Pixylophone: Čeština

Veklaev Hejval a spol.

Když by se někdo zeptal, říkala by vám něco jména Kykéro, Kjerkegór nebo Vanchoch (možná dokonce Vanchroch)? Ale stejná otázka položená písemně už by asi takový problém nebyla — Cicero, Kierkegaard či van Gogh jsou přece jména všeobecně známá. Není-li nám ovšem zcela blízká ta starolatinská, dánská či holanská výslovnost, skutečné jméno oné osobnosti se nám dočista ztratí za jeho symbolickým zápisem, který si dále intepretujeme tak, jak je nám bližší — Cicero, ba i Čičero, Kýrkegárt, Vangok i Fangok — tedy pohříchu špatně.

Jistě, není to žádnou výsadou češtiny, do Ameriky taky od nás doputovali Hejsik, Hejvl a Džógr, Japonci neznají Dvořáka, ale jistý Doworuzaku je tam docela slavným skladatelem. To je samozřejmé. Zajímalo by mě ale, kolik takových zatoulaných velikánů v češtině máme? Napadají vás další slavné osobnosti, které by se v češtině ani samy nepoznaly?

Quo usque tandem?

Drazí latiníci (et item nelatiníci), zdalipak víte, co znamená tato věta:

Curas tique auti curris tique spiras?

Pokud ne, zkuste ještě zapřemýšlet. A jestli to fakt nejde, tak tady je něco poněkud jednoduššího:

Sutcula tirris tu pie, tuie carrat en torie.

Pokud pořád nic, překlad je v komentářích. A pokud ano, otázka za dva body: jakou knížku právě čtu?

Vše, co jste kdy chtěli vědět o literatuře...

Znáte SMS Slavín aneb Tlachapoudovy sebrané smspisy? Mohli byste, je to roztomilé počtení: krátké profily mnoha desítek literátů byly svého času posílány skutečně formou SMS, jejichž omezený počet znaků tak opět prokazuje nezanedbatelný přínos naší literatuře.

Proč na krku vám, probůh, visí
škapulíř z osmi tlapek?
Psa a kočku měl jsem kdysi...
Jste stvůra, pane Čapek!

Jak se v?m ?te bez h??k? a bez ??rek?

Když jsem nedávno louskal jakýsi text, kde byly místo českých znaků jen čtverečky, napadlo mě, že vymyslet český text, který by byl zcela nečitelný, by kupodivu dalo docela hodně práce.

Schválně, jaké vás napadne nejdelší slovo, kde by by byly jen znaky s diakritikou, a které by se tedy v případě problémů zobrazovalo jen jako ????? Mě zatím napadlo jen číš... Anebo aspoň co nejdelší slovo, kde bude co nejméně čitelných znaků (tedy bez diakritiky). Tady mám zatím favorita: ????t? (tedy poměr 5:1). Nějaké lepší nápady?

Došlo k nárůstu nápadu

Denodenně u zpráv přemýšlím nad tím, jestli mají tiskoví mluvčí a policisté (a policejní tiskoví mluvčí, gloria in excelsis) nějakou vyhláškou nebo zákonem zakázáno používat slovesa jako my, normální smrtelníci. Přesněji řečeno zda mají povolena jediná dvě — "být" a "dojít" (ve smyslu "nastat") — a zbytek musí opsat pasivy a (pokud možno novotvarnými) podstatnými jmény. "Došlo k vybočení vozidla do protisměru a následně ke sjezdu protijedoucího motocyklu z vozovky. Zde došlo k západu do dřevinného porostu. Řidič motocyklu byl na místě usmrcen. Úsek komunikace byl Policií ČR na dvě hodiny uzavřen."

Občas si tak představuju, že se ta tisková mluvčí jednou dobře vyspí, neudrží se a řekne na mikrofon prostě, lidsky: "Auto vybočilo do protisměru, protijedoucí motocykl sjel z vozovky a spadl do křoví, řidič při tom zahynul. Policisté silnici na dvě hodiny uzavřeli." A během patnácti minut zasviští brzdy, z černé limuzíny vyskáče speciální komando VniMini, hodí mluvčí dovnitř a odvezou neznámo kam...

Nedávno jsem poslouchal v rádiu jakousi dámu (bohužel už si nevzpomínám na její jméno), expertku na cosi, která vyprávěla o politické situaci, zázemí a možném vývoji v jakémsi Papučistánu tak normálně a lidsky, až jsem neodolal a nahlas jsem jí poděkoval. Málokdy se slyší odborník, který by, kdykoli otevře zobák na mikrofon, nezapomněl na to, jak mu narostl, a neměl nutkavou potřebu nasadit zčistajasna tu kostrbatou a křivohubou úředničinu. Když se takový náhodou a výjimečně najde, je radost ho poslouchat, i kdyby mluvil o výzkumu diluviálních mechů nebo o sazbách DPH v Malawi.

Naposledy mě dostalo téma na Radiožurnálu. Mluvili tam o újezdech řidičů od benzínových pump. Smál jsem se za volantem, až jsem brzdil. A ještě víc, když se asi o deset minut později rozhovořili o možnostech zpřístupnit vojenské újezdy pro turisty.

Tsara Vasilye a tsarevnu Nadyu zalila tsunami

V poslední době jsem četl hned několik debat o vlnách tsunami a o tom, jak je se mají správně psát. Odhlédnu-li od asijské katastrofy, docela mě zarazilo, jak moc se u nás tsunami uhnízdilo. Ještě z knih svého dětství si pamatuji na vlnu cunami (nejspíš po výbuchu Krakatau), na to, jak cestovatele kousaly mouchy ce-ce, a na psíky ši-cu z obrázkové knížky o psích plemenech. Jenže doba se přelomila, čeští žurnalisté opisují svodky cizích agentur a bezmyšlenkovitě i bez citu pro češtinu píší o tsunami, mouchách tse-tse a psících shi-tzu. Nebýt naší bohaté bolševické minulosti, snad by došlo i na toho tsara Vasilye.

Přitom jde pouze o transkripci. Neboli pokus o zápis cizího jazyka prostředky jazyka jiného. Na světě je spousta jazyků, používají navzájem různé abecedy a skupiny fonémů — půlku českých slov Číňan nevysloví, Rusové zapíší v azbuce cizí slova tak, jak je slyší, hlásky běžné v ruštině zas nemají paralelu v angličtině a Bratislava je pro běžného Japonce cosi jako Baračisuraba...

Zmíněný foném, angličtinou přepisovaný jako "ts/tz", je hláska, kterou Japonec vysloví jako něco, co nám připadá jako "c", možná malinko říznuté "ť" — nejbližší naší jazykové výbavě bude to "c". Angličané ale hlásku "c" neznají, pomáhají si v podobných případech opisem pomocí dvouhlásky "ts", která jim zní asi tak nejpodobněji. Čeština je ale jazyk velmi fonetický a "ts" se vyslovuje běžně jako dvouhláska (podstata, divit se), tedy spíše "t-s" než ryzí "c". Zmíněné cunami je přitom japonské slovo — pokud se nepletu, je to složenina cu (přístav) a nami (vlna) — a neobsahuje žádnou dvouhlásku "ts", ale právě ono čisté (téměř) "c".

Transkripce slouží hlavně k tomu, aby se slovo z cizího jazyka co nejvíce přiblížilo jazyku jinému. Používat proto v češtině pro japonská slova anglickou transkripci (kterou si člověk musí nejprve přeložit z angličtiny do češtiny a člověk angličtiny neznalý se nechytne vůbec), je nepraktický nesmysl. Popírá zcela svůj původní smysl a cizí slova mateřskému jazyku vzdaluje, namísto aby mu bylo blíž a lépe uchopitelné. Jistý omluvitelný význam to má jen v obchodní praxi — především názvy firem a značek (Datsun, Mitsubishi atd.), které sami Japonci přepisují do latinky právě anglickou transkripcí, se tak ponechávají; hlavně proto, že tato podoba je ustálena i v grafické podobě firemního loga a není v dnešní globalizované době obvyklé dělat pro každý jazyk jiné logo. To však nic nemění na tom, že i názvy zapsané českou transkripcí (Dacun, Micubiši) jsou zcela korektní (jen už nám to pro ten nezvyk připadá dost divné).

Ovšem obecná slova, nechráněná žádnou obchodní značkou, slova z běžného jazyka, by se přepisovat anglickou transkripcí neměla. Napsat tse-tse, tsunami nebo shi-tsu je totéž jako psát tsar místo car, Yeltzin místo Jelcin, Laozi namísto Lao'c, taiji / tai chi namísto českého přepisu tai-či nebo třeba Mao Zedong místo Mao Ce-tung...

Je pravda, že i ve starých slovnících se dá najít i podobu tsunami, ale často jen jako variantu českého zápisu cunami. Nedělám si iluze, že se to už někdy změní a musím se smířit, že tsunami se v našem (žurnalistickém) slovníku asi uhnízdilo navždy. Ale dočkat se toho, že jednou MF-Today napíše, že oslavit výročí Karla Chupacka odcestoval prezident až do Beijingu přes Moscow a Karachi (kde má podepsat kyotoský protokol), ale musel se vrátit, protože v China se rozvodnily řeky Huang He a Yangtze (nebo Chang Jiang?), bych opravdu nerad...

Chucpe? Co to je?

