Vánoce neslavíme

Nejsem křesťan, a tak žádné Vánoce neslavím. Žádné betlémy, spasitelé, adventy, mše ani liturgie, nic mi to neříká. Není to můj šálek čaje, tak se toho neúčastním. Ale nebývalou shodou okolností zrovna ve stejný den má naše rodina takový hezký a dávno zažitý zvyk: sejdeme se všichni pohromadě, při pohádkách v televizi si v pokoji ozdobíme stromeček, společně povečeříme a rozdáme si vzájemně dárky. Je to taková pěkná rodinná tradice, všechny děti z toho mají vždycky ohromný zážitek, je to příjemné a milé.

Ale ještěže k tomu neslavíme ty Vánoce, to už by toho najednou bylo moc.

Pavědy

Varování: Pozor, tento příspěvek je subjektivní, nekorektní a bezostyšně sahá na klikvu.

Nedávno přišla řeč na to, kdyby někdo z nás musel rozhodnout a zrušit jednu vysokou školu, která by to byla. První mě napadlo, že kterákoli ze standardních amerických – bez „vysokoškoláků“ vystudovaných v oboru francouzská poezie nebo aranžování květin se jistě obejde jakákoli společnost. Ale to nebylo moc fér řešení, omezil jsem se raději jen na naši domácí scénu. Bez jaké vysoké školy bychom se obešli nejspíš? A vítězem je … wait for it … ne, kupodivu žádná AMU, FAMU, DAMU ani JAMU, ale … ekonomka!

Bijte si mě, ekonomové, svými doktoráty do hlavy, je to tak. Měl-li bych se bez někoho v životě obejít, jste to právě vy, v jedné řadě se svými soukmenovci sociology a politology. A nemám přitom v tuto chvíli vůbec na mysli takovou tu slizkou firemní havěť, která sebe sama označuje termínem key account, a rekrutuje se z drtivé většiny z absolventů vysokých ekonomických škol. Ta škodí obvykle jen firmě, kde se usídlila, lidstvu jako celku a potažmo mně snad tolik nevadí. Jde mi teď spíš o ty vědy samotné – ekonomii, politologii, sociologii. Když se nad tím člověk zamyslí do důsledků: k čemu jsou tyto profese a pavědy lidstvu dobré? Krom odpovědi, která se sama nabízí („k ničemu“, pochopitelně), se nemůžu zbavit intenzivního pocitu, že jsou to primárně nástroje autoritářských vlád. Silný stát se bez nich neobejde. Chci-li všechno centrálně dirigovat, potřebuji ekonomy. Chci-li udržet v ruce všechny nitky a účinně za ně tahat, potřebuji jejich nástroje. Nemohu centrálně plánovat bez jejich teorií. Chci-li ovládat lidi do posledního detailu, potřebuju sociology s jejich statistikami a analýzami. Chci-li si své konání morálně zdůvodnit, nejlépe si odněkud vyšťourat nějakého politologa.

Čím jsem liberálnější, tím méně jejich nástroje, instituce a poučky potřebuji.

Vezmu-li si téměř libovolnou lidskou profesi či nadání, vždy najdu něco, co mi (osobně nebo jako příslušníku lidstva) daly. Ale existoval kdy nějaký ekonom, sociolog nebo nedejbože politolog, který přinesl lidstvu nějakou trvalou hodnotu, povznesl jej, posunul na vyšší úroveň? (Ne, pane inženýre, vyšší daňová třída se opravdu nepočítá.) Jistě, jsou slavné osoby, jejichž práci ta či ona vláda použila k obhájení svých kroků, a tím je proslavila („Musíme vám zvýšit úrokové sazby, holenkové, protože moc utrácíte, říkal to pan Friedman, a-áno.“). Ale že by nějak prospěli lidstvu jako takovému?

Lidstvo by bylo medle šťastnější, kdyby nemělo zájem o ekonomy, politology a sociology.

P. S.: Ano, jedna vystudovaná ekonomka nesmírně obohatila můj život a neobešel bych se bez ní. Naštěstí to s její odborností nemá vůbec nic společného.

