Francouzské brambory

Napadlo nás, že už jsme vážně dlouho neměli francouzské brambory. Tož co je snazší, než si je hned druhý den udělat k obědu.

Základem je asi kilo brambor vařených ve slupce (varný typ A), vystydlé, oloupané, nakrájené/pro­tlačené na kostičky – stejně jako na bramborový salát. Přidal jsem kelímek cottage. To je takový ten sýr ve formě malinkých kuliček, které se krásně rovnoměrně rozmíchají ve směsi. Osolit, opepřit, přidat lžičku majoránky, promíchat, odložit. Dvě větší cibule nakrájet na kostičky, osmažit na oleji. Když byla cibulka sklovatá, přidal jsem na nudličky nakrájený jemný salám (lyonský, junior, nějaký nářez nebo točený) nebo lze použít šunku či libové uzené, jak kdo rád. Až začla cibulka zlátnout, přidal jsem podle oka a chuti mražený hrášek a kukuřici. Nechal chvilku prohřát a vše přimíchal do brambor.

Mimochodem, v této fázi je to výborný bramborový salát a dá se tu skončit. Pokud nemáte rádi takový ten český hutný a kyselý bramborový salát s majonézou, dejte si trochu téhle směsi stranou, případně můžete ještě přidat i nějaké to natvrdo vařené, nakrájené vejce. Nechte vychladit (a nejlépe aspoň den v chladu odležet) a pak ochutnejte. Přinejmenším je to příjemná změna.

Zpět z odbočky. Měl jsem mísu dobře promíchané směsi brambor, cottage, cibulky, uzeniny a zeleniny. Do misky jsem rozklepl dvě vajíčka, přilil trochu mlíka, dobře rozšlehal, nalil do směsi a dobře promíchal. Nalil do vymazaného pekáče a zapekl na 200 °C asi 30 minut. K tomu kyselé miniokurčičky a naložené kukuřičné klásky, moc dobré to bylo.

Pruhovaný hřbet

Jako obvykle jsem přemýšlel, co vařit. Bylo mi jasné jen jedno: ta vepřová kotleta čeká mrazáku už přes měsíc, nedá se nic dělat, je na řadě. Jenže co s takovou vepřovou pečení provést? Maso je to v zásadě suché, knedlíky skoro nejíme a na nějaké zelí podobné české delikatesy chuť nemáme. Dva „steaky“ jsme si dali včera jako minutku, ale celou kotletu takhle zkonzumovat nemůžem. Je třeba najít, nebo vymyslet nějaký recept. A protože hledat se mi nechtělo, došlo na vymýšlení. Takže po dlouhé době opět něco z vlastní tvorby.

  • asi kilo vepřové kotlety (pečeně) bez kosti

Ale v zásadě by to mohlo být i jakékoli jiné maso. Kotletu jsem nakrájel na plátky, trochu naklepal, osolil, opepřil (no dobrá, kvůli dětem jsem namísto pepře použil saturejku) a naskládal do vymazaného „srnčího hřbetu“. První kotletku pěkně ke kraji, hranu zarovnanou s vrškem formy, přečnívající spodek roztažený po dně. Další stejně o kus vedle, takže mezi nimi vznikly asi centimetrové kapsy. Deset se mi jich do té formy vešlo, mezi nimi místo na další – kdybych je dal těsně k sobě, vešlo by se jich tam myslím akorát dvacet.

Pak jsem si připravil jakési čatní, které přijde do těch kapes.

  • 4 středně velké cibule
  • 4 stroužky česneku
  • pořádná hrst rozinek
  • cca stejné množství sušených rajčat
  • hrst čerstvé bazalky
  • asi hrnek passaty (neochuceného rajčatového protlaku)
  • med
  • olivový olej

Cibulku jsem nasekal nadrobno a osmažil pomalu na oleji. Nesmí se udělat úplně dohněda, protože se bude ještě dlouho péct – když lehce zezlátla, byl čas přihodit nasekaný česnek, bazalku, předem namočené rozinky se sušenými rajčaty a zalít passatou. Na konec jsem přidal asi lžíci medu, osolil a nechal asi minutku povařit, aby se chutě pořádně spojily.