Omlouvám se tímto všem, kteří to opravdu nevědí. Já to slovo používám rád, protože chucpe je kolem nás bohužel až až a její český ekvivalent (ano, je TA chucpe) se jen těžko hledá. Gabriela Barbora Osvaldová píše, že chucpe je hebrejsky drzost, troufalost, cynismus, arogance, prostě něco, co žádné slovo v žádném jazyce nemůže plně vyjádřit, Arthur Dent ji vysvětluje na příkladech. Když mám význam tohoto hebrejského slova z jidiš nějak vysvětlit já, napadají vesměs samá dvouslovná spojení. Ostudná drzost, nebetyčná nemravnost, cynická troufalost, bohorovná suverenita, nestoudná arogance. Ale nikoli cokoli z toho. Všechno dohromady a ještě kousek navíc. Když se s něčím takovým setkáte, zjistíte, že na to čeština nemá jiné slovo než — chucpe.

Vyhlašuji občanskou gramatickou neposlušnost

Mám na to pifku už hodně dlouho, a teď už mně došla trpělivost. Pryč se zlými Újčavy! Nebudu již úpět pod nadvládou jazykových uzurpátorů! Nadále odmítám vytvářet skici. Bouřím se a vyhlašuji občanskou neposlušnost všem újčavům a zvlášť těm, kteří zlovolnými záškodnickými zásahy zbavují češtinu posledních záchvěvů logiky!

Ne, vážně. Ono to totiž opravdu logiku nemá. Slovo skica je ženského rodu podle vzoru žena, měla by tedy být skica a bez skicy. Jenže ouha, nějaký újčava kdysi usoudil, že po c se přece píše měkké i, že, a musí tedy být bez skici. Bluéééh.

Je to blbost. Kdyby to tak mělo být, proč to tedy má u všech všudy platit jen pro ženský rod a jen pro vzor žena? V mužském rodě (vzor hrad) se po c píše tvrdé y s úplným klidem a nikomu to nevadí? Všechny ty tácy, pácy, klůcy, cancy nebo renoncy jsou v pořádku — ale skicy najednou ne?

A taky je tu ještě vzor předseda a spousta jemu příslušících, převážně nářečních slov a vlastních jmen. Kdysi jsem zcela samozřejmě napsal Jaromíra Nohavicy a byl jsem sprdnut na tři doby, že přece musí být Nohavici. Ale budiž, jméno Nohavica to podobné slovu nohavice, které má měkké skloňování, takže rozdíl v nohavici Nohavicy může někomu připadat příliš křiklavý. Ale co třeba takový pan Máca? Proč by mělo být Mácy špatně? Nejsou náhodou tácy pana Máci poněkud úchylné a zvrácené?

Já vím, že gramatika (a zvlášť ta česká) logiku nemá a je až příliš Kaplanovské chtít ji tam hledat za každou cenu. Ale proč do ní vnášet nové nelogičnosti jen proto, že to komusi "přijde jako dobrý nápad"? A když už to muselo být, proč tedy nejsou taky táci, renonci a hici? Ne, nebudu dále úpět pod jhem paraakademiků. Pravidlo o přechýlení na měkké i po c v koncovkách slov podle tvrdých vzorů je blbé a nesmyslné. A nehodlám je dále dodržovat. Ať žijí skicy!

Stačí uhádnout a vyhrát?

Už několik let, po která na ČT vysílá Sazka tažená čísla hry Šťastných deset mi vrtají hlavou ty jejich slogany, kterými každé hlásání končí. Třeba: Znáte nějakou jinou hru, kde stačí uhodnout polovinu tažených čísel a vyhrát hlavní cenu? A pořád mi v tom něco nesedělo. Pořád mi tam hlodal takový malinký, neodbytný červíček, že je na tom něco špatně.

A teprve dnes jsem na to přišel. Totiž když je to napsáno tak, jak to napsáno je, sděluje nám ten slogan vlastně, že nám "stačí uhodnout polovinu čísel a (současně nám stačí) vyhrát hlavní cenu". Aniž bych chtěl nějak Sazce podsouvat nějaké úmysly, v téhle podobě takový slogan říká přesně toto: vůbec nic. Tedy přímo. Ale nepřímo nám podsouvá dojem implikace, jako by chtěl říct: "stačí uhodnout polovinu čísel, a tím vyhrát hlavní cenu".

Jenže před spojkou a ve významu důsledkovém (častěji ve spojení a tak, a tím, a tedy atd.) se píše čárka. Ta je také často důležitým (a někdy i jediným) poznávacím znakem toho, že se nejedná o souřadný vztah. A to je to, oč tu běží. Nechce-li tedy Sazka (úmyslně či nechtěně) mást, měly by její slogany vypadat takto: Znáte nějakou jinou hru, kde stačí uhodnout polovinu čísel, a vyhrát hlavní cenu?

Nejkratší slova téměř nepřeložitelná

Nevěřili byste, jaké to máme v češtině kulišárny, z nichž asi každý překladatel musí šedivět — měl-li by je přeložit doslovně. A přitom jsou to jen takové ždibíčky, pidislůvka sotva patrná. Schválně...

A to bych se na to podíval! A co on, zlobil se? A jak! I chytil ho za ucho a lál mu: "I ty lumpe jeden!" I vy šibalové...

Jsou to "spojky" na začátku vět. Ačkoli, spojky... Pavel Eisner v Chrámu i tvrzi těmto "A" a "I" říká s nadsázkou a po delším rozboru spojocitoslovce odporovací. Sám zkusil tyto věty přeložit do půltuctu jazyků (a že jich uměl a proklatě dobře) a pohořel...

Ony takové spojky na začátku věty často tak trochu popírají svůj vlastní smysl (spojovat dva pojmy či dvě věty) a stávají se čímsi jiným, hůř uchopitelným. Je to spojka, ale není to spojka. Je to příslovce, ale přitom to příslovce není. Tak trochu citoslovce, tak trochu částice. Sám je mám moc rád — ostatně když si projdete mé texty (třeba jen na tomhle blogu), těch vět začínajících "A", "Ale", "Ačkoli" apod. najdete přehršle. Nevím, jak bych psal, kdyby mi tyto citoslovné spojopříslovky někdo zakázal...

Na druhou stranu je pravda, že není počáteční spojka jako spojka. Používají se v mnoha významech a pokaždé znamenají něco jiného. Ano, ty Eisnerovy příklady (A to já tak nenechám!, I ty lotře jeden!) jsou spíše citoslovné. Jiné však mohou mít další význam, třeba odporovací či spojovací. Jako by před tou spojkou byla nevyřčená věta, již vzápětí popíráme: (Vy si seďte doma,) A to já tam půjdu! nebo doplňujeme: (Nejprve byla dlouhá zima) A bylo jaro. A někdo by dokonce nevěřil, že taková spojka si může utvořit i větu. Jenže...

Těžko přetěžko se tyhle "spojky" překládají. Ba máme i takové zlotřilce, které budete marně hledat v německém či anglickém slovníku: třeba takové "vždyť". Vždyť má na začátku věty vlastní piedestálek, na něj patří víc než kamkoli jinam. Navíc je to slovo-chameleon, které nemá žádný přímý význam, tvoří jen pocit, provádí výpad, graduje vyřčené i nevyřečné. Podporuje a stupňuje předchozí větu (věty) a bez nich je to nedochůdče, nožičky bez těla, vztyčený ukazovák bez ruky, k níž patří. Nepřeložíte ho, neuchopíte ho. Můžete ho obcházet, chvíli ho vidíte, už ho skoro máte v ruce a vzápětí je pryč. A přitom je ostré jako břitva, mrštné jako bičík a jedovaté jako jazyk zmije: "vždyť". Vždyť já ten úkol napsal! Celá obranná síla oné věty stojí za vždyť jako za štítem...

A konečně, ještě jedno spojkové specifikum máme v češtině. Je tu teprve krátce, takové novorozeňátko, zavlečenec k tomu. Otesánek i Pinocchio vytesaný frikulínským newspeakem pro chamtivou matinku reklamu: Velké Reklamní A. Jestli vás obratem napadlo pověstné "A mám to zadarmo!", tak to není tak docela ono — to je celkem normální zvolání, eisnerovské spojkocitoslovce. Kdepak, ještě horší zrůdičku splodila naše reklama. "SuperPrášek. A barvy se smějí!", "UltraKino: A víte kam jít.", "BugKiller. A hmyz nemá šanci." Prostě spojka tvořící reklamní pseudosouvětí "název—produkt + věta—slogan". ExtraŠajn. A je vymalováno. Obyčejná souvětí jsou zde přísně zakázána. Poslední věta musí být zásadně odtržena od zbytku a uvedena Velkým Reklamním A. Bez něj nemá propagační kampaň sebemenší šanci na úspěch. A o tom to je.

Pleonasmy na tento den

Jen stručně, co jsem potkal během posledních 24 hodin:

• ... musel být hospitalizován v nemocnici... (Deník v 19.00, TV Prima)
• ... nejoptimálnější varianta... (jakási mluvící hlava kdesi v rádiu)
• ... nemůže zreznout ani zkorodovat... (teleshopping Ultimate Chopper, ČT 1)
• ... dvacetileté výročí ... (už ani nevím kde)
• ... návrh designu... (vím přesně kde, ale nechci být impertinentní hnidopich — ale takových je spousta)
• škoda, že jsem takový sklerotik — přinejmenším dva další jsem zapomněl a zaboha si nemůžu...

