Pixynergia

Nejsem moc na větvi z petice a některých huráakcí kolem Radiožurnálu. Ano, nová podoba Radiožurnál se mi hodně nelíbí, ale nejsem zdaleka tak radikální a extrémistický jako mnozí z protestujících. Čím dál víc zjišťuji, že moje výhrady k Radiožurnálu se s výhradami mnohých pozvednutých hlasů moc neshodují, a že mi vadí mnohdy jiné věci než ty, které jsou ředitelce Tachecí vytýkány nejvíc.

Především nesouhlasím s tím, že měl být Radiožurnál zakonzervován, a rozhodně po nikom nepožaduji, aby se vrátila jeho předchozí podoba. Na nějaké omlazení a zmodernění této stanice bych se spíš těšil. Nechybí mi většina zrušených pořadů a nemám nic proti slití všeho do souvislého informačního proudu. Nepotřebuju Motožurnál. Ester Kočičkové, Olafa Lávky nebo pořadu Děti vám to řeknou je velká škoda, ale považoval bych to za únosnou oběť lepšímu schématu. Nevadí mi ani odchod libovolného člověka z předchozího týmu. Ivana Hoffmanna jsem neposlouchal (jednak byla jeho ranní poznámka na mě vysílána příliš brzy, jednak je na mě příliš levicový), hlasy pana Kroce, Kudrny nebo kohokoli jiného byly sice příjemné, ale jako posluchači je mi v zásadě jedno, kdo ke mně z rádia mluví, pokud umí svou profesi dobře, dá se to poslouchat a nemluví ke mně jako (idiot) k idiotovi.

Čímž se dostávám k té druhé straně mince, k tomu, co mi skutečně vadí a kvůli čemu Radiožurnál přes veškerou snahu a neustálé marné pokusy teď nedokážu přes den poslouchat.

• Bulvarizace obsahu, ústup od seriozního zpravodajství. Mně opravdu nezajímá, s kým a kde se oženil nějaký zpěvák, nechci se ze zpráv primárně dozvědět, že si někde ublížilo nějaké dítě. Když je mi to předkládáno jako bezmála hlavní zpráva dne, namísto informací z jednání vlády nebo podstatných událostí ve světě, uráží mě to. Nechci, abych byl jako posluchač považován za takového idiota. Nechci zprávy rychlé a povrchní, nechci bulvární témata. To dělají komerční stanice, ty veřejnoprávní mají být jejich protiváhou, informovat seriozně a vybírat informovaněji, co je důležité – a co jen zajímavé a zábavné. Infotainment není v jádru špatný, ale nesmí se zaměňovat s blbostí a plytkostí. Názor nějaké celebritky na novoroční projev prezidenta má nulovou informační hodnotu a může zajímat leda povrchního hňupa.
• Neprofesionální moderátoři. Když paní Výborná neumí udělat interview s kýmkoli, nanejvýš v tupě bulvární rovině, kladouc opravdu pitomé, povrchní a evidentně neinformované otázky, když pan Bílek na mě za minutu udělá dvacetkrát remkovské é e-é mmm é-e-éé – takový moderátor zkrátka na vlajkovou loď veřejnoprávního rozhlasu nepatří.
• Mluva a jazyk. Kde jinde má člověk slyšet kultivovaný jazyk? Veřejnoprávní média jsou a vždy budou normativem, etalonem spisovného jazyka a korektní mluvy. Rozjuchané kvákání s hubou od ucha k uchu, s logopedickými vadami, špatnými sykavkami, se špatnými přízvuky, chybnou intonací – jestli to někomu vyhovuje na komerčním rádiu, ať si to tam poslouchá. Na veřejnoprávní stanici má být mluva kultivovaná, příjemná, bezchybná. Kde jinde už mají být slyšet nejlepší a nejprofesionálnější spíkři, než ve veřejnoprávním rozhlase? Poslouchat zprávy od kdákající a hýkající Kateřiny „Impulsovic“ Causidisové je za trest.
• Fixace moderátorů. Dřív moderátoři a redaktoři rotovali směny, takže téhož člověka bylo slyšet v různých časech a naopak ve stejnou dobu se během dnů střídaly různé hlasy. Já poslouchám RŽ převážně dopoledne a z představy, že odteď už naždy uslyším výhradně a pouze Lucii Výbornou, mi vyskakuje vyrážka. Každé ráno Pokorný, každý víkend Žmolík a po něm vždy Strouhalová; zítra, pozítří, za týden, za měsíc, za pět let, pořád. Děsivá představa. Navíc mě to i překvapuje v rámci té nové koncepce – taková zatuchlá fixace mi přijde dost protichůdná s proklamovanou živostí a moderností.
• Hudba. Hudební složka je pro mě v rádiu důležitá. Když chci jen mluvené slovo, pustím si Rádio Česko nebo ČT24. Pravidelné střídání mluveného slova s písničkami je příjemné, předěl lépe umožní soustředit se na další vstup. Bohužel zatuchlou hudební dramaturgii včetně záškodnické činnosti Martina Hrdinky jsem považoval na Radiožurnálu vždycky za největší zlo. Pohříchu se to od nového roku ještě zhrošilo. Playlist byl seškrtán na více než polovinu a naplněn převážně ohranými vykopávkami. Průměrný věk dnes pouštěných písniček je odhadem 20 let. ABBA vám zapěje mnohokrát denně, slyšet cokoli vzniklého za posledních 10 let je téměř zázrak. A navíc jde vesměs o písně domácí, nebo anglo-americké. Že by člověk na Radiožurnálu zaslechl nějakou skladbu odjinud, že by si poslechl, co se hraje v sousedním Polsku, Německu nebo Rakousku nebo dokonce měl možnost seznámit se s hity z Francie, Portugalska, Ruska nebo Maďarska – to tedy ani náhodou. Ale kde jinde než na veřejnoprávním rozhlase by se takové věci měly dát najít?

V posledním bodě si dělám nejmenší naděje. Jakkoli se určitě spousta věcí zlepší, jakkoli se Lucie Výborná opravdu snaží mluvit uměřeně a kultivovaně (ale když ten rozhovor neumí udělat, tak se může třeba na hlavu stavět); jakkoli může být reálná šance, že neschopný Bílek bude nahrazen někým profesionálnějším; jakkoli se dokonce i Causidisová slyšitelně snaží a patrně ji někdo učí, jak se má mluvit; ba dokonce i ti „rotující moderátoři“ by mohli časem zase vrátit – tak hudební dramaturgie se změní jen horko těžko. Její zatuchlost je už v základech vinohradského baráku, prosáklá všemi zdmi a vyzařuje na každého, kdo mezi ně vstoupí. I kdyby hned zítra nastoupil do ČRo nový, mladý a dravý hudební dramaturg, tak hned za vrátnicí by dostal plnou dávku: v mžiku by mu zšedly vlasy, shrbila záda, narostl plnovous a dostal by neodolatelnou chuť poslechnout si Abbu a Roda Stewarta. Sice všekontrolující EU nemám rád, ale vydala-li by Evropská komise nařízení, že (třeba aspoň) 10 % zahraniční hudby na veřejnoprávním rozhlase musí být z EU a neanglické, měl bych výjimečně opravdu radost a poslal bych do Bruselu děkovný dopis.