Mezi kotletami bylo 9 mezer, rozdělil jsem si tedy tu majdu na třetiny, abych dal do každé „kapsy“ přibližně stejné množství. Vyšlo to akorát, forma byla přesně zaplněna. Trochu jsem to umáčkl, srovnal a pak už jen zakryl alobalem (propíchat vidličkou!) a pekl zvolna asi 2 hodiny (160 °C). Vonělo to ukrutně dobře po celém domě. (Ke konci to bylo trochu horší, protože část tekutiny přetekla z formy a spálila se na plechu, který jsem pod ni prozřetelně dal. Naštěstí na chuť ani vůni toho uvnitř to žádný vliv nemělo.)

Teď by se to mohlo rovnou podávat, ale servírovat by to bylo třeba nejspíš lžící – horké se to hodně rozpadá a na nějaké krájení nemůže být ani pomyšlení. Já jsem to ale dělal večer, takže jsem to po upečení nechal vychladnout a přes noc odpočinout v lednici (dobré by to bylo zatížit, jako když se dělá tlačenka nebo paštika). Dnes to šlo krásně vyklopit z formy a jakž takž krájet. Krájet se musí šikmo, pod úhlem 45°, aby vznikly pěkně pruhované kousky: maso-čatní-maso-čatní-maso. Kopeček bramborové kaše je přesně to pravé, co to ještě potřebuje.

Byl to první pokus a ještě nebyly správně vyladěné ingredience a postup, aby náplň byla trochu kompaktnější. Kombinace cibule, cukrů a šťávy z masa sice zajistila správně rosolovitou konzistenci, jak jsem předpokládal, ale přece jen se to ještě dost rozpadá a nedrží to tak pohromadě, jak jsem si představoval. Chtělo by to tu „maltu“ udělat pevnější. Příště budu pro změnu experimentovat s kuřecími řízky a v náplni se špenátem a sýry, možná i bešamel tam zkusím zapojit. Možností jsou spousty. Pruhovaným hřbetům zdar!

Plněné papriky – úplně jinak

K tomuhle mě inspiroval jeden mexický recept v televizi. Ale jen vzdálenou inspirací, výsledek s ním má jen málo společného. Ten je spíš, řekněme, středomořský.

  • 6 kapií, těch macatých, tlustostěnných sladkých a šťavnatých paprik
  • 2 kuřecí řízky (prsa nebo stehenní)
  • 2–3 celé jarní cibulky
  • 6 zralých rajčat
  • 6 stroužků česneku
  • 100–150 g mozzarelly nebo podobného nevýrazného sýra (třeba polooštiepok)
  • 100–150 g gorgonzoly nebo nějakého „modrého“ sýra
  • olivový olej
  • hrst čerstvé bazalky – není-li, pak aspoň sušená, asi tak 1 pol. lžíce
  • špetka oregana
  • sůl

Nejprve je třeba upéct a oloupat papriky. Nejlépe den předem, aby se vše mohlo do druhého dne pěkně namarinovat a rozležet. Papriky jsem dal na pekáč do trouby rozpálené na plné pecky na cca 20 minut. Poznávací znamení je, že se na nich začínají dělat tmavé spálené fleky. Pak se musí vytáhnout z trouby a ihned přemístit do igelitového sáčku, kde se nechají pořádně zapařit. Když vychladnou natolik, abych se neopařil, je čas je vytáhnout, vykuchat a oloupat. Jde to dobře, když jsou dobře upečené, zapařené a nezapomněl jsem je tam tak dlouho, že by stihly úplně vychladnout a zase se zatáhnout.

Důležitá poznámka: papriky jsou pěkně šťavnaté a pustí hodně vody. V žádném případě nevylévat, nebryndat, loupat nad miskou, šťávu použít!