Těm, co stále nechápou, co to je pleonasmus, si dovolím připomenout, že "hospitalizovat" znamená "umístit/převézt (někoho) do nemocnice"; "korodovat" je česky "reznout"; "optimální" je "nejlepší možný" a těžko může být něco "optimálnější" než "nejlepší možné", o "nejoptimálnějším" nemluvě; buď je "dvacetiletí", nebo "dvacáté výročí", obojí dohromady je zbytečné; a konečně, "design" je "návrh". Co je to "návrh designu", netuším.

Malá esej překladatelská

Jelikož už jsem dostal druhý dotaz kolem překládání básniček a písňových textů, říkám si, že by to třeba mohlo zajímat ještě někoho třetího a proč to tedy nepojmout takhle veřejně. Ale pokud vás to nezajímá, s největší pravděpodobností máte někde v rožku tohoto okna takové malé tlačítko...

Nejprve chci upozornit, že nejsem žádný odborník, vystudovaný lingvista, újčava ani — nedejbože — literární teoretik. Nejsem ani beletrista praktik. Vše je pouhá samouka a píšu a překládám jen pro vlastní potěšení. Takže kážu-li neodborné bludy, je to možné, dokonce velmi pravděpodobné. Ale co já s tím už nadělám.

Když tak nad tím přemýšlím, tak je hned několik způsobů, jak se lze k překladu básničky či textu písně postavit. Jediný základní požadavek, který mají všechny postupy společný a bez nějž se nedá o překladu ani mluvit: vždy je nezbytné dodržet původní formát. Tvoří-li tedy báseň tři čtyřverší abba, nelze báseň přeložit jako čtyři trojverší aab. A u písňových textů se obvykle dodržuje také rytmus. Zbytek již nezbytný není.

Volný převod

To je asi nejsnazší postup. Překladatel použije původní téma i obsah a přepíše text vlastními slovy. Obvykle se snaží přibližně dodržet formát básně, ale metrum či rytmus už méně často. Tento postup prakticky odpovídá překládání prózy a je tak vhodný spíš na básně ve volném verši, méně na rýmovanou poezii, zcela nevhodný pro klasické formy a nemyslitelný u písňových textů.

Geschrieben steht: "Im Anfang war das Wort!"
Hier stock ich schon! Wer hilft mir weiter fort?
Ich kann das Wort so hoch unmöglich schätzen,
Ich muss es anders übersetzen,
...
Zde: "Na počátku bylo slovo!" čtu.
Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.
Nelze mi slovo přec tak v úctě míti.
Musím to jinak přeložiti;
...

(J. W. Goethe: Faust, překlad Otokar Fischer). Upřímně, není to můj šálek čaje...

Rytmický překlad

Autor převádí původní obsah jen volně (dodržuje jen téma, ne detaily), snaží se ale co nejvěrněji zachovat originální formát, metrum i rytmus. Takto se nejtypičtěji překládají klasické básnické formy (sonety, rispetta, villonské balady) a vlastně jakékoli rytmické básně. Za určitých předpokladů se dá s rytmem pracovat i trochu volněji. Např. text blues, kam se při zpěvu vejde často pár slabik navíc, místo dlouhé slabiky jsou dvě krátké, oproti originálu tam přibudou, tam zmizí dva daktyly — a přesto to může fungovat. Ale v Shakespearově sonetu to neprojde.

Osobně považuji rytmus a metrum za hodně důležité (nejspíš proto, že mám nejraději právě ty klasické formy a volný verš fakt nemusím). Takže třeba toho výše zmíněného Goetha bych četl raději třeba nějak takhle:

A psáno máš: "Začalo svět slovo!"
Co já však s tím? To žádá cestu novou!
Jen pouhých slov si nelze přece vážit
Snad říct to líp se můžu snažit:
...

Ne že bych si dělal gebýry na překladatele Goetha — ale takový překlad, který naprosto ignoruje průzračně čistou jambickou strukturu (nebo jak se ta potvora jmenuje) originálu, mi prostě vadí...

Velmi účinné taky je, když se povede přenést i různé libůstky originálu — měl jsem třeba hroznou radost, když se mi podařilo zachovat krásnou téčkovou aliteraci v Learning To Fly od Floydů:

Tongue-tied and twisted just an earth-bound misfit, I
tou tíží z trestu k zemi krátkou cestu máš

Fonetický překlad

To mám vůbec nejraději. Snažit se zachovat fonetiku všech hlavních "sloganů" textu — tedy těch úseků textu, které nejvíc padnou do ucha, které jsou tím, kvůli čemu si text pamatujete, co v textu nejvíc zní. Samozřejmě to musí být s mírou, ale obvykle bohatě stačí jen přibližné souzvuky:

Hello darkness, my old friend — S tebou zas dnes končí den
Keep me from the Gallows Pole — Ať neplatím hlavou svou

Fonetický nový text

Tohle je nejtypičtější v parodiích. Autor najde co nejpřesněji znějící náhradu "sloganu" a zbytek obalí příslušnou omáčkou, která většinou už nemá s tématem originálu nic společného. Když se přitlačí na pilu, může to ale působit, že celý text byl vypocen jen jako zbytečný, ředěný sós kolem toho jediného úžasného sloganu. Smekám třeba klobouk před Fanánkovou prací v Těžkým Pokondru, jehož texty jsou vesměs právě na takovéhle fonetické shodě postaveny. Ale pohříchu je často až příliš znát to, že ho napadl geniální fonetický překlad hlavního sloganu písně, ale aby to mělo aspoň přibližnou hlavu a patu, musel k tomu přidat taky poměrně obskurní kostru...

Video Killed the Radio Star — Vidiák ryl by rejhy do spár
I'm Her Yesterday Man — Mámo těsto dej ven
Daddy Cool — Zrady kul
Conté Partiro — Montér v kvartýru
atd...

Zcela nový text

To jen na okraj. Nejběžnější postup českých "překladatelů", kdy prostě jen napíšou vlastní text na danou melodii, zcela bez ohledu na originál. Je to věčná škoda... Ne, že by snad (já nevím, řekněme) Pár havraních copánků byl nějaký špatný text, ale s Love Me Tender, Love Me Sweet to nemá nic společného. A takové Lásko, voníš deštěm je dokonce téměř obsahovým protikladem původního She's Gone od Black Sabbath. To nejsou překlady, to je regulérní textařská práce, jen skladatel do toho nemůže kecat...

Přitom se najdou skutečné překlady, které byly velmi úspěšné jen v domácí verzi (a originál skoro nikdo neznal), a přitom dokázaly to původní téma aspoň podchytit — třeba taková Winchester Cathedral je u nás skoro neznámá, ale Chrám svatého Víta byl opravdu hit...

Každý z možných postupů má jistě něco do sebe. Ideálem je ale kongeniální spojení všech těchto cest do jediné. Což je ovšem téměř nemožné a podaří se to jen párkrát za dekádu několika výjimečným šťastným jedincům. A sem kupodivu řadím i toho Fanánka, jemuž se to zadařilo hned několikrát (co třeba Čórli mí kólá nebo Korále, sandále). I když tady chybí ta věrnost originálnímu textu, pravda...

Marně ale vzpomínám na nějaké "seriózní" písňové texty (básně ne, tam je příkladů skvělých překladů dost), které by jednak byly dobrým převodem originálu, přitom současně věrně kopírovaly původní metrum a rytmus a navíc pěkně foneticky zvládly i ten hlavní slogan... Nějaké tipy?

P. S.: Kouknul jsem se do slovníku (můj nenahraditelný Slovník cizích slov z roku 1966) a zjistil, že esej je v češtině maskulinum, takže by titulek měl patrně znít "Malý esej překladatelský". Tolikrát jsem ale slyšel ta esej, že mi to připadá příliš nezvyklé a asi už trochu archaické. Naštěstí jiný slovník (Pravidla českého pravopisu z roku 1993) mi potrdil i tohle. Esej podstoupil(a) změnu pohlaví a momentálně je v hermafroditní fázi: korektní je ten esej i ta esej...

Neztracen v překladu (aktualizováno)

Čím dál tím víc mám chuť na nějaký pěkný překlad. Mám zálusk si přeložit (či lépe transponovat) do češtiny nějaké zajímavé dílko — něco, co by chtělo spíš dobrou češtinu než dokonalou znalost zdrojového jazyka. Nějaké jazykové hříčky, poezii, písňové texty, zajímavou beletrii... Nevíte o něčem volném? Cítím se na angličtinu, ruštinu, polštinu, slovenštinu a částečně i němčinu (i když u jiného jazyka by se taky dalo něco zvládnout, pokud bych měl i doslovný překlad). A taky je potřeba počítat s tím, že kdyby to mělo být něco většího než básnička, tak by to asi chvíli trvalo, anžto jsem stále ponořen do vlastní knížky (a ještě chvíli ji psát budu) — nicméně k pojednání o CSS už nutně potřebuju nějakou beletristickou protiváhu.

Díky za každý tip.

Pozn.: Abych předem zamezil extrémním nápadům, (ne že bych se cítil zrovna na tohle, ale) poslední velký rest češtiny — totiž Beowulfa — už přeložil Jan Čermák...

