Pixylophone - archiv

Pár dodatků ke spuštění Wellstyled.com

Děkuji všem za spoustu chvály a gratulací k novému webu wellstyled.com — a pochopitelně i za všechny výhrady a opravy. Všechny nahlášené chyby, co jsem mohl, jsem hned opravil. Několik drobností bych ale přece jen rád doplnil:

1. Dvojjazyčné stránky s přepínáním jazyků zůstanou. Já to na rozdíl od některých kritiků prostě považuji za dobrý nápad a mám pro něj dost dobrých důvodů (zatímco proti jen pár). Takže prostě tohle řešení berte jako fakt a neplýtvejte svým drahocenným časem na jeho kritizování. Zůstane tam a basta.
2. Komentáře tam nejsou a nebudou. Nicméně všechny nové články budu nadále anoncovat na blogu, kde komentáře (zatím) stále jsou.
3. Anglická podoba krátkého názvu pro naši zemi (Česko) stále není nejen zažitá, ale ještě ani pořádně zvolená. Mně "Czechia" nepřijde jako dobrý nápad, naopak "Czech" jakožto zkrácený název "Czech Republic" je podle mě ideální varianta. Ne, já si nemyslím, že by nějak vadilo používat stejné slovo pro Česko, Čech, český a češtinu. Takže nadále budu Czech, žijící in Czech a mluvící Czech. Používám to už přes rok a nikdy s tím nikdo neměl sebemenší problém. Američany opravdu naše česko-moravsko-slezsko-žabo-myší tahanice zajímají asi jako Eskymáky zajímá klíčivost rýže na Papui. Czech je krátká varianta Czech Republic. OK, easy, understand.

Dílna dobrého stylu: WellStyled

Tož tedy ven s tím. Tímto spouštím svůj nový web: WellStyled.com. Přesouvám na něj postupně z těchto stránek všechny své aktivity týkající se praktických řešení webdesignu, CSS, javascriptu apod. a nadále budu všechny tyto články publikovat především tam. Ať to máte pěkně pohromadě.

Celý nový web je dvojjazyčný. Dal jsem si na tom obzvlášť záležet, takže doufám, že to bude fungovat co možná všude a všem (pokud narazíte na vážný problém, dejte mi vědět). Díky.

Inu tedy. Vypouštím toto své vypiplané mláďátko do světa a přeju mu na cestu hodně štěstí. Tfuj, tfuj, tfuj.

Brazil v čudu

Na Nově se občas zblázní a dávají skvělý film. Navíc (z čehož mám obzvlášť radost) vysílaný v duálu, takže si člověk může pustit originální znění. Pochopitelně je to vždy někdy v noci nebo nad ránem, protože to už normální Novák spí a můžou si takový komfort dovolit. Opravdu jsem zíral, když jsem zjistil, že v noci na dnešek dávají temný, na Oskara nominovaný Brazil Terryho Gilliama, se skvělou muzikou Michaela Kamena. Jenže to mělo jít až od půlnoci do půl třetí ranní — takže jsem nažhavil video a znaje Novu, přidal jsem ještě čtvrt hodiny rezervu. Bohužel. Film začal o celé půl hodiny později, takže mi chybí přinejmenším posledních patnáct minut Nezabili byste je...? Asi si budu muset půjčit DVD.

A mimochodem — v pátek vysílá Nova film Perníkový dědek (Gingerbread Man) Roberta Altmana. Pochopitelně v obvyklém čase (plánovaný čas 23.35 až 1.20). A co je téměř neuvěřitelné, v pondělí, dokonce už od 21.10, se Nova zmohla na Mandolínu kapitána Corelliho. Divné. Divné.

Dobré chutnání. Děěěkůůjémé zá přááníí

Vyšly Kartinki. O jídle. Tentokrát nic moc. I to řazení na Top20 a zbytky je spíš jen orientační.

Komentáře v RSS

Konečně jsem se dokopal udělat RSS komentářů. Není ještě úplně hifi — hlavně si musíte počkat, až odbublají stávající položky, v nichž ještě není uložen text komentáře (v těch novějších bude). RSS komentářů má URL:

http://www.pixy.cz/blog-bloxxy/index.php?comments=1&rss=1

Pokud chcete jen (neformátovanou) stránku s přehledem posledních komentářů, URL je podobné:

http://www.pixy.cz/blog-bloxxy/index.php?comments=1

Narazíte-li na chybu, nameldujte mi ji prosím co nejdřív. Děkuji.

