www.pixy.cz → soukromé stránky / zábava → pohádky
Stojí statek v polích, za ním velká louka, loukou potok čile šplouchá za sluníčkem na jih. Došplouchá až do rybníka, v rákosí tu žába kníká a v nejhustším lopuší, ať ji nikdo neruší, kachní máma na vejcích. Ráno, večer, po nocích, sedí tu už pátý pátek. Sedí, moc se nehýbá, sedm vajec zahřívá. Je jí smutno bez kachňátek. Je to tady! První ťuká! Vejce lupá, křupá, puká, ze skořápky jako hračka vyloupne se první kačka. A teď praská tohle druhé. Třetí! Čtvrté ven se klube. Než bys řekl „začátek”, na světě je – spočtěme je: šest maličkých kačátek. „Jak jste krásná,“ máma se dme. „Ale počkat, co to sedmé? Co to sedmé, u všech všady, dál si v klidu leží tady…“ „Inu počkám,“ kachna zívne. Zdá se, pravda, trošku divné, větší, zvláštně šedivé… Jak se tady ocitlo? Vtom najednou procitlo! Už se klube, podívej! Vejce luplo, křuplo, puklo. Copak to z něj na svět juklo? Kačky hledí s podivem, co se to k nim vyklubalo. „Co se mu to, mami, stalo? Mami, vždyť je ošklivé!“ „No tak děti, to se říká? Teď jsme spolu v jednom hejně. Je to vaše sestřička! Trošku velká, peří sivé, divný zobák, nožky křivé… Ale ráda vás mám všechny stejně!“ S láskou na ně pohlídla, objala je pod křídla. Nosila jim jetelinu i šťavnaté žížaly. A jen první týden minul, už kolem ní běhaly. Podívejte na tu chásku! „Čas vyrazit na procházku,“ jednou zrána máma říká, „za mnou kachním pochodem!“ „Mami, mami, kam to jdem?” „Vykoupat se do rybníka, dnes si prvně zaplavem!“ „A jak se to dělá, mami?“ „Vy to, kačky, nevíte, vy už plavat umíte! Uvidíte to hned samy.” Jak řekly, tak udělaly, naskákaly do vody. Díky daru přírody netuší jak – plavaly! I ta sedmá! Kouká plaše, ale plave, holka naše! „Šikulky jste, chválím vás. Všech mých sedm kačátek. A teď, děti, přišel čas vzít vás domů na statek.” Jak přišly, tak odcházejí. V průvodu se kolébají k vratům statku zralým žitem.
„Dívejte, kdo přichází sem!” Na dvoře je pozdvižení, kdo má nohy, líný není, podívat se na to letí. „Naše kačka – a má děti! Tu jsou: prvé, druhé, třetí…“ „Ale co to poslední? Vidíte to, kolegyně? To snad našla cestou v rýně, to k nim ani nepatří!“ „Křivé nohy, křivý zobák. Tlustá! Hnusná! Je jak chrobák!“ Hotovi jsou raz dva tři: „Tohle tedy, milé dámy, není vůbec v pořádku! Kačky mohou žít tu s námi, ale tahle – ze statku!“ Ošklivému kačátku všichni vrata ukazují. Pryč ze statku! Fuj fuj fují! Marně máma hájí káče. Vyhnali ho. Smutně s pláčem kolébá se ze vrat ven. Neví ani kudy kráčí. Žitným polem, přes bodláčí, v pláči ťape celý den. Až když padla tma jak v sklípku, stulilo se pod keř šípku a s hvězdami nad hlavou hned usnulo únavou. Brzy zrána probudí je nedaleký křik a smích. V mokřadu se právě myje hejno kačen divokých. „Sestřenky, převzácné dámy, mohlo bych tu zůstat s vámi? Doma se ke mě neznali, ze statku mě vyhnali, léto končí pozlacené, a já samo, opuštěné…“ „To se kač-kač nedivíme! Proč tě nechtít víme, víme – křivé nohy, křivý zobák, tlustá, hnusná, jako chrobák… Táhni odkud's přišmajdala! Ať už tě tu nevidíme!“ A tak naše kačka malá smutně capká zase dál. Co jsem jim všem udělala? Jak musím být přeošklivá, aby každý odsedal… Bloudí blaty kačka sivá, v rákosí a hustém šáší před všemi se radši skrývá, bázlivě se kolem dívá, jak se na kraj podzim snáší. A tuhle se k odletu chystá houf divokých husí! Naposledy troufne si, projednou to ještě zkusí: „Husy drahé, vzácné dámy, nemohla bych na jih s vámi? Doma se ke mě neznali, ze statku mě vyhnali, kachny se mi vysmály, ze strnišť se zima žene, a já ptáče opuštěné…“ „Ne-ne ne-ne, ne-ne ne-ne,“ zakejhají všecky sborem. „Křivé nohy, jsi jak chrobák, to by byla jenom potíž, ani míli neuletíš!“ A už mizí za obzorem. A pak, měkce jako kočka, s nebe spadla první vločka.
