O tom, jak české školy ostudně ignorují moderní technologie a místo využívání těch krásných supervýkonných strojů, co všichni nosíme po kapsách, ve výuce, se je snaží zakazovat a vymycovat coby esenci postmoderního zla. Delší komentář na tohle téma jsem ostatně psal už dávno.
Před pár lety jsem musel osobně intervenovat proti absolutnímu zákazu mobilů v prostorách školy (včetně přestávek), který naše vesnická základka plánovala zavést. Dcera chodila na spoustu kroužků, většinou jsme ji museli vozit po okolních městech (protože venkovská doprava není pražské MHD) a složitá logistika potřebuje komunikaci a být v kontaktu. A když jsme si nedali vědět o změně plánů třeba o velké přestávce, kroužek by snadno prošvihla. Zkrátka mobil je nástroj, který jsme dětem pořídili za nějakým účelem a škola nám do toho nemá co kafrat. Za pravdu nám dala i Česká školní inspekce, když snahy o takovéhle plošné zákazy mobilů i mimo výuku zatrhla. Ovšem záhy do toho hodilo vidle naše starostlivé ANO, které možnost takových zákazů a další úroveň omezování osobní svobody zase prosadilo, rovnou do školského zákona. Za velkého tleskání všech těch neschopných škol a krátkozrakých rodičů.
Mladý pán musí mít něco extra?!
Největší brzdou pokroku ve školství totiž není stát, ani ne tolik školy samotné, ale především konzervatismus – v tom nejhorším významu slova – většiny rodičů. Jakákoli snaha o změnu čehokoli je totiž ihned provázena halekáním pobouřených rodičů, s jediným společným motivem: Za nás to tak fungovalo, proč by mladý měli mít nějaký extrabuřty?! Co na tom, že svět se za posledních dvacet let změnil víc než za předchozí dvě století a že celá společnost funguje jinak, že prakticky všechny profese se od základu proměnily a svět, jak si ho tihle rozčilující se rodiče pamatují z mládí, už dávno neexistuje… Nezájem, hlavně žádné novoty! Všichni si vystačí s tím, co jsme se učili my. A hlavně nedejbože nic neškrtat, pěkně se naučit všechny ty chvostoskoky, nýnatéičité a křížeupotoka jako my. Jako náš tatík, jako děda a jeho praděda za císařepána. Když se nedávno do RVP přidalo trocha víc výuky informační gramotnosti – což naše společnost potřebuje akutně jako koza drbání – a vyřadilo se pár nepodstatných detailů a opakování látek z jiných předmětů, to bylo panečku povyku…
Znám to důvěrně a nablízko. O školství se aktivně zajímám dlouhodobě. A všechny ty RVP a ŠVP (rámcové a školní vzdělávací programy) a školní řády jsem opravdu četl. Pár let jsem se sysifovsky snažil působit ve školské radě, i jako její předseda. Můžu zcela zodpovědně říct, že to je snaha úplně marná a nesmírně depresivní. A největší brzdou byli vždycky právě rodiče. Nejpokrokovější je tady překvapivě stát, protože stávající RVP jsou velice liberální a dávají školám dost velkou svobodu. Vejdou se do nich lecjaké netradiční a alternativní školy, projektové výuky, školy bez předmětů, bez známkování, s věkově smíšenými třídami, až by se jeden divil.
První žába na prameni jsou školy. Jasně, je spousta škol moderních, které se snaží k výuce přistupovat jinak a jsou tam nadšení učitelé a fundovaní ředitelé. Ale je to pořád minorita. Taková typická česká škola z šedivého průměru se za poslední dekády moc nezměnila. Ze školních řádů se vyškrtly nejvíc doočíbijící nesmysly o lásce ke straně a všemožným svazům, ale zbytek zůstal skoro stejný. Dokonce i ze školního řádu osmiletého gymnázia, kam naše děti z venkovské základky přešly, to pořád čiší. Najdete tam body, nařizující mj., že žák je povinen být ukázněný a plnit pokyny; svědomitě plnit úkoly, získávat návyky sebeovládání (sic!); chovat se umírněně a nenarušovat klidný průběh vyučovaní (sic!!) apod. (viz dopis ředitelce, který jsem kdysi taky zveřejnil). A osnovy – pardon, ŠVP – o těch nemám vůbec žádné iluze. Kdo by se s tím dělal, to se často vzaly existující osnovy, přepsal se úvod a závěr, přejmenovalo se to na ŠVP a jede se podle nich dál bez nějaké zásadnější změny.
Chci tím jen demonstrovat, že sice existují moderní školy a spousta z nich si dala práci se skutečným vytvořením vlastního vzdělávacího programu, učí tam nadšení, kompetentní a zapálení kantoři – ale pořád je to jen takové malé hezké demo, jak by naše školství mohlo teoreticky taky vypadat. Protože většinu škol tvoří ta šedá masa zastaralého školství, kde se v tom podstatném za posledních třicet let tak moc nezměnilo a dlouho ještě nezmění. Smutné na tom je, že ministerstvo nic takového vůbec nevnímá a žije v docela slušném bludu.
A zase ty mobily…
Mám teď znovu na talíři ty mobilní telefony. Hned na dvou (středních!) školách musím řešit problém s tím, že hlavně pro výuku goniometrie škola požaduje pro žáky kalkulačky. OK, děti mají moderní smartphone a v něm koupené opravdu kvalitní kalkulačky jako aplikace. Jenže to ne, to je pro školu nepřípustné. Žádné mobily, žádné tablety, nedejbože počítače při výuce. Hezky matematické tabulky vzor 1875 a koupit „vědeckou kalkulačku“ – což je označení pro takové prastaré zařízení pojmenované podle toho, že ho kdysi před třiceti, čtyřiceti lety používali vědci. Sice žádný vědec nebo inženýr už dlouhá desetiletí nic podobného v ruce nedržel, ale to není pro školy žádný důvod. Argumenty jsou jasné: žáci by si s mobily v hodinách hráli, radili by si nebo dokonce nechávali úlohy spočítat nějaký stroj. Ó, hrůzo.