Ve druhém kroku jsem nachystal náplň. Kuřecí maso jsem nakrájel na drobné kostičky, přidal na jemné plátky nakrájený česnek, trochu osolil, přidal asi půl lžičky oregana a dobře rozmíchal. Než se nachystá zbytek, maso pěkně natáhne ty vůně. Pak jsem k tomu nakrájel zbytek surovin, vše spíš nadrobno: jarní cibulky i s natí, rajčata, bazalku, tvrdý sýr – a gorgonzolu jsem tam rozdrobil. Přidal jsem všechnu šťávu z paprik (mezitím ještě stihly upustit další várku) a vše dobře rozmíchal.

A pak jsem to rozdělill na šest dílů, napěchoval to do těch oloupaných paprik a dal do pekáče pokud možno tím nacpaným nahoru, aby při pečení co nejméně vyteklo ven. Trochu jsem to podlil, zastříknul shora olivovým olejem a dal péct asi na 40 minut (!) na 200 °C. Maso se musí uvnitř propéct a sýr na povrchu začít hnědnout.

Pečená plněná paprika

Vařené (neloupané) rané brambory k tomu byly ideální. Ale žádné máslo! Papriky pustí při pečení spoustu šťávy a to, v čem se po vyndání z trouby po kotníky brodí, je učiněný poklad a snad to nejlepší na celém jídle. Kdyby se tak tahle šťáva dala vyrobit nějak jednodušeji…

Mac’n’cheese a lizebab

Makarony se sýrem, neboli jak řekne většina Američanů mac'n'cheese, jsou za oceánem jedno z nejpopulárnějších jídel. Každá rodina je dělá jinak, nicméně to hlavní mají všechny recepty společné: těstoviny (a vůbec ne nutně makarony), hromada smetany, tučného sýra a povinnost před konzumací předložit zdravotní osvědčení a cholesterolový test. Ano, tohle je jedno z těch jídel, které z obyvatel USA dělá obživlé panáčky Michelin…

Jíst pravidelně se to nedá, nicméně jednou za čas stojí za to si dát i takové jídlo. Já jsem je za poslední rok dělal dvakrát – poprvé to bylo úplně poprvé a našel jsem recept obsahující loupaná rajčata, takže výsledek byl mírně nakyslý a sladce růžový (ale výborný!), tentokrát jsem to ale chtěl zkusil zase jinak. Takže jsem přemýšlel, jak to jednak oživit, jednak jak přece jen omezit infarktozitu toho jinak výborného jídla. A napadlo mě spojit dva recepty, jejichž výsledky si jsou trochu podobné: mac'n'cheese a lizebab. Pokud vám to druhé slovo nic neříká, vězte, že jde o zapečené cukety na balkánský způsob. Ještě se k němu vrátím.

  • 2 středně velké cukety
  • 2 stroužky česneku
  • 400 g suchých těstovin – já jsem použil rýžové makarony, ale můžou to být prakticky jakékoli chcete
  • 300–500 g strouhaného sýra, rozhodně se sem nehodí klasický český eidam – ideální je čedar, nebo ementál či jiný sýr ementálského typu; já jsem v Tesku potkal strouhaný čedar napůl s mozzarellou, dobrá kombinace
  • 300 g výraznějšího (plísňového) sýra – já jsem použil brie, ale klidně bych dal třeba gorgonzolu, případně lze vynechat a přidat přiměřeně strouhaných sýrů
  • lžíce hořčice (nejlépe dijonská)
  • 500 ml smetany na vaření (10%)
  • mléko, sůl, pepř podle potřeby

Cukety jsem oloupal, vydlabal a nakrouhal na hromadu velmi tenkých plátků. Ty jsem dal mísy, posolil, přidal rozmačkaný česnek a dobře promíchal. A nechal vyplakat – už po několika minutách začne osolená cuketa pouštět vodu, kterou je vhodné průběžně vymačkávat a vylévat. Přibližně za půl hodiny je z hory původně křehkých plátků cukety výrazně menší hromádka poměrně pevných, gumových kousků, které jsou ideální surovinou pro zapékání a smažení. Především nesají tak žíznivě tuk jako cukety „nevybrečené“. V tuto chvíli bych mohl v zapékací misce rozpustit trochu másla, cukety smíchat s třemi vejci a čtvrt kilem strouhaného sýra (alternativně přidat pár lžic krupice) a nechat v 2–3cm vrstvě zapéct dočervena. To by byl lizebab. V sezoně ho děláme docela často, je to moje nejoblíbenější jídlo z cuket vůbec.

