Škola hrou možná, ale hlavně žádné novoty! [příspěvek v archivu]
Jan Amos Komenský navštívil vyhlášenou věštkyni a chtěl vědět, jak bude vypadat vzdělání a věda v daleké budoucnosti. Ta se podívala do křišťálové koule a povídá: „Vidím úžasné, dosud nevídané věci. Vidím stroje, které lidé sestavili, aby jim se vším pomáhaly. Stroje, které znají všechno vědění lidstva, které na požádání poskytnou jakoukoli znalost všech encyklopedií světa, znají všechny slovníky všech jazyků, všechny knihy a pojednání, co kdy byly sepsány. Jsou v nich veškeré dějiny i mapy všech zemí, celého vesmíru a všech hvězd, během okamžiku mohou vám ukázat jakékoli místo na Zemi či na obloze, jejich vyobrazení ba i modely všech velkých měst a význačných památek. Umí samy spočítat každou úlohu, narýsovat každý plán, ukázat i poznat každičkou rostlinu a zvíře na Zemi, ukázat každý namalovaný obraz a zahrát všechny skladby, co kdy byly složeny, …“ – „Ale to je přece úžasné,“ žasne Jan Ámos, „a jak v této úžasuplné době pak probíhá výuka v školách?“ – „No, vlastně stejně jako dnes. Oni to mají zakázáno ve škole používat.“
Začnu trochu oklikou a několika nudnými archivními fotkami.
Toto je svého času nejslavnější superpočítač Cray. Stál asi 8 milionů dolarů a kraloval jako nejvýkonnější počítač na světě až do počátku 80. let. Pak ho výkonem poprvé překračujícím 1 GigaFlops – tj. 1 miliardu operací za sekundu – překonal nástupce Cray-2.
IBM IBM Deep Blue. Slavný šachový superpočítač, který v roce 1996 porazil úřadujícího mistra světa Garryho Kasparova. Výkon 11 GigaFlops.
Intel ASCI Red, král superpočítačů přelomu tisíciletí. Před 20 lety poprvé prolomil výpočetním výkonem hranici 1 TeraFlops, tedy bilion výpočetních operací za sekundu. Ano, milion milionů operací. Za sekundu. Obsahoval přes 6 tisíc procesorů Pentium Pro, měl něco přes 1 TB paměti a stál téměř 50 milionů dolarů.
Na druhé straně, tohle je moderní smartphone. Pochopitelně, je to zařízení, co umí mimo jiné i telefonovat, ale říkat tomu „telefon“ je vlastně strašně zavádějící: víc než telefon je to především všestranný kapesní počítač.
No dobrá, ale nepřeháněj, on je to jenom takový kapesní „jakoby počítač“. Taková zjednodušená pidiverze, řekl by leckdo… Zatím poslední iPhone z konce roku 2018 z konce roku 2018 má paměť půl TB a výpočetní výkon už přeskočil hranici 1 TeraFlops. Srovnáváte to s tím superpočítačem nahoře? A říkáte si, že tam je asi nějaká chyba? Ne, není. Ta hala plná skříní, výpočetních modulů a diskových polí, a moderní smartphone ve vaší kapse jsou řádově srovnatelně výkonné počítače. To nejsou žádné zjednodušené atrapy.
Nosíme v kapsách superpočítače, o jakých měli inženýři před pár desetiletími jen vlhké sny.
Rozdíl mezi posledním iPhonem a oním sálovým ANSI Redem je pouhých dvacet let. Stejný rozdíl je mezi dneškem a dobou předinternetovou. Vzpomenete si ještě, jaké to tehdy bylo? Bez Wikipedie, online map a slovníků? Bez emailu a SMS? S foťáky na kinofilm, hudbou a filmy na páskách a plackách? S kalendářem na stole, papírovým adresářem a pouzdrem na vizitky. S telefony s kroucenou šňůrou, faxy a věčně rozbitými automaty v podchodech. Odkázáni na zprávy a předpověď počasí v novinách, televizi a rádiu. Je to jen pár let, a přitom je to tak strašně dávno…
Nějaký generační předěl tu byl vždycky a vždycky bude. Staří mladým nerozumí a nechápou je, co svět světem stojí. Rozčilují se, jak si můžou dovolit dělat věci „jinak než jsme je dělali my“. To je písnička stará snad už od pravěku. Jenomže dnes je to celé ještě o pořádný kus dál, než bývalo zvykem. Naše děti, dnešní teenageři (a mladší) se kromě těch obvyklých generačních rozdílů navíc narodily do hodně jiného světa než my. Stačí se jen ohlédnout a podívat se, jak strašně se svět za posledních 20 let změnil. Počítače byly ještě v 90. letech pořád trochu okrajová záležitost pro podivíny s velkými brýlemi, žádný internet, žádné mobily, žádné roboty a automaty. Pěkně pořád postaru: papíry, razítka, rýsovací prkna, pošta, šanony, telefon a fax, coby symbol pokroku kalkulačka na stole. Dnešní technologie byly pořád v plenkách a svět se od fungování C&K mocnářství lišil jen v málo podstatných detailech. Změny za posledních 20 let jsou ale obrovské a asi větší než v součtu za předchozích 200 let.
Technologie změnily všechno, soužití s nimi je těsnější, a rostou závratnou rychlostí. Každý den přibudou stovky nových nástrojů, nových věcí denní potřeby připojených na internet, ovladatelných mobilem. Dnešní děti už ani počítače moc nezajímají – ale mobil je už samozřejmou a nedílnou součástí jejich života.
Předměty z běžného života rodičů a jiných dinosaurů.
