www.pixy.cz → soukromé stránky / zábava → pohádky
Kouhoutek a slepička vykračují po poli, Dnes si vyšli na oříšky do sousední obory. „Kouhoutku, teď poslouchej: O všechno se rozdělíme! Jak uvidíš oříšek, honem na mě zavolej – jádro pěkně rozpůlíme, každý jednu půlku sníme! Sám je celé nehltej!“ Kohoutek však nedbá rady, mlsný je a šilhá hlady. Sotva první ořech spatřil, nezavolal, sám ho zhltnul. Jenže se mu v krku zvrtnul, uvízl tam jaksepatří! Na záda pad, sotva dýchá, oříšek ho v krku píchá, oříšek ho v krku dusí, napít vody hned se musí! Kohout sípe, dýchá ztěží, slepička sem rychle běží: „Vydrž, vydrž jen můj milý, doušek vody pomůže ti!“ A už ke studánce letí. „Studánko, má studánečko, dej mi vody pro kohoutka. Oříšek ho v krku dusí, napít vody hned se musí! Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře!“ „Slunko pálí, schnu a hynu, potřebuji trochu stínu! Přines pěkný velký šátek, dám ti vodu vychlazenou.“ Tak uhání za švadlenou. „Švadlenko, má švadlenečko, dej mi šátek pro studánku! Kohoutek má na kahánku, oříšek ho v krku dusí, napít vody hned se musí! Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře!“ „Ušila bych pěkný šátek. Dnes je ale velký svátek a já nemám k tanci boty. Smutná jsem a šít nic nechci.“ Tak slepička běží k ševci. „Ševče, mistře na verpánku, dej mi boty pro švadlenku! Ta dá šátek pro studánku, ta zas vodu kohoutkovi! Oříšek ho v krku dusí, napít vody hned se musí! Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře!“ „Ušil bych ti boty hbitě, došly mi však smolné nitě! Když seženeš trošku smůly, milerád ti budu k vůli.“ Se silami na pokraji k borovému běží háji. „Borovice, borovice, dejte ševci pryskyřice! Dá mi boty pro švadlenku, ta zas šátek pro studánku, ta dá vodu kohoutkovi! Oříšek ho v krku dusí, napít vody hned se musí! Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře!“ „Daly bychom, žádný hněv. Smůla je však naše krev. Prýští z kůry poraněné, z puklin nemocného kmene, z větve větrem ulomené. Sama stéká z našich cév.“ Slepička ví, co má dělat, netřeba jí další slova. Prudce kůru začla klovat, je to rachot jako z děla. Z rány, kterou vyklovnula, vyrazila, můj ty smutku, ulepená čerstvá smůla. Nabrala jí pěknou hrudku a uhání nazpátek. Od ševce dostala střevíčky, od švadleny bílý šátek, od studánky vodičky. Nebožáku doušek nese, je v něm zbytek dušičky. Kohoutek se lačně napil bylo to jak velké kouzlo: jadýrko mu hrdlem sklouzlo, a už je zas čilý chlapík, už jsou zase veselí! Kouhoutek se změnil zcela, nikdy už to neudělá. Pokaždé se rozdělí.
Copyright © Petr Staníček (www.pixy.cz)