Ale já jsem cukety smíchal s většinou strouhaného sýra (asi čtvrtinu jsem nechal stranou) a se syrovými (tj. tvrdými, nevařenými!) těstovinami a dal vše do větší, máslem vymazané zapékací mísy. Přidal jsem nahrubo pokrájené kusy brie. Vedle jsem rozšlehal hořčici ve smetaně, malinko osolil (opatrně, sýry i cuketa už jsou slané), trochu opepřil a zalil tím směs v míse. Trochu jsem to promíchal a přimáčkl – a dolil ještě mléko, aby vše bylo dostatečně ponořené. Zakryl jsem alobalem a nechal péct 25 minut na 190°C. Pak jsem sundal alobal, směs promíchal, aby se sušší kousky těstoviny dostaly dolů a měly možnost změknout, zasypal zbytkem strouhaného sýra a dopekl ještě asi 15 minut, než sýr na povrchu zezlátl.

Po vyndání z trouby je důležité chvíli, aspoň cca 10 minut, nechat upečený obsah odpočinout a „sednout“ (stejně to dělám třeba i s lasagněmi nebo musakou). Přebytečná tekutina se vstřebá a obsah se lépe propojí. Pak se může krájet a nabírat na talíře.

Protože je to opravdu syté, vystačilo nám to dokonce na dva dny (a druhý to snad bylo ještě lepší).

Pozn.: Popravdě řečeno, kromě cukety jsem tam dával ještě brokolici, ale ta mi tam už trochu vadila. Příště raději bez ní – cuketa byla ovšem s makarony naprosto skvělá.

Rodinné stříbro: vepřovo–sýrová roláda

Je to taková rodinná stálice, na kterou si čas od času si vzpomeneme. Jen ta vzpomínka však pokaždé stačí, aby nám naše podvědomí aktivovalo slinné žlázy k maximálnímu výkonu, který nás nakonec nekompromisně dožene do obchodu pro maso a pořádný kus sýra. Zbytek už je hračka.

Potřebujeme kilo mletého vepřového, nic libového, ale ani čisté sádlo. Ideální je hezky půl na půl, kousek pěkně prorostlého bůčku. A když koupíte (u důvěryhodného řezníka) už namleté, špatně taky neuděláte. K tomu půl až třičtvrtě kila sýra. Tady je lepší naopak spíš méně tučný, 30% eidam se osvědčil nejlépe. Vytrvalci se pocvičí se struhadlem, nám ostatním pomůže mixér či cutter. Na čím větší kousky sýr bude, tím výraznější mozaiku ve výsledku vytvoří; sýr nastrouhaný najemno pak zajistí velmi kompaktní hmotu. Mleté maso a sýr dáme do velké mísy.

Kořením to pokaždé jinak, podle okamžité chuti. Tentokrát jsem vzal lžičku rozmarýny, lžičku drceného kmínu a v hmoždíři jsem je rozdrtil na prášek. Pak jsem přidal ještě lžičku šalvěje a trošku saturejky, půl lžičky soli (se solí opatrně, slaný sýr dokáže nepříjemně překvapit) a čtyři stroužky česneku. Rozmačkal jsem to na pastu a rozmíchal s trochou olivového oleje a asi půl deci červeného vína. Pak jsem se šel čtvrt hodiny vzpamatovávat z té skvostné vůně, která mě skoro omráčila. Za tu dobu se koření tak akorát rozleželo, takže jsem ji nalil na maso a sýr v míse a vše poctivě a důkladně zpracoval.

Nic víc není potřeba přidávat. Zapomeňme na vajíčka, strouhanky a jiná nastavovadla, základ je kompletně hotov. Hmota je pěkně pevná a dobře se tvaruje. Je možné z ní uplácat cokoli – od jedné velké buclaté šišky po spoustu malých karbanátků. Můžete ji také rozprostřít na fólii, nahoru položit párek nebo vařená vejce a smotat do rolády. Ostatně proto tomu také název roláda zůstal, i když už dávno dovnitř nic nedáváme a vystačíme si jen s uplácanými šiškami.

