Slunečnice rozkvetla

Poslední dobou je zvykem narážet na strašné až děsivé redesigny – webů, logotypů, firemních identit. To pak jednoho skoro až rozbrečí, když narazí na tak krásný, profesionální a poctivý redesign, s jakým se představila Slunečnice. Už jen to logo mi přijde tak náherné a pozitivní, že bych za to dal autorovi nějakou speciální prémii (i když výsledný GIF je udělaný nepěkně, jeho hrany rozhodně potřebují opravit a vykrýt proti zelenému, nikoli bílému pozadí). Celý web je vesele, ale stále ještě příjemně barevný, ale taky úžasně prosvětlený, zeštíhlený a zpřehledněný. Dominantou nejsou desítky boxů, dlouhé menu a katalog o stovkách položek, ale prosté, k akci navádějící vyhledávání. Všechny výpisy i stránky jednotlivých programů jsou přehledné, krásně se v tom orientuje.

Opravdu a upřímně všem pánům z IInfa gratuluji. Už dlouho mě nic tak nepotěšilo.

Pánové, když už děláte nějaký redesign, jako je třeba nová Slunečnice, tak laskavě dělejte nějaké prasárny, jak je dnes obvyklé, ať se je do čeho trefovat a na čem si leštit nedormlá ega. Takových možností se přitom nabízí, stačí si vzít vzor s leckteré obří firmy – odstranit z loga jakoukoli grafiku a použít pouze nějaký krutě vymazlený písmo (třeba Trebuchet, wow!); udělat logo se zrcadlovým odleskem a plácnout přes něj natrvalo žlutý splash s nápisem „beta“; vyházet barvy a nechat to skoro monochromatické… A těch komunitních funkcí, co se nabízí! Proč pořád sbíráte a katalogizujete soft sami a ještě za to někoho platíte? Nechte to dělat lidi, udělají vám to sami, zadarmo, všechno to otagují, hustě okomentují, a navíc se budete moct chlubit, jaký máte cool 2.0 web.

A s rozlišením 800×600 budu namydlenej, na to nikdo nemyslí.

Školka? Loterie o zelenou kartu, aneb rok sem, rok tam…

„A proč byste vlastně chtěla dávat malou do školky už teď?“ podivuje se učitelka podávajíc ženě vyrozumění o nepřijetí. „Vždyť má ještě čas, stačí přece až za rok.“ Vyčítavý pohled ach-tyhle-krkavčí-matky mluví za vše. A má konečně pravdu. Čím déle je dítě u rodičů, tím lépe. Tříleté dítě se stejně ještě málo zapojuje do jakékoli komunity a s jinými dětmi si hraje spíš až kolem čtvrtého roku; do té doby spíš jen mezi nimi – spolu, ale každé samo. Stojí za zvážení, jestli vlastně svou přeregulací mateřských školek a nedostatkem míst v nich nám a naší dceři neprokazuje stát skrytou službu. Nedostupností školky nás nenápadně nutí ji nechat plně v rodinném kruhu přinejmenším o další rok déle. Na komunity a socializace má jistě času dost a kolektivů všeho druhu si pak užije ažaž. Nejsme odborníci, co my víme, třeba je to tak skutečně nejlepší.

Prý má naše malá na školku dost času, ve třech letech je ještě brzy. A ještě na nás koukají jako na vyvrhely, co užuž chtějí dceru někam odložit, pohodit, zbavit se jí. Že je velmi společenská a do školky se nesmírně těší, to už nikoho nezajímá. Školek je žalostně málo, ty, co jsou, jsou přeplněné až po střechu. Kritéria přijetí přísná, nedostupná. Já bych přitom za dobrou školku klidně i platil. Soukromou (placenou) školku jsem ovšem nikde v okolí nepotkal, snad ani neexistují. Vše je státní: erár přece nejlíp ví, co je pro nás, blbečky, dobré. Přes přísné podmínky se dostane jen málokdo, není dokonce ani možnost chodit jenom den či dva v týdnu. Vypadněte, nazdar, za rok uvidíme. Dobrá, malé to nějak vysvětlíme, nanejvýš to trochu obrečí. Ale mně to nevysvětlí nikdo. Proč tu nejsou soukromé školky? Proč nemůže dcera mezi děti, když sama chce? Proč nemůžeme své dítě vychovávat tak, jak si my myslíme, že je pro něj nejlepší?

