Za posledních 50 let, tedy za léta 1976–2026 bylo napsáno několik desítek milionů nových knih. Bylo natočeno asi 350 tisíc filmů, přibližně polovina všech dosud natočených. Vzniklo asi 5 milionů hodin nové původní dramatické tvorby pro televize a online platformy. Bylo natočeno asi 10–30 miliard hodin autorského videa, napsány miliardy webových stránek, blogů, komentářů, fejetonů, fan fiction a dalšího psaného textu.
Je to obrovská záplava obsahu, za posledních 50 let ho vzniklo několikanásobně víc než za celou předchozí historii lidstva. A v té záplavě jsou pochopitelně také díla zajímavá, výjimečná, pozoruhodná i legendární a geniální.
Bylo uděleno 50 Nobelových cen za literaturu a stovky dalších cen — Pulitzer, Booker Prize a řada dalších prestižních literárních ocenění po celém světě. Nejužší kánon, který by měl znát každý literární historik, se zvětšil o několik set titulů. Akademický a překladový kánon se rozrostl o několik tisíc titulů. Populární čtenářský kánon se rozrostl masivně a jen těžko měřitelně. Bylo uděleno přes tisíc filmových Oskarů a nejméně stejně tolik prestižních festivalových ocenění.
Všechno to představuje fenomenální díla plnohodnotně srovnatelná s díly klasického kánonu, jak se vyučuje poslední století ve školách. Jenom na každého Shakespeara a Hemmingwaye připadá deset dalších nových, přinejmenším stejně významných a pozoruhodných autorů.
Akorát vzdělávací kánon se za to posledních půstoletí změnil pramálo. Z literatury posledních 50 let do něj přibyla hrstka autorů a děl, kterým ještě školy často moc pozornosti nevěnují. A ostatní média zůstávají úplně stranou pozornosti. Pro školy jiná kultura než knihy neexistuje. Penzum výuky je stále víceméně stejné, ale její obsah se aktualizuje málo nebo vůbec. Učíme děti v podstatě pořád stejné autory a stejná díla jako před těmi 50 až 100 lety. Škola věnuje pozornost jen maličkému a zastaralému zlomku z celého literárního kánonu, který před námi leží. Na bohatší výběr nemá škola kapacitu, na aktuálnější výběr nemá pružnost. A tak dál dětem vyprávíme o autorech, kteří už dnes nikoho nezajímají, a podsouváme jim knihy, které už nikdo nečte.
A to byla jen literatura jako malý příklad jedné z mnoha oblastí našeho poznání.
Totéž ale platí pro všechny další oblasti a vědecké obory. Za posledních 50 let byly uděleny stovky Nobelových cen a bylo podáno několik desítek milionů nových patentů. Byly napsány desítky milionů vědeckých prací a jejich počet roste — pro srovnání: 1,9 milionu v roce 2010, zatímco v roce 2022 už to bylo 3,3 milionu prací. Vznikl bezpočet nových oborů, za posledních 50 let se etablovaly nebo zásadně rozšířily například genomika a biotechnologie, kognitivní věda, neurovědy, nanotechnologie, informatické a datové vědy, klimatické modelování, environmentální a behaviorální ekonomie, astrobiologie, kyberbezpečnost, syntetická biologie, kvantová informatika a mnoho dalších. Stávající obory se rozpadají na mnoho nových dílčích podoborů, protože hlavní obor už nedokáže pojmout celý záběr své problematiky. Přibylo asi 1.500 úplně nových profesí.
Současně s tím se spousta dříve žádaných a potřebných znalostí a dovedností stává zbytečnými — buďto se zcela vytratila poptávka po nich, nebo jsou snadno strojově nahraditelné. Stejně jako už dnes nikdo nepotřebuje kresliče, spojovatelky, písařky, fotolaboranty nebo kartotékáře, tak ani nikdo nepotřebuje v praxi umět řešit kvadratické rovnice nebo diferenciální rovnice, používat logaritmy nebo počítat kalorimetrické rovnice na papíře. Přesto to školy stále vyučují, protože to z toho 50–100 let starého kánonu jen tak nikdo neodstraní.
Na druhé straně společnost zoufale potřebuje spoustu dovedností, které ale škola žákům předat stále neumí. Dovednost argumentovat, komunikovat, prezentovat, pracovat s daty, třídit informace, umět najít podstatné a eliminovat balast, odlišit fakta od názorů a pravdu od lži, rozpoznávat manipulativní techniky a argumentační fauly, finanční gramotnost. Školy dokonce za celá ta desetiletí nedospěly ani k tomu, aby naučily žáky kvalitně psát na klávesnici počítače. Stále se věnuje největší pozornost ručnímu krasopisu a psaní na klávesnici většina škol vůbec nevyučuje, i když to je jedna z vůbec nejzákladnějších dovedností, kterou dnes zaměstnavatelé požadují.
V každé firmě, kam nastoupí čerstvý maturant, lomí rukama nad tím, že ten člověk neumí vůbec nic použitelného, musí ho všechno učit úplně od piky a předchozích třináct let studií kromě základní gramotnosti nezanechalo žádné v praxi použitelné výstupy — ale školy dál pálí stovky vyučovacích hodin na nepraktických zbytečnostech. Nekonečné jazykové rozbory (které v jiných zemích patří na katedry lingvistiky a ne na základní školu), úmorný literární dějepis místo skutečné literatury, zbytné matematické rutiny místo praktických aplikací, biflování encyklopedických znalostí místo nácviku užitečných dovedností.
A nemluvě o celkovém modelu a základních principech školy, postavených na soutěživosti a potřebě vytřídit budoucí úředníky a vojenské důstojníky od blbých sedláků. Všechno to známkování, důsledná samostatnost, zákazy spolupráce (opisuje!) a diskusí s učitelem (je drzý!) jdou úplně proti potřebám současné společnosti. Základními požadavky ve firmách jsou dnes týmová práce, sdílení, spolupráce nad řešením, pozitivní motivace, kritické myšlení. Pravý opak toho, čím si žáci projdou ve vzdělávacím systému.
Otázkou není, jestli by se to mělo změnit. Otázkou je, jestli už je pozdě a jsme historicky odepsaní, nebo jestli se tady dá ještě aspoň něco zachránit.