Božíčku, ty by ses taky pořád jen muckal, Červenáčku...

Když tak poslouchám zprávy, jak vláda diskutuje o registrovaném partnerství homosexuálů, tak stále usilovněji přemýšlím, jestli je to vlastně pravda. Opravdu se má jednat o registrovné partnerství výhradně homosexuálů?

V názvu diskutovaného zákona se žádná homosexualita nezmiňuje, mluví se o "osobách stejného pohlaví", jeho znění ale neznám, takže nevím, jestli se o tom nehovoří třeba až v textu (ale pochybuji o tom). Pak ale nechápu, proč si novináři ty homosexuály vymýšlejí. Jistě, chápu, že převážně by takového zákona využívaly homosexuální páry. Ale mám pocit, že snad nikde nebude řečeno (a nebude nějaká komis přezkoumávat), že se skutečně musí jednat o dva homosexuály.

Živě si dokážu představit, jak se spolu usadí dvě životní kamarádky, které bez sebe nedají ani ránu, nechtějí děti, ale přitom jsou hetero. Anebo dokonce nejsou ani tak ani tak: třeba jsou duchovně založeny a žijí v přísném celibátu (ano, mluvím o soužití dvou jeptišek ve společné domácnosti, nic nepředstavitelného, ne?). Nebo dvě opuštěné vdovy, dožívající spolu v malém podkrovním bytečku. Či dva starší pánové, unavení životem, možná (už) misogynové — nemají snad, ač celoživotně heterosexuální, na podobné oficiální partnerství nárok? Já si nemyslím, že takoví Bouvard a Pecuchet museli nutně být homosexuály (podobné postavy pánů Sováka a Kemra v Chalupářích dokonce ani zjevně nebyly).

Proč se automaticky klade bezezbytné rovnítko mezi soužití dvou mužů / dvou žen a homosexuální vztah? Můžou mít dnes ještě dva muži hluboký přátelský vztah, aniž by byli obratem označeni za buzny? Schválně se podívejte na padesát let (a více) staré filmy. Byly doby, kdy přátelské objetí, poplácání po rameni bylo naprosto běžným a normálním projevem. Dnes se jakýkoli dotyk považuje za "divný" projev, osmiletí kluci hrající fotbal se stydí si po gólu skočit do náruče, ve školce se za ruku vodí jen chlapečci s holčičkama, případně holčičky s holčičkama (kluci, vy prasata, co se tam omatláváte?!). O něčem dnes tak nemyslitelném, jako zcela asexuální soužití dvou mužů, se snad dalo mluvit naposledy někdy v šedesátých, možná ještě sedmdesátých letech. Holt diktatura homesexualiátu za posledních dvacet let dost výrazně pokřivila normální — řekl bych zdravé, kdyby to nemělo politicky nekorektní konotace — vztahy mezi muži (mezi ženami kupodivu ani ne, tam vše zůstalo při starém)...

Tak jako tak si myslím, že média by si měla dát trošku pozor na pusu a rozlišovat soužití osob stejného pohlaví od sexuálního vztahu... Já v tom aspoň rozdíl vidím.

Čím je Česká Pohádka tak jiná?

Také vám ty naše klasické české filmové pohádky připadají něčím výjimečné? Přemýšleli jste někdy nad tím, čím se tak podstatně liší od těch zahraničních? Co dělá to, že se tak strašně odlišují — a to třeba i od slovenských? Pořád mi to vrtá hlavou, tak jsem si to zkusil trochu sesumírovat.

Nevím, třeba jsem divný — ale prostě cítím propastný rozdíl mezi českou "klasikou" a jakýmikoli pohádkami ostatními. A to nejen cizokrajnými, ale i tuzemskými, leč současnými. Chybí jim cosi, co ty Staré České beze zbytku mají všechny, a co se tam jak cizincům, tak současným autorům nedaří dostat. Ale co je to cosi, čím se tak dramaticky liší Tři oříšky od americké Popelky? Čím se liší Pyšná princezna od ruské Krásné Varvary? Honza málem králem od slovenského Nebojsy, S čerty nejsou žerty od libovolných německých "Grimmů"? Bohužel jsem nepotkal žádnou odbornou studii, která by mi to dokázala fundovaně vysvětlit. Zkusím to tedy nějak dát dohromady sám a třeba mě ještě někdo doplní či naopak nějaký mylný dojem vyvrátí.

