Rychlé květákové karí

Mám rád ostrá jídla, mám rád asijskou kuchyni, indické restaurace jsou mé oblíbené. A po mnoha experimentech jsem zjistil, že podstatou indického karí není vůbec maso, ale zelenina – maso je tam jen takový volitelný bonus navíc, ale vůbec není potřeba. Čas od času si dělám třeba květákové karí.

Na jednu pořádnou porci na olivovém oleji osmažím tak lžičku římského kmínu (rozhodně nešetřit) a po chvíli přidám kousek květáku (řekněme 200 g). Květák je nejlepší nepravidelně pokrájet, aby zůstaly jak větší kousky, tak i nějaká drobotina, co se ve finále rozvaří a pěkně zahustí omáčku. Důkladně ho osmažím, nejméně 5–10 minut, až je květák ze všech stran viditelně opečený. Přidám lžíci ostré kari pasty, rozmíchám a taky ji trochu zasmažím. Přihodím pár stroužků česneku velmi nahrubo pokrájeného – klidně víc, čím míň rozmačkaný a na čím větší kousky pokrájený, tím míň ostře česnekový bude výsledek, česnek se rozvaří a zůstane jen příjemný hutný tón v omáčce (jako u pečeného česneku). Česnek jen zamíchám, aby se moc nesmažil a hned zaleju asi půl litrem vývaru. Jo, klidně instantní z kostky – ale nějaký kvalitnější, pokud možno bez glutamátu. Přidám lžičku rajského protlaku a hrst nasekané koriandrové natě. Zakrýt poklicí, stánout plotnu na minimum a nechat pomaličku dusit 20–30 minut. Mezitím si můžete připravit rýži, nějaké placky, nebo nic – karí se dá jíst jen tak, bez dalších příloh.

Kdo chce, může s vývarem přihodit i kousek masa, třeba kuřecích prsou, nakrájeného na větší kousky. Nesolit, nesmažit, jen vhodit do té omáčky a nechat táhnout spolu s ní. Do základu se může přidat taky nahrubo nakrájená brambora, stejně jako mnohá další zelenina – recept se dá obměňovat s cibulí, mrkví, cuketou, dají se přidat luštěniny, je to velmi variabilní základ.

 

Na okraj

Koriandr – anglicky i mezi profesionálními kuchyři cilantro – miluju a kdybych měl za zahrádky vyhodit všechno, tak koriandr půjde jako poslední. Dlouho jsem přemýšlel, co je to tak zvláštní chuť v asijských polévkách, ať už v instatních nudlích, nebo třeba v phò u vietnamců. Až zadlouho jsem přišel na to, že to je právě koriandrová nať. Jeho chuť a vůně by mi velmi zásadně chyběla právě v phò, když už ho někdy dělám, v thajských jídlech, ve většině indických, ale třeba i v chilli con carne, kde má taky rozhodně své místo. Takže zasít koriandr aspoň do truhlíku, když už člověk nemá zahradu, zavčasu (než začne kvést) ho sklidit a nakrájet do mrazáku, je základem spokojeného kuchaře. Protože se koriandr prakticky nejí úplně syrový a jeho vůně i chuť v mrazáku vydrží dlouho, je – třeba narozdíl od pažitky nebo kopru – mražený koriandr plně funkční a téměř srovnatelný s čerstvým. Po zkušenosti můžu říct, že takový pytel koriandru v mrazáku je k nezaplacení – stačí vzít hrst a hodit do polívky/omáčky a svět je hned krásnější.

Koriandrová semínka jsou taky úžasná věc a v mnoha případech nenahraditelná (do chlebového koření nebo do spousty jídel v kombinaci s římským kmínem). Ale ta nemám potřebu si pěstovat sám, tady spíš vsadím na odborníky a kupuju si nějaký kvalitní koriandr v prodejnách koření. Doma pěstovaný koriandr si nechám výhradně na nať, která se naopak shání špatně – použitelná je jen čerstvá nebo mražená, sušenou vůbec nekupujte, je úplně k ničemu.