Update: Díky za všechny tipy. Zatím jsem se chytil dvou z nich: Father Death Blues Alana Ginsberga a August 1968 W. H. Audena. Oba překlady včetně původních textů jsou v mé básničkové sekci...

Pákistaníček

Mohl by mi někdo vysvětlit, proč je Afghánistán a Pákistán, a přitom je afghánský, ale pákistánský? Mám pocit, že u ostatních "blablastanů" se vždy celkem korektně odlišuje významový vztah k národu a ke státnímu útvaru — např. kazašská (žena) vs. kazachstánská (ekonomika). Ale u těchhle dvou to moc neplatí.

Nevím sice, jak přesně je to na tom Středním východě s národnostmi, ale jsem si skoro jistý, že nejsou žádní Pákistové — nejvýš tak Pandžábci, Sindhové, Paštuni či Balúči. Ale přitom obyvatelé Pákistánu jsou souhrně Pákistánci, kdežto v Afghánistánu už žádní Afghánistánci nežijí, jenom Afghán(c)i — jenže to jsou přitom vesměs zase Paštuni a Tádžikové. A stejně jako nikdy nikdo neřekne Pákové, pákský/pácký, tak naopak taky nikdy nikdo z úst nevypustí Afghánistánci, afghánistánský.

Proč? Má to nějaký důvod? Další z řady obvyklých zvráceností naší mateřštiny to nebude, protože i v angličtině je Afghan(s) vs. Pakistani(s)... Prapodivné...

Vykročení do pojišťovna

Úspěšné vykročení do Česká pojišťovna play-off má za sebou tým XY, pravila sporťačka ČT. Fakt by me zajímalo, který ichtyl tyhle nádhery vymyslel. "Gambrinus liga" se ještě se skřípěním dalo unést — i když čestina má jen přívlastky shodné a neshodné, žádné podobné anglosaské hybridy do ní rozhodně nepatří. Ale udělat ten anglo-přívlastek ještě ke všemu rozvitý — třeba "Český Telekom extraliga" — to už je intelektuální výkon hodný bratranců Frištenských. Vysvětlit si to dokážu jenom tím, že kdysi v počátku tam kdesi musel sedět nějaký mladý nadějný okšandovaný marketinkmenečr a vybrejnstormovat tuhle strategii modifikace jazyka komunikovanou na cílovou skupinu soběpodobných... Kdyby o tom totiž rozhodoval nějaký normální, soudný člověk, měli bychom patrně "extraligu Českého Telekomu" a "play-off České pojišťovny", když už by to muselo být. Takhle ovšem nezbývá, než s hrůzou čekat, kdo všechno ještě bude naše nejvyšší sportovní soutěže a kluby sponzorovat. Na druhé straně takové "AAA Auto Praha Slavia Brno", nebo třeba "finále Severomoravská energetika play-off První pražská záložna extraligy ledního hokeje" má jako řízné dada taky něco do sebe...

Mimochodem: ono s tím sponzorováním je to stejně nějaká podivná obsese. Dokáže třeba někdo vysvětlit, proč v jedné lize hrají týmy: Sparta, Pardubice, Vsetín, Kladno ... a Hamé Zlín? To firma Hamé zaplatila všem médiím nějaké obrovské sumy za to, že se nesmí vyslovit samotný "Zlín"? Dvě extraligová mužstva, aby se to muselo rozlišovat, ve Zlíně nejsou a ostatní týmy mají taky své plné názvy bohatší a určitě mají taky mraky sponzorů. Co tedy vede (omezme se jen na veřejnoprávní) média sveřepě prezentovat zrovna Zlín jako jediný zásadně jen se jménem jeho sponzora? Nebo snad všichni novináři v republice dostali kupony na kečup a nakládané okurky zadarmo na celý rok?

Česko-slovenská podpásovka

Mé jazykové znalosti dostaly nečekaně na frak. Prvně v životě potřebuju česko-slovenský slovník... Poraďte, prosím: co česky znamená "cmar"?

Kterak se Praha stará o bohatost naší mateřštiny

Antoušek, blbec, cucák čuromedánská, debil, ďaur, epileptická frnda, geront hotentotská, chuj, idiot, jeliman, kopyto, lempl, mizera, nemehlo, ňouma, opičák, pazgřivec, qedlák, rapl, řiť sevřená, šupák, tajtrlík, ťululum, uchcánek, vizigót, wošoust, xylofón, ychtyl zeleno-žlutej...

Inu tak. Měl jsem dnes tu čest strávit příjemnou hodinku ve společnosti skvělých pražských řidičů...

Pozn.: pro méně chápavé čtenáře jsem nucen doplnit, že výše zmíněná počastování napadala při jízdě mě na adresu oněch okolních (sebe)vrahů. Ach jo.

Sovy v bazénu

Šli jsme dnes kolem nového kladenského aquaparku, který se má příští pátek slavnostně otvírat. Před vchodem je navigační tabule, ještě překrytá fólií, na níž se mimo jiné skví avízo na VÝŘIVÉ KOUPELE. Myslím, že pan prymátor Wolf, pro něhož je tento akvuapark nadmíru srdetšní záležitostí, to ježtě nevyděl, jinak by jednu takovou vspružující koupel agutně potřeboval.

Můj k mému, jeho k jeho...

Všimli jste si, jak se z češtiny pomalu vytrácejí některé její krásné nuance? A často za to může hlavně ad-speech, reklamní slovník. V poslední době mě asi nejvíc tahá za uši (ne)používání zájmena "svůj":

• Objednejte si vaši zásilku nyní...
• Získejte více SMS pro váš mobilní telefon...
• Václav Klaus hovořil o jeho názorech na situaci...

Jenže ve skutečnosti si máte objednat svou zásilku, získat SMS pro svůj mobil a Klaus plkal jen o svých názorech. Přitom pravidlo pro používání tohoto zájmena je tak jednoduché. Zájmeno svůj se používá místo jakéhokoli přivlastňovacího zájmena (můj, tvůj, jeho, jejich, ...), které se vztahuje k podmětu dané věty. To je celé.

• Hovořím o svých názorech (já hovořím, mé názory)
• Říkám ti, mluv o svých problémech (ty mluv, tvé problémy)
• Vyčistěte si své boty (vy čistíte, vaše boty)
• ale: Vaše boty budou čisté (boty budou čisté, ne vy)

Že ale i toto prosté pravidélko leckdo nepochopí, i když se snaží svůj používat, mi pěkně doložila jedna reklama, v níž jsem nedávno zaslechl: "Vaše šance změnit kondici svého těla budou..." Podmětem jsou zde přitom "šance" (holá věta "šance budou"), které ale žádné tělo nemají.

Někdy prostě ze zdánlivě české mluvy trčí angličtina až hanba. Angličtina (na rozdíl od němčiny) zájmeno "svůj" nezná a striktně používá zájmena vztažená k příslušné osobě:

• I'm talking about my opinion...
• Talk about your problems...
• Clean up your shoes...

Řeklo by se tedy: tak co, dotyčný není Čech, narodil se v Anglii a česky pořádně neumí. Jenže ve většině případů se tak vyjadřují Čehúni jak polena, co se snaží překládat z angličtiny, aniž by uměli pořádně česky. A ke všemu se obvykle jedná o frikulíny, co šérují badžety a vykomunikovávají brífinky. Ale ať si třeba rozbrejkujou outlúk, jen kdyby tu svou odpornou pačeštinu nehustili obyvatelstvu v reklamních blocích pod tlakem. Za jejich vůbec nejstrašnější dílo dodneška považuju jakousi reklamu, kde jedna slečna sděluje druhé, že si nepořídila nový účes, anóbrž ohoz slovy: "Moje šaty jsou nové!" To přece normální Čech z huby nevypustí ani v mučírně. To je horší než kalk z angličtiny; na takové prznění češtiny snad musejí být nějaké kurzy...

STOP přechylování!

Vážně by mě zajímalo, jestli si budeme muset počkat na nějaký Evropský Zákon, který nám pozměňovat cizinkám jména zakáže, nebo se k tomu někdy vzmůžeme sami. Jana Doležalová na Reflexu mi připomněla, jak mi tahle naše národní skopičina už dlouho leží v žaludku. Osobně jsem ale přesvědčen, že jedinou cestou je, aby s tím někdo začal. Dokud někdo respektovaný nenajde dost odvahy, nerozhodne se a nezačne sám od sebe, nezmění se nic. A zrovna Reflex jako celkem stylotvorné médium by mohl z fleku začít sám u sebe, vykročit příkladem a přestat cizí ženská jména jednou provždy přechylovat.

V prvé řadě nemůžeme pominout fakt, že to naše -ová vyjadřuje vlastnický vztah muže k ženě, což je v dnešní feministické době velmi nemístné, a mnohým cizinkám, které pochopitelně ten význam cítí plně (nám už to takňák nepřijde), to právem dost vadí. Ale nejen to. My jim také měníme jejich jméno. Kdyby se tím pouze cítily dotčeny, tak nám to s naší hroší kůží může být celkem jedno. Horší ale je, když s tím začnou opravdové problémy. Když paní Cieglerové neuznají diplom, protože se ve skutečnosti jmenuje Ciegler (viz ten Reflex), nebo když cizí úřady nepochopí, jak holčička se jménem "Smithova" může být dcerou pána, co se jmenuje "Smith" — jen proto, že se narodila v české porodnici...

