Pixylophone - archiv

Lasagne

Už dlouho se chci dostat k sepisování svých oblíbených recepisů. Sice obvykle vařím podle chuti a stavu CDD (Co Dům Dá), ale některé vydařené kousky chtějí občas zopakovat. A bez zapsání se to nevydaří. Takže si tu zakládám šuplík Od plotny a jímám se jej plnit.

Klasické lasagne v pizerii jsou mi coby bezleptikovi odepřeny a co si neudělám sám, to nemám. Naštěstí už jsem se naučil — poslední jsem dělal tento týden a neměly chybku. Není to vaření na deset minut a trochu práce to dá (i když s obvyklou piplačkou české kuchyně se to nedá ani srovnat). Příprava sestává z několika kroků.

1. Lasagne. Koupíte-li si hotové těstoviny v obchodě, nemáte co řešit, přejděte rovnou na další krok. Ale i když si je můžete dopřát, těstoviny vlastní výroby mají rozhodně něco do sebe a nedají moc práce. Stačí hrnek a půl mouky (i bezlepkové), dvě vajíčka a špetka soli (případně jedno vejce a jeden hrnek mouky). Mouku se solí nasypu na hromádku na vál či pracovní desku, uprostřed udělám důlek, tam rozklepnu vajíčko a příborovým nožem rozklechtám s moukou na hustou kaši. Pak přikydnu druhé a stejně tak rozmíchám. Pak odložím nůž a zbytek už dodělám rukama — je potřeba zpracovat hutné, pevné těsto. Nejlépe se dělá tak, že se do toho opřu hřbetem dlaně a plnou vahou; pokud vajíčka na mouku nestačí, přidávám po troškách vodu. Až je hotové, vyválím ho válečkem na nudle na tenký plát, z nějž nakrájím lasagne (obdélníky cca 5x10 cm). —- Pořídil jsem si strojek na těstoviny, s ním je zpracovávání těsta snazší — místo hnětení stačí částečně zpracované těsto párkrát protáhnout mašinkou a nakonec je i krásně dotenka vyválené. —- Nakrájené lasagne rozložím na nějaký podnos, aby trochu uschnuly (nevaří se!).
2. Náplň. Nejčastější je masová nebo špenátová. Taky to není zas tak moc práce — masová: nakrájím větší cibuli, osmahnu a na ni přidám něco mletého masa (podle chuti čtvrt až půl kila). To trochu osmažím a pak k němu přidám buď konzervu loupaných rajčat (lepší varianta) nebo rajský protlak (postačující varianta). Kečup do italské kuchyně rozhodně nepatří. A dále podle chuti sůl, pepř, namačkaný česnek, kdo chce může i bazalku (čerstvá zelená je nejlepší, ale stačí sušená). Nakonec se přidá lžička medu(!) a krátce se vše podusí. Dodatek: na začátku lze ke zpěněné cibulce přidat i na nudličky nakrájenou kořenovou zeleninu. Výborné zpestření chuti. Špenátová: Uvařím špenát (nejlépe listový, případně sekaný, úplně přinejhorším takový ten český blemcavý protlak), ochutím česnekem, solí a troškou pepře. Někdy přidám i vajíčko. Při plnění do formy je dobré vrstvu špenátu polévat smetanou, to je správně dekadentní.
3. Bešamel. Třetí základní složka, bez níž nejsou lasagne lasagnemi. Opět docela triviální — je to vlastně taková šlehaná krupicová kaše. V kastrolu se rozpustí něco másla (tak lžíce až dvě — anebo olej, jak kdo chce; správný zhýralec ale nedá dopustit na máslo), na ni se přidá cca stejně mouky — aby se v tuku rozpustila a vznikla světlá jíška. Ta se pak zalévá mlékem; na toto množství lasagní asi tak z půl litru. Důležité je hned od začátku vyměnit vařečku za šlehací metlu a dobře to prohánět. Neudělají se žmolky a bešamel je trochu našlehaný a krásně nadýchaný. Ochutí se trochou soli a špetkou muškátového květu (bacha na množství, je hodně výrazný — na ten půl litr stačí jen špetka, tak na špičku nože). Hotový bešamel by neměl být úplně tekutý, ale vařečka v něm taky neměla stát. Asi jako řidší krupicová kaše.
4. Kompletace. Buď se může udělat jedna velká lasagne do větší zapékací mísy nebo do menších misek každému zapéct jeho vlastní porci. Jak libo. Já používám jednu mísu z varného skla. Tu vymažu tukem, dospod dám vrstvu bešamelu, na něj vrstvu lasagní, vrstvu náplně, tu posypu strouhaným sýrem (případně pokapu smetanou) a přidám další vrstvu bešamelu. Na něj zase lasagne, náplň, sýr, bešamel atd. Čím víc vrstev, tím líp — já si ale obvykle vystačím se třemi vrstvami těstovin. Končím vrstvou bešamelu, který případně ještě posypu sýrem (někdy ale zamíchám sýr rovnou do bešamelu a mám téměř sýrovou omáčku, která se má do pravých lasagní také připravit). A celé se to dá zapéct — do trouby tak kolem 210 °C asi na 30-40 minut (až vršek začne hnědnout). Pak lasagne vytáhnu z trouby, nechám chvilku sednou a vystydnout (pekelně to pálí), teprve pak se naporcují na talíře.