Terapie Klubem sebevrahů

Naštvala vás někdy knížka? Mně se to – snad poprvé v životě – stalo. Přečetl (nu dobrá: poslechl) jsem si Stevensonův Klub sebevrahů. Klasika, přes sto let stará, a přesto mě svou podstatou rýpla jak tříska pod nehet. Vzpomínám si, že jsem to četl jako kluk a nijak mě to tehdy nepoznamenalo, bral jsem to jako čisté dobrodružství. Dnes coby staršího mě ta knížka dokázala vyloženě rozlítit. A čím že to?

Klub sebevrahů je totiž přímo ukázkově archetypální dokumentací „západního“ anglosaského povýšeneckého přístupu ke všem a všemu kolem. Čten v dnešní době působí i přes roušku čestného gentlemanství a ryzího dobrodružství jako neuvěřitelně živá paralela k mnoha až příliš reálným dějům, které ve světě můžeme pozorovat – a jež (některé z nás) můžou vytáčet do ruda. Pro ty, co tyto příběhy neznají, pokusím se v kostce shrnout jejich obsah:

  1. Vznešený a statečný princ Florizel (z Bohemie!), znuděn svým životem, se svým oddaným druhem plukovníkem Geraldinem náhodou narazí na tajný spolek, Klub sebevrahů. Jeho hlavním a jediným smyslem je sdružit jedince, kteří z nějakého důvodu chtějí skoncovat se životem a pomoci jim v tom.
  2. Po složení přísahy a gentlemanského slibu udržet tajemství klubu a plně se podřídit jeho stanovám jsou do něj přijati. Když zjistí, že zde členové kromě družné zábavy každý večer rovněž losují jednu oběť a jednoho vykonavatele rozsudku, jsou zděšeni. Zatímco všichni ostatní členové, kteří se v klubu zdržují zcela dobrovolně a s plným vědomím toho, co dělají, podstupují toto ochotně, los kata přijímají s pokorou poslední služby příteli a los oběti zase s radostí konečného vysvobození – tak princ Florizel je tím spravedlivě rozhořčen. Předsedu klubu prohlásí za zločince, jme se tuto zločinnou organizaci rozprášit a viníky po právu potrestat.
  3. Princ nechce předsedu ale zabít jen tak a usoudí, že musí zemřít v souboji. Coby vykonavatele nabídne plukovník Geraldin svého mladičkého bratra(!). Když ale předseda svého kata zabije, je označen za ještě větší stvůru, zrůdného a zákeřného vraha sličných nevinných mladíků a již s ním nikdo nemá mít slitování. Nakonec jej princ pomocí léčky zajme a prakticky popraví. Hrdinný princ je oslavován pro svou statečnost a čest a jde se domů.

Přibližně do první třetiny, než hlavního hrdinu – pro mě zcela nepochopitelně – tak rozlítila činnost Klubu, to bylo zajímavé a příjemné poslouchání. To byla tak první čtvrtina knihy. Pak jsem postupně přestával jeho motivace a konání chápat a když Klub násilně rozprášil a vyhlásil svou „fatvu“ na jeho předsedu, už nepochopení přešlo do aktivního naštvání. Ale to byla teprve přiližně první třetina – říkal jsem si, že se to třeba změní v něco jiného, kolik je knížek, kdy se zdánlivě kladný hlavní hrdina změní v padoucha a jen sledujeme jeho pád. Tohle ale není ten případ. Princ Florizel má být evidentně po celou dobu kladným gentlemanem a mám mu fandit!

S postupujícím dějem mi docházelo, jak je to vlastně typické a jak mnoho detailů je signifikantních. Ctnostný gentleman narazí na společnost, která zcela soukromě a se souhlasem všech zúčastněných dělá cosi, co se podle něj „prostě dělat nemá“. Bez ohledu na vlastní slib i na to, že nikdo nikomu nedělá nic, co by dotyčný sám nechtěl, volá „do zbraně!“ a jme se spolek rozprášit a ztrestat zlosyny drtivou pěstí Spravedlnosti. Připomíná vám to něco? Kolik konsensuálních spolků a společenství, které se dnes a denně jímá zdrtit někdo Spravedlivý vás napadne? Mě bezpočty. Je mi trochu mdlo, když mi dochází, jak hluboce je v některých civilizacích ona Drtivá Pěst Spravedlnosti zakořeněna. A je celkem jedno, jestli je vpravo nebo vlevo, na západě, východě, severu nebo jihu.