A co ta exotičtější jména... Jedním z faktorů je, že v dálných krajích často používají úplně jiná pravidla pro tvorbu jmén, než je středoevropský zvyk křestní jméno + rodinné příjmení. Netřeba chodit daleko, i severoevropské zvyklosti jsou jiné — většina tamních států sice časem středoevropský úzus přijala, ale třeba na Islandu se stále používá původní pravidlo jméno otce + son (u synů), resp. dóttir (u dcer). Ale když my potom z takové Björk Gudmundsdóttir uděláme slečnu Gudmundsdóttirovou, je to nejen strašné, ale i pěkná hovadina... A co teprve asijská nebo africká jména. Tam kolikrát význam a složení jména ani neznáme a navíc klidně uděláme -ová i ze jmen, kde to i zní a vypadá opravdu příšerně. Taová, Nga-Siaová, Vátsjásjánová, Yamamotová, Hazír-ibn-Jazír-ben-Gazírová... A jmenuje se ta paní Taová ve skutečnosti Ta, nebo Tao? Nebo dokonce Taa? Je Nga-Sia, či Nga-Siao? Yamamoto, nebo Yamamota? Byl jsem už dost velký, když jsem zjistil, že otcem Jane Fondové je ve skutečnosti pan Fonda, nikoli Fond.

Velká prča je pak třeba s ruskými jmény, která už jednou přechýlená jsou — je třeba Ivan Solkov, jeho žena Marina Solkova, ale u nás je navíc Solkovová. Lazutin-Lazutina-Lazutinová; Provov-Provova-Provovová. A co teprve ta jména, která nám připomínají naše adjektiva — Ciolkovskij-Ciolkovskaja, ovšem u nás: Ciolkovská. Wronski-Wronská; Kwaszniewski-Kwaszniewská.

Jde přitom jen o zvyk. Sice někomu může připadat divné říkat slečna Wronski, paní Bush, sportovkyně Lazutina, tenistka Williams atd., ale ony se tak opravdu jmenují. To, že nám tam to -ová chybí, je jenom zvyk — tak to všichni čteme a slýcháme denně v médiích. Tam, kde se přechýlené jméno používá méně často nebo vůbec ne, to už nikomu tak nepřijde — Britney Spears, Marie Currie, Alice Nellis, Sigourney Weaver, Mary Poppins, Lucy Liu, Martha Elefteriadu atd... Ale paní Madelaine Albright už nám zní blbě...

Máme to zaryté pod kůží — možná víc, než bychom chtěli (pro mě to platí určitě). Třeba se k tomu dokopu, začnu si zvykat a budu se snažit nadále používat ženská jména zásadně nepřechýlená. Jenže já jsem prd. Pokud by se k tomu ale rozhoupala třeba MF Dnes, Česká televize, Český rozhlas, Týden nebo aspoň ten zmíněný Reflex, třeba by to začalo fungovat. Ne hned (to chce aspoň generaci), ale dokud někdo nezačne, nic se nezmění ještě dlouho.

Brk!, krkl vlk skrz srst srn

Plch prch' v krb. Šplh v vrch v smrk. Vlk zbrkl, hr! v tvrz. Plch zmrzl. Hrň prsť v hrb, trp... Napsat příběh pomocí jednoslabičných slov není zas tak těžké. Anglo-Američané to ostatně dělají běžně (a ač v češtině je to o dva řády obtížnější, už Jan Werich dokázal, že se tak dá napsat bez problému celá pohádka, která má hlav i pat). Ale napsat smysluplnou větu bez samohlásek, to už je celkem oříšek. Máme aspoň jistou výhodu, protože v angličtině to nejde vůbec — to už bych spíš věřil tomu, že je možné napsat francouzský román bez jediné souhlásky. Na druhé straně i když těch českých slov bez AEIOUY je celkem dost, na nějaký velký tvůrčí rozlet to nestačí... Jaká je podle vás nejdelší (smysluplná a gramaticky správná!) česká věta neobsahující ani jednu souhlásku?

P.S.: Původně jsem přemýšlel i nad tím, jestli by to šlo i bez "r" a "l", které v češtině fungují i jako samohlásky, ale přiznám se, že mě nenapadlo ani jedno (alespoň třípísmenné) slovo. Jestli o nějakém víte, sem s ním.

Tři plurály

Víte o tom, že na světě existuje jazyk, který má tři plurály (množná čísla)? Nebo dokonce ještě víc? Jazyk, který nerozlišuje jenom pes/psi, muž/muži, ale má speciální tvary slov pro určité počty? No vidíte, existuje. Čeština.

Kdo někdy učil nějakého cizince česky, ví přesně, o čem mluvím, ostatní si možná ťukají na čelo. Ale vážení, je to tak. Zatímco (snad) všechny jazyky na světě rozlišují pouze jednu věc a moc věcí (signulár/plurál, jednotné/množné číslo), naše mateřština — už tak dost šílená — je výjimkou i v tomto a má zcela otevřeně speciální gramatické kategorie pro jednu věc, pro dvě až čtyři věci, pro pět a moc věcí a aby toho náhodou nebylo málo, existuje k tomu i pár kategorií skrytých, raději tutlaných, aby se z toho náhodou někomu neudělalo mdlo už předem.

Pořád nic? Vždyť už to tady padlo: jedna věc — dvě, tři, čtyři věci — pět, šest, moc věcí. Jeden muž, dva muži, deset mužů. A co teprve (správně spisovně): 20 mužů, 21 muž, 22 muži... Sranda? A co tohle:

• Jeden muž je mladý.
• Dva muži jsou mladí.
• Pět mužů je mladých.
• Dvacet tři muži jsou mladí.
• Jakýkoli počet mužů je mladých.

A to jsou jen ty zřejmé, veřejně přiznané typy. Co teprve ty utajené, které se tváří stejně, jen do chvíle, než se na ně podíváte pořádně? A taky podle toho, jestli si číslovky zrovna náhodou nezačnou hrát na podstatná jména...

Celé to totiž komplikuje i to, že v češtině existují pro určité počty číslovky, ale i podstatná jména — je deset hrušek (číslovka+jméno) i desítka hrušek (hrušky jsou zde neshodný přívlastek té desítky). Tady to je sranda — ale ve chvíli, kdy se nedá poznat, co je co (třeba "sto hrušek"), je to horší a liší se to už jen při skloňování. V případě číslovky se řekne "se sto hruškami", ale v případě jména to je "se stem hrušek". Když je složené číslo, pak už jen "se sto dvaceti šesti hruškami".

Podobně je "tisíc" (jméno) i "tisíc" (číslovka) — "s tisícem hrušek" i "s tisíc hruškami", případně i "s tisíci hruškami" — což je ale další legrace, protože se zde kdoví proč dostane "tisíc" do plurálu, i když je jenom jeden; "s tisíci hruškami" je pak tvar od jednoho tisíce hrušek (číslovka+jméno), kdežto "s tisíci hrušek" je tvar několika tisíců (neshodný přívlastek). A co teprve u milionů, miliard a výše... Tam už se číslovky bojácně vytrácejí a říct "se sedmi miliony obyvateli" už je přinejmenším divné, protože lepší je zpodstatnělé "se sedmi miliony obyvatel"... A třeba "s milion muži", "s miliarda dolary" už by snad nikdo ani nedokázal říct — tedy už se uhnízdily neshodné přívlastky nastálo...

Takže suma sumárum se dá říct:

• dva muži, bez dvou mužů, se dvěma muži
• pět mužů, bez pěti mužů, s pěti muži
• sto mužů, ne sto/sta mužů, se sto muži / se stem mužů
• tisíc mužů, bez tisíc(e) mužů, s tisíc(i) muži / s tisícem mužů
• milion mužů, bez milionu mužů, s milionem mužů
• milion jeden muž, bez milionu jednoho muže, s milionem jedním mužem
• milion dva muži, bez milionu dvou mužů, s milionem dvěma muži
• milion pět mužů, bez milionu pěti mužů, s milionem pěti muži

Což dělá — přinejmenším — 4 různé varianty plurálu:

• X muži, bez X mužů, s X muži
• X mužů, bez X mužů, s X muži
• X mužů, bez X mužů, s X mužů
• X muž, bez X muže, s X mužem

A teď to vysvětlujte někomu, kdo se chce naučit česky...

P.S.: Nejedná se jen o češtinu, podobné potíže mají i příbuzné jazyky — přinejmenším slovenština a částečně i ruština.

Měl to udělat, ale...

Hodně často je v médiích slyšet zprávy typu: "... dopadli muže, který měl na Černošicku znásilňovat ženy...", "zadrželi ženu, která měla týrat své dítě..." Redaktoři si tu vazbu "měl to udělat" ve významu "prý to udělal, údajně to dělal" nějak moc oblíbili — a nedochází jim, že obrat "mít něco udělat" vyjadřuje v češtině především povinnost (stejně jako anglické "have to"). Takže zadrží-li policie "muže, který měl mučit svou ženu", jde vlastně o chlapa, kterému někdo to mučení uložil za povinnost (a zadrželi ho, protože zadaný úkol neplnil?)...

Je to lenost redaktorů, nebo jim to už ani nepřijde? Ale vždycky, když zase slyším "soudní přelíčení s mužem, který měl zastřelit svého souseda", skoro se mi chce doplnit: "ale místo toho ho utopil, bídák jeden nespolehlivá..."

