Pixynergia

Máte doma roční až pětileté dítě? Sápe se vám po počítači? Pokud jste názoru, že takovým mrňatům počítač do ruky nepatří, mají na něj dost času a nepustíte je k němu, tak dobrá – ale raději tedy nečtěte dál. Ale co vy ostatní: co svému dítku pouštíte? Co ho baví? Podělme se o tipy.

Předesílám, že naší hlavní platformou doma jsou macy, ale protentokrát se nebudu úplně vyhýbat ani PC/Win. Ne tak kvůli sobě (sice Windows si pustím, ale pro dítě je pouštění her ve virtuálním stroji trochu složité a zdlouhavé), spíš proto, že to může zajímat ostatní.

U nás je počítač v kurzu od dob, kdy se naše malé dokázaly posadit. Nadšeně třískat do klávesnice a sledovat, že to má nějakou odezvu, bylo pro ně neodolatelné od samého počátku. Ideální je pro to AlphaBaby (jen pro macy, ale podobných aplikací je dost i pro Windows). Přes celou obrazovku ukazuje obrazce a/nebo písmena podle stisknutých kláves a kromě dvou netriviálních kombinací (předvolby a konec) si uzurpuje všechny klávesy, takže dítě si může mačkat opravdu cokoli, aniž by v počítači něco provedlo. A spelling jejich oblíbeného písmene se jim taky bude líbit.

Brzy to ale i tomu mrněti přestane stačit. Chce víc, chce akci a interakci. Bohužel se zdá, že všichni programátoři a výrobci počítačových her buďto nikdy nepotkali dítě, nebo mají všichni doma malé génie, kteří odloží dudlík, chopí se myši a rovnou začnou mydlit FPS ve 3D… Najít hru, která by byla pro dvou až tříleté dítě, které teprve začíná chápat vztah mezi šipkami na klávesnici a událostmi na monitoru, a které pokud už vůbec dokáže uchopit myš, jen sotva dokáže při pohybu ještě držet zmáčnuté její tlačítko, to je práce pro vraha. Ale pár se jich i tak dá najít.

Velice populární u nás byly berušky – Ladybugs. Naše nejstarší se díky nim naučila poměrně rychle používat kurzorové šipky a chápat vztah mezi vodorovnou klávesnicí a svislou obrazovkou. Hra opravdu myslí na malé děti: krom milé grafiky vám soupeřící beruška dává slušný náskok a nechá spolehlivě vyhrát i vaše sotva se rozkoukávající batole.

Druhou populární hrou pro stejnou věkovou kategorii (2–3 roky) je LuaLua, sada několika jednoduchých her v pěkné grafice s velmi robustním ovládáním.

Samostatnou kapitolu tvoří omalovánky. Použitelné jsme našli jednak na webu (třeba v Alíkově domečku), ale existuje i dost samostatných aplikací. U nás je dodnes oblíbený FRS Coloring Book.

Velkou skupinu tvoří tvoří hry, které děti nehrají úplně samy, ale strašně rády se koukají, jak hrajete vy, případně hrají s vámi. Nebývalou popularitu u nás získaly kravičky aneb roztomilé flashovky IQ Marathon (2). Ostatně flashovky obecně jsou bohatým zdrojem zábavy – zvlášť pokud jsou jednoduché, aby dítě pochopilo princip, jsou barevné a hýbou se, aby je to bavilo a nevyžadují příliš dlouhou pozornost, protože dítě ji ani u toho počítače nijak dlouho neudrží. A pokud nad nimi nemusíte moc přemýšlet a navíc je můžete ovládat jen jednou rukou s dítěm na klíně, je to ideální. Skvělá jsou i puzzle – třeba vynikající Jigs@w Puzzle od české firmy (která se urputně snaží tvářit, že není česká, a komunikuje výhradně anglicky). Ta jsou ale bohužel jen pro Windows – nicméně když je chuť, vyplatí se i virtuální stroj nastartovat, Windows pustit a pár „puclíků“ si poskládat. Nejlépe když si uděláte skládačku z fotek dítěte, rodičů nebo míst, které důvěrně zná. Nadšení nebude brát konce.

Až nečekanou zábavu přinesla taky možnost „běhat s panáčkem“ – tj. vytvořit ve WoW nejlépe nějakou roztomilou gnómku, ukázat dceři, jakými klávesami se běhá, otáčí, skáče, sedá, vytahuje a zandavá zbraň/hůl a nechat ji pobíhat po bezpečné a neškodné startovní zóně. Velká zábava. Obzvlášť narážení do stromů a běh na místě do zdi.

Oblíbený je u nás i tučňák Tux – kreslicí program TuxPaint běží skoro denně a TuxRacer byl taky pouštěný poměrně často. Další skvělá hra pro nejmenší hlavně proto, že ať děláte, co děláte, ba dokonce i když nic neděláte, stejně dojedete do cíle. A děti se přitom baví. Bohužel pod Leopardem přestal TuxRacer fungovat, ale naštěstí se našel port Extreme Tux Racer, který už zase nějak funguje. Malá bude mít obrovskou radost, až jí zjistí, že tučňák zase sjíždí ledové svahy.