Tvrzení „Žij a nechej žít“ má hlediska formální logiky negaci „Nenechej žít anebo nežij“. Myslím, že to sedí úplně přesně. Jste aspoň trochu liberál a chcete se zdravě vytočit? Dejte si Klub sebevrahů, Robert Louis Stevenson, Londýn, 1878 (dodnes).

Takové české domácké suši

Aneb Japonec by se z toho asi opupínkoval… Mám rád suši, hlavně maki suši – což zase nemá rád nikdo jiný z naší rodiny. Takže se mi tu načatý balíček řas nori suší už pořádně dlouho. Proto když žena s dětmi odjela k babičce a oběd zůstal čistě na mé libovůli, neváhal jsem ani chviličku: bude suši.

Ale ne suši ledajaké. Japonec vybírá čerstvou rybu, vaří ji málo (pokud vůbec), používá speciální rýži, staletími ověřené postupy. Já ne. Správná suši rýže je nakyslá (vaří se s octem), to já nemám rád. Syrovou rybu bych asi snědl, ale jedině opravdu čerstvě vylovenou z moře, což se mi v prosincovém Česku jen tak nepodaří. Dělám zkrátka suši po svém, takový český cross-over, variantu na dané téma. Vypadá to jako suši, ale není to suši. Co chlap sám doma a nechce se zrovna mazat s nějakými náročnými specialitami…

V prvé řadě rýže. Nekupuju žádnou speciální japonskou (ta se stejně nesmí z Japonska vyvážet), vystačím si obyčejnou – ale kulatou. Dlouhozrná není to pravé, kulatá je kompaktnější. Nadávám do ní žádný ocet ani cukr, ba ani sůl. Uvařím ji úplně obyčejně, jen dám víc vody a vařím o něco déle, aby byla lepivější (pro zájemce vaření v mikrovlnce: hrnek rýže, 2 hrnky vody, 7 minut naplno, 17 minut napolovic, to je celé, hotovo). Z mrazáku jsem vytáhl kostku filé a plátek krůtích prsou. Malinko jsem to nechal změknout v mikrovlnce (minutu na poloviční výkon) a hodil na pánev do trochy rozpáleného oleje. Rybu jsem nechal jen tak, krůtí psa posypal ostřejším thajským kari. Kus salátové okurky jsem oloupal a nakrájel na tlustší nudličky. Našel jsem tu i wasabi v prášku, takže jsem ho rozmíchal s trochou vody a olivového oleje na pastu. Pokud bych neměl pravé wasabi, vystačil bych si s ostrou dijonskou hořčicí, je to trochu podobné.

Bambusovou podložku mají dnes v každých domácích potřebách i supermarketu, skoro bych řekl, že ani nekoupíte řasy nori, aniž by vám k tomu v obchodě nenabízeli i tuhle podložku. Vypadá jako řada špejlí svázaných vedle sebe a dá se bez ní teoreticky obejít, ale s ní se suši balí podstatně lépe. Na podložku položím čtverec řasy nori, na ní rozprostřu hrst rýže (fakt hodně lepí, takže to je asi nejobtížnější část). Blíž k jednomu konci do rýže udělám žlábek, položím po celé délce proužek masa a dva proužky okurky a potřu trochou wasabi. Vezmu kraj řasy i s podložkou a začnu balit do ruličky – díky té podložce se mi to dělá nejen lépe, ale především můžu ruličku pořádně přimáčknout a utáhnout, aby byla co nejpevnější. Hotové ruličky nakrájím na stejně velké kousky (pravý japonec jich ukrojí právě šest a na vlas stejných, mně na tom ale nesejde a dávám přednost o něco tenčím, takže jich mívám víc a každou jinou).

pc130002.jpg pc130003.jpg pc130004.jpg pc130002_2.jpg

K podávání se mi docela osvědčila japonská sojová omáčka tamari (chutná úplně jinak než ta čínská klasická sojovka), do níž rovnou přimíchám půl lžičky wasabi. A pak už jen namočit kousek suši a šup s tím do pusy. Ňam.