1. Spočetně hlavních postav. Libovolná česká pohádka má jednoho, nejvýše dva hlavní hrdiny — nejčastěji On a Ona, jeden z nich je obvykle (budoucím) králem/královnou. K tomu je zde jeden padouch, s nejvýše jedním (ale hloupějším a méně významným) komplicem. A jedna, nejvýš dvě veselé figurky. Všechno ostatní je pro děj podružná stafáž. Naproti tomu americké pohádky mají nutkavou potřebu zabydlet děj co největším počtem co nejpodivnějších extravagantních figurek, panáčků, bytostí a postaviček. Ty se ochomýtají kolem hlavních hrdinů, popěvují, tancují, posouvají hrdiny dějem a snaží se často být důležitější než "hlavní hrdinové" — a zásadně je každá něčím nenormální. Typické modely: Čaroděj ze země Oz a Nekonečný příběh.
2. Děj se drží hlavních hrdinů (jako hovno košile, chtělo by se říci). Celou pohádku sledujeme, co dělá On, nebo Ona. Jen výjimečně na chvilinku někdo jiný (s Ním či s Ní velmi úzce spřízněný) dělá něco, co se Jeho či Jí přímo týká. Naopak být třeba Tři oříšky americké, tak princovy druhy tvoří jeden dvoumetrákový veselý černoch tančící break dance a dvoumetrový Laponec, který srandovně šišlá a "umí to" s halapartnou. Mají nejméně deset minut samostatných dialogů (bez přítomnosti prince) a dvě taneční čísla. V české verzi se (naštěstí) od prince nehnou, jejich osobní prožitky a soukromí není nepodstatné, stejně jako zas tak nezáleží na tom, kdo jsou, kde se vzali a kam půjdou potom.
3. Minimum magie a nadpřirozena. Divné věci se dějí jen v minimu odůvodněných případů (výjimkou je existence a činnost čertů, která je u nás téměř samozřejmostí). Kdyby byly Tři oříšky hollywoodským filmem, tak Popelčin pes rozhodně mluví (případně zpívá), o jejím koni raději nemluvě; sova Rozárka přemoudře vypráví a má vyhrazeno nejméně jedno taneční číslo se skupinou výrů a kulíků. České pohádky se naopak snaží o co "nejvěrnější" realitu (pochopitelně se jedná o pseudorealitu, nejčastěji nabývající podoby pozdního středověku říznutého ustáleným mixem reálií 17. až 19. století).
4. (Rozto)milo, nenásilí a veselý nadhled. Nikomu neupadávají údy (a i když se náhodou vyskytnou padlé hlavy, jsou zmíněny jen mimo hlavní plán a nenápadně), Jediný dovolený násilný záběr je sekaná hlava draka, ale to jen za předpokladu, že byl drak dostatečně barvitě vylíčen jako fakt zlá a hnusná stvůra, která si to jednoznačně zaslouží. Padouch není zabit, to spíš dostane mečem na plocho na holou. Krev je zakázana pod nejpřísnějším trestem! Cizí pohádky (a to i ty slovenské) se přímo vyžívají v kruté realitě. Prostředí je temné, ponuré, ideální prostředí vystihuje klíčové slovo "monumentální". Česká realita se do detailů věnuje jen těm hezkým věcem — krutosti, odpornosti a hnus obchází širokým obloukem a používá pro ně největší nadsázky, jichž je schopna; klíčovým slovem je u nás "roztomilý".
5. Vtip. I ta nejtemnější česká pohádka je průběžně prosvětlována milými prvky, veselými výstupy a srandovními výšplechty. V každé bez výjimky je nějaká veselá figurka (nevejde-li se do děje, tak se najde aspoň nezaujatý glosátor), která prosvětlí každý temný čin a stejně jako únosně zpřístupní i ty nejsladkobolnější výlevy lásky Jeho a Jí.