Aktualizováno: Naše malá byla nakonec dodatečně přijata. Od září tedy může chodit do školky. Sice do takové „sídlištní“ mezi paneláky, na opačném konci města, ale máme z toho všichni velikou radost. Je to trochu zvláštní školka fungující jen 4 hodiny denně, ale nám to docela vyhovuje. Hlavní je, aby malá přišla do kolektivu a mohla být mezi vrstevníky. Už se tam hrozně těší. (Doplněno 2. dubna 2007)

Nechte maličkých přijíti ke mně…

Nemáte zájem o freelancera – graphic designera? Je miloučký, blboučký, heboučký a slyší na jméno Punťa. Chcete ho?

→ 15. září 2006, 12.23

Dobrý den,
na základě Vaší nabídky uveřejněné na internetu Vám nabízím své služby v poptávaném rozsahu.

Vše potřebné byste měli nalézt na adrese www.******.cz v ucelené podobě. Prezentace umožňuje i stažení strukturovaného profesního životopisu ve formátu PDF.

Pro úspěšné stažení je však vyžadována znalost přihlašovacích údajů, které Vám níže zasílám: … Pokud Vás portfolio mých služeb zaujalo, neváhejte mne kontaktovat. Stejně tak v případě jakýchkoliv nejasností nebo doplňujících otázek.

S pozdravem, ******
freelancer – graphic designer

← 15. září 2006, 12.53

Dobrý den,
buďte tak laskav a sdělte mi, o jaké mé nabídce to mluvíte. Já o žádné nevím. Děkuji.
Petr Staníček

→ 15. září 2006, 13.05

Vykopirovano z webu pixy.cz:

Následuje kopie textu příspěvku Hledá se profesionální webdesigner publikovaného 10. září 2004 na mém blogu. [pozn. aut.]

S pozdravem, ******
freelancer – graphic designer

Pozn.: Přehlédnete-li v citovaném příspěvku datum uvedené velkými písmeny nad ním, zajisté si povšimnete termínu nástupu a případně i posledního tučného odstavce.

← 15. září 2006, 13.30

Aha.

A že před tím textem, který citujete, je dva roky staré datum, a že za tím textem následuje, cituji: „Už se, prosím, neozývejte – místo je již obsazeno“, to už jste nepostřehl. Dobrá.

Berte to tedy tak, že vaši nabídku s díky odmítám, protože vaše intelektuální schopnosti nevyhovují našim potřebám.

S pozdravem
Petr Staníček

→ 15. září 2006, 13.35

Omlouvam se, jestli se vas ma nabidka dotkla, ale jiste ne tolik, jako vase impertinence vuci me. Pokud něco není aktualni a je dva roky stare (byt je tam datum pouze 12.9.), nejspise by to na webu byt asi ani nemelo. Zejména, pokud nejde o sprostredko­vatelsky server, ale o firemni stranky.

Dekuji za vasi reakci, jez mi mnoho napovida. Tedy beru svoji nabidku zpet, neboť se mi vase pracovni podminky jevi jako nevyhovujici.

S pozdravem, ******
freelancer – graphic designer

→ 19. března 2007, 14.55

Dobry den,
pred casem jsem reagoval na vasi internetovou poptavku, prozatim vsak bez odpovedi. Mozna mi jen nebyla dorucena. Prosim si tedy o informaci o aktulnim stavu.

S pozdravem, ******
freelancer – graphic designer

← 19. března 2007, 14.55

Dobrý den,

vzhledem k naší předchozí konverzaci, k tomu, že odpověď už jste dostal a dokonce na ni i reagoval mi nezbývá než ji zopakovat:

Protože vaše intelektuální schopnosti zcela nedostačují našim potřebám, vaši nabídku ODMÍTÁME.