Cole Porter na Camelotu

Netuší někdo z kolemjdoucích etymologů, proč se pouličním distributorům tiskovin říká kamelot, resp. kolportér, když Camelot byl hrad krále Artuše a Cole Porter jazzový muzikant?

Hyperglobalizovaný oběd

Jaké jídlo by tak ještě mohlo být globálnější, než když v Česku podá Němci v arabském bistru řecký gyros s francouzskými pomfrity, čínským zelím, tatarskou omáčkou a americkou kolou Egypťan? Škoda že se nebavili třeba rusky, výsledek by byl dokonalý... (zažito dnes po poledni v Kladně).

Okzem es mrezá ámne očhe tychti

Tož totok je vážně dobré (via Hlog). Při čtení není pořadí písmen ve slově až tak důležité. Fakt mě to překvapilo, nicméně jsem opravdu se čtením toho textu neměl skoro žádný problém a nezarazil jsem se ani na jednom slově.

• Šmove kdoup peochánemen nrvíp n(ia) slepnído somínep, okzem es mrezá ámne očhe tychti, kožádeno datanis prsnévá yblošna a extt helán cítrzá lsysm.
• Oešvm poukd nepchoemáne pvnrí a(ni) psodlení pmísneo, mzeok se rzáem nmeá čheo chtyit, nkeožáde naasdit spnárvé šblanoy a txet nhláe zrctáí sysml.
• Ovšem pokud neponecháme první a(ni) poslední písmeno, mozek se rázem nemá čeho chytit, nedokáže nasadit správné šablony a text náhle ztrácí smysl. Srovnejte předchozí dva odstavce — v tom druhém zůstala první a poslední písmena na místě. A najednou to jde...

Tak asi proto mám tak čsato takvoé přkelepy, kdy se mi porahzují psíemnka ve solvech, asi proto mi už asi nedělá problémy číst texty psané s rozsypanĄmi h%ťky a ť%rkami. Mozek je fakt zvláštní.

Nováci, naučte se slovensky!

Diváci Peříčka říkají: "Zuzano, nauč se mluvit!" (via Blesk). Nováky prý trápí, že nerozumí nové moderátorce erotického pořadu Peříčko, protože mluví slovensky. Nechápou, co znamená "poštekliť" a přemýšlejí, že by si měli kupovat slovník. Já tedy tenhle pořad už pěkných pár let neviděl a novou moderátorku neznám, ale spíš mě drtí, že stačilo pouhých 11 let a běžný malý Čech už nerozumí slovensky. To je smutné.

Mně osobně by slovenčina chyběla. Koukám se občas na Markízu, poslouchám Twist, po slovensky viem aj pomerne aktívne (možno azda viac hovoriť ako písať )... Nemluvě o tom, že slovenčina je už ve své podstatě erotičtější než tvrdá čeština, tak vlastně ti Nováci můžou mluvit o štěstí, že jejich pořad je sexy na druhou...

Zajímavé je, že tenhle problém je ale jen jednostranný — na Slovensku se hodně sledují české stanice, běžně se uvádějí filmy s českým dabingem, lidé znají českou hudební scénu a české herce... Kdo v Česku ale ví, jaká kapela právě letí tam? Jaký je poslední slovenský film? Jak se jmenuje slovenský prezident a premiér? Málokdo... Kdy česká (ne Česká) televize naposledy vysílala nějaký slovenský pořad? Neměla by být povinnost České televize aspoň minimálním počtem slovenských pořadů udržovat povědomí Čechů o jim nejbližším "cizím" jazyce? Kolik je přitom těch, co požadují, aby slovenské filmy byly dabovány do češtiny? Až jednou v televizi odvysílají film "Sedím na větvi a je mi dobře", půjdu do lesů a hořce zapláču...

Tetřev setřev krev ze střev mřel

Má to čeština zákoutíčka, ničky a skulinky... Tam jednou náhodou nakouknete a nestačíte se divit. Jsou slova, se kterými má i rodilý Středočech potíže. Ukažte je cizinci, který si myslí, že umí dobře česky. Zaječí a vrátí přistěhovalecký pas.

Následující odstavec obsahuje výhradně česká slova a není v něm žádný překlep!

čpěv — klikli kly — zně — přepřeď — čejčí — pouč — obejda odejda — douzovat — vyvyj — odpřipoposedl — durdě — prchli chrchly — hněť neť — rozžni a rozrožni — popoť — zblblo zblo — uuď — zev, zel, zet — zaječí ryk zaječí — sesadě — šedše — mrz — usmrď — vyrvav a vryv — oddoj — uuzluju — lili-li — dopuče — pluvši — vylav — připři — žavše — pěň peň — propros — šiččini — šestižestí — neprouď — oorá-neoorá — všivši — mřev.

Ještě k Předmětným podmětům

Nedávno jsem v příspěvku Přemety předmětných podmětů a podmětných předmětů zmiňoval nebezpečí zmatení pojmů, které hrozí při nechtěné záměně předmětu a podmětu ve větě. Dnes jsem narazil na krásnou ukázku, kterou mi poskytl sám Medvídek Pooh — lepší jsem si nemohl přát:

Přijměte omluvu, výpadek databáze má na svědomí nefunkčnost WWW.POOH.CZ

Ale pouze to, že nejsem schopen uvěřit, že by Pooh.cz otevřeně přiznával, že je do té míry nefukční, až z toho vypadávají databáze, mě nutí vykládat si to tím druhým způsobem...

Patamatematika: Patačísla mezi námi

V jinak zajímavém článku Jak nás vidí Evropa na Intervalu jsem narazil na úžasné patačíslo: "... každý čtvrtý uživatel z deseti se připojoval...". A není to poprvé, co podobný údaj potkávám. Každý čtvrtý z deseti jsou pánové Čtyřka a Osmička — tedy dva kusy z těch deseti, neboli 20 %. Pochybuji ovšem, že to chtěl autor říci — chtěl-li čtenáře mást, určitě by si vymyslel pro tu pětinu ještě sofistikovanější popis (třeba "každý sudý z prvních dvaceti každé padesátky uživatelů"). Ale takhle marně přemýšlím, co opravdu tím výrokem mělo být řečeno. Každý čtvrtý, tedy 25 % — anebo čtyři z deseti, tj. 40 %? Někdy jsou holt přílišná onomatopoe jen ke škodě a nejlepší je říct potřebný údaj na rovinu.

Přemety předmětných podmětů a podmětných předmětů

Průběh katastofy zhoršil špatný stav české krajiny, čtu v Týdnu 32/2003. Byla česká krajina poškozena katastrofou (zajisté), nebo byla katastrofa zhoršena stavem krajiny (to je také pravda)? Co měl ale autor na mysli?

Tyhle něchtěné záměny předmětu s podmětem jsou docela časté. Vlastně nastanou vždycky, když má předmět stejný tvar ve čtvrtém jako v prvním pádě. Což platí především u neživotných mužských a u středních podstatných jmen (tam, kde se ptáme koho/co a použijeme co — co: hrad, vidím: hrad; co: město, vidím: město), a to jak v jednotném, tak v množném čísle (zde to platí dokonce i u životných ženských a středních jmen — co: ženy, vidím: ženy; co: města, vidím: města). Není radno na to zapomínat, někdy nemusí být přehození významu tak neškodné a může mít docela fatální následky (počítače nahradí kuličková počítadla, nebezpečné sinice zabily viry atd.).

Náprava je přitom vždycky celkem jednoduchá:

• nahradit činný rod v přísudku rodem trpným. Např.: Počítače budou nahrazeny kuličkovými počítadly. Popř.: Počítače nahradíme (my) kuličkovými počítadly.
• použít sloveso, které se váže s jiným než čtvrtým pádem. Např.: S počítači zatočí kuličková počítadla.
• nahradit předmět rozvitou vazbou (či větou), u které bude předmětná vazba zřejmá. Např.: Práci počítačů nahradí kuličková počítadla.

Takže bacha na to, když podmět zastoupí předmět

Čeština vepsí: Čárkovací mánie

S prudkým nárůstem osobních blogů se člověk na webu dostává stále častěji do kontaktu s amatérskými (ve smyslu ne-profesionálními) autory a potažmo s různými úrovněmi českého pravopisu. Pohříchu až příliš často těmi nejnižšími. Dnes o čárkovací mánii.

Zkuste se podívat např. na Skladiště postřehů (vybírám náhodně první, co mi přišlo pod ruku — stejně dobře by za vzor mohl sloužit skoro každý druhý blog). V každém spotu — od začátku do konce — na to narazíte. A kdo to pozná bez nakopnutí, má bod:

Při poruše, si jen tak cvičně zazvoňte...
Uplynulý víkend, jsem strávil s Martinou na chatě.
Nedodržením tohoto pravidla, hrozí ucpání odpadního otvoru...
V neděli večer, jsme se vypravili zpět do bytu...
... děkuji všem co sem chodí, za jejich přízeň.
Chtěli se totiž podívat, jestli po výstupu z tramvaje, budou muset zase běžet.
Surikata, je takové roztomilé zvířátko...
atd. atd...

