www.pixy.cz → soukromé stránky / zábava → pohádky
Pohádka o dvanácti měsíčkách

Na hájovně u besídky,
kousek za vsí cestou lesní,
žije vdova a dvě dívky:
Apolena, dcera vlastní,
a Maruška – nevlastní.

Apolena, ta je líná,
pořád jí a pořád zívá.
Maruška – no to je jiná!
Pracovitá, přičinlivá.
A roste, pane, do krásy!
Hned jak vstane, zpívá si,
vysmýčí dvůr, prádlo sklidí…

Macecha ji nenávidí.
Ráda má jen Apolenku.
Obě jsou zlé na Mařenku.
Sotva seno shrabe venku,
už ji ženou do žehlení,
do praní a do pečení.
Nespočine na chvilenku.

Žárlí na ni kvůli kráse –
Apolena stěží vdá se,
když Marušku všichni chtějí…
Dnem i nocí vymýšlejí,
co by Mařce provedly.

Jednou, zrovna v půli zimy,
když snídani dojedly,
Apolena praví matce:
„Dneska pranic nevoní mi.
Fialek pár by to chtělo!
Ty tak hezky voní, sladce,
provoní nám síňku celou!“

Na Marušku obě hledí,
zahlížejí jak dvě zmije.
„Běž do lesa, přines mi je!“

„Pro fialky po náledí?
Vždyť tam mrzne, sněhu metr!
Musíš počkat do jara!”

Sestra se však nestará.
„Zima ti je? Vem si svetr!“
Strká ji ven ze dveří.

Venku jako z udělání,
vánicí se zešeří,
sněží, sněží bez ustání,
mraky temné jako dým.
Maruška se příkrou strání
brodí sněhem hlubokým.

Bloudí v kopcích přes hodinu,
sotva stojí na nohou.
Když vtom vejde na mýtinu,
oči věřit nemohou!

Vatra z dřeva borového,
větve oheň olizuje,
v teple v kroužku kolem něho
dvanáct mužů podřimuje.

Dvanáct mužů podivných.
Kolem hustě víří sníh,
nad nimi však nebe jasné!

Maruška už zkřehlá celá
jenom nad tím divem žasne.
„Vzácní muži, zda bych směla
ohřát se tu na chvíli?“

Všichni hlavy otočili,
dívají se udiveně
na návštěvu nečekanou.
Nemají tu hosty denně!
Hned se sunou kousek stranou,
hned ji pouští k teplu blíž.

„Pojď, pojď, prosit nemusíš,
vždyť tam, dítě, prochladneš!
Proč tu bloudíš a kam jdeš
v tomhle zimním nečase?“

Maruška si hřeje dlaně,
dýchá na ně chviličku,
nutit ale nedá se:
„Co že já tu v téhle zimě?
Sestra s matkou poslaly mě
pro fialek kytičku.
Bez ní zpátky těžko můžu,“
krčí smutně rameny.

Tu nejstarší z oněch mužů
pozvedl kyj kamenný:
„S lidmi my nic nezmůžem,
tobě ale pomůžem!

Já jsem Leden, první měsíc!
Všemu světu vládnu nyní,
sypu sníh, to dobrodiní,
pod ním všechno odpočne si.

Však rašení jarních květů,
o to se pan Březen stará.
Povstaň, Březne, měj se k světu,
vyčaruj nám kousek jara!“

Jeden z mužů hrdě povstal,
odpověděl: „Jak si přeješ!“
Prudce dupnul do závěje
a sníh kolem rázem roztál.

Než napočteš do desíti,
už tu raší čerstvá tráva.
První, druhý kvítek vstává
jak barevný korálek.
Za okamžik z trávy svítí
trs veselých fialek.

„No to je mi čarování!
Díky, díky, vzácní páni!“
Maruška hned snítku kvítků
sesbírala beze zbytku.

Nato Březen poodkročil,
a než si zas k ohni sedl,
trávník skryla vrstva sněhu,
kolem víří bílé vločky.

„Ať ti celé nezasněží,
chraň ty kvítky, moje milá!“
Maruška se uklonila,
celá šťastná domů běží.

Ty dvě zmije doma zatím
nečekaly, že se vrátí.
Doufaly, že zmrzne v lese.
Teď však vchází do dveří,
hrst fialek čerstvých nese.
Tomu oči nevěří!