Asi není žádná sranda udělat dobrou českou pohádku — zřejmě proto se to naposledy podařilo už dost dávno. Naposledy, z těch "novějších", snad ještě Jasněnka, S čerty nejsou žerty, částečně Nesmrtelná teta a s přimhouřenýma očima Princezna ze mlejna. Čert ví proč se to těm ostatním ne a ne podařit; vždy něco chybí nebo přebývá a filmaři mívají spíš jen z pekla štěstí, že se jim podaří ukecat dost diváků, aby se jim vrátily výrobní náklady. Snad jim chybí úcta k předloze, snad mají pocit, že když do příběhu nwnaimplantují o dvacet explozí víc a nebudou mít digitální postpodukci hodnou ILM, tak je budou považovat za břídily; snad jim prostý příběh přijde pod jejich úroveň. Kdo ví...

Kdykoli se podívám na nějakou Novou Českou, stejně jako americkou, německou, slovenskou a většinou i ruskou pohádku, hned mě praští do oka, že to prostě "není ono" (snad jen ruský Mrazík je čestnou výjimkou, která je dostatečně "česká" — asi proto u nás natolik zdomácněl). A ani ti naši ne a ne natočit znovu nějakou Českou Klasiku. Kéž by se to někomu po té dlouhé době povedlo a vzniklo zase jednou něco jako Tři oříšky pro Popelku, Šíleně smutná princezna, Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Jak se budí princezny, S čerty nejsou žerty, Byl jednou jeden král, Hrátky s čertem, Honza málem králem, Bajaja, ...

Update: Jak jsem mohl nejmenovat Svěrákovy Tři veterány a zapomenout na "novinku" Lotrando a Zubejda, jedinou Klasiku širokých dalekých posledních let... Omlouvám se a smekám.

Šířka stránek: fixní, natahovací, nebo jiná? Jaká jiná?

To, jak má být široká webová stránka, je starý, či snad dokonce věčný problém. Nedávno s ním na Lupě vyrukoval pro změnu Martin Kopta v článku Čtvrtina návštěvníků webu má nízké rozlišení, dnes se k němu vrací Marek Prokop na Sově v síti (Lze navrhovat stránky pro všechna rozlišení?). Osobně tuhle otázku řeším co chvíli, přinejmenším na každém novém webu, který tvořím. A zodpovědně říkám, že nejenže nemá jasnou odpověď, nemá ani černobílou volbu buď-anebo. Možností je podstatně víc.

V šířce budoucího layoutu stránky drží karty mnoho hráčů. Především to, co na stránce vlastně je a jak je vytvořena. Jsou to většinou obrázky či jiné grafické prvky, naskládané k sobě? Pak je asi fixní šířka (skoro) nezbytná. Je to prakticky jen text? Pak je fixní šířka zase příliš omezující. Jsou na stránce předepsané reklamní pozice, o nichž rozhoduje třetí strana (provozavatel, zadavatelé, reklamní agentury?). Pak si s pružnou šířkou zaděláváte na neskutečné problémy (kdo ještě nezažil diskusi s reklamní agenturou v duchu "ten 120px banner musí být přes celou šířku sloupečku, přímo vedle skyscraperu" a netuší, o co jde, je šťastný člověk). Máte text pidipísmenky v úzkém sloupci? Pak si zkuste, co to udělá, když čtenář, který nemá ostříží zrak jako vy, zvětší písmo na 24px (nedejte se vysmát, že zrovna ve vašem prohlížeči se písmo zvětšit nedá — ve všech ostatních to jde velmi snadno)...

Vždy je to na důkladném zvážení autora a na potřebách konkrétní stránky. Vhodně nakombinovat rozměry je jedním z nejdůležitějších (a nejtěžších) úkolů webdesignu. Vše má svá pro a proti a nic není jen černobílé. Já jsem časem dospěl k několika možnostem, které považuji za ideální. Nenutím taky žádná univerzální řešení, jen říkám, co považuji za optimální já.

