Pixynergia

Celý život, už od lidušky jsem byl naučenej nějaký základní pravidla o melodiích a harmoniích. V prvé řadě to o tónině – písnička/skladba je obvykle v jedné tónině. Třeba v C-dur, takže se používají tóny stupnice C-dur, ta je v předznamenání pro celou skladbu — tedy v tomto případě žádný křížek, žádné béčko, stupnici tvoří všechny bílé klapky na piánu, žádná černá. A kromě akordu C-dur, který je tu základní (tónina), se používají další stupně, tj. akordy od každého tónu ve stupnici, které používají stejné tóny (zde tedy jen bílé klávesy) – Dmi, Emi, F, G⁷, Ami, Hdim (nebojaksemenuje). Pro moll je to stejný, akorát za základ si vezmu to Ami, zbytek je víceméně stejný – akorát že mollových stupnic je víc druhů, ale v podstatě jde jen o to, jestli hraju ve stupnici A-moll tón G, nebo G#, potažmo, jestli je tam Emi, nebo E⁷. A samozřejmě to celý můžu posunout do jiný tóniny, změní se přeznamenání a základní tóny stupnice, ale zbytek zůstane stejný. A na tom stojí prakticky celá muzika, a s tím jsem 40+ let žil.

Ono to funguje dobře na „běžné“ písničky, od lidovek po folk, člověk si s tím vystačí při hraní na kytaru a jiných táboráků. Akorát jsem s tímhle základním nastavením nedokázal pobrat spoustu další muziky. OK, klasika je divná, tak prostě geniální skladatel co chvíli změní tóninu a místo v C-dur se kousek hraje G#-moll a pak zase v Eb… To je v notách a pravidla tam nejsou, klasická muzika obvykle nemá jasný, notabene opakovatelný vzorce. Ale blues, swing, jazz? To mi hlava nebrala nikdy, tam mi ty poučky nepasovaly ani smykem a nic nedává smysl.

Pak jsem trochu pochopil blues. Tedy ve svém zjednodušeném modelu (který není úplně přesný, ale aspoň dává trochu smysl) – v prvé řadě se ze stupnice nechá jen pentatonika (C-D-E-G-A) a harmonicky se hraje bluesová dvanáctka. Už s tím se dá vystačit, jen to vynechání těch „nevhodných“ tónů to posune správným směrem a zní to „bluesověji“. Pak se přidají blue tóny, mezi D-E a mezi G-A. Mnohem, mnohem lepší. Pak případně přidám ještě H a Bb. Durová stupnice třeba C-(D)-Eb-E-(F)-G-Ab-A-(Bb)-(H)-C, mollová podobně. S tím se najednou dá hrát spousta blues, feelingů, všelijaký bebopy, boogie, něco swingu atd. S tímhle jsem si hrál přes 10 let, pár stupnic si zadřel pod kůži nejprv na kytaře, poslední dva tři roky hlavně na piánu a dalo se s tím užít spousta zábavy.

Ale spousta jazzu a mi pořád unikala a byla pro mě naprosto neuchopitelná a nepochopitelná. Když si pustím nějakou standardní klasiku jako třeba Misty, tak harmonie i melodie jedou úplně mimo všechny tyhle poučky a mně známý vzorce, je to pro mě z teoretickýho hlediska čirý nesmysl, ale přitom ta skladba je hrozně pěkná a melodie (ba i harmonie) jasně poznatelná. Jenže nepasuje ani do toho klasickýho modelu, ani to toho bluesovýho.

