Pixynergia

Jako obvykle jsem přemýšlel, co vařit. Bylo mi jasné jen jedno: ta vepřová kotleta čeká mrazáku už přes měsíc, nedá se nic dělat, je na řadě. Jenže co s takovou vepřovou pečení provést? Maso je to v zásadě suché, knedlíky skoro nejíme a na nějaké zelí podobné české delikatesy chuť nemáme. Dva „steaky“ jsme si dali včera jako minutku, ale celou kotletu takhle zkonzumovat nemůžem. Je třeba najít, nebo vymyslet nějaký recept. A protože hledat se mi nechtělo, došlo na vymýšlení. Takže po dlouhé době opět něco z vlastní tvorby.

• asi kilo vepřové kotlety (pečeně) bez kosti

Ale v zásadě by to mohlo být i jakékoli jiné maso. Kotletu jsem nakrájel na plátky, trochu naklepal, osolil, opepřil (no dobrá, kvůli dětem jsem namísto pepře použil saturejku) a naskládal do vymazaného „srnčího hřbetu“. První kotletku pěkně ke kraji, hranu zarovnanou s vrškem formy, přečnívající spodek roztažený po dně. Další stejně o kus vedle, takže mezi nimi vznikly asi centimetrové kapsy. Deset se mi jich do té formy vešlo, mezi nimi místo na další – kdybych je dal těsně k sobě, vešlo by se jich tam myslím akorát dvacet.

Pak jsem si připravil jakési čatní, které přijde do těch kapes.

• 4 středně velké cibule
• 4 stroužky česneku
• pořádná hrst rozinek
• cca stejné množství sušených rajčat
• hrst čerstvé bazalky
• asi hrnek passaty (neochuceného rajčatového protlaku)
• med
• olivový olej

Cibulku jsem nasekal nadrobno a osmažil pomalu na oleji. Nesmí se udělat úplně dohněda, protože se bude ještě dlouho péct – když lehce zezlátla, byl čas přihodit nasekaný česnek, bazalku, předem namočené rozinky se sušenými rajčaty a zalít passatou. Na konec jsem přidal asi lžíci medu, osolil a nechal asi minutku povařit, aby se chutě pořádně spojily.

Mezi kotletami bylo 9 mezer, rozdělil jsem si tedy tu majdu na třetiny, abych dal do každé „kapsy“ přibližně stejné množství. Vyšlo to akorát, forma byla přesně zaplněna. Trochu jsem to umáčkl, srovnal a pak už jen zakryl alobalem (propíchat vidličkou!) a pekl zvolna asi 2 hodiny (160 °C). Vonělo to ukrutně dobře po celém domě. (Ke konci to bylo trochu horší, protože část tekutiny přetekla z formy a spálila se na plechu, který jsem pod ni prozřetelně dal. Naštěstí na chuť ani vůni toho uvnitř to žádný vliv nemělo.)

Teď by se to mohlo rovnou podávat, ale servírovat by to bylo třeba nejspíš lžící – horké se to hodně rozpadá a na nějaké krájení nemůže být ani pomyšlení. Já jsem to ale dělal večer, takže jsem to po upečení nechal vychladnout a přes noc odpočinout v lednici (dobré by to bylo zatížit, jako když se dělá tlačenka nebo paštika). Dnes to šlo krásně vyklopit z formy a jakž takž krájet. Krájet se musí šikmo, pod úhlem 45°, aby vznikly pěkně pruhované kousky: maso-čatní-maso-čatní-maso. Kopeček bramborové kaše je přesně to pravé, co to ještě potřebuje.

Byl to první pokus a ještě nebyly správně vyladěné ingredience a postup, aby náplň byla trochu kompaktnější. Kombinace cibule, cukrů a šťávy z masa sice zajistila správně rosolovitou konzistenci, jak jsem předpokládal, ale přece jen se to ještě dost rozpadá a nedrží to tak pohromadě, jak jsem si představoval. Chtělo by to tu „maltu“ udělat pevnější. Příště budu pro změnu experimentovat s kuřecími řízky a v náplni se špenátem a sýry, možná i bešamel tam zkusím zapojit. Možností jsou spousty. Pruhovaným hřbetům zdar!

Štítky: maso, pečení, vepřové, zelenina