• Fixní šířka. U stránek tvořených takřka výhradně rozřezanou grafikou a tam, kde požadavky na vkládané prvky fixních rozměrů nedávají moc možností k volnějšímu uspořádání, např. zmíněné reklamní pozice (osobně jsem se nedávno rozhodl k tvrdému boji s reklamními větrnými mlýny a fixním rozměrům se hodlám vyhýbat co jen to půjde). Má spousty nevýhod, nicméně pokud se k ní přece jen rozhodnu, používám šířku cca 770—780 px — stránka musí být bez vodorovného rolování vidět i v celoobrazovkovém okně při rozlišení 800x600, které používá nezanedbatelná skupina uživatelů (desítky procent!). Je-li to jen trošku možné, layout na stránce aspoň vycentruji.
• Pružná šířka přizpůsobená rozměrům okna. Pro převážně textové stránky, ale i pro naprostou většinu typických webů. Jsou-li na stránce sloupce, je ideální definovat je procenty, aby se zvětšovaly/zmenšovaly proporčně. Považuji ovšem za nezbytné každý takový layout doplnit vhodným nastavením minimálních a maximálních šířek (vlastnosti CSS min-width a max-width — v MSIE, který je zatím nepodporuje, se dají nahradit pomocí expressions).
• Pružná šířka závislá na velikosti písma a další kombinace. To je podle mě skoro nejlepší řešení. Poskytuje jak bohatý prostor pro designera, tak i pro uživatele. Nakombinovat jde spousta možností — sloupec v menu bude mít třeba šířku určenou procenty, jeho minimální šířka bude v px (aby se tam vešly grafické prvky, které tam chci mít) a maximální šířka bude v em (aby nebyl řádek textu příliš dlouhý a dal se učíst).

Jeden příklad z mnoha. Hlavní obsah má mít šířku 2/3 stránky, ale nesmí být užší než 240px (vkládáme tam právě takhle široké rámečky s obrázky a popiskami), ale neměl by být širší než 30em (delší řádky by se hůř četly a oči obtížněji přecházejí na nový řádek). Pro "rozumné" prohlížeče použiju min-width a max-width. Pro MSIE, který ani takové elementární vlastnosti neumí, musím trochu začarovat s expressions (šířku definuju pro vlastnost _width — viz podtržítkový "MSIE-only" hack):

#obsah {
   width: 67%;
   min-width: 240px;
   max-width: 30em;
   _width: expression(
      document.getElementById('obsah').offsetWidth < 240 ? '240px' : (
         document.getElementById('obsah').offsetWidth >
         (500/12) * parseInt(document.body.currentStyle.fontSize) ? '30em' : 'auto'
         )
      );
  }

Pozn.: Konstrukce 500/12 * VelikostPisma je obezličkou, využívající faktu, že velikost 30em vychází při 12bodovém písmu přibližně na 500px. Není to přesné, ale celkem dostačující.

Skákal pes: Seifert, Kryl a F

Po dlouhé době zase přibyli noví Skákalpsové. Tentokrát jsem si zkusil Jaroslava Seiferta a Karla Kryla.

Je to současně i vhodná příležitost, abych ujistil všechny, kteří mi průběžně čas od času píší, jak si dovoluju podepisovat se po něco, co oni už znají dvacet let / četl jim jejich dědeček / mají ve školním sešitu vlastní prababičky atd. Požádal jsem jednoho z těchto pisatelů, aby tu svou skálopevnou jistotu důkladněji prozkoumal a ještě jednou prověřil. Skutečně si dal tu práci, našel ve sklepě inkriminovaný sešit a mohl uvést věci na pravou míru. Došli jsme tak k závěru, že všechno je trochu jinak. Ano, podobné parafráze už kolovaly světem i před mnoha a mnoha lety. Jednalo se vesměs o varianty slavné písně "Šla Nanynka do zelí". Původně údajně pocházejí z pozůstalosti Jiřího Voskovce, část snad napsal jistý pan Šindelář, další průběžně přidávají další autoři. Sice nedokážu popřít, že nápad "Nanynek" (které znám snad odpradávna) mi mohl být inspirací, přesto je "Skákal pes" jiná, originální sbírka a opravdu jsem ji nikomu neuzmul.

Update: Blbec jsem. Úplně jsem přehlédl, že jsem u toho Seiferta zcela trapně prohodil strukturu veršů a místo abba-abab jsem tam, kretén, měl abab-baab. Čímž jsem to rondo úplně rozkřáp'. Teď je to přece jen trochu lepší.

Novyje Evropskije

Vesjolyje Kartinki: Noví Evropané.

Náhrada chybějící podpory position:fixed

Před nedávnem mi Mirek Šimáček (SiMi) poslal poštou pěkné řešení. Zajišťuje formátování stránky s fixně umístěnými prvky i v těch prohlížečích, které fixní pozicování v CSS bůhvíproč stále ignorují (tj. v MSIE). Konečně jsem se dostal k tomu to dát dohromady, vyzkoušet a udělat vzorový příklad, takže se s ním mohou seznámit všichni, kteří toto řešení dosud neznají.