Cizrnový salát

Chtěl jsem zlikvidovat zbytek majonézy ve sklenici, tak jsem si říkal, že si udělám nějaký salát co dům dal – a on mi z toho vylezl jeden z nejlepších salátů, co jsem kdy jedl. To si sem prostě musím poznamenat.

Kousek čínského zelí, nakrájený na tenké nudličky. Kus zelené kapie, na jemné kostičky. Můžou být i jiné barvy. Dva kvalitní a dobré vídeňské párky, na tenounká kolečka. Asi lžíce zelených oliv, taky na tenká kolečka. Plechovka sterilované cizrny. Dresing: asi dvě lžíce majonézy, lžička (moučkového) cukru, lžička dijonské hořčice a jedna pěkně ostrá chilli paprička. Smíchat, užívat si.

Sůl netřeba, slané jsou párky i olivy, jiné koření taky ne, chutí je tam až až. Majonéza byl dost kyselá – kdyby nebyla, přidal bych asi trochu citronové šťávy. Ostrost chilli mi tam přijde dost podstatná, ale asi by to byl dobrý salát, i kdyby se vynechalo.

Dýňová polévka

Jak nejlépe naložit s dýní hokkaidó mi zatím nejlépe ukázal Jamie Oliver. Jeho recept jsem si ještě malinko upravil a zjednodušil, ale dělal jsem ho už poněkolikáté a výsledek je čím dál famóznější. Jak je to prosté, tak je to skvělé.

Dýni rozkrojím a vydlabu dužinu se semínky. Může se oloupat, ale stačí nakrájet třeba na měsíčky a loupat netřeba. V hmoždíři utluču dvě lžičky koriandrových semínek, přidám lžičku sladké papriky (kdo snese ostřejší, může dát chilli) a směsí bohatě posypu dýně. Pokropím olivovým olejem a dám na 20 minut do trouby rozpálené na 200 °C. Než se to upeče, oloupu a nakrájím dvě cibule a osmažím s kouskem nějaké slaniny nakrájené na nudličky. Tady je lepší nějaká libovější: kousek prosciutta nebo pancetty je ideální, dobře poslouží i krájené uzené, které se teď u nás prodává balené bůhvíproč pod názvem „pršut z krkovice“ apod. Když cibulka začne hnědnout, přidá se upečená dýně (pokud nebyla loupaná, vydlabu ji lžící, je krásně měkká). Přidám něco šalvěje (ta tam udělá divy!) a zaliju asi litrem vody a osolím. Stačí jen chvilku povařit a pak to rozmixuju na jemný krém. Na konec se může přidat trocha smetany, která to zjemní a krásně spojí.

Risotto není rizoto

Když se v Česku řekne rizoto, většina lidí si vybaví českou klasiku: víceméně suchou nahnědlou hmotu tvořenou směsí rýže, nějakého masa, hrášku, mrkve a případně dalších ingrediencí, obvykle nakopečkované na talíři a s hrstí strouhaného ajdamu navrch. Bohužel neznám přesnou historii tohoto pokrmu a ani proti němu v zásadě nic nemám — je to taková klasika, navzdory očividně zahraničnímu původu je to jedno z nejtypičtějších českých jídel. A občas (spíš výjimečně, ale přece) si ho doma taky uvaříme. Jediné, co mi na něm vadí, je ten matoucí název. Protože to jídlo se jmenuje stejně jako jeho pravděpodobný předobraz, italské risotto (čti [rizoto]), což je ovšem celkem podstatně jiné jídlo a často kvůli tomu v českých restauracích (a naopak u Čechů v restauracích zahraničních) dochází k nedorozuměním.

