www.pixy.cz → soukromé stránky / zábava → pohádky
Hrnečku, vař!

Dřív než ježek zadupá,
povíme si pohádku.
Na návsi je chalupa,
má plot, komín, zahrádku
a v chalupě Barka s Dorkou.

Dorinka je pěkná holka,
do zrcátka pořád kouká:
Jak je krásná, jak se líbí,
tvář jak kvítek, žádné chyby.
Jenom k práci moc se nemá.

Její sestra Barka zase
nezadá si s Dorkou v kráse,
moc však na to nehledí,
před zrcadlem nesedí,
radši v domě hospodaří.

Pere, smýčí, oběd vaří,
ještě se jí při tom daří
žehlit, látat, zapošívat,
slípkám sypat, růžím zpívat,
ta je, pane, pracovitá!

Dorka právě lelky chytá,
Barka hbitá kolem kmitá,
bílý ubrus, váza čistá
a na plotně oběd chystá:
dneska bude bramboračka.

Panečku, a jak ta voní!
Básně psali byste o ní!
Hříbky, česnek, majoránka,
dokonalá po všech stránkách.
Voní to až na náves. 

Kde se vzal, tu se vzal,
nikdo ho tu nečekal:
za okýnkem dědeček.
V ruce starý hrneček
a hladově nahlíží.

„To je vůně, panekriste,“
volá dovnitř na dívky.
„Zdalipak tak daly byste
aspoň kapku, aspoň lžičku,
aspoň trošku do hrníčku
té voňavé polívky
hladovému pocestnému?“

Barka ráda otevře mu,
„Buďte host tohoto domu,
když máte hlad jak vlk v lese,
k nám ke stolu posaďte se!“
Hned mu plný talíř nese.

Spořádal tři!

Pak ještě, když hrnec sněden,
do sucha ho vytřel chlebem.

„Takovou chuť nenajdete
na celičkém širém světě!
Já ho prošel, tak to vím.
A teď za to, lidé milí,
že jste mě tak pohostili,
dobře se vám odměním.“

Nato jim dobrý dědeček
podává obitý hrneček. 

Dorka smíchy vypískne,
Barka praví: „To zas ne!
Nedělejte si tu škodu,
můžete s ním nabrat vodu
třeba v lese u studánky.“

„Nebuďte jak hloupé manky. 
Ten hrnek je kouzelný!“

„Nechte si ty povídánky!“

„Opravdu, je kouzelný. 
Povím jen: Hrnečku vař…“

V hrníčku to zašumělo,
zaplála v něm zvláštní zář,
pak se na dně objevilo…

Kaše!

„Ba, kaše. Sladká, krupicová.
Na jazyku jeden skvost!
Uvaří jí zas a znova,
kolik si kdo zamane.
Vaří a vaří…“

„… a přestane?!“

„Až mu řekneš: Hrnečku dost!“

Jen ta slova vyslovil,
hrníček se uklidnil,
dobublal a dovařil.
V pravou chvíli, budiž chvála,
kaše z něj už přetékala. 

Dorka z ní hned uďobává. 
„Ta je dobrá! Třikrát sláva!“

„Tak jen do ní zaboř lžíci.
Pamatuj však, co máš říci!
Hrnečku vař, hrnečku dost,
to je k němu správný klíč.
Ať vám slouží pro radost!“

Udělal puf! – a byl pryč. 

„To byl vážně čaroděj!
Snad se nám to jenom zdá?”
„Kdepak, Barko ochutnej,
Ta ti je tak slaďoučká!“
Opravdu!
Už neváhaly.
Hrnek kaše spořádaly.

A když pak byl celý sněden,
vykouzlily ještě jeden.
„Ta je dobrá!“
„Jenom žasnu!“
„Už nemůžu!“
„Já snad prasknu!“
„Dáme další?“
„Dorko stačí!
Nemůžem se cpát jen kaší.”

Spočinuly ještě chvíli,
pak ten hrnek modrobílý
do kredence uklidily.
Vrátily se po své práci.

Ráno Dorku budí ptáci,
za oknem se Barka hlásí:
„Běžím na trh s vajíčky!
Neprospi den celičký,
zameť aspoň zápraží!“
A už běží do města.

Dorka se moc nesnaží.
Sotva vstane, před zrcadlem
fintí se jak nevěsta,
zkouší pentle, šaty s prádlem.
Kdepak v stáji podestlat.
Na to ani pomyšlení.
Pracovat, to pro ni není.

Sladké, sladké lenošení…

Uběhla tak půlhodina,
přišla na ni mlsná slina.
Suše mlaskla, podumala –
„Copak bych si jenom dala?“
V tom mžiku se rozpomíná
na kouzelný hrníček.

„Vždyť mám kaše, kolik jen chci!“
A hned běží ke kredenci.

Kouzlo snad tak těžké není…
Hrnek na stůl postavila,
„Hrnečku, vař!“ poručila.
Už to bublá, už to pění.
Dorka výskla, vyskočila,
zatleskala pro radost.

A než kaše bude dost,
do komory odskočí si
pro misku a čistou lžíci.

Je tu zpátky, než by mrkla,
leknutím hned o krok cukla:
„Páni, to je nadělení!“
Hrnek ani vidět není,
kaše z něj už přetekla
a rozlévá se po ubruse!

„Přestaň hned, než namíchnu se!
Hrnku, stačí! Nechej toho!“
Kaše už je spousta, mnoho,
něco jí i na zem spadlo.

Dorka správné zaklínadlo
na mou duši zapomněla.
Vážně neví, co má dělat.
„Hrnku přestaň! Hrnku, stačí!
No tak, zastav,“ prosí plačíc.
Kaše jako jarní vody
valí se dál. Už plavou schody!

Dorka slzy polyká,
na půdu se utíká.

A kaše pořád víc než míň.
Plná kuchyň, plná síň,
skulinami ven se dere,
schody rovnou pod dvou bere.
Není před ní žádná skrýš.
Dorka šplhá výš a výš,
až na střechu, za komín.

Nakonec té kaše síla
všechna okna rozrazila
a lavina sněhobílá
hrne se ven ze stavení.

Přes zahrádku, plot a vrátka,
není vůbec k zastavení!
Během chvilky kaše sladká
celou náves zaplavila.
Valí se dál mezi statky.

V ten moment je Barka zpátky,
v pravý čas se vrátila.
Sotva tu spoušť spatřila,
ví hned, kolik uhodilo.

„Dorino, ty přetrhdílo!”

Nadechla se, tam kde stála,
„Hrnečku, dost!" zavolala.

V okamžení bylo po všem.

Za komínem Dorka mává:
„Sláva Barko, stokrát sláva!“
Všichni ve vsi přidají se.
Rychtář, kovář s listonošem,
sousedky i babka s košem,
každý slávu provolává,
když se kaší prokousává.
Nikdy už tak nenají se.

Ale že si tenkrát dali!
Trvalo jim celý týden,
než tu kaši spořádali.