Diktatura proletariátu

Levné a ještě levnější. Úplně nejlevnější. Diskonty vládnou zemi. Na Kladně nám otevírají druhý Lidl a nemám z toho ani trochu radost. Lidl, Penny, Norma, Kaufland, Billa, Albert. Ceny se dumpingově plazí při zemi a jeden předhání druhý, kdo bude mít levnější buřt a rohlík. Ani Tesco a Delvita nezaostávají — a honbu "nejlevnějšími cenami ve městě" odnášejí platy personálu a kvalita zboží.

Chápu, lid je chud a co nejlevnější obchody vítá. Ale kde máme, k sakru, nakupovat my bohatci zbohatlí, kterým junior za 3,90 není vhod, nad špekáčkem za 2,90 ohrneme nos a nestačí nám, že obchod nabízí exotická manga a avokáda, tak exkluzivně zabalená, každý kus v pěnové síťce — a ofrňujeme se nad tím, že avokádo je otlučené, mango shnilé a papája porostlá centimetrovou chlupatou plísní. Supermarketová lůza nasadila laťku proklatě nízko a diskontní proletariát diktuje podmínky.

Dávno jsou pryč časy, kdy v našem (tehdy nově otevřeném) Tesku bylo čisto, zboží vyskládané a vyrovnané, cenovky nezakryté a na svém místě a nabídka zeleniny a ovoce neměla v městě konkurenci. Dnes se tam bojím koupit i brambory. Nemám nic proti diskontům jako takovým — komu vyhovují, nechť tam nakupuje. Vadí mi, že nemám možnost volby. Diskontní "kulturu" prodeje převzaly i nediskontní prodejny a chci-li něco víc, není už kam jít. Chci-li si — byť třeba jen jednou za čas — připlatit a koupit zdravé brambory na uvaření ve slupce, šunku bez 50% přídavku vody a ledu nebo rovnou prosciuto, slušný salám bez mouky a soji, kus telecího nebo skopového (v českých řeznitvích už snad neexistuje), křupavou, nenahnilou a zeleninu a zralé ovoce, můžu si leda nechat zajít chuť.

Je mi jasné, že ani náhodou nejsem typický zákazník, když pro mě cena není tím hlavním faktorem k nákupu potravin — ale na druhé straně určitě nejsem úplně ojedinělý. Lidí, kteří by si rádi za kvalitu i kulturu prodeje připlatili, není zas tak málo. Ostatně i ten typický zákazník Lidlu by si sem-tam zašel na něco lepšího ("tak koupíme ty tresčí játra s kaviárem, když máš ty narozeniny, že jo, mámo"). Síť Eso (ne)blahé paměti budiž důkazem. Kdybych měl velké investiční peníze a koukal se po nějakém obchodním záměru, tak "luxusní" obchodní řetězec s důrazem na kvalitu by rozhodně nebyl marný nápad.