Na pekáč dáme trochu vody, posadíme do ní vytvarované šišky a strčíme do trouby rozehřáté na cca 170 °C. Po hodině obrátíme, po další půlhodině obrátíme zpátky a pečeme ještě půl hodiny. Celkem tedy pečeme dvě hodiny, přičemž poslední hodinu a půl pod vlivem libé vůně linoucí se celým domem intenzivně slintáme a odháníme ode dveří zvědavé sousedy.

vepřovo-sýrová roláda

Nejlepší na této roládě je, že má hned dvě využití.

Můžeme ji podávat horkou, čerstvě vytaženou z trouby, s vařenými bramborami a polité báječnou šťávou, které v pekáči zůstane docela hodně. Jakékoli otálení je na škodu, opečená krusta je křupavá a vnitřek po rozkrojení neuvěřitelně šťavnatý. Pro tento způsob konzumace je nejlepší vytvořit menší šištičky o velikosti jedné porce (cca 150 g). Dá se pochopitelně i ohřát, ale pak už nikdy není obsah tak šťavnatý jako hned po vytažení z trouby.

A druhá možnost konzumace je naopak druhý den. K tomu je třeba absolvovat intenzivní jogínský trénink vůle, protože musíme na roládu na několik hodin úplně zapomenout, nechat ji vystydnout a pak odložit k odpočinku do lednice, nejlépe přes noc. Tam se přemění ve voňavou delikatesu s kompaktní konzistencí, kterou lze krájet i na tenoučké plátky, které se rozpustí na jazyku. Pro tento případ je zase vhodné vytvarovat spíše jednu či dvě větší šišky.

Zvolil jsem kompromis: půl tak a půl tak. Několik malých šištiček budeme podávat teplých s brambory (k mé velké lítosti až zítra, ale jinak to nešlo) a jedna velká šiška nabírá síly v lednici. Kvůli fotce jsem ji rozkrojil předčasně, ale snad už byla dostatečně odpočatá a příliš jí to nevadilo.

Tip: zkuste tuhle roládu použít jako hamburger. Rozpečte hamburgerovou housku, nebo opečte plátek toastového chleba, lehce namázněte hořcicí, položte cca centimetrový plátek horké masovo-sýrové rolády, přidejte pár kousků čerstvé papriky, kolečko rajčete, list salátu nebo další zeleninu dle chuti a zakousněte. Až vám to závidím.

Něco o bezlepkové dietě a jako přívažek recept na pohankový, nikoli nutně bezlepkový chléb

Už jsem na sebe několikrát prozradil, že se musím vyhýbat lepku. Lepek, neboli gluten, je bílkovina obsažená v pšenici, žitě, ječmeni a možná i v ovsu (v účincích aveninu nemají vědci ještě úplně jasno, ovsu se ale většinou preventivně doporučuje vyhýbat taky). Jiné obiloviny a podobné plodiny, jako proso, rýže, kukuřice, pohanka, amaranth a další lepek neobsahují. Někteří lidé jsou na lepek citliví a může jim způsobovat zdravotní komplikace. Nesnášenlivost lepku (nejedná se o alergii) se projevuje buďto přímo, trávicími problémy – to je nemoc zvaná celiakie – anebo nepřímo, jinými obtížemi, aniž by dotyčný nějaké zažívací problémy pozoroval, například vleklou vyrážkou. Tak jako tak trpí střevní sliznice, která se účinky nestráveného lepku postupně ničí a roste riziko vážnějších nemocí. Odborníci odhadují, že lepek ve skutečnosti nesnáší výrazně větší procento populace, než je ta hrstka těch, kteří to o sobě vědí. Účinky jsou bohužel skryté a mohou se projevit až po mnoha desetiletích. Žádná léčba dosud neexistuje, jedinou obranou je celoživotní bezlepková dieta.

