Pruhovaný hřbet

Jako obvykle jsem přemýšlel, co vařit. Bylo mi jasné jen jedno: ta vepřová kotleta čeká mrazáku už přes měsíc, nedá se nic dělat, je na řadě. Jenže co s takovou vepřovou pečení provést? Maso je to v zásadě suché, knedlíky skoro nejíme a na nějaké zelí podobné české delikatesy chuť nemáme. Dva „steaky“ jsme si dali včera jako minutku, ale celou kotletu takhle zkonzumovat nemůžem. Je třeba najít, nebo vymyslet nějaký recept. A protože hledat se mi nechtělo, došlo na vymýšlení. Takže po dlouhé době opět něco z vlastní tvorby.

  • asi kilo vepřové kotlety (pečeně) bez kosti

Ale v zásadě by to mohlo být i jakékoli jiné maso. Kotletu jsem nakrájel na plátky, trochu naklepal, osolil, opepřil (no dobrá, kvůli dětem jsem namísto pepře použil saturejku) a naskládal do vymazaného „srnčího hřbetu“. První kotletku pěkně ke kraji, hranu zarovnanou s vrškem formy, přečnívající spodek roztažený po dně. Další stejně o kus vedle, takže mezi nimi vznikly asi centimetrové kapsy. Deset se mi jich do té formy vešlo, mezi nimi místo na další – kdybych je dal těsně k sobě, vešlo by se jich tam myslím akorát dvacet.

Pak jsem si připravil jakési čatní, které přijde do těch kapes.

  • 4 středně velké cibule
  • 4 stroužky česneku
  • pořádná hrst rozinek
  • cca stejné množství sušených rajčat
  • hrst čerstvé bazalky
  • asi hrnek passaty (neochuceného rajčatového protlaku)
  • med
  • olivový olej

Cibulku jsem nasekal nadrobno a osmažil pomalu na oleji. Nesmí se udělat úplně dohněda, protože se bude ještě dlouho péct – když lehce zezlátla, byl čas přihodit nasekaný česnek, bazalku, předem namočené rozinky se sušenými rajčaty a zalít passatou. Na konec jsem přidal asi lžíci medu, osolil a nechal asi minutku povařit, aby se chutě pořádně spojily.

Mezi kotletami bylo 9 mezer, rozdělil jsem si tedy tu majdu na třetiny, abych dal do každé „kapsy“ přibližně stejné množství. Vyšlo to akorát, forma byla přesně zaplněna. Trochu jsem to umáčkl, srovnal a pak už jen zakryl alobalem (propíchat vidličkou!) a pekl zvolna asi 2 hodiny (160 °C). Vonělo to ukrutně dobře po celém domě. (Ke konci to bylo trochu horší, protože část tekutiny přetekla z formy a spálila se na plechu, který jsem pod ni prozřetelně dal. Naštěstí na chuť ani vůni toho uvnitř to žádný vliv nemělo.)

Teď by se to mohlo rovnou podávat, ale servírovat by to bylo třeba nejspíš lžící – horké se to hodně rozpadá a na nějaké krájení nemůže být ani pomyšlení. Já jsem to ale dělal večer, takže jsem to po upečení nechal vychladnout a přes noc odpočinout v lednici (dobré by to bylo zatížit, jako když se dělá tlačenka nebo paštika). Dnes to šlo krásně vyklopit z formy a jakž takž krájet. Krájet se musí šikmo, pod úhlem 45°, aby vznikly pěkně pruhované kousky: maso-čatní-maso-čatní-maso. Kopeček bramborové kaše je přesně to pravé, co to ještě potřebuje.

Byl to první pokus a ještě nebyly správně vyladěné ingredience a postup, aby náplň byla trochu kompaktnější. Kombinace cibule, cukrů a šťávy z masa sice zajistila správně rosolovitou konzistenci, jak jsem předpokládal, ale přece jen se to ještě dost rozpadá a nedrží to tak pohromadě, jak jsem si představoval. Chtělo by to tu „maltu“ udělat pevnější. Příště budu pro změnu experimentovat s kuřecími řízky a v náplni se špenátem a sýry, možná i bešamel tam zkusím zapojit. Možností jsou spousty. Pruhovaným hřbetům zdar!

Sladko-ostré řízky

Byl to okamžitý nápad, ale stál za to. Měl jsem chuť na něco pikantního, měl jsem chuť i na řízek, který už jsem docela dlouho neměl. Řešení se nabízelo samo.

Plátky vepřového masa jsem dobře naklepal (stejně dobře půjde použít i kuřecí či krůtí). Posolil a lehce posypal sušeným česnekem (šlo mi jen o lehký česnekový nádech; pro intenzivnější zážitek bych dal přednost čerstvému, rozmačkanému česneku) a nechal chvilku uležet. Mezitím jsem si připravil netypický trojobal:

  • mouka
  • rozšlehané vajíčko s troškou ostrého kečupu
  • kukuřičné lupínky (cornflakes), rozdrcené paličkou na maso na hrubou drť, smíchané se lžící mouky a lžičkou chilli

Těch lupínků je potřeba překvapivě hodně, na maso se jich hodně přilepí. Musel jsem v polovině přidělávat druhou várku. Původně jsem se trochu bál, že jsme zrovna měli doma cornflaky jen celkem hodně sladké, ale ono to sladké nakonec hrálo ve prospěch výsledku. Takže nebát se! Pokud není zrovna chuť na ostré, nebo se řízky dělají pro děti, tak pochopitelně chilli hodně omezit či úplně vynechat a kečup použít nepálivý.