U nás doma je risotto hodně populární a poměrně časté jídlo, v průměru ho dělám jednou dvakrát do měsíce. Základem je kulatozrnná rýže, nejlépe italská odrůda Arborio. Z dlouhozrnné nebo dokonce nějaké předvařené rýže se risotto opravdu dělat nedá. Začnu tím, že si připravím vývar, asi tak litr. Když mám zrovna doma uvařený, použiju ten, ale většinou se spokojím s instantní vývarem z kostky, nejčastěji používám kuřecí bujóny Natur bez glutamátu. Na olivovém oleji osmažím nadrobno nasekanou cibulku. Odměřím si hrnek rýže (rýže na risotto se předem nevaří ani nijak neupravuje) a nasypu ji na cibulku. Trochu ji osmažím, aby se všechna zrníčka obalila v tuku a nasála chuť a vůni cibulky. Poté podliju asi 1–2 dl dobrého bílého vína. Až se víno vyvaří, snížím teplotu pod pánví a podliju naběračkou vývaru a mám-li, přidám špetku šafránu. Ten risotto příjemně ovoní a dá mu krásnou zlatou barvu. Když si vzpomenu včas, nasypu ho předem do sklenky vína, kterým to budu podlévat, šafrán tak lépe uvolní vůni i barvu. Dobře zamíchám a zvolna nechám vařit. Za průběžného míchání a podlévání — vždy jen trošku, rýže nemá plavat, je potřeba udržovat kašovitou konzistenci — se rýže vaří asi 20 minut. Rýže má být uvařena al dente, tedy ani tvrdá, ani rozvařená: na skus má trochu pružit, neměla by jít rozmáznout jazykem o patro. Na konci musí mít směs stále konzistenci řidší kaše, do které se na závěr (po odstavení z plotny) nastrouhá trocha parmazánu a dobře zamíchá. Ten to trochu zahustí, ale i potom musí zůstat risotto lehce tekuté a krémovité. Podávat a jíst se musí ihned — jakmile trochu vychladne, risotto zhoustne, ztuhne a veškerý požitek z krémovité lahůdky je pryč.

Podle chuti a sezóny je možné toto základní risotto doplnit — skvělé jsou třeba čerstvé hříbky, mořské plody, losos, čerstvé bylinky, zelený hrášek, případně vypustit šafrán a použít jné koření a bylinky atd. Pozor, výše jmenované jsou možnosti, ze kterých si lze vybrat, rozhodně se tam nemá po babicovsku narvat všechno najednou! Já poslední dobou nejčastěji dělám risotto s krevetami, ale dělám je zvlášť, jako přílohu.

Na pánvi osmažím cibulku (obvykle si připravím jednu větší cibuli, půlku použiju na risotto, druhou půlku dám stranou na krevety). Přidám nasekaný stroužek česneku a omyté oloupané krevety. Používám nejčastěji mražené tygří, které kupuju od asijských obchodníků. Zdá se to sice jako drahé luxusnější jídlo, ale je to jen zdání: pro dva dospělé a dvě děti (ale naše holky krevety milují a jsou schopné jich sníst víc než my) použiju 1/4 až 1/3 balení, takže řekněme krevet za 50–100 korun. Maso na řízky stojí víc. Krevety zastříknu citrónovou nebo limetovou šťávou a trochou balsamikového octa, lehce osolím a nechám podusit. Kyselosti není třeba se obávat, sem se opravdu hodí a i tomu, kdo jinak nemá rád kyselé, ta šťáva bude opravdu chutnat. Když se krevety s cibulkou vysmahnou na tuk, podliju je trochou vývaru (risotto vedle se právě blíží k dokončení a trochu vývaru jsem si na krevety nechal) a nakonec přidám kuličku másla s moukou (tzv. „beurre manié“, česky též „francouzské máslo“, které mám stále v zásobě v mrazáku) na zjemnění a zahuštění. S přípravou začínám tak v polovině času doby přípravy risotta, aby oboje skončilo cca stejně a mohlo se ihned podávat. A jemné risotto s výraznější, lehce nakyslou omáčkou s krevetami je naprosto famózní kombinace.

Zeleninový krém

Docela často dělám krémovou zeleninovou polévku. Základ je vždy víceméně stejný, hlavní složka se podle situace obměňuje. Je to prosté: osmažit najemno nakrájenou cibulku s aspoň dvěma mrkvemi (stačí nakrájené nahrubo), zalít vodou, osolit a ochutit špetkou muškátového květu. Pak přidám hlavní surovinu, kterou bývá květák, brokolice nebo třeba zelený hrášek. Celé se to dobře uvaří a nakonec rozmixuje do hladka. Když je chuť, přidám mléko nebo smetanu rozšlehané se lžící mouky. A podává se to s kuličkami do polévky („smažený hrášek“), které naše děti milují, případně se smaženými krutony.