Pohříchu lepek je právě ta látka, která z mouky dělá tak výborné pojivo. Látka, která těsto dělá pružné. Když si vezmete hrnek pšeničné mouky a trochu vody, uhnětete z toho těsto, jež dokážete vytáhnout na tenký korpus pizzy, na průsvitný plátek na závin, vyválet na nejtenčí nudle. Když z té mouky odstraníte lepek, vznikne vám těsto konzistence malty, ze kterého horko těžko uhnětete neforemnou mazlavou kouli. Těsto bez lepku při pečení praská, při vaření se snadno rozpadá, pečivo se drobí. Ale lepší něco než nic, věda dělá pokroky a dnes se dá koupit mnoho čím dál lepších náhražek i hotových výrobků. Jsou ale velmi drahé a ne všude se dají koupit. Skvělý je na to Globus, kde je velký výběr bezlepkového pečiva, surovin, sušenek a oplatek, dokonce mají bezlepkové i všechny uzeniny. Sice třeba proti Skandinávii, kde koupíte bezlepkové jídlo skoro všude a vhodné menu mají i ve většině restaurací, je to bída, ale mezi českými obchody je to téměř luxusní nabídka. Jinak je člověk odkázán na specializované obchůdky, které si v zastrčených uličkách musí každý najít sám, případně několik málo internetových obchodů (1, 2, 3). A nesmím zapomenout na lékárny, v těch větších můžeme aspoň základní suroviny také nalézt. V každém případě je bezlepková dieta hodně drahá sranda (pro neznalé: koupili byste si deset plátků veky za 60 korun? Balíček kolínek za stovku? Kilo mouky za osmdesát?)…

Bezlepkové vaření

Existují bezlepkové směsi, většinou z kukuřičných, bramborových a rýžových muk a škrobů, na pohled nerozeznatelné od hladké pšeničné mouky. Jsou přírodní suroviny, které lze místo obilné mouky použít – každá má ovšem jiné vlastnosti a asi jen dostatečně dlouhým experimentováním se dá dospět ke vhodným kombinacím a ideálnímu výběru pro konkrétní potřebu.

Kukuřičná mouka je dobrá, i když chuťově výrazná, je vhodnější na sladké pečivo, ale ze všeho nejméně drží pohromadě; těsto z kukuřičné mouky je jen matlavé blátíčko. Rýžová mouka je pravý opak, těsto je pevné, v mnoha ohledech podobné tomu ze pšeničné mouky, i když ne tak pružné. Vytáhnete z něj tenoučký plátek, vyválíte nudle, ve vodě se nerozpadne. Ale má zase nezvyklou chuť a především výsledek poměrně snadno ztvrdne. Upečte si bochánek z rýžové mouky a máte trpasličí chleba jak vyšitý, i zub si na něm zlomíte. Sojová mouka je hodně výrazná a není moc zdravá, pohanková je samotná velmi silné chuti, ale jako přídavek dodá dojem žitné či celozrnné mouky a tak dále. Já už s tím vším experimentuju pár let, takže už mám jistý přehled a přibližně vím, co od které směsi očekávat a kde je lepší co použít.

