Pixynergia

Pan Jaroš se tuhle rozčiloval nad příliš přísnými maturitami a v diskusi jsem se nad tím trochu rozkecal. A protože nechci, aby ty komentáře zapadly ihned v toku času, ale ani se mi to nechce nijak rozepisovat a uhlazovat, jen je sem prdnu copy/paste jako neuspořádaný sled myšlenek.

———

Jako všechno fajn, ale co fakta a realita normálního rozdělení inteligence. Podle mě jsou jen dvě možnosti: buď si to přiznat a stupně vzdělání nastavit tak, aby tomu odpovídaly (což znamená, že těch cca 25 % lidí s IQ<90 na maturitu nedosáhne), nebo snížit nároky tak, že maturitu bude mít každý (tedy i poměrně jednoduchý člověk s IQ 80 s ambicí práce u pásu stejně jako jeho spolužák s IQ 140 s ambicemi na neurochirurga). A pochopitelně neskončíme jen u maturity, proč by třeba 30 % nemělo mít vysokou školu? Není to diskriminace? Nastavme kvalitu vzdělání a testování tak, aby VŠ zvládlo 90 % lidí. Akorát nevím, jaký takové vzdělání bude mít smysl a proč bychom mu ještě měli říkat vzdělání.

———

Smysl dává naopak upouštět od nivelizovaného vzdělání a maturity by se měly spíš rušit. Svět čím dál víc potřebuje úzké specialisty a tomu jde nějaké povinné všeobecné vzdělání úplně proti. Gymnázium a maturita je prastarý stroj na výrobu unifikovaných státních úředníků (a hrstky vědců a expertů vhodných k vyššímu studiu, které od nich oddělí) a jako takové jsou to překonané koncepty. Stejně jako ten balík „všeobecného vzdělání“, který se snaží stále produkovat. Ten je v praxi stále zbytečnější – znalosti i unifikované práce stále snáze zastanou stroje. Nejlepší uplatnění v dalších generacích najdou jedinci velice úzce specializovaní, mistři v miniaturních výsečích lidských dovedností. Opravdu věřím, že se brzy ukáže, jak jsou všude nejúspěšnější ti, co nějakou dovednost trénovali od dětství bez ohledu na nějaké formální vzdělání – zatímco ty zástupy formálně vzdělaných se budou přetahovat o zbytnou práci, mezi sebou a se stroji.

Všeobecné, unifikované vzdělání a potažmo maturita jako jeho modla je přežitek 20. století.

———

Samozřejmě, že každý potřebuje nějaké základní vzdělání – ale zásadní otázkou dneška je, jaké. Protože ty osnovy a potažmo obsah maturit jsou v základu stejné a neměnné jako za C&K mocnářství před 150 lety.

(…) Nikdo neví přesně, jaká bude poptávka na pracovním trhu za 20 nebo 40 let – ale dokážeme si kvalifikovaně tipnout a něco odhadovat aspoň ze stávajících trendů. A je téměř jisté, že to „všeobecné vzdělání“ zformované před 200 lety na míru potřeb úředního aparátu mocnářství to nebude, že žádná Zlatá bula 1212, chvostoskoci, Přemyslovci, nýnatýičitý, cosinová věta, Ruchovci a Lumírovci, 1572, éjeemcénadruhou ani ulavicedítěstálo nikoho zajímat nebudou. Lidé budou ze všeho nejvíc potřebovat schopnost třídit a validovat informace, kritické myšlení, komunikační dovednosti, finanční gramotnost a cizí jazyky. Tyhle požadavky a klasické osnovy „všeobecného vzdělání“ jsou v celkem ostrém rozporu a jen výjimečně se občas někomu osvícenému daří je malinko skloubit. Ale to jsou spíše excesy, jinak je spíš potřebná nějaká velmi zásadní změna celého systému. První vlaštovky (některé severské či asijské státy) se objevují, což je jen důkaz toho, jak moc nevyhnutelná ta změna je. U nás si nejspíš počkáme pár dekád za světem, ale stejně se vzhledem k té neudržitelnosti jednou dočkáme.

———

(… ad „ulavicedítěs­tálo“) – dnes se věnuje obrozenecké literatuře asi stejně vyučovacího času jako někdy za první republiky, je to enormní, je to ostudně příliš. To nejlepší v literatuře vzniklo ve 20. století, v posledních 50 letech, pořád vzniká. Výuka literatury v našich školách je z valné části „literární dějepis“, největší část se věnuje kdy se kdo narodil, kdo kdy s kým kde, a už méně co a proč. Na moderní literaturu zbývá jen menší část výuky, na nějaké literární rozbory a diskuse leda když se náhodou urodí osvícený češtinář. Aby to mělo smysl, mělo by to být přesně naopak – dějepravu a „mrtvou“ literaturu (sorry, ale kdo dnes čte dobrovolně Krásnohorskou nebo Raise?!) zmínit, věnovat jim max. čtvrtinu penza (spíš méně) a většinu času věnovat moderní literatuře a aktivní práci s ní.