Petr Staníček

→ 19. března 2007, 18.19

Dobry den,
dekuji za odpoved. Pokud by se mi ještě v budoucnu podarilo nedopatrenim vam napsat, verim, ze mi zase vrele a odusevnele odpovite tak, jako nyní.

S pozdravem, ******
freelancer – graphic designer

… neb jejich jest království nebeské

Boží mlýny, ententýny

Zatáčku za Hořesedly střihá stříbrná oktávka téměř rovně a zkracuje si cestu přes plnou čáru protisměrem; rovnou proti mně, i když uhýbám až na krajnici, míjíme se tak o 20 centimetrů. Černé audi nás předjíždí přes plnou na sedmdesátce pod horizontem před Krupou. O kousek dál, přímo v Krupé, předjíždí dalšího: v obci, na křižovatce, přes odbočovací pruh, několik plných čar a dva přechody pro chodce, ani nezpomalil. Na dálnici u Nového Strašecí vjíždí z připojovacího pruhu škodovka, ale ihned, kousek přede mnou přejíždí dálnici napříč a odbočuje mezerou ve svodidlech do protisměru. O kus dál mě předjíždí peugeot a ač je mírný provoz a kolem spousta místa, střihne to zadním blatníkem rovnou mně před čumák, zařadí se tak dva metry přede mě. Hned za ním to kolem udělá „héééén“, míjí nás passat nejmíň dvoustovkou, dvěma koly v jednom, dvěma koly v druhém pruhu.

Taková naše typická víkendová cesta po „karlovarské“. Vedle podřimuje žena, vzadu v sedačce klimbá naše čtyřměsíční holčička, ve druhé si ani-ne-tříletá dcerka brouká Pásla ovečky… A všichni společně trvale ohroženi šílenci aktivně usilujícími o naše životy. Téměř pokaždé mě napadne, co kdybych toho dotyčného viděl v příští zatáčce napasovaného do stromu, převráceného v poli na střeše, škrábajícího se z hořícího vraku…

Brrr, děsná představa. Jak mě jen vůbec něco takového může napadnout. Nepřeju přece nikomu nic zlého a už vůbec ne žádný hrozný osud, ani svému největšímu nepříteli. Natož člověku, kterého ani neznám, který ani nezná mě. Kdo jsem, abych soudil; kým se cítím být, abych vis maior rozděloval boží tresty? Nečiň jiným, co nechceš, aby oni činili tobě – a kdo by chtěl, aby mu někdo cizí přál jakýsi strašlivý osud…

Ale co kdyby přece jen? Co když by se to opravdu stalo? Mine mne šílenec, který mě i s celou rodinou mohl během setiny vteřiny odsoudit k smrti, já ho v duchu (či nahlas) prokleju, a za pět minut ho míjím zkrvaveného v rozmačkané plechovce v příkopě. Pochopitelně, že okamžitě zastavuji, pomůžu, volám pomoc. Co bylo, bylo, to sem teď nepatří. Teď a tady jde o lidský život a co jsme si to jsme si, na vyřizování účtů je čas jindy. Nejsme zvířata. Civilizovaný člověk v okamžiku krize zahodí všechny staré křivdy a dělá co nejlepší pro jeho bližního. Ani já zvíře nejsem, přes všechnu tu hořkost bych se nakonec nezachoval jinak. Trpící je trpící, přes krev není vidět barva uniformy. Zastavím a pomohu.

Brrr, děsná představa. Nepřeju přece nikomu nic zlého… Ale houbeles, tomuhle parchantovi tedy určitě jo! Jen ať si tu hubu na sračky rozmlátí, magor jeden. Vždyť mě teď málem zabil i s celou rodinou. Kdybych ho za příští zatáčkou viděl namotaného na sloupu s volantem kolem krku a šaltpákou v anusu, ještě si uplivnu a pomyslím si „to ti patří, hajzle“, zatímco nahlas řeknu: „podívejte se děti, takhle skončí ti, co jezdí jako bezohlední šílenci, co usilují o život všem okolo sebe“.