Zahušťování
Škrob namočený ve vodě jako na čínu, pokud nevadí rosolovitá konzistence typická právě pro čínská jídla; na jíšku a pro hladké omáčky raději bezlepkové směsi obsahující méně rýžové mouky a škrobu, tedy takové, co jsou jinak méně vhodné na chleba a jiné kynuté těsto. Velmi se mi osvědčila třeba Jizerka. Jen je třeba si dát pozor na jednu zákeřnost: u bezlepkové mouky se stává, že původně extrémně hustá omáčka či polévka po nějaké době (nejčastěji po dalším zahřátí) zase nečekaně zřídne. Pokud je to možné, je proto lepší takové jídlo sníst hned a znovu neohřívat. Anebo druhý den zahustit znova.
Obalování
Místo mouky prakticky jakákoli bezlepková směs a na závěrečné obalení kukuřičná strouhanka. Ta se dá koupit prakticky všude tam, kde prodávají bezlepkové výrobky. Nejlepší se mi jeví hrubší strouhanka s kousky, která hodně připomíná obyčejnou strouhanku. Ale pozor, kukuřičná strouhanka se snáz připaluje a osmahlá jen trochu víc začne být hodně výrazná a ne moc dobrá.
Litá těsta
Tady je to nejsnazší, protože litá těsta se i normálně obejdou bez pšeničné mouky, hlavním pojivem jsou tady vajíčka. Pravé francouzské crèpes se dělají z (velmi jemně mleté) pohankové mouky, nadýchaná bábovka se dá vyrobit čistě jen ze škrobu, své místo zde má hladká kukuřičná mouka. Náročnější to je, pokud má být těsto nadýchané (piškot, bublanina) – s málo pevnými moukami snadno po upečení spadne. Zde je potřeba přidat i část „pevnější“, např. rýžové mouky a péct se musí trochu déle. Dobré je v půlce pečení propíchat špejlí vrchní vrstvu – sice to celé trochu spadne, ale do konce se to zase spraví. V opačném případě totiž extrémně nadýchané těsto spadne až při chladnutí, ale daleko razantněji a můžeme skončit s pečeným pudinkem.
Kynutá těsta
Ta jsou naopak nejtěžší, chybí lepek, který zadržuje v těstě pružné bublinky vzduchu a potažmo i vlhkost. Musíme se smířit s tím, že (dokud někdo nevymyslí něco nového) bezlepkové pečivo bude vždy suché a drobivé, nejlepší je čerstvé, už po pár hodinách tvrdne a/nebo se rozpadá. Když to jde, tak s přebytky raději hned do mrazáku (protože balení do ochranné atmosféry doma asi málokdo zvládne). Bezlepkové těsto by taky nemělo kynout víc než jednou (vzduch z prvního kynutí nemá co držet, po pořádném zamíchání zmizí a podruhé už těsto tolik nevykyne), takže postupy se zde zásadně liší od těch zavedených, které najdeme v každé kuchařce nebo známe od svých babiček. Ideální je použít sušené droždí, které se aktivuje až po styku s vodou, tedy až po zpracování těsta. Bezlepkové těsto musíme co nejrychleji zpracovat, přemístit do formy nebo vytvarovat potřebné tvary, nechat kynout až v této finální podobě a pak hned dát péct. A protože bezlepkové těsto se špatně zpracovává, hůř tvaruje a čím je tužší, tím hůř vykyne, popraská a výsledek je drobivější, je lepší dělat ho spíš řidší a péct ve formě, než jej nějak tvarovat.

Pohankový chléb

Já si poměrně často peču bezlepkový chleba, na který už jsem si našel ideální kombinaci. Je poměrně pevný, nedrobí se a chutá jako celozrné pečivo. Konzistence je pevnější a hutnější (asi jako finský chléb), ale je to rozumný kompromis. Peču v domácí pekárně, postup bez ní nemám nijak ověřen. Do domácí pekárny se dávají nejprve tekuté suroviny a na ně ty sypké, pořadí je proto důležité. Výhodou je, že když se nahoru nasype suché droždí, zůstává v suchu, dokud se směs nezačne míchat, takže je možné si suroviny připravit předem a načasovat pečení na pozdější dobu.

500 ml vody, lžička soli, lžička chlebového koření (kmín, koriandr, fenykl), 3 lžíce oleje (používám olivový), 3 lžíce octa, 250 g pohankové mouky, nebo ideálně pohankových vloček, 250 g bezlepkové „mouky“ (nejraději používám Unimix), balíček sušeného droždí. Podle chuti někdy přidávám slunečnicová a/nebo dýňová semínka. Zapínám běžný program pečení (tříhodinový), který těsto asi deset minut míchá, pak nechá chvíli odpočinout a nasáknout mouku vodou, pak znovu míchá, přes hodinu nechává kynout s občasným lehkým promíchnutím a hodinu peče. Kdybych měl postupovat bez pekárny, tak bych asi volil postup podobný: nejprve vše dobře smíchat, zpracovat těsto, přelít do formy (asi bych použil hranatý „srnčí hřbet“), nechat asi hodinu kynout, v polovině bych silně kynoucí těsto malinko srazil a dal péct – řekl bych, že tak na 180 °C.

