Pixynergia

Naštvala vás někdy knížka? Mně se to – snad poprvé v životě – stalo. Přečetl (nu dobrá: poslechl) jsem si Stevensonův Klub sebevrahů. Klasika, přes sto let stará, a přesto mě svou podstatou rýpla jak tříska pod nehet. Vzpomínám si, že jsem to četl jako kluk a nijak mě to tehdy nepoznamenalo, bral jsem to jako čisté dobrodružství. Dnes coby staršího mě ta knížka dokázala vyloženě rozlítit. A čím že to?

Klub sebevrahů je totiž přímo ukázkově archetypální dokumentací „západního“ anglosaského povýšeneckého přístupu ke všem a všemu kolem. Čten v dnešní době působí i přes roušku čestného gentlemanství a ryzího dobrodružství jako neuvěřitelně živá paralela k mnoha až příliš reálným dějům, které ve světě můžeme pozorovat – a jež (některé z nás) můžou vytáčet do ruda. Pro ty, co tyto příběhy neznají, pokusím se v kostce shrnout jejich obsah:

1. Vznešený a statečný princ Florizel (z Bohemie!), znuděn svým životem, se svým oddaným druhem plukovníkem Geraldinem náhodou narazí na tajný spolek, Klub sebevrahů. Jeho hlavním a jediným smyslem je sdružit jedince, kteří z nějakého důvodu chtějí skoncovat se životem a pomoci jim v tom.
2. Po složení přísahy a gentlemanského slibu udržet tajemství klubu a plně se podřídit jeho stanovám jsou do něj přijati. Když zjistí, že zde členové kromě družné zábavy každý večer rovněž losují jednu oběť a jednoho vykonavatele rozsudku, jsou zděšeni. Zatímco všichni ostatní členové, kteří se v klubu zdržují zcela dobrovolně a s plným vědomím toho, co dělají, podstupují toto ochotně, los kata přijímají s pokorou poslední služby příteli a los oběti zase s radostí konečného vysvobození – tak princ Florizel je tím spravedlivě rozhořčen. Předsedu klubu prohlásí za zločince, jme se tuto zločinnou organizaci rozprášit a viníky po právu potrestat.
3. Princ nechce předsedu ale zabít jen tak a usoudí, že musí zemřít v souboji. Coby vykonavatele nabídne plukovník Geraldin svého mladičkého bratra(!). Když ale předseda svého kata zabije, je označen za ještě větší stvůru, zrůdného a zákeřného vraha sličných nevinných mladíků a již s ním nikdo nemá mít slitování. Nakonec jej princ pomocí léčky zajme a prakticky popraví. Hrdinný princ je oslavován pro svou statečnost a čest a jde se domů.

Přibližně do první třetiny, než hlavního hrdinu – pro mě zcela nepochopitelně – tak rozlítila činnost Klubu, to bylo zajímavé a příjemné poslouchání. To byla tak první čtvrtina knihy. Pak jsem postupně přestával jeho motivace a konání chápat a když Klub násilně rozprášil a vyhlásil svou „fatvu“ na jeho předsedu, už nepochopení přešlo do aktivního naštvání. Ale to byla teprve přiližně první třetina – říkal jsem si, že se to třeba změní v něco jiného, kolik je knížek, kdy se zdánlivě kladný hlavní hrdina změní v padoucha a jen sledujeme jeho pád. Tohle ale není ten případ. Princ Florizel má být evidentně po celou dobu kladným gentlemanem a mám mu fandit!

S postupujícím dějem mi docházelo, jak je to vlastně typické a jak mnoho detailů je signifikantních. Ctnostný gentleman narazí na společnost, která zcela soukromě a se souhlasem všech zúčastněných dělá cosi, co se podle něj „prostě dělat nemá“. Bez ohledu na vlastní slib i na to, že nikdo nikomu nedělá nic, co by dotyčný sám nechtěl, volá „do zbraně!“ a jme se spolek rozprášit a ztrestat zlosyny drtivou pěstí Spravedlnosti. Připomíná vám to něco? Kolik konsensuálních spolků a společenství, které se dnes a denně jímá zdrtit někdo Spravedlivý vás napadne? Mě bezpočty. Je mi trochu mdlo, když mi dochází, jak hluboce je v některých civilizacích ona Drtivá Pěst Spravedlnosti zakořeněna. A je celkem jedno, jestli je vpravo nebo vlevo, na západě, východě, severu nebo jihu.

Tvrzení „Žij a nechej žít“ má hlediska formální logiky negaci „Nenechej žít anebo nežij“. Myslím, že to sedí úplně přesně. Jste aspoň trochu liberál a chcete se zdravě vytočit? Dejte si Klub sebevrahů, Robert Louis Stevenson, Londýn, 1878 (dodnes).