P. S.: Nemáte-li rádi tu řasu, nevadí. Váleček se dá zabalit i bez ní. Případně se dá experimentovat s čímkoli dalším: posypat podložku pod rýží sezamem, kokosem, použít plátek parmské šunky, uzeného lososa nebo cokoli jiného. Dovnitř se dá taky zabalit, co vás jen napadne. Připravená masová směs, „krabí“ tyčinky, smažená vajíčka, párek nebo třeba banán a rozinky. Nebojte se experimentovat, oni se ti Japonci zlobit nebudou.

Akorát bych se docela bránil tomu říkat suši, to by nebylo fér.

Kdo chce psa bít, presumpci viny si najde

„Jen slepý může Čunka považovat za čistého,“ tvrdí ve své sloupku v Týdnu komentátor Martin Fendrych. Já mám oči zaplaťbůh zatím poměrně v pořádku a myslím si po svém, bez ohledu na názor jednoho komentátora, který se notabene svým odporem k tomu vsetínskému politikovi nijak netají. Já jsem pana Čunka za ručičku nevodil, informací mám málo a můj osobní postoj k němu je poměrně irelevantní – nemám ho ani rád, ani nerad, je mi upřímně ukradený. Ale nemám důvod pochybovat o závěrech těch, kteří informací mají dostatek a mají právo (a povinnost) posuzovat, zda se dopustil něčeho nezákonného. Všichni tito lidé a úřady již poněkolikáté dospěli k názoru, že dotyčný nic nezákonného nespáchal. Tím to pro mě hasne, tečka.

Ne ale pro pana Fendrycha. Hudrá a brble, on ten Čunek je přece tak divnej, určitě musel něco špatného udělat, ať si soudy i prokurátoři tvrdí třeba nastokrát, že ne. Pan Fendrych je v tomhle Čech jak poleno: oni jsou prostě verbež, ať si kdo chce co chce říká, já vím své a basta. Pokud tedy ví něco víc, proč tedy jako řádný občan nepodá další trestní oznámení? Nebo nepředloží státnímu zastupitelství další důkaz, který by jeho tvrzení podpořil? I toto. Jen hudrat a brblat – stejně jako Zelení. Péťu, Mirka a Bořka jo, ale Jirku tady prostě nechceme, ne-e, nebudeme si s ním hrát a jestli vkročí na naše hřiště, tak to my teda půjdem domů, mué.

Předloží mi ale konečně nějaký důvod, proč by Čunek neměl být ve vládě? Co tedy provedl? Já do toho nevidím a ti zodpovědní, co do toho vidí, tvrdí, že neudělal nic. Pokud jim věřím, jsem podle Fendrycha slepý. Čunek je nadále předsedou vládní strany a ta jej do vlády nominovala znovu. Karel Schwarzenberg jako diplomat překousne jednání s Kaddáfím, ale s Čunkem ve vládě nebude? Jestli trvají na nesoudnosti soudů a prokurvenosti prokurátorů, proč nejednají a jen planě hudrají a brblají? Pokud soudní moc někoho prohlásí za nevinného, je nevinný, to by mělo platit v každé civilizované zemi. Ne tak u nás. Po svých nedávných zkušenostech už si zatraceně dávám pozor na rozlišování mezi obviněn a vinen. Pro spoustu lidí u nás je ale vinen každý, kdo je obviněn, to je velmi české.

Čunek byl obviněn, ale není vinen a má na to razítko. Chce-li to někdo zpochybnit, prosím. Ale dokud někdo neprokáže opak, nic neudělal a všechny šprajcy Zelených a Fendrychů budou působit jen jako osobní zášť a neschopnost pracovně jednat s někým, kdo dotyčnému osobně nevyhovuje. Což je totální selhání jak v případě politika, tak i komentátora.

Když se cynické prase odkope

Zaparkoval jsem v centru jako obvykle, na parkovacím stání před jedním panelákem. Když jsem se po hodince vrátil, za autem stojí vprostřed ulice blikající sanitka. Kolem se míhají záchranáři, uvnitř zřejmě někdo leží. Infarkt, mrtvice, něco podobného, napadne mě. Jdu si sednou do auta, protože venku je dost zima a čekám, až budu moct vycouvat a odjet. Stejně jako kolona desítek dalších aut, která už ucpala všechny okolní jednosměrky.