A pochopitelně pokud nemusíte, stačí nahradit tu bezlepkovou mouku moukou pšeničnou či žitnou.

Špagety s masovými kuličkami, cherry rajčátky a modrým sýrem

Aneb první fotografický foodporn na tomto blogu – a dost možná i poslední, protože vařit s foťákem a následně načítat, upravovat a uploadovat fotky z vaření je neskutečná otrava, zabírající víc času než samotné vaření. Ale zkusit jsem si to musel.

A takto autor dnes vařil oběd:

Jemně mleté hovězí osolil, v hmoždíři rozmělnil špetku oregána a dvě špetky rozmarýny na prášek a společně s nastrouhaným větším stroužkem česneku tím maso ochutil (pepř kvůli dětem vynechán). Ze směsi užmoulal množství malých kuliček, které zprudka osmažil na troše olivového oleje na rozpálené pánvi. Přesunul do zapékací misky, na kuličky rozložil rozpůlená cherry rajčátka (napříště si rozhodně doporučuje přidat rajčátek, nejlépe 1:1 k masu), zasypal bazalkou (čerstvá bohužel nebyla), navrch rozdrobil hroudu modrého sýra (jakýkoli, i obyčejná česká niva postačí) a zastříkl olivovým olejem. Dal zapéct na 210 °C do trouby na 20 minut. Mezitím se uvařily špagety; scedil je, naložil do misek, nahoru naložil upečenou směs a přelil skvostným sosem z rajčátek, sýra a šťávy z masa, zbylým v pekáčku. Konzumace nesnese odkladu.

syrové maso smažení 1 smažení 2 suroviny
připravený pekáček detail před pečením špagety připravený pokrm

Krůtí kapsa s rajčátky a modrým sýrem

Poslední dobou máme trochu usnadněné rozhodování, co uvařit, neboť se nám před měsícem v mrazáku uhnízdil krocan. Asi 10 kilo prsou a stehen naporcovaných v úhledných balíčcích. Máme nadlouho co dělat. Dnes jsme vybrali pro změnu prsa a takto autor připravil dnešní oběd.

Pěkný kousek krůtích prsou prořízl a udělal v nich krásnou velkou kapsu. Osolil a opepřil. Hrst červených a hrst žlutých cherry rajčátek nakrájel na čtvrtky, k nim přidal hrst čertvých žampionů nakrájených nahrubo a nadrobil asi 15 dkg modrého sýra (nic speciálního, ten nejobyčejnější z Delvity). Směs promíchal a napěchoval k prasknutí do té krůtí kapsy. Otvor zajistil naostřenou špejlí. Naducanou kapsu potřel olejem a zprudka ze všech stran osmažil na rozpálené pánvi, aby se maso zatáhlo. Přendal na pekáček, obložil zbylou nádivkou, kterou doplnil o trochu bazalky, navrch položil kousek másla a podlil malinko vodou. Peklo se hodinu při 180 °C a rozvonělo se to celým domem od samého začátku. Upečené nakrájeno na plátky, které na talíři přelity sýrovo-rajčatovou šťávou z pekáčku. K tomu se podávala bylinková bramborová kaše (bohužel jen instantní – neboť až poslední chvíli zjistil, že došly brambory, které měl v plánu k tomu připravit s bylinkovým máslem – leč ve výsledku dobrá; do horké vody v rámci přípravy kaše přidány sušené bylinky nemalou měrou, libeček, petržel, požehnaně pažitky, troška máty a pro vůni i špetka sušeného česneku; nechalo se řádně namočit a uvolnit aromata a chuti a teprve pak se vmíchala sušená směs).

Vůně rozpečených rajčat, bazalky a sýra smíšená s vůní bylinek doznívá ve vzduchu a zvolna ji překrývá závoj vůně arabiky z horkého poobědového espressa. A v tomhle stavu se má člověk vrátit k práci.