Pixynergia

Další souhrn poznámek k tématu vzdělávání z několika debat na sociálních sítích v posledních měsících. Je to v podstatě nesourodá sbírka mých komentářů sesbíraných v různých diskusích, jen jsem se je pokusil trochu zredukovat, spojit a učesat. Volně navazuje na loňskou sbírku poznámek k témuž tématu.

Knowledge Doubling Curve (Křivka zdvojnásobování znalostí)

Říká se, že Sir Francis Bacon v roce 1600 znal všechno, co se tehdejší člověk mohl naučit. A byl to asi poslední člověk, kdo něco takového mohl dokázat. V dalších generacích už znalosti lidstva jediný člověk nemohl pobrat. Někdy do roku 1900 platilo, že znalosti lidstva se zdvojnásobují každé století. Nezadržitelný růst, ale pořád bylo možné udělat nějaký smysluplný univerzální výběr znalostí, které aspoň povrchně pokrývaly všechny hlavní oblasti lidské existence. Ale ve 20. století to explodovalo. Během jeho první poloviny se rychlost zdvojnásobování objemu vědění zkrátila na 25 let, do konce století to kleslo na jednotky let. Dnes to je prý už méně než jeden rok a velmi rychle se posouváme do řádu dní až hodin.

Když náš pradědeček chodil ve 20. letech na reálku, učil se skoro totéž co naši rodiče v 60.–70. letech. Ale přece jen za těch 50 let pokrok letěl kupředu, znalosti lidstva se rozrostly řekněme pětinásobně – ale stačilo zredukovat výuku o latinu a řečtinu a tuhle seškrtat objem učiva ve ostatních předmětech, tady dát víc prostoru pro moderní poznatky fyziky, chemie a techniky, a pořád tam to hlavní bylo. Tranzistory místo latiny, kosmonautika místo chvostoskoků, ale jinak se učilo vpodstatě totéž a vpodstatě stejnými prostředky.

Jenže za těch dalších 50 let do dneška se ty vědomosti lidstva stihly zdvojnásobit třeba dvacetkrát po sobě, takže za tu dobu narostly na milionnásobek. Ano, dnes toho jako lidstvo víme, známe a umíme řádově milionkrát víc než v éře hippies. Za poslední dekádu se lidské znalosti rozrostly víc než za celé předchozích milénium, za posledních dvacet let se objem vědění zvětšil víc než za celou předchozí historii lidstva. Rozdíl v množství našich znalostí během jediné generace je dnes větší, než byl rozdíl mezi znalostmi neadrtálce a Alberta Einsteina.

K čemu je maturita?

Co ale dnes učíme příští generaci? Pořád stejné věci jako před 150 lety, včetně povinného čtení stejných, už 150 let mrtvých buditelů. Jaký to má smysl? Jaký má smysl snažit se do současného dítěte třináct let v kuse cpát jednu (ne zrovna nejlépe vybranou) desetimiliontinu dostupných znalostí? Notabene když všechny ty znalosti jsou dostupné na jedno kliknutí, resp. na jedno vyslovení „Hey Siri“. Konkrétní znalosti a informace ve svém vybraném oboru si každý snadno nastuduje ve vyšších úrovních studia poměrně rychle. Ale u základního a středního vzdělávání je potřeba radikální a zásadní změna k osvojení si dovedností informace hledat, zpracovávat a učit se je učit aplikovat. Musíme děti naučit se učit, soustavně a průběžně. Rychle si osvojovat dovednosti. Verifikovat informace, prezentovat myšlenky a komunikovat. To, čemu se dnes říká „softskills“. Jenže dnešní „softskills“ budou zítra hlavní nástroje k přežití.