Sníh ten studí, vítr zebe. Každého dne z večera opuštěné ptáče hledí do hladiny jezera. Vidí odraz sama sebe. „Jaká jsem to příšera,“ hořce pláče smutné káče. Zima zvolna přichází. Malá kačka krajem bloudí, sem tam najde semínko, pak se schoulí někde v mlází. Zima je mi, maminko. Napadla už spousta sněhu. Jednoho dne za soumraku kouká kačka dolů s břehu. Zírá celá rozechvělá: na jezero přiletělo hejno krásných bílých ptáků. Tyhle nikdy neviděla! Štíhlé krky, oblé tělo, peří bílé jako den a ozdoba u zobáku jak korunka princezen! Hrdé, krásné, ušlechtilé. S těmi radši, káče milé, do řeči se nedává. Vždyť se všem tak strašně hnusí! Ještě dobře vzpomíná si na nadávky a zlé hlasy slepic, kačen, divých husí. Tak tichoučce sedává v rákosí a kouká na ně, jak si plují po hladině jak koráby plnou parou. Celé dny tam odevzdaně sedí, hledí a čas plyne. A sníh roztál A přišlo jaro
Na jezeře v zátočině hejno bílých labutí po přečkané tuhé zimě nachystáno k vyplutí. „Připraveni? Vyrazíme?“ „Tam v rákosí někdo dříme!“ V hejnu je hned pozdvižení, kdo má nohy, líný není, podívat se na to letí, prohlédnout si toho spáče. Je to naše malé káče! „Ach, nechte mě, vzácní ptáci, ošklivá jsem, já to vím. Křivé nohy, křivý zobák, tlustá, hnusná, jsem jak chrobák… Jistě se vám ošklivím!“ „Ošklivá? No to jsou věci! Na sebe se koukni přeci!“ K břehu sejde kačka milá, prvně po tom dlouhém čase na svůj odraz podívá se. Hned leknutím uskočila, zatočila se s ní zem. Jaké kouzlo se to stalo s tím ošklivým káčetem? Za tu zimu víc než málo dospělo a povyrostlo. Šedé peří vybělalo, krk má štíhlý, líbezný a ozdoba u zobáku jak korunka princezny. „Já jsem… já jsem jako vy!“ „Slyšíte? Prý jako vy… Vždyť ty jsi ta nejkrásnější! Taková tu nebyla.“ Oči můžou nechat na ní, celé hejno se jí klaní. „Poleť s námi, spanilá!“ Slzí štěstí plné oči, svět celičký se s ní točí. "Ach jak ráda, ach jak ráda!" zalyká se dojetím, "Ráda s vámi odletím!"
Potůček si čile šplouchá, známý statek, velká louka, došplouchá až do rybníka, v rákosí zas žába kníká a na břehu namačkáno: ze statku sem každé ráno slípky, krůty, husy pílí. Okouzleně pozorují hejno princezniček bílých, co se tady usadily. Jako víly vodou plují. „Krása,“ husy přizvukují. Kvočny málem nedýchají. „Vidíte to kolegyně? Nádhera, až dech se tají! Těžko v našem slepičíně našla byste díl té krásy. Ať mě třeba koza trkne, nespravedlivý je svět!“ Jen jedna labuť jako květ ladně peří načechrá si. Neřekne nic. Jen na ně mrkne. Kdyby měla vyprávět…
Copyright © Petr Staníček (www.pixy.cz)