www.pixy.cz → soukromé stránky / zábava → pohádky
„Karkulko! Pojď a pomoz malinko.“ „Co to chystáš, maminko?“ „Chystám košík na mlsání. Pro tebe ne! — Pro babičku je, ty chytrá, svátek přece slaví zítra. Odneseš jí od nás přání do košíčku zabalené: sklínku višní v sladkém víně, v džbánku medu trošínku, bábovku a pečínku. Náruč kvítí na mýtině ještě cestou natrháš. Že to pro mě uděláš?“ „Jakpak by ne!“ Karkulka má radost, ráda sama za babičkou přes les chodí. Hnedle bude přichystaná. Boty, plášť a karkulinka — tu dostala od tatínka! Čepec rudý jako máky nosí pořád — však ji taky skoro jménem neznají. "Ty karkulko červená" jí všichni kolem říkají. Však se to k ní dobře hodí. Pentle pevně uvázaná, Karkulka je nachystaná. Tam, co kvete růže planá, maminka ji vyprovodí: „Babička ať to oslaví! A ať se u nás zastaví!“ Karkulka už neposlouchá… Jako vítr peláší přes louku a bodláčí — a už je v lese. Zvesela si poskakuje, košík nese. Už je v lese, sama tu je.
Hopsa hejsa — když je právě v půlce lesa, rozhrne se husté chvojí a dřív než bys mrk', před Karkulkou v cestě stojí obrovitý šedý vlk. Zlý je. Zlý a hladový, nahlas to však nepoví. „Kampak, kampak, holčičko?“ „Jdu za svojí babičkou! V košíčku jí nesu k svátku sklínku višní v sladkém víně, v džbánku medu trošínku, bábovku a pečínku. A kytičku na památku na mýtině natrhám.“ „Hmm, pečínka, hamy ham,“ myslí si vlk. „Maličká je ale. Babička, to by byla svačina…“ Hned vyzvídat začíná: „Babička je doma? Sama?,“ povídá ta mlsná tlama. „Doma je. A teď už zmklni.“ „Však už běžím,“ zády vlk k ní otočí se. „To je spěchu!“ „Chvátám domů, do pelechu.“ Sotva jí však zmizel z očí, vlk hned mezi smrčky skočí, přes mlází a kopeček, po potoku - máry, čáry - nadběhl si ten lhář starý před babiččin domeček. Skřehotá tu tenkým hlasem: „Ťuky, ťuk, já Karkulka jsem. Ťuky ťuky, babi, věř mi, otevři své Karkulce!“ „Počkej, vždyť jdu o hůlce…“ Zlý vlk číhá přede dveřmi. A sotva se otevřou, rozevře svou tlamu zlou - Schlamstnul ji, vždyť proto přišel. Babička je v jeho břiše. „Ham! To máme první půlku. Teď si počkám na Karkulku! … Počkám? Ani nespočinu! Vždyť už jde sem z lesa stínu!“ Nastala ta pravá chvíle. Vlk rychle hups! do košile, nasadí si velké brýle, honem leze pod peřinu. Karkulka je na zápraží. „Ťuky, ťuky, babičko!“ „Pojď jen dále, holčičko,“ po babiččím vlk se snaží. „Mám tu trošku nepořádku…“ „Přišla jsem ti popřát k svátku! Mám pro tebe kytičku, spoustu dobrot v košíčku —“ Karkulka se zarazí. Malinko ji zamrazí, na babičku pohled stočí. „Co že máš tak velké oči?“ „To abych si mohla číst.“ „Co ty uši?“ „Že mi sluší?,“ vlk se chlubí. „A ty zuby?!“ „To abych tě mohl sníst!“ Z postele vlk jedním rázem před Karkulku skočí na zem. Schlamstnul ji, šup do teřichu. Obě jsou teď v jeho břichu. A vlk, nacpán k puknutí, usne. Leží bez hnutí. A jak chrápe! Chrápe tak moc, hloupá stvůra, až se stromů padá kůra.
Právě podle cesty šel myslivec a uslyšel ten hřmot, jako když řežou pilou. S babičkou jsou kamarádi, k chaloupce tak honem pádí zjistit, co se přihodilo. Tu vidí to vlčí dílo. Zkušený je ovšem lesák. Ani chvíli neváhal. Bez čekání, bez meškání vytáhnul svůj ostrý tesák, vlkovi břich rozpáral. Karkulka z něj vyskočila, i babička — zdravá, čilá. To je, pane, radování! A co s vlkem? Tlama sprostá na pamětnou musí dostat! Kamení a hlíny kupku nasbírali za chvíli. Do nenažraného pupku vlkovi ji zašili. Za skříní se schovají, potichounku čekají. A už je vzhůru! A už kňučí! Břich ho tíží, tlačí, skučí. Sbírá síly poslední, z chaloupky se schlíple vleče. Zalezl do husté kleče, naříkal tam deset dní. A mezitím v pokojíčku smějí se a radují. Pak si smlsnou na hostině z Karkulčina košíčku: sklínku višní v sladkém víně, z džbánku medu trošínku, bábovku a pečínku. Veselí se, hodují. A vlk? Ten si pozor dává, dnes už vůbec zlý není. Na pocestné nečíhává, žere jenom lupení.
Copyright © Petr Staníček (www.pixy.cz)