V čem je problém? Prohlížeč MSIE/Windows nepodporuje position:fixed, někdy dokonce použití této vlastnosti dokáže prohlížeči způsobit velké problémy a mít za následek i zborcení stránky. Přitom fixní prvky na stránce mohou být velmi užitečné — pevně umístěné postranní menu, které se nehýbe, když posouváme obsahem stránky, je typickým příkladem. Ale naštěstí existuje způsob, jak stejného efektu dosáhnout ve všech prohlížečích.

Celá finta spočívá v tom, že stránku vytvoříme ze dvou vrstev: jedna bude posuvná, druhá, na ní nezávislá, se posouvat nebude. To vytvoří stejný výsledek, jako by prvky ve druhé vrstvě měly position:fixed. Dosáhneme toho poměrně snadno:

• celý posuvný obsah stránky uzavřeme do jednoho bloku, který bude mít přesně šířku a výšku okna prohlížeče a bude posuvný (bude mít overflow:auto)
• fixní obsah uzavřeme do druhého bloku (vně toho prvního), který absolutně napozicujeme na vhodné místo

První krok je postaven na již známé fintě se výškou prvků podle rozměrů okna: prvkům body i html nastavíme height:100%, čímž zajistíme, že vnitřní prvek #page, který bude mít také height:100% bude zobrazen přes celou výšku okna prohlížeče. Pochopitelně musíme všem prvkům nastavit také margin:0 a padding:0, abychom se vyhnuli nepříjemným problémům s rozdílnými výpočty rozměrů (viz Matrjoška). Když prvku #page ještě nastavíme overflow:auto, máme první část úkolu vyřešenu. Celá stránka svými rozměry kopíruje rozměry okna, ale její obsah se přímo neposouvá — tuto funkci převzal prvek #page.

body,html {
   margin:0; padding:0;
   height:100%;
   _overflow:hidden;
   }
#page {
   margin:0; padding:0;
   height:100%;
   overflow:auto;
   }

...

<body>

<div id="page">
   Posuvný obsah stránky
</div>

</body>
</html>

Protože MSIE (přinejmenším ve verzi 5) zobrazuje na stránce posuvník, i když není co posouvat, je vhodné prvkům body a html přidat ještě overflow:hidden. S tímto nastavením má ale velké problémy Opera, proto je zde použit "hack". Místo vlastnosti overflow definujeme vlastnost _overflow, což zpracuje pouze prohlížeč MSIE, a to stejně, jako by to bylo overflow. Díky tomu z MSIE zmizí druhý posuvník a zůstane jen ten správný (patřící prvku #page).

Ve druhém kroku přidáme fixní, neposuvný obsah. Použijeme stejnou fintu s "podtržítkovou" vlastností — všem prohlížečům nejprve nastavíme position:fixed (ty, které to umějí, to použijí) a pro MSIE to následně předefinujeme na position:absolute (zápis s podtržítkem budou ostatní prohlížeče ignorovat).

...
#menu {
   position:fixed; _position:absolute;
   top:20px; left:20px;
   ...
   }
...

<div id="page">
   Posuvný obsah stránky
</div>

<div id="menu">
   Fixní obsah stránky
</div>

Tento fixní, pozicovaný obsah se zobrazí "nad" posouvaným obsahem, bude formátován nezávisle na něm. Ale protože posuvníky hýbají obsahem jen v prvku #page, na prvek #menu, který je vně něj, nebude mít posouvání žádný vliv. Prvek se bude chovat jako by měl position:fixed i v MSIE ve WIndows.

Výsledek si prohlédněte na příkladu. Obsah uvnitř prvku #page je uzvařen ještě v jednom bloku, abychom mohli bez problémů nastavit okraje (opět viz Matrjoška).

Toto řešení funguje ve všech moderních prohlížečích (testováno v MSIE 5 i 6, Mozille, Firefoxu, Opeře i Safari). Jedinou jeho nevýhodou je to, že některé prohlížeče (Mozilla, Safari) zatím nepodporují posouvání bloků kolečkem myši. Takže i když běžnou stránku lze bez problémů kolečkem posouvat, v tomto případě si můžete kolečko třeba ukroutit, ale nestane se nic. Doufejme, že v nějakých dalších verzích i tento problém zmizí. V MSIE i Opeře ale kolečko funguje.