Tady jde někomu možná o život, všechno ostatní jde stranou. Počkám, jak dlouho bude potřeba – stejně, co nadělám. Asi jim nepomůžu, nezbude než čekat. Oni vědí, co dělají. Jednou je třeba úplně stejně budu potřebovat já.

Táhněte s tou sanitkou už do prdele! Už tady dřepím deset minut a dávno jsem měl být někde úplně jinde. Zachraňujte si ho v nemocnici – a jestli už umřel, tak si ho taky můžete odvézt! Jak dlouho tady budeme ještě tvrdnout?

Sanitka zmizela do boční ulice, vycouval jsem a odjíždím. Po chvilce mě před křižovatkou dohnala. Jede tiše, asi už nespěchají. Zatrnulo mi, instinktivně jsem zvolnil. Těsně za mnou sanitka zapnula majáky a houkačku a vyrazila do křižovatky na červenou a uháněla k nemocnici. Už dlouho jsem nepocítil takovou úlevu.

Javascriptový problém: pojmenování obsahu pole

Narazil jsem na docela zajímavou otázku v Javascriptu a zajímalo by mě, jak takovou věc co nejelegantněji vyřešit. Řekněme, že mám funkci, která od nějkaého cizího externího zdroje dostává jediný parametr, který je pole. Pořadí a význam jeho položek jsou pevně dány, délka pole je proměnná (nemusí být uvedeny všechny definované položky) a podobu a způsob předávání toho parametru nemohu nijak ovlivnit. Otázka zní, jak co nejlépe načíst toto pole tak, abych na jeho položky nepřistupoval přes indexy, ale přes nějaká smysluplná jména.

V PHP to udělám snadno:

list($jmeno,$prijmeni,$datum,...,$status) = $arr;

V Javascriptu ale (pokud vím) podobný konstrukt není. Úplně nejpitomější řešení je nasnadě:

function X(arr) {
   var jmeno = arr[0];
   var prijmeni = arr[1];
   var datum = arr[2];
// ...
   var status = arr[arr.length-1];
// ...
   alert(prijmeni);
   }

Což je vážně docela hloupé. Malinko lepší (nebo spíš čistší) se jeví přiřazení do objektu:

function X(arr) {
   var osoba = {
      jmeno: arr[0],
      prijmeni: arr[1],
      datum: arr[2],
//    ...
      status: arr[arr.length-1]
      }
// ...
   alert(osoba.prijmeni);
   }

Taky si můžu ty názvy předdefinovat a přiřazení zautomatizovat:

function X(arr) {
   var def = ['jmeno','prijmeni','datum', ..., 'status'];
   var n = def.length;
   if (arr.length<n) n = arr.length;
   var osoba;
   for (var i=0;i<n;i++) osoba[def[i]] = arr[i];
// ...
   alert(osoba['prijmeni']);
   }

anebo rovnou jako správný drsoň:

Array.prototype.addKeys = function(def) {
   var n = Math.min(def.length, this.length);
   for (var i=0;i<n;i++) this[def[i].toString()] = this[i];
   }
function X(arr) {
   arr.addKeys(['jmeno','prijmeni','datum', ..., 'status']);
// ...
   alert(arr.prijmeni);
   }

Ale určitě existuje nějaký lepší, elegantnější způsob, jak si ten obsah pole pojmenovat. Napadne někoho něco?


Update: Moc pěkné řešení

Kolega wiki přišel na poměrně elegantní a podle mě vtipné řešení: předat pole, které funkce dostane, jako standardní parametry druhé funkci, která už s nimi bude pracovat normálně. Nejlépe ukázat na příkladu:

function X(arr) {
   X2.apply(null,arr);
   }
function X2(jmeno,prijmeni,datum,...,status) {
// ...
   alert(prijmeni);
   }

Podle potřeby bych si to mohl upravit do nějakých sofistikovanějších tvarů, ale princip zůstává. Ve finále by to mohlo vypadat například takhle:

function X(arr) {
   (function (jmeno,prijmeni,datum,...,status) {
//    ...
      alert(prijmeni);
      }).apply(null,arr);
   }

Má to jen malou mušku v tom, že to funguje až v Javascriptu 1.3, resp. JScriptu 5.5, tedy od IE 5.5 (v 5.0× to chodit nebude), ale to už by dnes nemělo skoro nikoho trápit. Díky moc za supr nápad.