www.pixy.czsoukromé stránky / zábavapohádky

Pohádka o kohoutkovi a slepičce

Kouhoutek a slepička
vykračují po poli,
Dnes si vyšli na oříšky
do sousední obory.

„Kouhoutku, teď poslouchej:
O všechno se rozdělíme!
Jak uvidíš oříšek,
honem na mě zavolej –
jádro pěkně rozpůlíme,
každý jednu půlku sníme!
Sám je celé nehltej!“

Kohoutek však nedbá rady,
mlsný je a šilhá hlady.
Sotva první ořech spatřil,
nezavolal, sám ho zhltnul.
Jenže se mu v krku zvrtnul,
uvízl tam jaksepatří!

Na záda pad, sotva dýchá,
oříšek ho v krku píchá,
oříšek ho v krku dusí,
napít vody hned se musí!

Kohout sípe, dýchá ztěží,
slepička sem rychle běží:
„Vydrž, vydrž jen můj milý,
doušek vody pomůže ti!“
A už ke studánce letí.

„Studánko, má studánečko,
dej mi vody pro kohoutka.
Oříšek ho v krku dusí,
napít vody hned se musí!
Leží tam v oboře,
nožky má nahoře,
bojím se, bojím, že umře!“

   „Slunko pálí, schnu a hynu,
   potřebuji trochu stínu!
   Přines pěkný velký šátek,
   dám ti vodu vychlazenou.“

Tak uhání za švadlenou.

„Švadlenko, má švadlenečko,
dej mi šátek pro studánku!
Kohoutek má na kahánku,
oříšek ho v krku dusí,
napít vody hned se musí!
Leží tam v oboře,
nožky má nahoře,
bojím se, bojím, že umře!“

   „Ušila bych pěkný šátek.
   Dnes je ale velký svátek
   a já nemám k tanci boty.
   Smutná jsem a šít nic nechci.“

Tak slepička běží k ševci.

„Ševče, mistře na verpánku,
dej mi boty pro švadlenku!
Ta dá šátek pro studánku,
ta zas vodu kohoutkovi!
Oříšek ho v krku dusí,
napít vody hned se musí!
Leží tam v oboře,
nožky má nahoře,
bojím se, bojím, že umře!“

   „Ušil bych ti boty hbitě,
   došly mi však smolné nitě!
   Když seženeš trošku smůly,
   milerád ti budu k vůli.“

Se silami na pokraji
k borovému běží háji.

„Borovice, borovice,
dejte ševci pryskyřice!
Dá mi boty pro švadlenku,
ta zas šátek pro studánku,
ta dá vodu kohoutkovi!
Oříšek ho v krku dusí,
napít vody hned se musí!
Leží tam v oboře,
nožky má nahoře,
bojím se, bojím, že umře!“

   „Daly bychom, žádný hněv.
   Smůla je však naše krev.
   Prýští z kůry poraněné,
   z puklin nemocného kmene,
   z větve větrem ulomené.
   Sama stéká z našich cév.“

Slepička ví, co má dělat,
netřeba jí další slova.
Prudce kůru začla klovat,
je to rachot jako z děla.
Z rány, kterou vyklovnula,
vyrazila, můj ty smutku,
ulepená čerstvá smůla.

Nabrala jí pěknou hrudku
a uhání nazpátek.

Od ševce dostala střevíčky,
od švadleny bílý šátek,
od studánky vodičky.

Nebožáku doušek nese,
je v něm zbytek dušičky.

Kohoutek se lačně napil
bylo to jak velké kouzlo:
jadýrko mu hrdlem sklouzlo,
a už je zas čilý chlapík,
už jsou zase veselí!

Kouhoutek se změnil zcela,
nikdy už to neudělá.
Pokaždé se rozdělí.

Copyright © Petr Staníček (www.pixy.cz)