí do prdele. Jsem zdravý duch, ač v mrzkém těle Nechci psát sám si neschopenku Nač litovat se v tmavé cele Když oknem vidím prvosenku? Namísto zpěvu chlapi v šenku Na zprávy hledí nevesele Na pozlátko a na stříbřenku A svět se řítí do prdele K prázdným zdem mluví kazatelé Není tu půdy pro myšlenku Než pro hledání pachatele Zlí na děti, zlí na milenku S pohledem kalným na účtenku Tak snadno najdou nepřítele Naplnit zásobník a leštit střenku Vždyť svět se řítí do prdele Říkám však: Ať si. To je celé Zase se zavřu, svět nechám venku Danke schön, spasíba, merci, thank you Ať dál se řítí do prdele
Skřivánkem ranním já nebyl jsem zrozen Když ptáci ztichnou, to má múza vstává Svůj plášť když rozvírá noc po obloze Když čeká na stole večerní káva Pln síly, připraven, já šelma dravá Svobodě propadlý jak těžké droze Lehký však krok je a lehká je hlava Jak volně žije se na volné noze Také jsem chodíval – jak o hypnóze – K rannímu vlaku co mátoha pouhá Píchačky, židle, stůl a já v ztuhlé póze Já robot, půlčlověk, já čísi slouha Stále se litovat, bát se a rouhat? Stále být zajatcem výplat a hrozeb… Proč probůh, hlupáku, říkám si, ouha: Lépe je přece žít na volné noze V hlavě mi tiká stroj, čas do exploze Zastavit nedá se, skrýt se kam není Od ranních porad tak být osvobozen Od denních výkazů, od hodnocení Skončit to! Odejít. Bez rozloučení Vyrazit k západu na krytém voze Hledat svůj claim, ať v koních krev pění! Mužům je lépe žít na volné noze Platí to pro všechny, John, Jacques i José Každý byl k volnosti v radosti zplozen Tak ještě naposled, jasně a stroze: Život je nesladší na volné noze
(pro Zuzanku)
Na strmém břehu u říčky Vyráží mladé kočičky Větvičky obracejí k světu Kožíšky jako ze sametu Tohle nikdy nepopletu že s nimi jaro přichází Natrhám si je do vázy Ty sametové kočičky Na strmém břehu u říčky
Copyright © Petr Staníček (www.pixy.cz)