Jako varianta se může rozmixovat jen část zeleniny a část nechat vcelku. Včera jsem takto třeba dělal právě hráškovou: asi třetinu brambor nakrájených na drobné kostičky a třetinu hrášku jsem dal vařit do hrnce zvlášť (jen do osolené vody) a po uvaření přilil do rozmixovaného základu a bylo to vynikající. Stejně občas naložím s květákem – vždy je to polévka naprosto skvělá a neodolatelná.

Krůtí špalíky s horkým čatní

Tuhle dnešní večeři si nemůžu nepoznamenat.

Rozehřál jsem troubu a dal do ní na plech péct (mražené) hranolky. Už je dělám jen v troubě, dokonce jsem se naučil tak dělat i ty kupované, které nejsou do trouby výslovně určeny. Takové stačí jen pokapat olejem, dobře s ním promíchat a nechat péct trochu déle, obvykle 20–25 minut.

Pak jsem vzal dva špalíky krůtího (pár takových podlouhlých kousků mi vždycky zbude, když krůtí prsa porcuju na plátky) a obalil je ve směsi koření: hrubě mletý steakový pepř, trocha sušeného česneku, trocha papriky a sůl. Osmažil jsem je na dobře rozpálené pánvi na troše oleje, pak jsem je dal do misky, zakryl alobalem a dal na 10–15 minut dolů do trouby pod hranolky, aby maso došlo.

Na pánvi jsem pak osmažil cibuli pokrájenou na klínky, po chvilce přidal jednu pokrájenou bílou papriku a stroužek česneku a zvolna osmažil. Když cibule začala zlátnout, přihodil jsem několik nahrubo pokrájených švestek a hrst cherry rajčátek. Osolil, opepřil a přidal špetku chilli a chvilku jsem to nechal smažit. Pak jsem to podlil trochou bílého vína, přidal lžičku cukru (přírodní třtinový) a nechal dusit. Po chvíli se šťáva zredukovala na minimum a současně byly hotové hranolky.

Maso bylo zvenku v křupavé kořeněné krustě a uvnitř lehce šťavnaté a jemné, horké čatní bylo výrazné, sladkokyselé, pikantní a trochu ostré a s masem vytvořilo úžasnou kombinaci. Rozhodně musím někdy zopakovat.

Kachna na hruškách s medovým zelím

Luxusní jídlo nemusí nutně znamenat jídlo ani drahé, ani složité, ani časově náročné. Tohle byl třeba nedělní oběd pro dva dospělé a dvě malé děti, vyšel na méně než 150 korun a vzal si asi 15 minut práce.

Kachní prsa bez kosti jsem rozdělil na dvě části (tam, kde byla hrudní kost), kůži nařezal do mřížky, z obou stran osolil, posypal kmínem a vetřel pěkně do masa. Na rozpálenou pánev jsem kápl trošičku oleje a položil na něj maso kůží dospod. Nechal zatáhnout, osmažil i z druhé strany a ještě nějakou chvíli nechal znovu smažit tu kůži. Mezitím jsem si do pekáčku připravil asi 3–4 hrušky. Protože není zrovna sezona, spokojil jsem se s kompotovanými. Oloupané, rozpůlené, nakrájené na klínky. A zasypal jsem hrstí rozinek. Nahoru jsem položil kachnu (tentokrát zase kůží nahoru) a přelil vypečeným tukem, co zůstal na pánvi. Dal jsem dopéct do trouby, asi 40 minut na 180 °C.

Větší cibuli jsem nakrájel na klínky a dal do hrnce na rozehřátou lžíci sádla. Když byla smažená do zlatova, přidal jsem trochu tymiánu, vrchovatou lžičku medu a dvě špetky mleté skořice. Přidal jsem lžičku mouky, trochu vše osmahl a zalil malou skleničkou (320 g) sterilovaného červeného zelí. Zelí bylo velmi měkké, nepotřebovalo už vařit. Nechal jsem to provařit asi 10 minut a stačilo to.