Co na tom, že spolupráce je dnes mnohem důležitější než soutěživost a školy by ji měly podporovat. To, co se na předpotopní škole tereziánského stylu nazývá „opisováním“, to moderní školství usilovně podporuje a nazývá to projektovou spoluprací. Co na tom, že hrát si v hodině bude jen ten, kdo nemá dostatečnou motivaci dělat něco jiného? Zakazují snad každému dospělému v práci mít u sebe mobil v obavě, že místo vyplňování výkazů a komunikace s klienty bude hrát Angry Birds? Koukají snad všichni v pracovní době na Netflix a je to tak vážný celospolečenský problém, že vláda v obavě před zhroucením ekonomiky plánuje plošný zákaz mobilů v práci? Ne. Je to jen otázka motivace a vedení. Moderní školy mobily aktivně využívají k výuce a nedávají žákům prostor k nějaké prokrastinaci. A řešení úloh strojem? Copak vzdělání a intelence stojí na schopnosti řešit mechanické výpočty, které zvládne i blbý stroj? Lidská inteligence spočívá ve schopnosti tu rovnici sestavit, ne mechanicky vypočíst. Rozčilovat se, že se děti nenaučí řešit kvadratické rovnice na papíře, protože to dnes dělají počítače na jedno kliknutí, je podobné, jako kdyby se někdo pobuřoval nad tím, že mladí dnes neumí kosit obilí kosou. No a co, že to dělají kombajny? A co když kombajny přestanou fungovat, to pak všichni umřeme hlady, protože nikdo neumí kosit kosou!
Buďme konstruktivní
Ale dobrá, lamentování nad stavem školství je jedna věc, ale ničemu moc nepomůže. Zkusil jsem to tedy konstruktivně. Kdyby mi někdo řekl, jak by měla taková kalkulačka v mobilu vypadat, aby byla pro školy přijatelná, snažil bych se ji vytvořit, abychom se aspoň někam pohnuli a nikdo už nenutil děti do škol nosit prehistorické přístroje, úplně stejné, které jsem nosil do školy i já před 40 lety. Taková věc patří do muzea a ne do školy.
Napsal jsem proto dopis na MŠMT, zda by takovou specifikaci ministerstvo dokázalo vytvořit a případně pak školám doporučit. Odpověď byla rychlá, ale tím víc mě překvapila.
Na úvod uvádím, že mohou být i školy, které mají k mobilním telefonům a jejich používání při výuce negativní postoj. Ovšem takových škol je dle mých informací minimum. Samozřejmě, že např. zakazují jejich používání v době vyučování, kdy je práce s nimi neopodstatněná. Ovšem v průběhu mnohých předmětů a mnohými vyučujícími jsou možnosti mobilních telefonů a v nich uložených aplikacích hojně využívány. (…) Rozhodně bych to neviděla tak černě, jak popisujete Vy.
Mgr. Štěpánka Thérová
vedoucí Oddělení všeobecného vzdělávání, MŠMT
To jsou v kontrastu s realitou hodně odvážná tvrzení. Poslal jsem paní Thérové v reakci pár protiargumentů, které by její přehnaný optimismus snad mohl vyvracet. Zmíněné články oslavující návrat možnosti zakázat ve školách mobily plošně. Osobní zkušenosti ze všech škol, se kterými jsem měl v posledních letech co do činění. Odkaz na komentáře a hlasování u článku na MobilManii, kde se s odkazem na tento můj dopis tématu věnovali – dle očekávání byla v anketě výrazná většina čtenářů pro zákaz mobilů ve školách. Odkaz na hlasování na Twitteru, které jsem zorganizoval, abych se ujistil, zda náhodou v nějaké surreálné bublině nežiju náhodou já. Nežiju. Tvít s dosahem několika tisíc lidí, hlasování se zúčastnilo 159 lidí a výsledek je dost přesvědčivý:
To poměrně přesně odpovídá i mé zkušenosti. Ano, existuje minorita škol, kde s mobily a dalšími moderními technickými zařízeními nějak pracují. Ale naprostá většina škol k nim má postoj odmítavý a spíš se snaží všechny mobily, tablety a počítače ze školy úplně vystrnadit a zakázat.
Nicméně postoj ministerstva zůstal neotřesitelný.
Váš názor Vám rozporovat nebudu, ale odtržená od reality nejsem. 16 let jsem učila na střední škole informatiku a i na hotelové škole jsme digitální technologie využívali. V rámci národních metodických kabinetů – jak pro informatiku, matematiku, ale i češtinu se setkám s velkým množstvím zapálených a schopných učitelů, že jsem přesvědčená, že vše jde správnou cestou. Někde pomaleji, někde rychleji.
Mgr. Štěpánka Thérová
vedoucí Oddělení všeobecného vzdělávání, MŠMT
Takže na všechno, co jsem až dosud napsal, zapomeňme. Nasaďme si společně s ministerskými úředníky růžové brýle a pojďme se všichni tvářit, jak krásně se máme a k jaké zářné budoucnosti úžasné české školství naše ratolesti vede.
Když zavřeš oči, bubák zmizí…
Zkrátka nenene, nic takového ona nemá, žádný slon v téhle místnosti není. Většina škol mobily aktivně využívá k výuce, zakazují je jen nějací zlí oškliví podivíni kdesi na okraji společnosti a všude na školách jsou zapálení a schopní učitelé.
A spousty jednorožců.
