Pixynergia

ŠOK! Masakr! Tisíce mrtvých!! Po použití biologické zbraně zůstalo na místě bývalého squatu ve vnitřní zóně Vaterlandu několik tisíc mrtvých těl, včetně několika královen. Nepřežila ani noha. Nadřazená rasa opět ukázala nezvaným vetřelcům svou sílu. Nedáme se!

To je tak. Máme v domě problém s faraony. Opravdu problém. Dům je to velký, třináct pater nahoru a tři dolů, starý, z padesátých let, postavený nekvalitně a vyzděný z dutých cihel. To v součtu dělá bezpočet dutin, škvír a průchodů pro tyhle malé mravenčí potvory jako dělaných. Několikrát do roka obchází dům četa desinsektizérů, ale nikdy nejsou doma všichni sousedi, nedá se dostat všude a těch kolonií tady musí být snad tisíce. Nanejvýš se jim tak vždycky podaří leda odrazit nejprudší nápor a zatlačit mravenečky do zadních pozic. Ale během dvou tří měsíců jsou zpátky, pokaždé snad silnější než předtím.

Pak tady jednou stříkací četa přes půl roku nebyla. A když přišli, šmejdilo po celém bytě naše všetečné batole, které když viděli, odmítli milí verminátoři kvůli miminu cokoli kamkoli nastříkat. Ovšem následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejprve se nám začali množit faraonci na kuchyňské lince. Jak se někde objevila kapka vody, drobeček čehokoli, za chvilku jich bylo kolem plno a pečlivě uklízeli. Z rychlovarné konvice si udělali sebevražednou plovárnu, v nádržce kávovaru vydrželi plavat přece jen déle. Dali jsme se do stopování po jejich dálnicích. A vystopovali jsme je. V koutku skříňky nad troubou, pěkně v teplíčku, si za své sídlo vybrali krabičku s filtrem na vodu. Kolonie se hemžila krabičkou, prokousali se i do sáčku a usídlili se i uvnitř filtru. To byl náš první masakr kolonie faraonů.

Za pár týdnů se mi začali objevovat kolem počítače. Až příliš často mi nějaký lezl po klávesnici nebo po monitoru. Dalo to trochu práce, ale vystopoval jsem je. Neuvěřitelnější místo bych si asi nevymyslil: na polici nad pracovním stolem leží zasunutá brožovaná publikace formátu A4 (Vítězslav Štefl, Rocková kytara I), založená kdesi v půlce kusem třívrstvé lepenky: z obou stran karton a uprostřed výplň z vlnitého papíru. Nejsou blbí, mravenečkové. Taková třívrstvá lepenka, to jsou na rozměru A4 desítky chodbiček, dost dlouhých a pohodlných na kvalitní líhně. To byl druhý masakr.

Dnes ráno jsme se pustili do sledování mravenčí dálnice na knihovně. Vedla kamsi do regálu mezi DVD. Na obalu muzikálu Chicago jich bylo nejvíc, ale byl to jen mravenčí most, jen tudy traverzovali o patro výš, do sekce českých filmů. Tam mizeli. Vyskládal jsem celou jednu polici dévédéček, ale zdálo se, že tudy prostě jen procházejí někam dál. Stejně mi to nedalo a jeden obal po druhém jsem otevřel a zkontroloval, jestli se tam náhodou neuhnízdili. Ukolébán rutinní prohlídkou jsem poslední (sic!) obal, který mi zůstal k prohlédnutí, otevřel dost ledabyle. Takže se celá kolonie faraonů z Vaterlandu vyřítila přímo na mě. Smetl jsem hemžící se chumel na zem a okamžitě zasáhl biolitem. Biologický útok byl veden souběžně na podlaze i na druhé frontě uvnitř Vaterlandu. Během několika sekund bylo po všem, třetí masakr byl dokonán.

Vaterland byl očištěn, vymyt a nyní schne. Chemie setřena jinou chemií a pokoj vyvětrán, vše je téměř jako předtím. Jen se občas otřesu představou, jak kdesi v základech domu pomalu roste a mohutní obrovská, mnohatunová kolonie malilinkatých mravenečků, dům se začíná chvět a jedna stěna v nejhlubším sklepě pomaličku puká… Nene, žádné emoce. Jakmile příště objevíme nějakou mravenčí pěšinku, nebudeme váhat ani vteřinu a okamžitě se dáme do stopování. S biolitem v ruce a jiskrou odhodlání v oku.