Ten hlavní rozdíl mezi dneškem a 19. stoletím — jehož modelu školství i výběru „elementárních znalostí“ se dodneška držíme jak hovno košile — je především v tom, že tehdy byly encyklopedické znalosti cenná komodita. Učenec byl ten, kdo je měl uložené v hlavě; kdo věděl víc, byl cennější. Podstatou vzdělání pak bylo nalít jich do každého co největší objem a dát nějaký společný minimalistický základ ze všech oborů. Zatímco dnes jsou samotné informace plevel a odpad. Informace se na nás valí nonstop jako povodeň s neustále rostoucí rychlostí a objemem. Naprosto cokoli, od násobení přes klíčové znaky pámelníku, souhrn jakéhokoli díla jakéhokoli autora po postup činění kůže a výrobu tryskového motoru najde i nevzdělané malé dítě během sekund. Pasivní znalosti a informace už nejsou komodita a kdo má libovolný jejich zlomek uložený v hlavě, může možná uspět v nějaké estrádě, ale jinak je to úplně k ničemu. Dnes se cení hlavně schopnost informace třídit, vyhodnocovat a komunikovat nad nimi. Vzdělanec není člověk, který informace má (ty má dnes každý), ale ten, kdo z předložené hromady dokáže vybrat informace základní, relevantní a pravdivé, a vhodně s nimi dále pracovat, nacházet mezi nimi vazby a vztahy.

Ba co víc: ve spoustě oborů naopak začíná být výhodou schopnost nepamatovat si a cíleně zapomínat. Při řešení úkolu umět rychle najít nová data, nové poznatky, nastudovat nové metody a aplikovat je. A obratem je zase zapomenout. Protože za týden, za měsíc nebo za rok, až bude potřeba obdobný problém řešit znovu, bude často situace úplně jiná. Bývá dostupná spousta nových informací, nových řešení, metod a nástrojů. Co se člověk naučil před sto lety, to většinou platilo a vystačilo po celý jeho život. Dnes přestávají být v praxi použitelní odborníci, co jsou schopni řešit problém stejně jako ho vyřešili před pěti lety.

Přeženu to ad absurdum: budu-li mít na výběr typického maturanta, co o půlnoci ze sebe vysype násobilku, natýistýičelý a datum bitvy na Bílé hoře, ale na dotaz, jak se intrují freláty v parafundaci řekne, že to se neučili – a když budu mít šikovného „nevzdělance“, co nepozná pámelník od palmy, co řekne dejte mi hodinku, něco o tom zjistím, tak bez váhání beru toho druhého.

Dnes jsme v situaci, kdy maturant po třinácti letech intenzivního vzdělávání má k praktickému užití vlastně jen znalost čtení, psaní a elementární matematiky — a všechno ostatní je mu úplně k ničemu. Aby mohl začít cokoli smysluplně dělat, musí se to teprve teď začít učit. Těch třináct let vzdělávání je možné s předáním maturitního vysvědčení s klidem zapomenout. A za deset dvacet let, až budou mít začít někde pracovat nebo podnikat současní prckové, to bude ještě mnohem, mnohem tragičtější.

Všeobecný rozhled a základní vzdělání: archaismus

Dá se tedy ta množina „základního vzdělání“ tedy ten výběr toho nejpodstatnějšího z lidského vědění, co by měl znát každý, nějak aktualizovat, aby odpovídala současnému stavu poznání a ne stavu 19. století? Odpověď byla naznačena už výše: bohužel, nedá. Smiřme se s tím, že to už prostě není možné.