A dějepis, to samé v bleděmodrém. Já to vidím, co a jak se učí děti dnes na gymplu. Našrotit data, nabiflovat sled událostí, udržet to do zkoušení a písemky a s úlevou pustit z hlavy. Žádné příběhy, žádné souvislosti, žádné konsekvence a vztažení historie k současnosti. Dějiny lidstva by mohly být nejzajímavějším a nejzábavnějším předmětem ve škole, ale musel by se učit úplně jinak, mottem by mělo být „příčiny, důsledky, souvislosti“ a ne „data, bitvy, korunovace, vraždy“. Dcera se teď učila o Stoleté válce, měla v té záplavě dat a encyklopedických údajů úplný hokej, já jako produkt socialistického školství jsem o tom nevěděl ani zbla, tak jsme si našli pár článků na netu, začali si o tom povídat a ono to nakonec bylo dost zajímavé a zábavné pro oba, kdo dal komu na budku a kdo se na koho proč naštval a jaké to mělo důsledky a proč vlastně tahle bitva a proč tuhle upálili a tak. Dcera z toho vyšla s úplně jiným balíkem vědomostí než měla z toho předchozího týdne ve škole a hlaně jí to dávalo rázem dost jiný smysl než ta sekvence údajů, které se měla původně našrotit.

Všichni se budou muset smířit s tím, že znalosti přestávají být důležité. Před sto lety vzdělání = znalosti. Dnes jsou znalosti ve správě strojů, dostupné v řádu vteřin každému. Čím dál víc bude platit, že vzdělání = dovednosti a člověk se znalostmi bude zajímat leda producenty televizních soutěží. Školství, ve své podstatě nezměněné od Marie Terezie, se musí změnit radikálně. A tím myslím zcela zásadně, systémově. Měli bychom zapomenout na celý ten systém „samozřejmých daností“ jako třídy, ročníky, předměty, známky, zkoušky a vymyslet něco úplně jiného, nějaký způsob, jak dětem nepředávat informace (ty bude mít každý někde na zápěstí dostupné v neomezené míře), ale schopnosti s nimi pracovat, vyhodnocovat je, kompilovat a komunikovat nad nimi s ostatními. Ta současná tereziánská škola je přežitek, vzdělávání se musí změnit na něco principiálně jiného.

———

A ještě jedna věc. Většina lidí strašně snadno zapomíná na jeden podstatný fakt. Někdy v 19. století rostl objem lidského vědění velmi pomalu, zdvojnásobil se cca za sto let. Středně inteligentní vzdělanec dokázal během studia obsáhnout základy všech hlavních oborů. Ještě v polovině 20. století to jakž takž šlo. Ale pak začal ten objem vědění lidstva růst exponenciálně, na dvojnásobek se dostal v řádu dekád, pak let, měsíců, nyní jsme v situaci, kdy se celkový objem našeho vědění dvojnásobuje v řádu dní. Nejen že už dávno není možné být „renesančním“ vědcem se základní znalostí všech oborů (leda plytkou k samé nepoužitelnosti), už není ani možné mít dostatečně všeobecné znalosti v jediném oboru. Všechny obory se neuvěřitelně rozsegmentovaly a specialisté v jednom segmentu nedokáží pobrat víc než letmý povrchní přehled o segmentech ostatních. Aby by někdo v něčem dobrý, musí extrémně zúžit svůj záběr a specializovat se – nebo aspoň zvolit zajímavou a pro někoho užitečnou kombinaci více dílčích oborů, ale s tím, že v žádném z nich nebude největším expertem a jeho hlavním přínosem bude ten přesah, schopnost dostatečně dobře kombinovat dva či tři obory. Každopádně už nějaké to desetiletí platí, že není možné vytvořit nějaký univerzální základní objem znalostí, tak jako to šlo někdy před 100 lety. Pojem všeobecné vzdělání ztratil smysl, důležitých oborů je řádově více než před sto lety a každý z oborů se za posledních sto let rozrostl tak do šířky i do hloubky, že to prostě není v lidských silách všechno pokrýt.

A pokud navíc budeme tvrdošíjně lpět na znalostech, které byly povinnou součástí základního vzdělání před 200 lety a dnes jsou prakticky k ničemu, nebudeme ochotní ty zbytnější věci ze vzdělání vyhazovat a nahrazovat novějšími a potřebnějšími, nikam se nepohneme. Hlavy dětí nejsou nafukovací a nedá se jenom přidávat.

(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)