A nedávno jsem narazil na úplný poklad, pro tří-, čtyřleté děti úplně ideální. Hry s profesorem Fizzwizzlem jsou zdánlivě pro starší, ale je to jen první dojem. Ve skutečnosti jsou udělány geniálně – tak, že uspokojí i dospělého, i malé dítě. Třeba takový Fizzball je jedna z nejlepších her, jaké jsem kdy viděl a současně i z nejlépe navržených pro malé děti. Je zde spousta kol a etap, mezi nimi krátké kvízy, sbírají se výhry, ceny a medaile; během hry se stále něco děje a pořád je na něco koukat – a především je zde „kids' mode“. Oč jde? Určitě každý zná nějakou variantu „Arcanoida“ (nebo Break Out, Bricks či bourání cihliček, jak kdo chce) – dole jezdíte s pálkou, odrážíte kuličku, která nahoře při nárazu odbourává cihličky. Nic pro malé děti. V podání Fizzballu ovšem právě naopak: žádné statické cihličky, postupně se zvětšující bublinou sbíráte zvířata pobíhající po dvoře, se stromů setřásáte listí, rozbíjíte zteřelé sudy a dřevěné bedýnky a sbíráte poklady, co z nich padají. A v dětském módu hry ani nevadí, pokud bublinu minete – dole pod vaším vozítkem se natáhne jakási záchranná blána, od které se bublina odrazí a letí dál. Vlastně nemusíte dělat nic, děti ovšem bude bavit přinejmenším honit padající poklady a případně používat bonusové nástroje (laser, magnet atd.).

Oboje plošinové hádanky profesora Fizzwizzla si k tomu můžete přikoupit se slevou a nemyslete si, že tyhle hry už vaše dítě bavit nebudou! I zde najdete dětský mód – speciální okruh s velmi lehkými hádankami a zábavným vyprávěním pobaví i vašeho předškoláka a mnohé z levelů zvládne dítě vyřešit i projít úplně samo. Opravdu doporučuju!

Nicméně není radno hrát pořád totéž dokola. Chce to mít co nejvíc her na výběr a často je střídat a moci si volit podle chuti a nálady. Jenže to už je kámen úrazu. Zatímco „normálních“ her jsou tisíce a tisíce, něco vhodného pro tyhle malé děti aby pohledal. Omezení a požadavků je totiž strašně moc a jen málokterá hra je dokáže splnit. (Naštěstí je tu ještě wiičko. Ovšem téma Wii a vaše dítě, to už je spíš na samostatný článek.  )

A přitom by kolikrát stačilo tak málo – vzít běžnou hru a moci tam vypnout třeba časový limit nebo některé funkce… Víte, co bych třeba považoval za ideální hru pro malé děti? Klasického PacMana – ovšem jak bez časového omezení, tak bez „nepřátelských“ duchů, kteří vás honí. Jenom umožnit dítěti jezdit po jednoduchém bludišti a sezobat všechny kuličky po cestě. Hledal jsem ovšem dlouho a hodně a takovou verzi PacMana jsem nenašel. Pokud byste někdo náhodou o nějaké věděl, sem s ní prosím!

Jaké mají vaši caparti oblíbené hry? Pokud víte o dobré, nenásilné, jednoduché hře (ideálně pro mac nebo flashovka), kterou si užije i tříleté dítě, dejte vědět, doporučte něco nového a podělte se s ostatními v komentářích.

S tímhle se prostě člověk nemůže nepochlubit. Některé z prací věnovaných aplikované kybernetice a teorii stavových strojů, které jsme s několika kolegy prezentovali během posledních let bez výraznějšího zájmu odborníků, se konečně dočkaly pozornosti. A dokonce rovnou na MIT, kde byly publikovány v prestižním časopise Science Generation (1, 2, 3) a tým tamější Laboratory for Information and Decision Systems (LIDS) se o aplikaci našich teorií začal velmi zajímat, a aby toho nebylo málo: jak někteří z vás už možná vědí, hned příští týden, 10. dubna o nich budeme s Peterem Glynnem přednášet na kolokviu LIDS přímo na MIT, Cambridge, MA.

Za projevené gratulace předem děkujeme a o dalším vývoji budeme určitě co nejdřív informovat.

---

Doplnění: Tak první apríl je zase za námi a je tu čas uvádění věcí na pravou míru. Žádná přednáška se nekoná, žádný „prestižní časopis Science Generation“ MIT nevydává. SciGen je ve skutečnosti Computer Science Research Paper Generator, který vytvořili srandisti na MIT. Je vážně dobrý, vygenerovaná díla vypadají velmi věrohodně a velmi „vědecky“. Ostatně se jim s nimi dokonce svého času podařilo úspěšně přihlásit na vědeckou konferenci.

Omlouvám se za tuhle aprílovou mystifikaci. Nemělo jít o nějaký třeskutý žert, spíš jen takový jemný interní vtípek a taky pokus, kam až a jak snadno lze s takovouto mystifikací zajít. Pro náhodného čtenáře je to zpráva patrně poměrně důvěryhodná a nakopnutíčka, která jsem tam zanechal, jsou poměrně nenápadná, aby trkla skutečné vědce a extrémně pozorné čtenáře – kromě data a času publikování jsou to i jména spoluautorů oněch „vědeckých prací“. Avril Primo a Zeno Dubniansky jsou poměrně přímočaré nápovědy, pro hungarofily tu pak je Elsöa Prilis (elsö aprilis = první duben) a japanologům jistě leccos řekne i jméno Shigatsu Tsuitachi… O tom, že samotný obsah vygenerovaných prací musí nakopnout každého alespoň průměrného kybernetika, nemluvě – ostatně jen to, že v seznamu použité literatury na konci těch elaborátů občas objevíte autory jako A. Einstein nebo I. Newton, může vzbudit jisté podezření.

Nicméně se ještě jednou omlouvám a děkuji vám všem za spolupráci. I za ty projevené gratulace, vážím si toho.