P. S.: Netušíte, kde bych koupil kilo telecího (nebo jehněčího) a tři kila zdravých brambor?

Změna je život

Nějak mě přestala bavit (nebo spíš začala unavovat) ta oranžová barva mého webu. Začal jsem tak zase koketovat s myšlenkou, že se po čase zase pustím do redesignu, ale můj to-do-list a pohled na hodiny i do kalendáře mi vysvětlily, že se do něčeho takového vlastně zas tak moc pouštět ani nechci. Naštěstí jsem si vzpomněl, že tu mám připravené, mně už málem úplně zapomenuté, alternativní styly.

Vybral jsem si stejný vzhled, jen v ocelově modré barvě, a hned je to příjemnější pokoukání. Inu změna je život. Omrzel-li vás vzhled těchto stránek, klidně si jej změňte taky. Stačí kliknout na "změnit styl" v menu a vybrat si. A pokud jste rádi překvapováni, úplně dole naleznete i možnost "náhodný styl" — to potom při každé návštěvě (přesněji řečeno při dalším spuštění prohlížeče) uvidíte tyto stránky v jiném, náhodně vybraném kabátě. Odvážným štěstí přeje.

Bratislava: výjimečný stav

Ostřelovači na střechách i leckde jinde. Již asi týden trvající vojenské a zpravodajské manévry v ulicích. Omezené i zcela uzavřené hraniční přechody sousedních států. Zákaz otevírat okna soukromých bytů nebo z nich (nedejbože!) vyhlížet ven pod hrozbou zastřelení. Vzdušný prostor křižují stíhačky i vrtulníky. Výjimečný stav.

Bratislavu navštíví dva potentáti a svět se z toho může zbláznit.

Lakují se domy na barevno, narychlo se zakrývají všechny viditelné díry, tráva se natírá na zeleno a sníh na bílo, staví se kulisy. Do prodeje se chystají trička, kšiltovky a odznáčky, shání se nadšený dav, najímají se budoucí spontánní komparsisté, finišuje se s výrobou mávátek.

Bratislavu navštíví dva potentáti a svět se z toho má zbláznit.

Z Linuxu na MacOSX

Pokud aspoň trochu hovíte Linuxu, tak tohle stojí určitě za přečtení. Pro mě něco naprosto nepředstavitelného, nepochopitelného a na samé hranici obskurnosti. Ale abych neuváděl v omyl: nesměju se a nemám vůbec nic proti. Jen jsem otevřel dosud zavřené dveře, koukám se do — pro mě naprosto neznámého a nepochopitelného — světa a kroutě hlavou v tichém údivu pozoruju, jak diametrálně odlišné pohledy, pohnutky a potřeby taky někdo může mít. Úžasné.

Fotošopa

Přidal jsem na svůj web novou sekci Fotošopa, kde budu střádat své fotomontáže, koláže a jiné veselé obrázky. Až uspořádám ty staré, začnu občas přidávat i nové — a doufám, že nejen svoje. První veřejné téma vyhlásím už brzy.

Božské číslo

Dlouho tu nebylo nic na lámání hlavy, tedy vzhůru na to.

Jaké devítimístné palindromické číslo (je stejné odpředu i odzadu) vynásobeno samo sebou dá sedmnáctimístné palindromické číslo?

A prosím ty, co na to přijdou, nebo řešení znali, aby měli v komentářích ohled na ty, co chtějí na řešení přijít sami. Díky.

Mac-Linux-Mini

Máte-li zájem o dostupný, kompaktní, opravdu skladný, tichý a přitom celkem slušně výkonný stroj na architektuře PPC, jako zajímavá možnost vypadá Mac Mini a na něm Linux.