Jestliže vám na tom náhodou nepřipadá nic divného, tak jste:

• a) žák 3. třídy ZŠ
• b) rodilý Angličan
• c) autor jednoho z té zmiňované poloviny blogů

Když je někdo schopen zcela vážně napsat "Toco vydíte je můj hustej internetoví blogg", tak mi to až tak nevadí. Jenom mi to sugeruje představu devítiletého klučiny, urputně žvýkajícího tužku a ztěžka potícího své první řádky na webu — holt každý umí něco a není každý Jirásek. Když ale někdo gramatiku používá celkem správně, obsah má hlavu i část paty a jedinými hrubkami jsou ty čárky, tak tomu ani trochu nerozumím. Poslední dobou jsem na tyhle čárkovací komaniaky přímo přecitlivělý. Stručně řečeno: nesnesu to. Jak narazím na podobný text, tato živelně pobíhající interpunkce mi naprosto znemožní soustředit se na obsah.

Někdy vážně nechápu, jak někoho vůbec může napadnout na těch místech ty čárky vůbec udělat. Nedokážu se odpoutat od úvah, jaký myšlenkový pochod toho člověka vedl k napsání čárky např. ve větě "Děkuji, za vaše dopisy." Když si autor není jist a připadá mu to jako vedlejší věta, nebo třeba vsuvka, no prosím, ještě se to dá jakžtakž chápat. Ale rozdělovat podmět od přísudku? "Brýle místo skla, mají plexisklo", nebo "Surikata, je zviřátko". Proč, probůh?

Nejčastěji jsou tyhle tristní chyby na začátcích vět a přesně kopírují anglickou gramatiku:

• Včera večer, jsme jeli do Prahy...
  Last evening, we went to Prague...
• Po stažení souboru, jej vymažte.
  After uploading a file, delete it.
• Při rozhovoru s ním, jsem si vzpomněl...
  While talking to him, I remembered...
• atd.

Ale upřímně: vážně si mám myslet, že každý druhý český bloger vyrůstal v Oxfordu a do češtiny si své myšlenky překládá z angličtiny? To spíš uvěřím, že naše školství jde vážně do kytek. Nezapouští-li dokonce na tom záhonku kořínky už drahnou dobu...

Ještě k překládání web site

Překlady anglických odborných termínů jsou vždycky oříšek. Ne vše se vžije, ne vše se vůbec dá přeložit.

Proč všichni řešíte něco co je dávno vyřešené? Přeložené a ustálené? Web Site = webové místo. Už hodně let, ve všech slovnících, ve veškeré odborné literatuře. (z dnešní pošty)

Možná to tak někomu připadá a jak ve které literatuře. V té, kterou čtu (a píšu) já, se to nepoužívá. A pokud, potkám to jen výjimečně a hned to taky kritizuji. Teď jsem třeba dělal odbornou korekturu jedné knížky a autorku jsem právě za "webová sídla" sepsul a změnili jsme to na "web".

V češtině tenhle výraz rozhodně NENÍ ustálený a vyřešený (kdyby byl, proč se o tom pořád diskutuje?). To jen pár autorů, kteří tuhle (IMHO) zrůdnost začali používat, si myslí, že to tak je v pořádku. Není. A proč?

Angličtina je idiomatický jazyk, složeniny a nasazování neologických homonym jsou zcela bežné věci. V čestině to samé působí jak pěst na oko a musí se používat jiné postupy.

Příklad. Budu chtít pojmenovat novou technologii propojení mezi dvěma komunikačními linkami. Angličtina typicky vezme nějaká existující jednoduchá slova a poskládá z nich novou (dosud nepoužívanou) frázi, idiom — např. "line bridge tool" (nástroj přemostění linek). Češtině je takový postup cizí — daleko častěji vytvoří novotvar třeba přidáním předpon a přípon typických pro daný význam — zde nejspíš něco jako "přelinkovávač", "prolinkovátko" apod.

"Webové místo/sídlo" je nechutný kalk. Kdyby příslušný termín vznikal u nás, patrně by se skupina webových stránek patřících k sobě a tvořících společně jednu prezentaci pojmenovala "soustránčí", "stránkoviště", "podwebík" nebo nějak podobně. Ale termín vznikl v angličtině a na nás je překládat již existující pojem. Jenže doslovný překlad jako "webové místo/sídlo" je násilný a není český (stejně jako každý jiný kalk). Navíc slovo "místo" v češtině vyjadřuje spíš bod (cosi, kde se dá udělat křížek "tady to je"), kdežto "site" je spíš plocha (cosi, co obkreslíte, co má hranice a co se v češtině překládá slovy končícími na -iště — naleziště, hnízdiště, sletiště apod.) Slovo "sídlo" je ještě méně vhodné, protože v češtině se používá prakticky jen jako synonymum slova "adresa". Což už je úplně scestné. O použití "webového hnízda" (které už jsem taky kdesi potkal) raději taktně pomlčím, abych zůstal slušný. Když už by to muselo být přeloženo doslovně, mělo by to být patrně "webové sídliště", snad "webová oblast".

Osobně ale používám prostě web. Používám tohle slovo ve dvou významech: web jakožto zkráceninu pro WWW, celá platforma (hyperprostor následující za http://) a web jakožto website. Ještě se mi nestalo, že by se oba významy někdy spletly. Zvlášť když web je v tom druhém významu obvykle doplněn nějakým vhodným přívlastkem (firemní web, web České pošty, můj web).

Neměli bychom taky zapomínat, že web v angličtině je prostě pavučina, předivo, síťoví i propletenec. Anglofonní mluvčí tím pádem běžně mluví o "celosvětové pavučině" a "pavučinových sídlech" na ní. Prostě mi nikdo nenamluví, že "webové sídlo" nebo "webové místo" je vhodný (nedejbože dobrý) překlad "web site". Když už pouhé "web" nepostačí, raději bych použil bez překladu "website" stejně jako se "web design" překládá jako "webdesign"). Ale "webové místo/sídlo" mi přes jazyk nikdy neprojde.

Khu'ní tyení ončí

Jak někdo, kdo vypouští z úst něco takového, může být připuštěn na obrazovku, dokonce jako stálý redaktor?

Stále nechápete nadpis? Ve skutečnosti to znamená: "Kulturní týdeník končí." Čestný titul Huhňa ČT po Otovi Černém blahé paměti přebírá Otakar Svoboda, (ne)kulturní redaktor a umělecký (dys)lektor.

Mějte se naschle!

Taky se někdy loučíte s tímto upřímným přáním? Já taky, a už se mám dost okorale...

Osiřelý imperativ

Dodnes jsem vůbec netušil, že v češtině existuje sloveso, které má jen rozkazovací způsob. Jen samotný imperativ, nic víc: jiný tvar nejde ani vytvořit.

"To máte imperativy, že je v životě neuslyšíte," tak nějak to říká Werich v jedné ze svých forbín. Takové hněť, kraď, smrď — kdy se s tím člověk potká, to je pravda...

Na druhé straně jsem ale dneska narazil na jeden imperativ, chudáčka osiřelého, ke kterému neexistují ostatní tvary, o infinitivu nemluvě. Které že sloveso to je? Běžné, denně používané: pojď (pojďte, pojďme). To je přece imperativ an sich, žádný jiný tvar to slovo nemá. Nebo snad má? Od jít ani pojít to odvozené není (jdi/pojdi).

Jak jsme k pojď přišli, jak vzniklo? Jediné, co mě napadá, je vývoj: přijít -> přijdi -> zkrácený tvar přijď -> analogie pojď. Nebo to bylo jinak?

A existují v češtině další taková singulární slova? Pokud o nich víte, dejte je k dobrému v komentářích.

STRPENÍ ČEKAT

Po dlouhé době jsem oprášil již málem zapomenutou adresu se zábavou na dlouhé večery.

A že vyhledávač přesmyček je dobrá zábava. S českými nabodeníčky máme sice oproti angličtině jistou nevýhodu, ale vyhledávač je odstraňuje a pracuje jen s písmeny bez hacku a carek. Díky tomu vznikají neskutečné perly. Zde ukázka nejlepších:

     CESKA POLICIE : SILACKE OPICE
   ALBERT EINSTEIN : ELITNI ABSENTER
   MONIKA PAJEROVA : OPOMIJENA KRAVA
     OTAKAR MOTEJL : MAJOR TELATKO
   PAVEL RYCHETSKY : CHYSTA PREVLEKY
      VLADO MECIAR : DRAMA VOLICE
     ILONA CSAKOVA : NASAVA COKOLI
      ALES VALENTA : VASEN LETALA
        LEOS MARES : SERE MASLO
      DANIEL HULKA : HLEDI K ANALU
     KAREL BREZINA : ERARNI ZLABEK
      PATRIK ZANDL : PRD ZLATNIKA
      MILOS CERMAK : MOCIS KARLEM
    DANIEL DOCEKAL : NEDALEKO CIDLA
     IVO LUKACOVIC : AU CLOVICKOVI
   ANTONIN HERBECK : BAHENNI KONCERT
   NEVIDITELNY PES : NEVYLEPSIT DENI
     BRITSKE LISTY : SKRTILI BYSTE

A protože každého pochopitelně nejvíc zajímá vlastní jméno, nacpal jsem tam taky PETR STANICEK. Z výsledných 650 přesmyček vybírám:

STEAK PRICTEN. PRINEST, CEKAT. APETIT SKRCEN.