Naklepané řízky jsem obalil obvyklým způsobem: v mouce, ve vajíčku a nakonec důkladně v rozrcených lupíncích. Je potřeba je důkladně přimáčknout, několikrát ze všech stran. Ihned jsem je vložil do oleje na rozpálenou pánev, ovšem obratem jsem stáhnul plamen na minimum a nechal řízky smažit velmi zvolna dozlatova. Skvělou přílohou byly nahrubo šťouchané brambory s máslem a hromadou bylinek.

Pozn.: Pro podávání na slavnostní tabuli to není radno dělat, ale labužník samotář se nebude žinýrovat máslo v bramborách nahradit olejem po smažení plným hromady křupavých kousků toho skvělého trojobalu (pochopitelně pokud se mu to nepovedlo přepálit – ale jelikož se smažilo lehce a zvolna, nic spáleného by tam být nemělo).

Rodinné stříbro: vepřovo–sýrová roláda

Je to taková rodinná stálice, na kterou si čas od času si vzpomeneme. Jen ta vzpomínka však pokaždé stačí, aby nám naše podvědomí aktivovalo slinné žlázy k maximálnímu výkonu, který nás nakonec nekompromisně dožene do obchodu pro maso a pořádný kus sýra. Zbytek už je hračka.

Potřebujeme kilo mletého vepřového, nic libového, ale ani čisté sádlo. Ideální je hezky půl na půl, kousek pěkně prorostlého bůčku. A když koupíte (u důvěryhodného řezníka) už namleté, špatně taky neuděláte. K tomu půl až třičtvrtě kila sýra. Tady je lepší naopak spíš méně tučný, 30% eidam se osvědčil nejlépe. Vytrvalci se pocvičí se struhadlem, nám ostatním pomůže mixér či cutter. Na čím větší kousky sýr bude, tím výraznější mozaiku ve výsledku vytvoří; sýr nastrouhaný najemno pak zajistí velmi kompaktní hmotu. Mleté maso a sýr dáme do velké mísy.

Kořením to pokaždé jinak, podle okamžité chuti. Tentokrát jsem vzal lžičku rozmarýny, lžičku drceného kmínu a v hmoždíři jsem je rozdrtil na prášek. Pak jsem přidal ještě lžičku šalvěje a trošku saturejky, půl lžičky soli (se solí opatrně, slaný sýr dokáže nepříjemně překvapit) a čtyři stroužky česneku. Rozmačkal jsem to na pastu a rozmíchal s trochou olivového oleje a asi půl deci červeného vína. Pak jsem se šel čtvrt hodiny vzpamatovávat z té skvostné vůně, která mě skoro omráčila. Za tu dobu se koření tak akorát rozleželo, takže jsem ji nalil na maso a sýr v míse a vše poctivě a důkladně zpracoval.

Nic víc není potřeba přidávat. Zapomeňme na vajíčka, strouhanky a jiná nastavovadla, základ je kompletně hotov. Hmota je pěkně pevná a dobře se tvaruje. Je možné z ní uplácat cokoli – od jedné velké buclaté šišky po spoustu malých karbanátků. Můžete ji také rozprostřít na fólii, nahoru položit párek nebo vařená vejce a smotat do rolády. Ostatně proto tomu také název roláda zůstal, i když už dávno dovnitř nic nedáváme a vystačíme si jen s uplácanými šiškami.

Na pekáč dáme trochu vody, posadíme do ní vytvarované šišky a strčíme do trouby rozehřáté na cca 170 °C. Po hodině obrátíme, po další půlhodině obrátíme zpátky a pečeme ještě půl hodiny. Celkem tedy pečeme dvě hodiny, přičemž poslední hodinu a půl pod vlivem libé vůně linoucí se celým domem intenzivně slintáme a odháníme ode dveří zvědavé sousedy.

vepřovo-sýrová roláda

Nejlepší na této roládě je, že má hned dvě využití.

Můžeme ji podávat horkou, čerstvě vytaženou z trouby, s vařenými bramborami a polité báječnou šťávou, které v pekáči zůstane docela hodně. Jakékoli otálení je na škodu, opečená krusta je křupavá a vnitřek po rozkrojení neuvěřitelně šťavnatý. Pro tento způsob konzumace je nejlepší vytvořit menší šištičky o velikosti jedné porce (cca 150 g). Dá se pochopitelně i ohřát, ale pak už nikdy není obsah tak šťavnatý jako hned po vytažení z trouby.

A druhá možnost konzumace je naopak druhý den. K tomu je třeba absolvovat intenzivní jogínský trénink vůle, protože musíme na roládu na několik hodin úplně zapomenout, nechat ji vystydnout a pak odložit k odpočinku do lednice, nejlépe přes noc. Tam se přemění ve voňavou delikatesu s kompaktní konzistencí, kterou lze krájet i na tenoučké plátky, které se rozpustí na jazyku. Pro tento případ je zase vhodné vytvarovat spíše jednu či dvě větší šišky.

Zvolil jsem kompromis: půl tak a půl tak. Několik malých šištiček budeme podávat teplých s brambory (k mé velké lítosti až zítra, ale jinak to nešlo) a jedna velká šiška nabírá síly v lednici. Kvůli fotce jsem ji rozkrojil předčasně, ale snad už byla dostatečně odpočatá a příliš jí to nevadilo.

Tip: zkuste tuhle roládu použít jako hamburger. Rozpečte hamburgerovou housku, nebo opečte plátek toastového chleba, lehce namázněte hořcicí, položte cca centimetrový plátek horké masovo-sýrové rolády, přidejte pár kousků čerstvé papriky, kolečko rajčete, list salátu nebo další zeleninu dle chuti a zakousněte. Až vám to závidím.