Mac mini stojí v USA $499 (v Evropě €499, u nás cca 17k včetně DPH) a Linuxem může být buď LinuxPPC nebo třeba Debian, na jehož instalaci se nedávno objevil podrobný návod.

Anebo rovnou FreeBSD Darwin, krycí jméno MacOS X.

Nuance

Napadlo mě, že onen docela zásadní rozdíl mezi totalitou a liberální demokracií se možná dá ukázat na jedné celkem prosté větě:

• Muset ještě neznamená chtít, povzdechl si Petr.
• Moci ještě neznamená chtít, pousmál se Petr.

LOTR je lotr

Koupíte si velevýpravné DVD. Nejvelkolepější, nejdražší, nejvýpravnější film všech dob. Upoutávky prodejců i český přebal tvrdí, že obsah sice není dabovaný, ale DVD je opatřeno českými titulky. Jenže teprve až si za několik tisíc ta DVD koupíte, rozbalíte a prvně přehrajete, zjistíte, že české titulky má jen samotný film a malý zlomek bonusů. Čtyři komentáře tvůrců v plné délce filmu (tj. cca tři a půl hodiny krát čtyři) a asi polovina dalších bonusů jsou pouze v původním znění, bez dabingu, bez českých titulků. Z celkové délky toho, co si z DVD můžete pustit, jsou asi tři čtvrtiny výhradně anglicky. Pokud mluvené angličtině nerozumíte (jako já), všechny ty bonusy, na které jste se těšili (jako já), si můžete leda strčit za klobouk.

Nejhorší je ta bezmoc. Nejsem si jist, jestli je to klamavá reklama, klamání spotřebitele nebo jenom prostá neslušnost. Ale jak New Line Cinema, tak Warner Home Video si za ty hromady prachů, které jim Pán prstenů vydělává, mohli tohle ochcávání diváků skutečně odpustit. Překlad a výroba českých titulků je otázka nejvýše desítek tisíc korun, tržby mají v desítkách milionů. Jen český přebal a booklet určitě stál o řád víc, než na kolik by přišlo to otitulkování — přitom k čemu je vám český obal, když nerozumíte ani slovo nečeskému obsahu?

Sice tady občas pindám, prskám a hnidopišsky rýpu — ale tohle mě doopravdy nakrklo. Hodně. Jenže co můžu? Nejhorší je ta bezmoc.

Není většího Čecha nežli Čecha největšího

ČT vyřadila z účasti v soutěži "Největší Čech" Járu Cimrmana a další "nadpřirozené" bytosti. Fajn, pravidla jsou její, má na to právo — ale skoro bych řekl, že stejně tak by měla vyřadit i spoustu dalších, kteří zatím mezi nomináty zůstávají. Oč dokazatelnější je neexistence J.daC., nežli existence jistého praotce Čecha, Sáma, Kroka s Libuší nebo svatých Václava a Ludmily?

Stejně si myslím, že tahle soutěž je trochu na hlavu postavená. Jak může chtít někdo srovnávat, jestli byl "větší" (důležitější? přínosnější? zajímavější?) Karel IV. nebo Gustav Frištenský; Tomáš GM nebo Prokop Diviš; Ámos Komenský nebo Miloš Forman? Copak to jde? Za sebe můžu říct, že pro mě jsou — ne-li největšími, tak jistě nejsignifikantnějšími — Čechy "literární" pánové Jára Cimrman, Josef Švejk a mistr Kondelík. Spojte ty tři a máte kompletního typického Čecha. Škoda, že tato moje nominace v soutěži nezůstane. (Ale máte-li zájem švejkovat dál, můžete třeba podepsat petici za znovuzařazení Járy Cimrmana do soutěže.)

Přesto se na ty televizní "souboje" nominovaných Velkočechů docela těším. Bude-li to probíhat stejně jako v jiných zemích, měl by každého "finalistu" obhajovat někdo, kdo je pro jeho osobu zapálený, ví o něm skoro všechno a dokáže o něm zasvěceně a přínosně povídat. To by mohlo být zajímavé a těším se, že se o těch lidech dozvím podstatně víc než z učebnic dějepisu. Pokud ovšem ta soutěž v našem podání nedopadne poněkud ... švejkovsky.