Poznáváte věci na obrázku? Pokud jste prožili 80. a 90. léta, pak skoro určitě. Ovšem dnešní děti už mnohé z nich nepoznají, pro ně je to zaprášená historie a všechna tahle udělátka (a tisíce dalších) znají „jen“ jako aplikaci ve svém mobilu.
Celý hodiny jen čumí do těch debilních hrčáků a čučáků, a nic pořádnýho nedělají…
Ono to s tím „čučením do mobilu“ není jen tak. Třeba já jsem si během dne přečetl noviny, kousek knížky, měl dvě pracovní jednání, pokecal si s několika kamarády, plánoval výroční sraz a připravil menu na grilování, vyřídil dceři potvrzení do školy, pár hodin vydělával peníze, pustil jsem si pár desek, zkouknul díl seriálu, díval se průběžně na zpravodajství v televizi nebo poslouchal rádio, napsal pár básniček pro kamaráda a taky nakoupil pár věcí a objednal instalatéra a ještě asi padesát dalších věcí – ale z vnějšího pohledu jsem deset hodin jenom čučel do počítače… I ten mobil je jen nástroj. Uvědomme si ale, co všechno v něm ty děti mají, co se za tím všechno skrývá.
To totiž není vůbec žádný telefon. Tak tomu říkáme jen ze zvyku. Ve skutečnosti to je jejich celý svět – podobný, jaký jsme měli my, jen zhuštěný do jediné krabičky. Mobil je jejich komunikační centrála, pošta, slovník, kalkulačka, encyklopedie, poradce, jejich sbírka gramodesek, jejich bravíčko, Sally, jejich hitparáda, televize, kino, rádio, noviny, jejich památníček, milostné vzkazy a holčičí deníky, jejich fotoalbum, jejich flexareta a šestnáctka kamera, jejich kytara na zdi a plakáty kolem, jízdní řády, atlasy světa i plánek obchodáku, jejich adresář, jejich telefonní senam, jejich hodinové hovory v koupelně s kamarádkou… Je to všechno, co jsme měli my, a ještě spousta navíc – a vše zkoncentrované do kapsy.
Kdo dětem bere mobil, bere jim tohle všechno.
A těch dalších možností, jaké tenhle kapesní superpočítač (nemluvě o tabletech) skýtá pro vzdělávání. Všechno vědění lidstva na dosah, výpočetní, simulační, modelovací a další vědecké nástroje o neuvěřitelném výkonu v kapse u kalhot.
Bohužel jediný způsob, jak s tímhle darem naše školství umí naložit, je vyhlášení zákazu ho používat.
Jen minimum škol dokáže mobily a tablety používat ve výuce, a z nich mizivé procento je využívá aktivně a cíleně. Naprostá většina škol mobily prostě v hodinách zakazuje, často se objevují i naprosto zpátečnické tendence zakázat je dětem do škol nosit úplně. To nepochopení světa, vývoje a směrování technologií, zpátečnická zaostalost a žalostná neschopnost školství je alarmující.
Je naprostý nesmysl před vývojem a pokrokem zavírat oči a jednoduše takové technologie zakazovat – protože naši dědečkové to taky neměli a taky žili, žeáno… My to musíme jen usměrnit a naučit své děti s těmi technologiemi dobře žít, pomoct jim nastavit pravidla a mantinely. Zákaz je blbost a dítě bez smartphonu je dnes už definitivně anachronismus.
Co vlastně chceme, aby z našich dětí bylo, až vyrostou?
Opravdu do nich chceme pořád hustit ty úplně zbytečné informace? Proč pořád chceme používat ten starý model školství vytvořený kdysi jednak k roztřídění studiaschopných jedinců od většiny blbých sedláků, jednak v výrobě poslušných vojáků a efektivních úředníků – protože právě s těmito úmysly ten tereziánský model školství se striktním rozdělením na předměty, známkováním a cílením na poslušnost vznikl. Ani sebelepší moderní reformy z něj tu prapodstatu nedokázaly vymýtit.
Škola dnes musí mít jiné úkoly, a to dost jiné než před 200 nebo i před 20 lety – tehdy bylo hlavní dostat do dětí základní objem informací a znalostí a naučit je získávat nové. Svět se ale změnil zcela zásadně v tom, že informací je naopak nadbytek, jsme jimi zavaleni a získávat pasivní znalosti není moc užitečné. Dnes je hlavní naučit se s informacemi pracovat, přebírat je, vybírat ty relevantní a naučit se dobře hodnotit jejich věrohodnost. Tam se škola dneska musí orientovat. Jinak ze svých dětí neuděláme sebevědomé občany schopné krotit, využívat a tvořit technologie, ale jen další tupé krmivo pro další asijské montovny.
Další moje poznámky k tématu:
(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)
Petr Staníček, 14. 2. 2019 000 4.33 • Rubrika: Poznámky z FB • Žádné komentáře u textu s názvem Škola hrou možná, ale hlavně žádné novoty!
Váš komentář
Upozornění: Pokud vás téma tohoto příspěvku nezajímá, nebaví, dotýká se vás či vás dokonce uráží, tak prosím odejděte a pokud možno se nadále ve vlastním zájmu dalším podobným vyhýbejte. Hlavně se to prosím nesnažte autorovi sdělovat v komentářích, takové příspěvky nikoho nezajímají a budou nejspíš vymazány. Totéž platí pro vaše názory na osobu autora, na jiné přispěvatele, mluvení z cesty, ze spaní či pod vlivem omamných látek a další podobné výlevy nesouvisející s tématem článku. Jinými slovy, toto je prostor soukromého blogu určený pro komentování příspěvku publikovaného výše, nikoli k chatování a volné diskusi. Děkuji za pochopení.
Abyste mohli komentovat, musíte se přihlásit.