Byli jsme zvyklí z hromady vědění vybírat ty nejvýraznější kameny a předávat si je coby všeobecný základ vědění. Když se hromada zvětšila dvakrát, nebyl problém trochu upravit postup a pořád to šlo. Když se zvětšila desetkrát, už to docela drhlo — snažili jsme se, ale čím dál víc docela zásadních balvanů už jsme jednoduše nepobrali. Ale u milionkrát větší hromady už to prostě nefunguje, vybrat „to hlavní“ už vážně nejde. Buď to bude nepoužitelně řídké, nebo to nikdo neunese. Už nějakou dobu není možné udělat ani povrchní průřez lidským věděním, pojem všeobecný rozhled se stal archaismem. Můžeme si vybrat malý zlomek oborů a z nich vyzobat trošičku nesouvislých a nesourodých střípků informací. Těmi s přehledem dokážeme zahltit lidskou mysl po okraj, aniž by z toho dokázala sestavit aspoň vzdáleně souvislý obraz. Nemůžeme obsáhnout všechno — a přitom selektovat bez újmy na srozumitelnosti už se dál nedá.

Když se stávající koncepce školství vytvářela, vědomosti šlo ještě rozdělit mězi nějakých 8 základních předmětů. Dnes se soupis vědních oborů nevejde ani na několik stránek a byť jen základní orientace v těch nejhlavnějších (jakkoli si je kdo nadefinuje) je mimo síly jakéhokoli lidského jedince. To už prostě nejde, není možné vybrat jakoukoli naučitelnou smysluplnou podmnožinu.

Vezměme si pro příklad jen někdejší obor literatury, která svého času pokrývala všechno verbální umění, které se dalo zachovat — beletrii, poezii, dramatickou tvorbu. Ale už jenom v tom, co tehdejší obor literatura zahrnuje dneska, je obrovský rozdíl: už se nestačí jen hrabat v knihovně. Přibyl film, televize, zvuk, divadelní záznamy, multimédia, internet… V každém z těch médií vzniklo a stále vzniká spousta pozoruhodných děl, mnohá pozoruhodnější a zásadnější než polovina knih, o kterých se učili ve škole naši dědové. A kromě toho gigantického nárůstu do šířky je tu ještě setrvalý růst do hloubky, každý rok jsou nové desítky a desítky významných děl ověnčených Pulitzerovými cenami, Oskary a Zlatými rododenrony nebo čím — sto knih povinné literatury z před padesáti let je v tom množství jako zrníčko v kýbli máku. Co z toho si troufneme vybrat a prohlásit „základní znalosti“?

A vyberte si libovolný další obor, a objevíte další a další kýble, v nichž někdejší základní znalosti „všeobecného vzdělání“ jsou už jen jedním ze nepatrných zrníček. Nemluvě o stovkách prudce rostoucích oblastí a oborů, které před pár lety ještě vůbec ani neexistovaly.

Když vybereme to podstatné a zásadní a dáme to na jednu hromadu, tak je asi tak milionkrát větší než před sto lety a pro jakéhokoli člověka je už naprosto nemožné pojmout byť jen tyhle vybrané, na dřeň osekané základy. A potažmo je už nemožné a nesmyslné z té hromady vybrat nějaký naučitelný zlomeček a prohlásit ho za „základní vzdělání“.

Pokrok nezastavíš

A vlastně, proč si pořád myslíme, že na naši kulturu a budoucí život má zásadnější vliv Shakespeare a Neruda než třeba Tarantino a Krobot? Ovlivňuje naše životy víc klasická literatura 19. století, nebo filmy 90. let? Proč má být užitečnější studovat Májovce než Magora Jirouse? Má to skutečně nějaký objektivní důvod, nebo je to jen pouhá setrvačnost? Pozor, nepopírám vliv Shakespeara — jen tvrdím, že za posledních sto let k němu přibyly mraky dalších, přinejmenším stejně významných vlivů, a další přibývají geometrickou řadou. Jinými slovy: nejde o to vykašlat se na Shakespeara, ale přiznat si, že je těch Shakespearů už tolik, že to nikdo nedokáže pobrat.

