www.pixy.cz → soukromé stránky / zábava → pohádky
Perníková chaloupka

Žil byl jeden dřevorubec.
Dřevo řezal, stromy kácel,
na prkna i na topení.
Každý den se z lesa vracel
unavený, upocený.

Nestěžoval si však vůbec,
celý den se v práci těšil
na svou ženu, na své děti –
Jeníčka a Mařenku.

Každý večer za soumraku
pobíhají po venku
a tatínka vyhlížejí.
Naposledy slunko z mraků
vykoukne – a už se smějí.
Támhle táta přichází!

Schovají se do mlází
a v tom: baf! mu na krk skočí.
Radují se, v kole točí,
jaký byl den, vyprávějí.

Pak večeře zavoní –
než se k spánku ukolébou,
vždycky znovu žadoní:
„Že nás vezmeš někdy s sebou!“

„Někdy, to se spolehněte.
Ale teď už hezky spěte!“

A pak jednou se to stalo.

Slunko už se na svět smálo,
u snídaně táta říká:
„Půjdu kácet k sedmi břízkám.
Je to blízko, jestli chcete,
tak hrníčky popadněte –
je tam spousta lesních jahod!“

„Sláva! Hurá!“ Jak o závod
hned se děti chystat letí.
Však toho moc není třeba:
dva plecháčky na jahody,
do uzlíku kousek chleba.
V studánkách je spousta vody.

Před chalupou pokřikují.
„Jdeme s tátou do práce!
Jé, to bude legrace!”
Táta sebral klíny, pily,
s maminkou se rozloučili,
cestou k lesu vykračují.

Přes louku a přes remízek,
pak kus doubím, přes houštinku,
k pasece u sedmi břízek
mají sotva půlhodinku.

„Tady dneska budu kácet,
hromada mě čeká práce!
Ale děti, sakry hromy,
budou tady padat stromy!
O kus dál si v lese hrejte,
blízko mi tu neběhejte!“

„Neboj, táto, to my víme,
nejsme přece už tak malí.
Navíc všude, zblízka, zdáli,
tvou sekeru uslyšíme!“

Děti lesem pobíhají,
jahody se červenají,
támhle jsou zas ostružiny!
Sbíhají se na ně sliny,
na borůvky, na maliny.
Jedna či dvě do hrníčku,
a tři hrsti končí v bříšku.
Tuhle! Támhle!
Běží lesem,
cpou se těmi dobrotami.

A pak dětem můj ty světe
dojde, že jsou v lese samy.

„Mařenko, my zabloudili!“

„Jenom neplaš, bráško milý,
tatínkovy sekery a pily
jistě brzy zaslechnem!“

Bystří uši, naslouchají,
otáčí se tam a sem.
A už slyší v dálce rány…
„Jde to odsud, z téhle strany!”
Pádí rovnou za nosem.

Běží, běží, rány sílí.
Až nakonec objevili
u palouku v temném lese –
datla.
Jak se napálili!
Zobákem tu mocně buší
do kmenu, až les se třese.

Teď už ví, že na mou duši
doopravdy zabloudili.

Pod smrčiskem na paloučku
sedí děti bezradně.
Ovoce, co nasbírali,
z hrnečků už vyzobali
a den zatím polehoučku,
nenápadně ubíhá.

Brzo slunko zapadne.

Padá večer, všechno tichne,
obloha se zatmívá.
„Achich ouvej,“ Jeník vzdychne,
„zůstali jsme sami dva
na noc lese, bojíme se
a nevíme navrch k tomu,
kudy vede cesta domů.
Co, Mařenko, uděláme?“

„Přestat fňukat v plánu máme!”
Jeho sestra vyskočí,
hrdinně se rozkročí,
kolkolem se rozhlíží.
„Tenhle smrk je, jak tak hádám,
ze všech kolem nejvyšší.
Co tě znám, ty vyšplháš tam
bez nejmenších potíží!
Třeba něco zahlédneš.
Jen pozor, ať nespadneš!"

Copak Jeník, čiperka,
po stromech už od malička
šplhá jako veverka.
Nežli párkrát mrkla víčka 
je pět větví nad zemí.
Sedm! Dvanáct! Pětadvacet!
Páni, to je ale výška!

"Něco vidím, zdá se mi…
Támhle, okno rozsvícené!"
šťastně shora zakřičí.
Už se zase dolů žene,
z větví prší jehličí.

A je dole, celý tu je.
Hned Mařence ukazuje:
„Tímhle směrem kdosi žije,
poběž, jsme tam za chvilku!“
Příslib spásy pohání je
k tajemnému světýlku.

A opravdu!
Přes pár houštin, za kopečkem,
děti stojí před domečkem.
Před chaloupkou prapodivnou,
nemá jednu stěnu rovnou,
skřípá, všechno našišato,
celkem vzato vypadá to,
že chce každou chvilku spadnout.