Root.cz: Při přestavbě můžete snadno zbořit i pracně vybudovanou značku

Představte si, že už mnoho let chodíte pravidelně do "své" kavárny na rohu. Máte "svůj" stolek v přítmí v rohu, kde si pod kulisou tlumené decentní hudby vypijete ranní kávu a přečtete své oblíbené noviny. A po šesti letech se majitel náhle rozhodne, že už mu kavárna připadá zatuchlá, zastaralá a nemoderní a přes noc ji celou přestaví. Když druhý den přijdete na svou ranní selanku, místo důvěrně známého prostředí vás přivítá otevřená moderní prosklená hala, staré klubovky nahradily kovové švédské sedací kreace a ze stropu duní nejnovější hity. Je to světlé, je to moderní, jásavé, hravé. Je to cool.

Jenže už to není vaše tichá útulná kavárna, kde jste si v poklidu pročítali sportovní zprávy a každý pátek hráli mariáš se starými přáteli. Stojíte ve dveřích toho hliníkovo-skleněného paláce a váháte. Majitel je prima, máte to blízko, jste tu skoro doma. Ale taky vás napadá, že třeba je někde za druhým rohem jiná kavárna, kde možná najdete zase to přítmí, tichou hudbu a decentní prostředí, na které jste byli celé roky zvyklí...

Známý linuxový web Root.cz radikálně změnil design, píše o tom dneska kdekdo a má určitě proč. Osobně mi byl Root vždycky spíš šumafuk. Nejsem linuxář a vím jen, že nějaký takový web existuje — ale i tak jsem měl tenhle web zafixovaný jako značku: Root = Linux + černý, celkem jednoduchý a přehledný vzhled.

Nový design je možná modernější (tvrdí autoři — podle mě je jenom naprosto tuctový, nijak nevyčnívající, bez sebemenší špetky invence), ale připravil Root o jeho základní devizu: odlišnost od mainstreamu a unikátní značku. Provozovatel může mít se svým webem jakékoli záměry. Jestliže se ale velká část čtenářů zlobí a hlasitě brání tak radikálnímu odklonu od předchozího vzhledu, nejspíš jim to opravdu vadí. Za těch mnoho let si na neměnný design zvykli a tak drastická změna je jim nepříjemná.

Přede dveřmi Rootu dnes podle všeho stojí ne nevýznamná skupina někdejších pravidelných návštěvníků a napůl zmateně a napůl nešťastně se koukají na všechna ta světla, chrom, vysoké stropy a cool obsluhu na kolečkových bruslích — zatímco rozzářený majitel je vítá do své nové krásné haly, vysvětluje jim své záměry, představuje jemné nuance nového designu a všechna ta skvělá udělátka, která si do svého zmodernizovaného podniku vysnil — a nechápe, co se na tom těm mamlasům nelíbí.

Nechápe, že to nejlepší, co by jim mohl nabídnout — pokud o ně stále stojí — by byla aspoň trochu oddělená, odhlučněná místnůstka, s důvěrně známým přítmím, kde by se zase mohli cítit jako někde, kde to důvěrně znají.

Technické prostředky to přitom dnes umožňují velmi snadno — není problém nabídnout alternativní styl, kterým by dal přepnout vzhled webu blíže původnímu designu a konzervativní návštěvníci by si snáze zvykli na všechny ty novinky. Postoj "nám se to líbí, tak se tomu musíte podřídit — a když se vám to nelíbí, tak si jděte jinam" není v případě po dlouhá léta zavedené značky na místě. A dřív nebo později se určitě objeví jiný web, na pohled rootovější než Root sám, a rád všechny, kteří dávají přednost důvěrně známému prostředí, přivítá s otevřenou náručí.