Povinná literatura

Spousta toho stojí za čtení, ale absolutně nic nestojí za povinné čtení. Abychom mohli umět pracovat s daty, musíme umět číst, abychom uměli číst dobře a získali spoustu potřebných návyků, musíme toho přečíst docela dost. Každý školák by měl určitě přečíst určitý objem knih za měsíc/za rok – ale určovat, co přečíst musí, je už nad rámec poslání školy. Ta může doporučovat, co by si děti mohly přečíst (a co jim to dá), určitě může doporučovat přínosné knihy k probíraným tématům a probíhajícím projektům. Ale vyžadovat znalost konkrétních knih je blbost.

Vzdělání bez znalostí?

Nemluvím o absolutním odstranění znalostí, ale o minimalizaci povinných znalostí. Ano, musíme každého naučit číst, psát (otázkou je, nakolik je nutná kaligrafie a do jaké míry postačí kombinace psaní nespojitým písmem a na klávesnici; a až za pár let bude hlasová komunikace s počítači zcela spolehlivá, možná i to psaní bude jen volitelná dovednost), základní aritmetiku, a nějaký obecný přehled o světě (kombinace základního země- a vesmíropisu, vlastivědy, stručných dějin, přírodopisu na úrovni současného prvního stupně) a v současnosti se asi shodneme na angličtině. Vše ostatní je zbytné a jakékoli další znalosti a encyklopedické vědomosti už stačí volitelné a rozhodně ne univerzální – stejná skladba a objem pro všechny je jednak hloupost, jednak se takový společný základní výběr už nedá vytvořit (viz výše).

Jak něco změnit?

Jedinou spásou naší společnosti je radikální reforma školství. Zrušit známkování i rozdělení výuky na striktně oddělené předměty, zrušit osnovy a od základu překopat všechny RVP. Anebo je zrušit úplně a dát školám naprostou autonomii. Zredukovat encyklopedické znalosti na naprosté minimum a všechnu snahu napřít do informační gramotnosti a komunikačních dovedností. A potažmo spustit masivní kampaň, aby se lidi dokázali smířit s tím, že mladý člověk už opravdu nemusí vědět kdy byla Zlatá bula, obejde se bez taxonomie blanokřídlého hmyzu a nemusí přečíst Divou Báru. Ale musí být schopen bryskně vyhledat jakoukoli informaci a zodpovědně zvalidovat každé tvrzení. Což neumí většina z naší generace, i když každý ovládá o půlnoci bičem to svoje hychykyry, istýičelý a jiné křišťálové studánky.

Evoluce je nemožná. Bavíme se tady o vývoji, kde každá dekáda ve společnosti znamená obrovské změny – podívejte, co se stalo za jednu generaci: teprve 20 let používáme internet, teprve 10 let máme chytré mobily. Svět se za jednu generaci změnil výrazněji než za celé předchozí století. A proti tomu je evoluční vývoj ve školství, kde každá změna vyžaduje, aby se nejprve změnili a vychovali ti, co učí učitele a následně aby se změnili učitelé a ti teprve následně měnili výuku. Jakákoli evoluční změna ve školství je proces, který se počítá na jednotky generací, nic zásadnější se nedá prosadit za méně než 30 let.

Když píšu, že naší jedinou šancí je radikální a revoluční změna, je to důkladně promyšlená myšlenka. Žádný výstřel od pasu. Musí se najít silný politik, který s tím přijde a přesvědčí lidi, že nechceme-li hrát ve světě podřadnou roli, musíme udělat velkou a zásadní změnu ve vzdělávání – v prvé řadě tam nasměrovat velké investice, protože žádný jiný úkol státu dnes není důležitější, a v druhé řadě to naprosto a od základu překopat a postavit na zelené louce úplně jiné, moderní školství.

Musí se najít radikální politik, který tu radikální reformu udělá. Zdola ani zevnitř se to nestane. Schůdnější cesta by bylo větší uvolnění školství a prostor pro experimentální a netradiční školy, které by nový přístup prosadily tržně, ale to mi přijde ještě nereálnější, protože to má silný blok už na začátku a ještě ke všemu měřitelné výstupy nejdřív za 10 let.

(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)