Hotovou kachnu jsem vyndal na prkénko a nechal chvilku odpočinout. Mezitím jsem na servírovací talíř vybral hrušky s rozinkami (tuk v pekáčku zůstal, dostane se mu použití jindy a jinde) a na druhou polovinu přidal červené zelí. Kachní prsa jsem nakrájel přes vlákno na tenké plátky a položil nahoru. Každý si u stolu bral sám podle chuti, stačilo všem. Jen zelí prý musím příště udělat víc, někteří ho jedli i samotné.

foto foto

Žádné další přílohy nebylo třeba – sladké a stále na skus křupavé hrušky, nasládlé a lehce nakyslé zelí a slané, hutné kachní maso je skvělá kombinace, kterou by nějaké knedliky podle mě brutálně narušily. Nikomu nechyběly. Kachna byla naprosto skvělá: kůže byla křupavá, maso šťavnaté, ještě trochu dorůžova, vypečená šťáva na hruškách s opečeným kmínem vše krásně propojovaly.

Nemůžu si pomoct, kdybych dělal řízky nebo vepřoknédlo, strávím v té kuchyni dopoledne a kdo ví, jestli to nebude stát ještě víc než tyhle „velkopanské dekadentní delikatesy“. Za stopade a skoro bez práce. Ale chutí a vůní na týden do zásoby.

Vejcézar – salát s vajíčky na způsob Caesara

Salát Caesar zná skoro každý, ale ten pravý jen ochutnal málokdo. Ani já ne – měl jsem sto a jednu variantu od hospodských „je tam kuře a zelenina a asi ještě něco“ přes prefabrikované plastové misky na benzínkách a fastfoodech až po poměrně zdařilé aproximace. Ale na toho správného a jediného pravého Caesara jsem ještě štěstí neměl. A nejsem si vlastně ani jistý, jestli o ten orignál tak nezbytně stojím: původní zálivka je kyselejší a výraznější, než se mi zamlouvá. Purista ale rozhodně nejsem a recepty chápu obvykle jen jako vodítko. Cézar je natolik zajímavý nápad, že si tu tisíc a jednu variaci na stejné téma zaslouží. Třeba tu vajíčkovou, kterou už nějaký čas dělávám.

Uvařím 4 vejce natvrdo (ale lze i na hniličko nebo dokonce naměkko, tekutý žloutek je zde skvělou surovinou), vystydlá oloupu a rozpůlím. Žloutky vyloupnu do misky, bílky nakrájím na nudličky a dám stranou. Nakrájím na kostičky bílé pečivo – pro sebe beru tak 1–2 plátky bílého bezlepkového chleba, pro ostatní tak půl rohlíku nebo odpovídající množství jiného pečiva – a osmažím na pánvi na trošce dobrého oleje. Je třeba hodně přehazovat, aby se krutony osmažily rovnoměrně a do zlatova. Křupavé krutony vysypu na papírovou utěrku, aby nezůstaly mastné, a ještě za horka lehce posypu sušeným česnekem (přidávání čerstvého česneku do pánve jsem opustil, protože přinejmenším ten bezlepkový chleba se smaží poměrně dlouho a zprudka a česnek se vždy připálil a krutony byly nahořklé).

žloutkům v misce přidám dvě lžičky dijonské hořčice, jednu ančovičku nebo lžičku rybí omáčky, šťávu z půlky citronu, lžičku balzamikového octa a lžičku medu. Vidličkou žloutky rozmačkám a vše dobře zpracuju na hladkou pastu. Pak přiliju pár lžic dobrého olivového oleje a rozmíchám. Tím je krémový dresing na salát hotov.

Do mísy natrhám římský salát (je asi nejlepší), případně nakrájím salát ledový anebo použiju libovolnou jinou kombinaci čerstvých zelených salátů. Naliju na něj tu zálivku a důkladně promíchám, aby byly rovnoměrně obaleny všechny lístky. Nahoru přehodím nakrájené bílky, nastrouhám trochu parmazánu a přidám malinko čerstvě namletého pepře. Lehce zastříknu olivovým olejem a nahoru přidám ty křupavé krutony.

