Hnědou budeme marně hledat ve spektru. Poměrně rozšířená je i mylná informace, že hnědá vznikne smícháním všech barev dohromady. To taky není pravda, mícháním všech odstínů se blížíme k neutrální šedé – i když mnohý mezivýsledek se za hnědou dá určitě považovat. Ale on bohužel neexistuje žádný recept na výrobu hnědé – jednoduše proto, že neexistuje ani jasná definice hnědé.
Jako hnědou totiž označujeme poměrně velkou skupinu tmavých odstínů všech teplých barev, tj. od purpurové téměř po zelenou. Čím víc k extrémům, tím specifičtější kontext potřebuje, aby se jí dalo pořád říkat hnědá. Nejvýraznější hnědé jsou uprostřed, tzn. v odstínech oranžové. Hnědá barva je velmi citlivá na kontext – tutéž plochu můžeme vnímat jako poměrně jednoznačně hnědou na jednom pozadí, zatímco na jiném pozadí či v jiném kontextu ji spíš označíme za barvu úplně jinou.
Na obrázku je příklad tří různých hnědých: coby tmavší odstíny červené, oranžové a žluté. A v každém řádku je pak táž barva v různých kontextech, v kombinaci se „správnými“ barvami působí jako jednoznačně hnědá, v posledním obdélníčku je pak v kontextu, kde bychom ji jako hnědou nejspíš vůbec neoznačili (a ano, je to stále stejná barva, můžete si to změřit).
Jinými slovy: na jedné straně neexistuje jednoznačná definice hnědé, a současně pro každou barvu, která se nám někde jeví jako hnědá, existují kontexty, kde tutéž barvu nazveme jakkoli jinak, je ne hnědou.