TATICEK SRPEN: PATETICKE SNR, TRESTNI CAPEK. STRANIK? PECTE! NEPATRITE KSC. KRICTE: STEPAN!

NEPSAT-KRICET! STATNIK PRECE SPATNE KRICET. SPAT, NEKRICTE!

PTACNIK SETRE STATEK PRINCE. CERTIK STEPAN KRATCE SPITNE: KRCITE SPENAT, TRPKA STENICE! TRAPIT CESNEK...

TAKE PRSTENCI PTAK NESETRIC NECTE SKRIPTA. PRECTE SI KANT. PATECNI KREST: CTENI SPEKTRA. TACEK STREPIN, TRCET PESINKA.

SKRT PACIENTE: NACRTEK PESTI, PRECIST TKANE, PESTI NAKRCITE. SPATNE KRCITE: SKRCTE NAPETI, SKRCTE PENTIA!

STACET PERNIK? TRESTNI PECKA.

STANEK PRECTI, NACTI RESPEKT: PARENISTE CTK, TRCI STEPANEK. TISK PRECTEN A TRESTAN CIPEK.

STETKA PRICNE (ENTITA SPRCEK), STRIPEK TANCE, SPETKA TRCENI. TRIK STEPANCE, PRSTEN I KATCE. STRET PANICEK. ASPEKT TRENIC PRICTE SNATEK. TRPKA SECTENI.

PICA SKRTNETE, AKCENT PRISTE.

Frikulíni, hambajové a ukurehec

Ve vosí diskusi jsem objevil nádherný termín. Frikulín — aneb ten, kdo je free, cool a in. Maně mi to připomnělo podobné ptákoviny, které mě napadaly už kdysi dávno a prakticky hned jsem na ně zase zapomněl. Třeba hambaja (happy MBA yuppie), fofrskej (fotogenický free skejťák), nebo ukurehec (úplně cool reklamní herec). Takovéhle blbinky si obvykle nechávám jen pro sebe, dnes mi ale přišla vhodná příležitost se o ně podělit (pravda, na frikulína to nemá).

Tyhle veselé novotvárky svědčí o tom, jak dotyčné máme rádi, obdivujeme je a bytostně toužíme být jako oni, že.

A když na nás blýskne nějaký ten rex (reklamní ksicht) svým zářivým chrupem, nemůžeme odolat a hned běžíme koupit ten Kolgejt Extra Kúúl Vajtenynk a aspoň deset balíčků Super Ultra Tenkých Ólvejs. Jen co je spořádáme, určitě se znás taky stane další úžasný hambaja.

Televizní okénko

Nevím, jak koho, ale mě vždycky děsně drtí ty úchvatné české "překlady" názvů zahraničních filmů. Jistěže: někdy doslovný překlad není možný, někdy je název slovní hříčkou a je pak lepší vybrat úplně jiný název, shodný s původním aspoň významem, vypovídací hodnotou. Většinou se s tím ale v našich distribucích a televizích (hlavně těch soukromých) vůbec nepářou a názvy, které se jim prostě znelíbily, vyrábějí nově jak na běžícím pásu: tu úplně jiné podle obsahu filmu bez ohledu na originální název; nebo dokonce úplně mimo, pokud možno co nejpodobnější něčemu jinému — hlavně pro dobrou možnost záměny s jiným známým filmem (ukázkovým příkladem je třeba Prci, prci, prcičky).

Přitom i název je součástí celého díla a podléhá autorskému zákonu... S tím si u nás ovšem nikdo hlavu neláme — před pár týdny jsem zkouknul nějaký film na Nově a docela mě vyděsilo, jak nakládají se závěrečnými titulky — nebudu to popisovat, většina to asi zná. Já z toho byl perplex... Takže co by si ještě někdo trhal žíly s dobrými překlady názvů filmů a seriálů, že. Vybírám namátkou z TV programu na týden 14. až 20. dubna.

• Burani ve městě (Nova, Po 20.35) — The Out-Of-Towners — doslova lidé z periférie, případně (obchodní) cestující, pendleři, lufťáci
• Tucet špinavců: druhá mise (Prima, Po 22.00) — The Dirty Dozen: The Next Mission — tedy "Další mise", ne druhá
• Světlo mého srdce (ČT2, Út 23.55) — Grace of My Heart — tedy půvab, důstojnost, milosrdenství, slitování, prosím — ale světlo?
• Tygr a drak (HBO, Út 20.00) — Crouching Tiger, Hidden Dragon — tenhle film jsem tehdy po Oskarech hledal v databázi a celkem marně; hlavně proto, že původní název se u nás člověk nedozvěděl ani náhodou. Nevím, co oprávnilo české distributory osekat takhle název z původního (řekněme) Přikrčený tygr, skrytý drak... Český název z děje nemáte šanci pochopit, ten původní už daleko spíš.
• Sophie Flemingová: Krásná smrt (Nova, St 23.00) — Fleming III: Wer schön sein will, muss sterben — tedy, Kdo chce být krásný, musí zemřít
• Tichý nepřítel (Prima, St, 22.25) — The Devil's Own — tedy asi Ďáblův majetek, Ďábel sám atd.
• Dračí doupě (HBO, St 22.00) — Dungeons & Dragons — to je pravda trošku kapitola sama pro sebe. Všem Pánům Jeskyně je to jasné, ale ostatní nepochopí...
• Statečný princ donegalský (Nova, Čt 9.55) — The Fighting Prince of Donegal (no comment)
• Touha smrti III (Nova, Čt 23.00) — Death Wish 3 — trochu z jiného soudku: smyslupněji spíš Touha po smrti
• Ozvěna smrti (Nova, Pá 21.35) — Water Damage — to je možná nějaká obsese smrtí; doslova je to Poškození vodou, ale neznám obsah...
• Smrt v buši (Prima, Pá 22.00) — Backlands — tedy Samoty, Zapadákov apod. Vždyť říkám: obsese. Mám pocit, že na českých televizích je slovo smrt častější než na té nejakčnější americké stanici.
• Druhá nebo první (ČT1, So 21.15) — Stepmom — pravda, trochu slovní hříčka; zdrobnělé, něžnější označení nevlastní matky (něco jako Maceška). Ale třeba Nevlastní maminka by myslím byl celkem přesný překlad.
• Vliv těla (Nova, Ne 0.50) — Body of Influence — to je velmi podařené, protože doslovný překlad je Tělo vlivu
• Rodinné prokletí (Prima, So 13.00) — Above Suspicion — tedy Mimo podezření
• Kdo seje zlo (Prima, So 22.40) — Preston Tylk — no comment
• Quinnův případ (Nova, Ne 23.35) — Mighty Quinn (Mocný Quinn)

To je jen zlomek z jednoho týdne. Ovšem korunu nasazuje ČT1:

• Kytička pro Algernona (ČT1, Ne 22.20) — Flowers for Algernon. Kdo zná Keyssovu předlohu, hned pochopí, že se jedná o další inscenaci Růží pro Algernon. Ve všech českých překladech se totiž používají "růže" a ne květiny a Algernon je ona (myš). Schálně se podívám, jestli z ní v ČT opravdu udělali myšáka. Nebo rovnou potkana. (Viz též odkazy)

Tak nám *) zase dnes budou rozdávat Nobelovky. Ideální příležitost pro rozsévače moudra, kteří se maskují jako rozhlasoví moderátoři. Hned od dvou takových jsem byl dnes poučen, že před 80 lety dostal Nobelku také jistý Einstein za objevení teorie relativity. Škoda, že jejich příspěvky v rádiu jsou tak stručné - měli by dostat větší prostor, aby šířili osvětu mezi prostým lidem. Mohli bychom se dozvědět spoustu dalších pikantností z vědeckých kuloárů. Ale rád to vezmu to za ně: v roce 1911 dostala cenu také Mary-Curry Sklodovská za vynález radioaktivity a její tajný ctitel Henry-Fermy o 27 let později za nalezení prvního neutronu. Jako jediní Češi dostali cenu náš populární malíř Seifert za objevení sonetu (nebo čeho) - a jak jsem pro vás zjistil, tak také jistý pan Hejrovský za jakousi polygrafickou analýzu. Tak to byl asi nějaký tiskař nebo tak. Konec zpráv. A příštím vědeckém okénku si řádně pošpitáme o spojeným nádobí...

*) ad nám - zájmena v češtině jsou stejně úžasný nástroj. No jen zkuste takový typický dialog dvou českých ženštin přeložit do angličtiny: Tak jsem vám poslala naši holku na hory, pani. A víte vy, co se jí stalo? Ona si mi vám tam zlomila nohu!

Sajty co hákujó suchec só normálně na levó, akorát centráci vygómali fronkovní vál pro kalósky z oltecu. Švédy z toho tutáč hrábne, ale férové plotňák si z radovance uvalí do trijoly. Jó, kdyby číšci v bódě gómali hantec jako každé štatlař, hlásili by na férovku a nemóglovali křivý války. Nežrali by béčkový fligny z farinovýho sloválu od agošek pro falešnó válku a svingovali fofr pali na rovné hantýrunk. A měli by po šolichu. Každé druhé v Práglu by z toho měl hokej v budce, hlásil hakl krén a valil do šaškecu. Jenomže sajtna na oltecu by se z toho upecnila až do futrálu a betelná čurina by byla pila v hrncu - takové levingston by byl totál pasové, lajvont nechat cajzly v ponoru.