Kdo chce může si přidat i nějaké to maso – opečené kousky kuřete, uzeného lososa, plátky parmské šunky nebo jamón serrano. Původně jsem to taky plánoval, ale pak jsem zjistil, že tam žádné maso není potřeba a s tím vajíčkem je salát akorát vyvážený a jediné, co potřebuje, je vidlička.

Baburica-san Doboruti

Domó aikidó děcka, já jsem Yiruku a v dnešním díle pořadu Baburica-san Doboruti budeme mít jako téma zas nějakou tu exotiku. Uděláme si něco až z daleký Evropy, konkrétně to dneska bude čekosurobakiya kuchyně, a bude to takový jejich skoro národní jídlo, kterýmu voni řikaj docela srandovně: „kuneduro weppešuro zero“. Ale nebudem se smát, von je ten svět velikej, a zdaleka ne všude se lidi živí rejží a sušim, to byste se až divili. A proto my taky máme dneska todlento speciálo, abysme se taky ty exotický jídla naučili.

Vítám tady paní Mirune Timiyaki, arigačka Mirčo, dáme si tajdle panáčka saké a hned na to vlítnem, jakýpak kolem toho copak. Co teda budem dneska vařit. Ono tohle „kundurozero“ je tam v tý tramtárii docela typický, voni se tam tím ty klucí bílý cpou všichni skoro každej den. Já jsem tam byl a nějakej čas jsem tam vařil, dokonce přímo v jejich hlavním městě, ten restaurant se jmenoval docela po našemu Unaduraši – a tohle jídlo jsem se tam dost dobře naučil. A my se ho teď naučíme spolu.

Zajímavý je, že vono to vlastně není jedno jídlo, vono jsou to tři jídla, ale jí se všecky dohromady. Ale pozor, ne že na střídačku každý z jedný misky jako normálně. To oni ne, oni si všechny tři daj do jedný misky najednou, tak jako to zhamtají dohromady a jedí to tak. No, každýmu jeho harakiri, jak já říkám. Voni sice ty misky maj docela veliký a takový placatý, ale zase všecko mít nemusíme, že jo.

To první jídlo, co si uděláme, to bude to „kuneduro“. To je asi nejsložitější ze všech. Teda vono na pohled to vypadá jako trochu větší rejžový knedlíčky, co všichni známe. Akorát že voni je dělaj neuvěřitelně složitě, nejdřív se dělá těsto, který třeba i několik hodin připravujou, pak z něho uválí placky, ty placky srolujou do takovejch jako závitků, ty pak upečou, pak je nechají třeba i pár dní odležet, pak si udělají druhý těsto, ty odleželý závitky do něho nakrájí a zase to dlouho zpracovávaj a zase nechávaj odležet a pak teprve z toho dělají ty jakože knedlíčky. To my samozřejmě tady dělat nebudeme, my si uděláme normálo jednoduše rejžový knedlíčky, ale pro změnu je uděláme maličko větší a co je nejdůležitější: na konec si je netradičně nakrájíme na plátky a bude to to pravý jahodový.

Druhá část kunduzero je to „weppešuro“. Ono je to vlastně jako takový pečený maso, oni teda používaj maso z těch jejich prasat, já to moc nemusim – ale ono je nakonec jedno, z jakýho masa si to weppešuro uděláte. Kdo nechce prase, dá třeba rybu, kdo nemá rybu, nedá nic. Ono tři jídla nebo dvě, to je skoro jedno, jim by se to asi nelíbilo, ale my ani nepoznáme, když tam nějaká drobnost oproti tomu jejich originálo bude chybět. Takže tady máme krásnou tresku, kterou si upečeme. A aby to bylo to pravý čekosurobaki, mělo by se to ochutit česnekem a kmínem – který tu sice nemáme, ale použijem koriandr a teriyaki omáčku, ono to je hodně podobný. Dáme to pěkně píct a zatím si uděláme poslední chod.