A pak jsem začal objevovat, hlavně díky tuoriálům na Youtubu, ty naprosto odlišný pravidla pro jazz, a najednou to celý začíná dostávat trochu smysl. Navíc je úžasný, jak je to postupný proces, otevřel jsem jedny dveře a za nima našel hned několikery další a stejná dál a hlouběji. Můj postupný vývoj informací o jazzové improvizaci vypadal nějak takhle:

Základ improvizace

Když si vyberu sekvenci akordů (stupňů) nějaké základní tóniny, tak do nich můžu hrát cokoli z té stupnice bez ohledu na konkrétní tón a konrétní akord. Takže ne že k tónu G se hraje G-dur nebo C-dur nebo Emi, ale klidně cokoli jiného. K akordu C není problém hrát notu H, nebo G do Dmi. A všechny ty akordy v rámci jsou všechny kombinace ob jednu na bílých klávesách. Takže stačí si vervat do prstů rozestup ob jednu bílou klávesu a mačkat náhodně akordy a do toho hrát cokoli na bílých. A ono to zní dobře, ten jazz tam začne vystrkovat růžky.

Sedmička je základ

Hrát obyčejný akordy je pro malý děti, v jazzu je všechno nejmíň sedmička – jako absolutní minimum, běžné je přidávat devítky, třináctky, zmenšené, zvětšené, prostě cokoli navíc k základnímu akordu je dobré. Ale pro začátek aspoň ta sedmička, protože bez toho není jazz. Tzn. k základnímu kvintakordu se přidá ještě ⁷ nebo maj⁷ – netřeba přemýšlet kdy který, prostě tak, jak to vychází v té stupnici. V tónině C to znamená jednoduše to, že ke každému akordu se přidá ještě 4. prst ob jednu bílou klapku. C–E–G–H je Cmaj⁷ coby základní(!) akord, D–F–A–C je Dmi⁷, G–H–D–F je G⁷ atd. Stejný postup, jen akordy nyní čtyřprstové. A je to skokově mnohem lepší!

Kvintakord je pro děcka

Základní tóny ve stupnici jsou trochu pod úroveň jazzmanů. Hrát céčko v C-dur je pro malý děti. Jazzman hraje tón C ve všech možných jiných stupnicích, jen ne v C-dur. Tóny z kvintakordu jsou nudné, moc se na ně nesoustředí, hrají se jen do počtu a jako vycpávka, nejsou důležité. Typické C-dur v melodii je pro jazzmana akord E–H (!), případně dokonce A–D (!!!). O harmonii se stará někdo jiný (levá ruka, jiný muzikant, posluchačova fantazie, basa hraje C apod.), takže v melodii se o to už nemusím starat a hraju něco jiného než to nudné C.

II–V–I

Harmonie v jazzu hodně používá kvintový kruh, tj. obraty, kdy po akordu následuje akord o kvintu níž (což je totéž jako o kvartu výš). Což je sekvence: I–IV–VII–III–VI–II–V–I, čili v C (s těmi sedmičkami v základu) Cmaj⁷–F⁷–Hdim–Emi⁷–Ami⁷–Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷. Jak rázem ty dřív šílený a nesmyslný akordy dávají smysl – dřív jsem nechápal, proč zrovna Cmaj⁷ a Dmi⁷ a ne C a Dmi… Prostě pořád stejný hřeben ze čtyř prstů. Pojmenování je mnohem složitější než hudební realita. … Z té sekvence se často používají kusy od konce, obrat Ami⁷–Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷ nebo jen poslední tři, Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷ neboli II–V–I. Což je vůbec nejběžnější harmonická sekvence v jazzu, stojí na tom spousta skladeb a standardů; když si chtějí bluesmani nebo rockeři zajamovat, dají si dvanáctku v E nebo A; když jamují jazzmani, dají si II–V–I v C nebo Eb/Ab (kvůli ladění žesťů). S Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷v harmonii a hraním čehokoli na bílých klávesách v melodii se dá vystačit hodně dlouho a zní to dobře.

Základní stupnice? Pche!

Obyčejný stupnice jsou taky pro malý děti, v jazzu je běžný, že se místo durových používají všelijaké lydické, myxohysterické a miliony dalších. Serepes nějaký předznamenání. OK, hraje se C-dur, ale to ničemu nebrání ji hrát jako hornovoltskou polozmenšenou v podobě C–C#–E–F#–G#–H–C (třeba). A oni to FAKT dělaj!