Editor monochromatických barevných schémat

Akutně potřebuji navrhnout několik sad barev, každou ve stejných monochromatických variantách. Bez vhodného nástroje se to dělá docela obtížně — a protože jsem žádný takový, který by mi vyhovoval, nenašel, vyrobil jsem si ho sám. Rozšířil jsem svůj editor barevných schémat o další pod-editor, určený pro návrh monochromatických variant jedné barvy. Z hlavní aplikace ještě není odkazován, protože ho chci nejprve pořádně otestovat a vyladit — a k tomu uvítám každou pomoc i tip.

Chcete-li si tedy tento nový editor vyzkoušet, udělejte to. Stačí zadat vhodnou základní barvu (pole "base color") a pak si už jen hrát s políčky S (saturation, sytost barvy) a B (brightness, jas barvy). Narazíte-li na nějaký problém, chybu, nebo budete mít pocit, že tomu něco podstatného chybí, napište to prosím do komentářů.

Na znački!

Tak jako každé pondělí i toto úterý jsou tady Vesjolyje Kartinki, tentokráte věnované dopravním značkám: 1. dej přeznos + 2. zákaz hvězdu.

Měl bych se seznámit s Cyrilem?

Osobně neznám řidiče, který by dodržoval rychlost, pravil Cyril Svoboda, ministr zahraničních věcí, dle MFD 30. 4. 2004 (via Gentleman). Ale asi by vzájemné seznámení nebylo k ničemu ani mně, ani jemu...

A o oorávání ještě jednou

Další pěkná čórka. Našel to Arthur Dent, jmenuje se to Atuka a reklamu jim dělám jen s krajní nechutí. Ale takhle bezostyšně čajznout kompletně celou sbírku metodou Copy & Paste & SmažVšechnyZmínkyOAutorech, to chce opravdu celého zloděje. Kdyby aspoň Google na slova "Skákal pes" nevracel orignální stránku na prvním místě, Arthurův odkaz na ni na druhém a (nepočítaje rychle se sem vetřivší Atuku) moji někdejší alternativní identitu na Písmáku na místě třetím... A kdyby aspoň na té mé původní stránce nebyl zřetelný podpis a copyright jak prase... Ach jo.

Dvě žáby na jednom prameni

Může mi někdo vysvětlit, proč česká hokejová reprezentace pije Mattoni z flašek Isostar?

Necháváte s sebou orat?

Můj poskytovatel připojení klidně začal připojovat reklamní patičky ke všem mým soukromým e-mailům. Nejde přitom o žádný freemail, ale o regulérní komerční připojení za pěkných pár korun měsíčně. Když jsem to dnes zjistil, myslel jsem, že vyletím z kůže. Doufám, že po mé výzvě toho počínání ihned zanechá... Omlouvám se proto touto cestou všem, kterým ode mně v poslední době přišel mail s nějakým komerčním sdělením. Nikomu jsem nic nedoporučoval a nikomu nic neprodávám — vše byly jen nevyžádané reklamy, k jejichž umístění jsem nikdy nikomu nedal souhlas.

Podíval jsem se na vyhlášení Superstar...

... a je mi to jasné: na zbytek už koukat nemusím. Ten nastolený trend je tristní — nejdřív altová Veronika (takový úžasný alt aby jeden v pop-music pohledal — ukažte mi [kromě Ester Kočičkové] nějakou altovou divu; Cher by si u nás asi nevydělala ani na slanou vodu) a teď výborný, stylově (a dnes ze všech pánů jednoznačně nejčistěji) zpívající Petr Poláček... Nepochybuji, že v dalších kolech co nejrychleji odpadnou i Šárka, Aneta, Standa a především (můj favorit) Martina a zůstanou tam skřehotající Julián s nevýraznou neslanou-nemastnou puťkou Petrou a vyhraje pochopitelně Sámer, jehož klice v převálcování ostatních nezabrání, ani kdyby zapomněl celý text a ne jen půlku jako obvykle a zpíval falešně o dva tóny a ne jen o půl jako dneska. Těžko hledat přesvědčivější argument, že opravdu nejsem ta správná cílová skupina...