A tím je to „zero“. To je taková jejich speciálo zelenina, něco jako kim-či, který asi budete znát, akorát že to není tolik ochucený a naopak to zase mají dost kyselý. Oni na to mají dokonce takovej obřad: obrovskou hromadu tý zeleniny nakrájí normálně na nudličky, pak ji vrazí do takový jako džakuzi, do který pak naženou svoje ženy a dcery a nechají je po tý zelenině skákat, až z ní vymačkají všechnu šťávu, a pak to nechají tak dlouho ve sklepě, až jim to s tou šťávou zkvasí. A teprve potom to „zero“ vaří a jí. Někteří místní to jí dokonce syrový, je to taková místní delikatesa. No my tady pochopitelně po salátu skákat nebudem. Kdo chce, dneska už si může v některejch obchodech koupit pravý evropský zero, ale my tu ale máme normální nori řasy, který si nakrájíme na nudličky a když do toho přidáme rejžovej ocet, budeme koukat, jak nám to bude šmakovat.

Weppešuro se nám mezitím upeklo, tak můžem nandavat. Do misky si hezky dáme knedlíčky, ale tahle si je nakrájíme jako suši, pak na to přidáme maso, hezky i s tím sosikem, Mirunko, to k tomu patří; a úplně nahoru hodíme to naše vařený zero a pěkně to hůlkama promícháme. Je to exotický jídlo a my se toho nebojíme. A nakonec na to tahle trochu postrouháme tofu, jak to máme rádi a zasypeme nějakou zelenou natí – můžete vzít třeba citronovou trávou, nebo nasekanou nori jako my – protože bez toho to není to pravý kuneduro weppešuro zero. Ták, Mirčo, nech si čvachtat, a my se příště přesunem v tý daleký Evropě o kousek na jih a uděláme si pravou španěrskou torutiru.

Salát se smaženým sýrem

Měli jsme chuť na sýr a potřebovali jsme na oběd zlikvidovat několik zbytků různých sýrů z lednice. A tohle z toho vzniklo.

Asi 150 g modrého sýra jsem nastrouhal do mísy a k tomu cca stejné množství tvrdého sýra (zbytek eidamu a goudy, ale je to prakticky jedno). Do druhé misky jsem rozklepl dvě vajíčka, lehce osolil, přilil trošku mléka a dobře rozšlehal. Pár lžic jsem přidal do strouhaného sýra, k tomu trochu strouhanky na zahuštění a zpracoval v pevnou hmotu. Do zbytku vajíčka s mlékem jsem přidal mouku a ušlehal polotekuté těstíčko. A pak ještě nakrájel jeden hermelín na asi 2cm kostky.

Ze sýrového těsta jsem uválel kuličky, přibližně stejně velké jako kostky hermelínu, a i s ním je postupně házel do těstíčka a dobře obalil. Každý kousek jsem napíchl na párátko a hodil do pánve do vyšší vrstvy rozpáleného oleje. Osmažení dozlatova ze všech stran bylo poměrně rychlé, kousky jsem vyskládal k okapání na papírové utěrky. Sýr v těstíčku nemá tendenci vůbec vytékat, ale do už osmaženého kousku se nesmí ničím píchat, jinak by byl obsah hned venku!

V salátové míse jsem nachystal zeleninu – natrhal dva „little gemy“ (mladý římský salát, je skvělý), nakrájel jednu masitou kapii na tenké nudličky a přidal rozpůlená cherry rajčata (hrst žlutých a hrst červených). Rajčata jsem brutálně rozmačkal, šťáva z nich se stala součástí dresingu. Smíchal jsem lžičku medu, limetovou šťávu, olivový olej, trošku soli a pepře a rozšlehal do hladké emulze. Nakonec jsem přimíchal ještě lžičku thajské švestkové omáčky, zalil tím salát a párkrát dobře prohodil. Větší část švestkové omáčky jsem dal ještě stranou do misky jako dip.

Každý si bral průběžně podle chuti: salát na talíř, tomu pár kousků smaženého sýra, které se namáčely do sladké švestkové omáčky. Stejně dobře by se dal použít třeba brusinkový džem nebo nějaká sladká barbecue omáčka. Může to být jak skvělý oběd, tak i občerstvení pro větší společnost nebo třeba pochoutka na piknik. Jak salát, tak sýrové kuličky se dají připravit v libovolném množství, sladký dip k tomu a berte si, co hrdlo ráčí.