Co akord, to stupnice

Tohle bylo pro mě zatím největší aha efekt: v jazzu se hraje stupnice patřící k danému akordu. Tzn. klidně s každým akordem jiná stupnice. To byl pro mě fakt šok – všechno, co jsem doteď věděl o muzice, stálo na té základní tónině a předznamenání a že hraju tóny jedný stupnice a akordy, co k nim tak nějak pasujou. A tady rázem bum: harmonie je třeba F–Fmi–Emi–Ebmi–Dmi–G⁷–Cmaj⁷ a v melodii se hraje stupnice F-dur, v dalším taktu stupnice F-moll (úplně jiný tóny!), pak E-moll, Eb-moll atd. Zíral jsem na to s otevřenou hubou, když mi došlo, že tohle je to hlavní, co mi furt unikalo. Že když hraju nějakou semaforskou písničku, kde je klasický obrat C–C⁷–F–Fmi–G, je v melodii pořád C-dur, kdežto tady s Fmi přejdu do F-mollu a místo A hraju Ab apod., pak přejdu do G-duru a klidně zahraju F# (který tam normálně „nemá co dělat“) atd.

Stupnice bez přemýšlení

Na hraní dostatečně zajímavých a příjemně znějících jazzových stupnic má jeden maník hezkou pomůcku: vůbec není třeba přemýšlet, jestli lydická, dolnomykénská nebo jaká stupnice; jednoduše se k akordu přidají noty o jeden celý tón výš, a je to. Tzn. C = C–E–G → → C–D–E–F#–G–A (a nakonec samozřejmě ta nezbytná sedmička H). V G-dur se tam zase takhle objeví C# atd. A ono to zní zatraceně dobře. Takže další level: hraju II–V–I, tedy Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷, a k tomu tyhle upravený stupnice, ke každýmu akordu jeho vlastní. Boží.

Dominanta freestyle

Další finta. S tím předposlednímu akordem v sekvenci – tedy G⁷ – si můžu dělat skoro co chci, a zní to dobře (teda, oni si dobří jazzmani můžou dělat co chtějí s každým akordem, ale pro začátečníka jako já stačí tenhle a ty zbylý dva tomu pak dokáží udržet pořád jasnou fazonu). Takže můžu nasadit jakoukoli stupnici, zmenšenou, dim, celotónovou a hrát si s tím jak s legem. V praxi to znamená, že do Dmi⁷ a Cmaj⁷ hraju relativně slušný stupnice (s F# v C-duru už jsme kamarádi), ale G⁷ zahraju třeba jako G–Ab–Bb–H–Dd–Eb–E–F–G. A ono to zní doprdele skvěle.

Tritonová záměna

Na to jsem taky zíral s otevřenou hubou. Každý sedmičkový akord (tedy ⁷, ne maj⁷) se může s klidem nahradit sedmičkou od tritonu. To je takový ten ve středověku zakázaný ďábelský tón, zmenšená kvinta, tj F# od C nebo C# od G. Neboli místo G⁷ můžu hrát C#⁷ (!!!). Tedy místo akordu G–H–D–F akord C#–F–G#–H! Mně to zní jako čirý nesmysl, ale ono to zní úplně skvěle, a funguje to. A pochopitelně v melodii si taky přejdu, takže místo tónů G-duru hraju hezky nějakou stupnici C#-dur, všechny černý klapky v akci… Nedává mi to smysl teorericky, ale prakticky to funguje nádherně.

Když si ve finále spojím všechno, co jsem se zatím takhle dozvěděl, tak ten klasický písničkový obrat C–C⁷–F–Fmi zahraju jazzově jako Cmaj–F#⁷–Fmaj⁷–Fmi⁷ a v melodii přejdu s každým akordem do jeho stupnice. A rázem je z toho něco úplně, úplně jinýho.

(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)