„Copak ve stínu, ve stínu je 25 stupňů, ale na slunci je dokonce skoro čtyřicet!“ Podobné výroky slýcháme kolem sebe pořád, každý rok, hlavně když začne být trochu tepleji. Spousta lidí si v dobré víře, že měří dvě srovnatelné kategorie teplot, vůbec neuvědomuje, že nic jako „teplota na slunci“ neexistuje a potažmo ani není reálně měřitelná.
Slovíčkáři a matfyzáčtí autisti ihned přispěchají oponovat, že „teplota na Slunci“ samozřejmě existuje a dokážeme měřit teplotu na povrchu naší domovské hvězdy. Ale my ostatní se na ně jen shovívavě usmějeme a dáme jim hašlerku, my si rozumíme, že mluvíme o něčem úplně jiném. O teplotě na Zemi, na místech ozářených sluncem. Takové sluneční paprsky jsou (mimo jiné) tepelné záření, které předává teplo všemu, na co dopadne. A různé povrchy s tím naloží různě — něco odrazí, něco si nechají, něco akumulují, něco rychle posílají dál. Čím světlejší a lesklejší povrch, tím víc záření odrazí zpět do prostoru. Čím vodivější materiál, tím víc ho roznáší dál. A podle toho, kolik toho tepla na konkrétním místě je zrovna soustředěno, takovou na něm naměříme teplotu.
Třeba taková lavička v parku. Tmavě natřené dřevo pohlcuje teplo a na slunci bude pěkně rozpálené. Protože je špatný vodič, tak ho akumuluje a moc ho dál nešíří, a kousek prkna, co je ve stínu, tak zůstane výrazně chladnější. Černé litinové opěrky pohltí tepla ještě víc, neodrazí skoro nic a navíc ho coby dobrý vodič šíří dál, tudíž kousek opěradla ve stínu bude za chvíli taky pěkně teplý. Lesklý šroub naopak většinu slunečních paprsků odráží, takže bude chladnější než ta černá litina. Světlý písek pod lavičkou bude chladnější a odrazem bude ještě lavičku vyhřívat zdola. A každý kamínek podle materiálu a struktury povrchu bude mít na slunci jinou teplotu, každé stéblo trávy a každý list — tam hrají roli ještě biologické procesy, proudění mízy, odpařování vody atd. A když se na tu lavičku posadíme my, úplně jinou teplotu bude mít každá část našeho těla. Holá paže, světlé tričko, tmavé kalhoty, kovový náramek, tmavé vlasy se zahřejí výrazně víc než blonďaté…
Dnes už máme vhodné nástroje a termokamerou nebo bezkontaktním teploměrem umíme změřit okamžitou teplotu libovolného bodu každého povrchu. Když to uděláme, tak zjistíme, že ačkoli je příjemný letní den se slibovanými 25 °C (ve stínu), dřevo na naší lavičce má 45 °C, a kovová opěrka dokonce 55 °C a skoro se spálíme, když na ni sáhneme. Tráva vedle lavičky ale bude mít příjemných 22 °C a černá palubní deska auta, které jsme nechali zaparkované před parkem, se za chvíli rozpálí na 70 °C. Každý milimetr všeho, na co praží slunce, má odlišnou teplotu — podle toho, jaký má tvar, strukturu, z jakého je materiálu, jaké barvy, jak kolem proudí vzduch a podle spousty dalších faktorů.
Všechny tyto povrchy odrážejí a vyzařují teplo a zase ovlivňují teplotu okolního vzduchu, který jakožto obrovská masa plynu kolem nás neustále proudí a mísí se a všechny tepelné zisky a ztráty strašně rychle vstřebá a zprůměruje. Takže dostatečně vysoko nad zemí má vzduch nad celým parkem v průměru všude skoro stejnou teplotu – ať jsou tam lavičky, písek, tráva nebo my. Proto měříme teplotu vzduchu jako to jediné, co má smysl měřit a srovnávat. A měříme ji „ve stínu“ — což neznamená nic jiného, než že se snažíme zabránit tomu, aby na měřicí čidlo dopadaly přímé sluneční paprsky. Teploměr by pak totiž neukazoval teplotu okolního vzduchu, ale teplotu toho rozpáleného čidla. Na témže místě měření by na přímém slunci baňka s lesklou rtutí ukázala třeba 35 °C, baňka s modrým lihem 42 °C, s červeným lihem 50 °C, tmavý bimetalový pásek by se mohl zahřát nejvíc a ukázat teplotu třeba 60 °C. Tenhle údaj ale sděluje jen to, jaká je aktuální teplota onoho měřicího prvku, s teplotou okolí nemá nic společného. Jediné, co dává smysl, je zakrýt tu baňku, bimetalový pásek nebo jiný senzor před slunečními paprsky a nechat kolem aspoň trochu proudit okolní vzduch. Pak se přizpůsobí jeho teplotě a ukáží nám nějaký smysluplný údaj.
Když na teploměr necháme pražit sluníčko, ukáže nám jen nesmyslné a v podstatě náhodné číslo. V zimě taky nikdo neměří teplotu v místnosti tak, že by položil teploměr na rozpálená kamna. Stejně jako teploměr na přímém slunci nám to o okolní teplotě neřekne vůbec nic.