Jedna věc však hraje pro ni:
skořicí a medem voní!
„Páni! Koukni, Jeníku,
vždyť je celá z perníku!“

Uždíbli kus z okenice,
přivoněli, ochutnali –
perník. Sladký převelice.
Slupli ho a chtějí více.
Tuhle kousek, z trámku trošku,
tam odlomit rožek z došku…

„Co se to tu kruci děje?!
Domek se mi celý chvěje!“

Rozlétly se křivé dveře
a v nich zlostná ježibaba.
„Kdo mi to chce domek zdlabat?
Kdo mi loupe perníček?!“
Rozhlédla se, zavětřila…
Skrčili se mezi keře,
pak zašeptal Jeníček:
„To nic, to jen větříček…“

Babice se uklidnila.

Chytrosti moc nepobrala,
tak je hloupá, jak je zlá,
na bradě se poškrábala,
zpátky dovnitř zalezla.

„Teď jsme měli na kahánku,
mohlo nám být do ouvej!
Radši na nic nesahej.
Najdeme si místo k spánku.“

Objevili v plotě branku,
nad dřevníkem pěknou skrýš,
Do sena se zavrtali,
za chviličku tvrdě spali.
Ani hlásku neslyšíš.

Probudil je až zpěv kosa,
svítání a ranní rosa.

Vykoukli a spatřili to,
co dřív potmě neviděli:
hned za plotem, trošku skrytou,
vyšlapanou cestičku!
Vede rovně, přímo z lesa,
do polí a k sluníčku.

Radostí jim srdce plesá.
Ale taky kručí v břiše…
Sestra špitne: „Jeníku,
pojď, na cestu uloupnem si
ještě kousek perníku.“

K chaloupce se plíží tiše,
uždíbli si kousek střechy.
V okamžení, natotata
rozrazila baba vrata:
„Co zas je to za neplechy!
Kdo mi loupe perníček?!“
Zase špitne Jeníček:
„To nic, to jen větříček–“

„Podruhé mě nenapálíš,
já tě chytím, holobrádku!“
Už se hrne na zahrádku.
Už je vidí! Zle se mračíc
ve vrátkách se rozkročí.
Děti nečekají na nic,
plůtek hbitě přeskočí,
a peláší cestou pryč!

Babici to rozzuřilo.
Hned popadla ostrý rýč,
za dětmi se plahočí.

Děti zatím, srdce v krku
doběhly až k starým smrkům.
Les tu končí, na mou věru.
A cestička do čtyř směrů
od rozcestí rozbíhá se.
Kudy domů? Kudy dát se?

„Co vy v lese, takhle brzy?“
Naproti jim – v pravou chvíli –
na trávu jde selka s nůší.
„Ušmudlaní, v očích slzy,
že vy jste se ztratili?”

„Ba, tetičko, ztratili!
Žízeň máme, v břiše kručí,
netrefíme sami domů,
a navršek ještě k tomu
čarodějka zlá nás honí.
Víte, kudy do Drahonic?“

„Inu jak bych nevěděla!
Touhle cestou pod lesíčkem.
Na konci je krmelec,
od něj přímo za sluníčkem,
vylezete na kopec
a odtud už uvidíte
vaši rodnou vesnici.
Nejlíp když hned poběžíte.
Já zdržím tu babici.“

„Děkujeme natisíckrát!
Děkujeme, tetičko!”
Teď snad už se nemusí bát.
Uhánějí cestičkou.

Po chvilince na rozcestí
přifuněla ježibaba.
Rozhlíží se, hrozí pěstí…

Spatří selku trávu hrabat.

„Hola hola, osobo,
neviděla jste tu děti?“

„Jaké smetí, trávu seču!
Nůši plničkou jí vleču
naší koze k snídani.“

Baba křičí do dlaní:
„Říkám děti, jste snad hluchá?
Zdali tudy běžely!“

„Tak tak, je to neposlucha,
pořád leze do zelí.“

„Jaká koza, hledám děcka!“

„Hnědá pecka? Tu má švestka!“

„Osobo, vy neslyšíte?!
Běžel tudy kluk a holka?!“

„Jak se u nás tančí polka?
Raz a dva a poskočíte!“

„Tohle vážně nemá cenu…“
Babě hořká slina zkysla.
Zahrozila na tu ženu,
belhá se zas, odkud přišla.

Děti zatím uhání
přes kopec a po stráni,
popadají sotva dechu.
A už vidí rodnou střechu!
Jaké šťastné shledání!

Táta s mámou jenom září,
přešťastní a dojatí.
Přes slzy čtou dětem z tváří:
nikdy už se neztratí!