Co, trestný čin neposkytnutí pomoci bližnímu? Pche! Jak mám za bližního považovat někoho, komu nezáleží na tom, kolik lidí kolem sebe zabije. Pomož svému nepříteli, nastav druhou tvář, kdo po tobě kamenem… – přesně na tohle ta naše nešťastná civilizace jednou definitivně dojede. Ten věčný a nešťastný soucit s vrahy neznajícími oněch skrupulí, které drásají naše nyvá svědomí, neváhajícími vrazit nůž do zad i svému bezelstnému zachránci. Jak je mi to proti mysli, sám se určitě nezachovám tak, jak je mi to u jiných odporné. Každému, co jeho jest, Darwinovi metál. Ano, nejspíš smeknu nad tím trpícím hajzlem, ale s hlubokým zadostiučiněním pojedu dál.

Ba ne, nic není jen černé, nic není jen bílé. A já jsem pruhovaný.

Březen, ven z Bohnic lezem

Schrödingerova 13: Březen, ven z Bohnic lezem – události uplynulých dní nedají jednomu spát.

Poznámka pro méně chápavé, jakož i ty, co plýtvají moudry na téma, které blogy zavírám a otvírám a končím a zanedbávám. Tohle je teď můj hlavní blog (nebo jak tomu kdo chce říkat). Ptákoviny, pata, dada a jiné umělecké příspěvky budu i nadále publikovat na Schrödingerově 13. Naopak serióznější příspěvky, které bych rád, aby si přečtli i jiní čtenáři, než ta stará skvadra po léta setrvačně hoblující můj web, hodlám publikovat i na blogu Respektu. A vše budu většinou odkazovat i zde (jak mi má sebehlednost velí). Na nějakou pravidelnost publikování ale zapomeňte. Nicméně to, že někde měsíc či tři nic neotisknu, zdaleka neznamená, že to skončilo. Pokud něco utnu, zavřu, ukončím, dám to jasně vědět, nebojte se.

Jak křehké blogerky přicházejí o iluze

Chuděrka mladičká blogerka – s blogem „půvabným a svěžím“ chtělo by se napsat, ale to bych asi dělat neměl (viz dále). Vytvořila si útulné intimní místečko, kam nesměle pozvala jen pár nejbližších přátel a utíkala se sem se svými niternostmi. Jenže pak se to stalo. Na svůj malý soukromý webík umístila zajímavé jazykové úkoly, které ovšem byly natolik povedené, že dokonce i známější bloger se o nich zmínil. Tím se ovšem daly věci do pohybu. Na svěží a půvabný (a kdysi malý) blog začali chodit lidi. Cizí lidi. Vetřelci. Místo kamarádky a dvou spolužáků tam najednou oxidují desítky neznámých.

A kdyby jen to. Pohromu završila zmínka v tisku. Cizinci a vetřelci náhle nakukují do intimního deníčku a komentují i to, co by měli snad mlčky přejít, krafají do věcí, po nichž jim nic není. Někdo by to ustál, křehká blogerka nikoli. S viditelnou slzičkou a třesoucím se hlasem svůj intimníček zavřela a utekla se utíkat jinam. Lze se jí divit?

Je s podivem, jak někdo může žít v představě, že si zřídí blog na webu – tedy stránky veřejně přístupné komukoli z těch stamilionů uživatelů internetu, indexované vyhledávači a odkazované ve veřejných seznamech blogovacího systému – a myslet si, že jsou to stránky soukromé, určené pro jakýsi fiktivní úzký okruh posluchačů a že tam nikdo jiný chodit nebude. Člověk by si řekl, že tak naivní snad nejsou ani prepubertální blogerky se svými Tokio-Hotel-fanblogy. A přece se najdou starší, nepoměrně inteligentnější, leč naivní asi úplně stejně.