„Mařko, kdes to vykouzlila?!“
Apolena vyskočila,
kvítky z rukou vytrhne jí,
ukázat je běží matce.
Čichají si, prohlížejí…
Čerstvé, křehké, voní sladce.
Maruška jí praví krátce:
„Nečaruju, co bych lhala.
V horách jsem je natrhala.“

„Nejspíš's pro ně byla v pekle,“
sykne na ni matka vztekle.
Apolena hned se přidá:
„Tak ať se tam znova vydá!
Dostala jsem právě slinu
na hrst jahod červených!
Přines je! A za hodinu!“

Zazní dvojí krutý smích.
„Nevracej se jinak domů!“

Venku fučí, padá sníh,
meluzína zpívá k tomu.
Maruška zas podél plotů
plahočí se závějí.
Tentokrát jde na jistotu,
za jedinou nadějí.

Běží přímo bez váhání
hustým lesem, strmou strání.
Na mýtině pod vrcholem
tucet mužů sedí spolem…

„Odpusťte mi, vzácní páni…“

Dvanáct hlav se otočilo
ve velikém úžasu.
„Zas ty, v tomhle nečasu?!
Copak se ti přihodilo?“
ozve se ten nejstarší.
„Fialek snad málo bylo?
Přišla jsi si pro další?“

„Kdepak,“ říká, rozechvělá.
„Sestra si teď usmyslela,
na jahody že má chuť.
Pod sněhem je země celá,
kde je najdu, Bůh jen suď,“
zoufá děvče bezradné.

Leden svůj kyj popadne,
vyskočí a hněvem srší.
„Ta tvá sestra, na mou duši,
ta by tedy zasloužila…!

Ale tobě, moje milá,
pomůžeme znova rádi!
Hop hej hola, kamarádi,
který z vás je přes jahody?“

Povstal Červen.

Mocně dupnul,
sníh je pryč a všechno bují,
kvete, roste jako z vody.
Během mžiku na trávníku
trsy jahod vykukují.

„Páni, vy jste kouzelníci!
Vážně nevím, co mám říci,“
pláče děvče radostí.

Jen si hrnek nasbírala,
znovu zakryl všechno sníh.
Povstal Leden, jako skála:
„A teď domů, moje malá!“

„Díky za to čarování!
Díky vám, převzácní páni!“
Děvče pádí dolů strání.

Doma už ji nečekali.
Apolena oči valí
na ty divy přírody.
„Copak je to k uvěření?!
Za okny se čerti žení –
ty máš vážně jahody?!“

K hrníčku se vrhla hned,
ochutnala – jsou jak med!

Apolenou cloumá zlost.
„Mám toho tak právě dost!
Jsou v tom čáry, já to tuším!
Upsala jsi čertu duši?
Přiznej, Mařko, jak to děláš!“

Ještě zimou rozechvělá
přiznává se bez okolků.
„Apolenko, je to prosté –
na kopci, až na vrcholku,
na mýtině všechno roste.
Pokud pěkně poprosíš.“

„Já, a prosit?! To už spíš
šišky v lese zazpívají!
Hned tam musím sama zajít.
Místo, kde je jako v ráji,
květiny a čerstvé plody,
co se v zimě nevídají!
Naberu si do zásoby
a budou mi zlatem platit!
Budu slavná v celém kraji!“

Apolena už se v mžiku
souká do šál, do kožichu…

„Zůstaň doma, sestro drahá!
Sněží, mrzne, vítr duje,“
Maruška ji odrazuje.

„Neposlouchej, nad čím váháš!“
křičí matka zlostným hlasem.
„Ten poklad si zasloužíme.
Já jdu s tebou, vyrážíme!“

Než Maruška nadechla se,
dřív než stihla něco říci,
obě zmizly ve vánici.

Šly a našly ono místo,
i s měsíčky promluvily.
Tak či tak, je jedno jisto:
že by hezky poprosily,
tomu nikdo nevěřil.

Nadávaly, poroučely,
vztekaly se, všechno chtěly.

Muži jenom mlčky vstali.
Než by pro ně čarovali,
zmizeli. Jen kouř tam zbyl.

Ty dvě už se nevrátily.
Jen Bůh ví, jak dopadly.
Možná v horách zabloudily,
možná sněhem zapadly.

Maruška je marně čeká,
začíná mít pochyby.
Je však holka odhodlaná,
obstarat dům zvládne sama,
vlastně nic jí nechybí.

Chodí do vsi na zábavu,
našla si tam mládence.
Letos měli zjara svatbu,
šťastně žijí v hájence.