Pixynergia

Když před pár dny kolega Arthur projevil radost nad novou verzí Total Commanderu, dost jsem se podivil, že takovou věc dneska někdo stále nejen může, ale dokonce chce používat. My jsme si s Arthurem obratem rozuměli, ale vzhledem k tomu, že k onomu podivení došlo na veřejném komunikačním kanálu, vznikla z toho pochopitelně obligátní bouře ve sklenici vody. Jednak vytržením z kontextu a jednak prostě tím, že někteří zkrátka slepě reagují na určitá klíčová slova a rozběhnou se okamžitě proti každému rudému fleku jako býk proti muletě. Ať si je za ní třeba tvrdá zeď.

Přitom šlo v jistém slova smyslu o nedorozumění. Nejenže nikomu neberu, jestli mu vyhovuje Total, Norton, Midnight či jakýkoli jiný komandér. Chraň božstva všecka. Proč bych měl. Ostatně i já, když se ocitnu na Linuxu, jako první hledám mc a ve svých virtualizovaných Windows nemám takový komandér jen proto, že se vždycky po týdnu nehodlám to neituitivní ovládání znovu a znovu učit a je pro mě praktičtější používat nepraktický, ale přece jen bez nápovědy použitelný Windows Explorer. I když kdesi pod kůží to mám taky, kdysi před 20 lety jsem tyhle komandéry používal a bez nějakého toho Nortona jsem na PC nedal ani ránu. Problém je ale v tom, že já jsem za těch uplynulých dvacet let prošel spoustu různých platforem, systémů, řešení a viděl desítky různých způsobů, jak daný problém řešit. Tu horší, tu lepší. Někdy cestu do pekel, někdy záblesk geniálního přístupu. Našel jsem si za tu dobu několik možných řešení a z nich si vybral pár, která považuji za nejefektivnější. A pak se najednou po desetiletích rozkoukám, a spatřím programátory a špičkové odborníky, jak neustále kopírují z jednoho panelu do druhého pomocí klávesy F5…

Tady je ovšem ten stěžejní bod a zakopaný pudl: nemám nic proti těm (vám) uživatelům, kterým tohle řešení stále vyhovuje. Já v tom žít dvacet let, asi by mi bez těch dvou panelů ruce upadly. Chápu to. Mám to ale za zlé vývojářům. Opravdu nedokážu pochopit, že ačkoli pro každý dílčí úkon v práci s filesystémem existuje skvělé, neotřelé a prokazatelně efektivnější řešení, za celých dvacet let nikdo z těch komadérovýrobců nedokázal jakoukoli zásadnější změnu nabídnout, neřku-li prosadit.

Jistě, co chvíli se objeví nějaký pokus dělat to všechno úplně jinak – ale to je revoluční přístup. A revoluce, jak známo, jsou odkázány pouze k dvěma finálním stavům: totálnímu úspěchu, nebo totálnímu neúspěchu. Vcelku pochopitelně se nikomu nepodařilo skokově přesvědčit všechny, aby najednou začali používat počítač úplně jiným způsobem. Co tu ovšem chybí, je evoluce. Za celé to cca čtvrtstoletí (sic!), co se takovýhle nástroj (v několika v detailech odlišných variantách) používá, nikdo nepřišel aspoň s volitelnou alternativou, kterou by dal uživatelům na výběr. Ne. Chceš kopírovat, připrav si na jedné straně zdrojový adresář, na druhé straně cílový adresář, vyber si vhodnou podmnožinu na zdrojové straně, a pak (nějak) aktivuj kopírování. A čím víc let uběhne, čím víc to všichni mají pod kůží, tím méně někoho napadá, že by se to taky dalo dělat tisícem a jedním odlišných způsobů, z nichž některé by v určitých situacích mohly být pro leckoho efektivnější a užitečnější.

Nemůžu tu pochopitelně z voleje sázet hotová řešení, když s nimi za celých 20 let nepřišel nikdo povolanější – ale můžu argumentovat dílčími příklady, které znám z vlastní praxe. Kupříkladu takové procházení adresářové struktury. Ve Windows i ve všech komandérech je obvyklý dvoukrokový přístup: označit adresář a otevřít jej. Je jedno jak, jestli myší, nebo klávesnicí. Přejít o úroveň výš nebo níž obvykle obnáší dvě akce: označení + aktivace. V systému, který používám, se ale před pár lety objevilo řešení, které pro procházení adresářové struktury vyžaduje jen jednu akci (kliknutí myší nebo klávesu). Oblíbil jsem si ho velmi rychle a dnes si v jakémkoli jiné prostředí připadám velmi neefektivní. Anebo již zmíněné kopírování/pře­souvání souborů. Ano, postup „nastav si zdroj a cíl a pak spusť akci“ se nabízí. Ale co když se do kopírování souborů pustím, ale pak zjistím, že chci tu označenou množinu objektů přesunout vlastně někam jinam? Že cílové místo nevidím, nebo dokonce že neexistuje? Anebo si dodatečně uvědomím, že vlastně nechci kopírovat, ale přesouvat (nebo naopak)? Pokud si někdo v komandérech zvykl používat schránku (Copy/Paste), má to trochu snazší. Ale pokud používáte klávesovou zkratku nebo přetahujete objekty myší, do toho starého, dvacetiletého schématu nepasujete: musíte označené objekty „pustit“, najít/vytvořit pro ně vhodnou destinaci a pak je znova uchopit a znova aktivovat příslušnou akci. Přitom existují v praxi příklady daleko efektivnějších řešení: dynamické otvírání adresářů během tažení přímo pod kurzorem myši, přesun mezi všemi (i skrytými) okny, vytvoření cílového adresáře až po aktivaci kopírování, přepínaní mezi kopírováním/pře­souváním/softlin­ky pomocí modifikačních kláves atd. Takových příkladů se dají najít stovky, tisíce.

Jde o typickou otázku paradigmatu. To staré je „nějak“ dobré a většině dostatečně vyhovuje. Existují ale nové a lepší cesty, k nimž je ale problematické konzervativní uživatele přivést. Žádnému z uživatelů nelze mít ani náznakem za zlé, že používá léty prověřené dobré řešení – řešení, na které je zvyklý a které mu vyhovuje. Nelze ale pochopit ty vývojáře a výrobce těchto všemožných komandérů, že tak fatálně rezignovali na veškerou evoluci a za celých dvacet let se ani nepokusili nabídnout alternativy, které se mezitím osvědčily nebo přinejmenším ukázaly velmi zajímavými na jiných platformách (jiné OS, PDA, mobilní telefony, spotřební elektronika atd.).

Kdybych byl dnes uživatelem takového komandéru, velice se na výrobce zlobím, že mi za celé čtvrtstoletí nedokázal nabídnout něco nového, něco aspoň trochu odlišného, co by dokázalo posunout můj styl práce s filesystémem přinejmenším o úroveň výš. A že by si ty dlouhé roky zasloužily takových úrovní hned několik.

Kdyby dnes probudili hibernovaného veksláka z konce 80. let a postavili ho před „nejmodernější“ Total Commander, s překvapením bychom zjistili, že ho bude s přehledem ovládat – protože se v něm za celou tu dobu nic podstatného nezměnilo. A to stojí přinejmenším za zamyšlení.