Jistá Ngvadi je ukázkovým příkladem. Pidliká si to spokojeně na svém malém, zdánlivě neviditelném blogu jen pro pár známých v domnění, že nikdo jiný neposlouchá (což je sice taky sebeklam – ale aspoň mlčí a nepíšou komentáře). A myslí si, že si vytvořila svůj soukromý mini-internet, kolem něhož je jakási zeď a nanejvýš někdo cudně sem tam nakoukne oknem. Jenže pak si dá na stránky soutěž pro čtenáře… (Že by podvědomá touha prasadit se a přece jen přilákat nové čtenářstvo? Člověk míní, a jeho podvědomí se činí.) A diví se převelice, že jí to ty cizí čtenáře přilákalo a že jí tam začali „chodit lidi“. Potažmo – jak káží pevné zákonitosti internetu – se jí začali ozývat v komentářích, objevili (jsme) se zde v počtech nepřehlédnutelných: blbci, kritici, grafomani, prudiči i trollové, začali kafrat, prudit, hádat se. Nu, jak to tak chodí (nevyhnutelně) všude. Dotčená světloplachá blogerka to ovšem nevydýchá a s tím, že se jí vetřelci usadili v obýváku to zapíchne a odstěhuje se.

Kolik podobných (zdánlivě) soukromých webů a blogů, nikde a nikým neodkazovaných a poklidně si žijících ve své fiktivní představě soukromí se skrývá v hlubinách webu? Kolik blogerů touží po vyšší a vyšší návštěvnosti a dali by kdovíco za to, aby byli na vrcholu své modly–žebříčku návštěvnosti – a kolik se jich jen svěřuje kamarádce v domnění, že nikdo neposlouchá, a o to, „aby tam chodili lidi“ vlastně vůbec nestojí? Několik, spousta, většina? První i druzí pohříchu ve své drtivé většině spláčí nad výdělkem. Nebudou ani nejnavštěvovanější, ani neviditelní. Takový už je internet.

Výpadky serveru

Server, na kterém běží tento web, čeká konečně pořádný upgrade. Už jej potřebuje jako sůl, přetížení se projevuje i v občasné horší dostupnosti stránek. Pokud vás náhodou nějaké větší zpoždění při načítání postihne, prosím o trpělivost a shovívavost. Na nápravě se už pracuje, nové železo je na cestě a svěží, rychlý httpd už netrpělivě ržá za dveřmi a hrabe svými multithreadovými kopyty.

Normální zákon schválnosti. Rok na ten web skoro nesáhnu, a zrovna když se rozhodnu rozjet nějaké nové projekty (jako třeba tenhle web), tak server začne permanentně padat a sypat se na jednu hromadu. Někdy i desítky minut není dostupný httpd, i když ping nebo ftp třeba běží normálně (ale někdy žuchne i ten). Sice je slíbeno nějaké nové železo, ale to už za tu dobu muselo objet třikrát zeměkouli, jinak by to už dávno běželo. Takže jestli vám pojde browser na timeout, stěžujte si třeba v lampárně na pátém nástupišti, já za to nemůžu.

Nic není černo-bílé, třeba já jsem oranžovo-šedý

Sláva, nazdar, hurá! Po rok a půl trvající odmlce se na tomhle webu zase bude něco dít. Hola hola, právě zde otevírám zbrusu nový web, který je ale tak trochu jiný, než všechny ostatní, které jsem kdy dělal. Bude se snažit se držet se výše zmíněného hesla, že nic není černobílé. Ať si škarohlídi na všem hledají mouchy, ale na všem se taky dá vždycky najít i něco pěkného.

No jasně, jako bych to slyšel. Snad si to můžete i ušetřit. Sebestředný a sebehledný Staníček se zase někam cpe. Nejdřív halasně vytroubí, že končí, odejde dveřma, aby se zase mohl vrátit oknem zpátky. Trapné. A ještě se tady bude zkoušet vymlouvat, že přece říkal jinam a jinak a že tohle jinde a jinak je. Ale pod oprášenou fasádou je to přitom furt to samý. Známe to, ne?