Kauza práskač Nohavica: všichni mají rázem jasno

Vždyť to píší noviny, a co napíší noviny, to je Pravda. O kauze Nohavica a StB něco vím – o něco více a o něco déle než většina těch, co se o ní dočetli/doslechli z médií nebo dokonce až z pamfletu jednoho zneuznaného písničkáře. Taky jsem v oné estébácké době už nebyl dítě a mám celkem slušnou představu, jak to v praxi chodilo. A v neposlední řadě mám za sebou i dost let v několika redakcích novin – dost na to, aby si o našich novinářích a jejich schopnostech pracovat s informacemi a rozlišovat fakta a pověsti dávno nedělal žádné iluze. Dneska už se bohužel těžko dá rozsoudit, kolik si toho tehdy vymyslela StB, kolik přifabulovala média a kolik másla si nechal na hlavě sám Nohavica. Dnes už je to jen tvrzení proti tvrzení a každý si to musí přebrat sám.

Vynucené schůzky s STB pod pohrůžkou šikanování mé rodiny a výslechů nemocné matky nepovažuji za spolupráci. … Mohu se každému podívat do očí. – J. Nohavica

Lekli jste se?

Nostalgie… Listoval jsem tuhle svým starým blogem Pixylophone a skutečně se mi zastesklo po tom starém oranžovém designu, který se mnou dobré dva roky žil. Ostatně i ten panák rohu mi docela přirostl k srdci a chybí mi. Občas ho sice někde použiju jako ikonku, ale není to ono. Takže se, prosím, nedivte, že jsem měl tu potřebu a předělal jsem i tyhle wordpressové šablony do podobného stylu.

Ale nikomu to nenutím násilím – pokud vám tenhle vzhled nevyhovuje, snadno si můžete přepnout styl na ten původní.

Copak nám to za havěť z bedýnek vylézá?

Včera jsem se málem vyboural. Smíchy. Že je Hrdinkova …ehm … „hitparáda“ Česká dvanáctka na ČRo neuvěřitelná taškařice, to jsem věděl už dávno. Ale netušil jsem, kam až to může dojít. Když jsem v autě poslouchal ten žebříček i s ukázkami a blížili se k prvnímu místu, dostával jsem křeče a uprskával smíchy. Páté místo Karel Bláha „Dej mi svou ruku prázdnou“. Checht. Čtvrté místo „Kdo to vzdává, nevyhrává“ – múehehehe – Eva Hurychová (!) – huááááá prsk na přístrojovku! Třetí „Adieu“ a Hanička Zagorová. Druhé místo Pavel Roth (!!!). To už jsem utíral čelní sklo a slzy. A konečně místo první: „Jen tak žít neumím“ a Heidi Janků! No ještěže to byla zrovna rovná silnice…

Kam se hrabou všechny Novy a Impulsy se svými okoukanými Kájo-Helenkovskými vykopávkami. Po tom už dnes ani pes něštěkne. Žezlo českého krále voodo neochvějně třímá Martin Hrdinka, nad jehož sbírečkou zombie by si i George A. Romero zálibně pomlaskl… Jen tak dál, začíná to být správně dekadentně zvrhlé a ve své pitomosti až třeskutě srandovní. Martin Hrdinka a Česká dvanáctka, ČRo 1 Radiožurnál, každé úterý po 22. hodině a v sobotu po půlnoci. Vřele doporučuji!

Jak Logitech šel do kytek

Fakt jsem měl rád firmu Logitech. Upřímně, nedal jsem na ni dopustit. Měl jsem od nich skvělou myš, jejich reprobedny se subwooferem hrály víc než dobře, nakonec jsem si pořídil i jejich univerzální dálkový ovladač. Jenže časem u repra zkorodoval konektor či co a při sebemenším zavadění o kabel či bednu otřesně zapraskají, zaprskají a někdy i přestanou hrát. OK, už mají pár let, třeba na to mají nárok. Jenže původní myš taky odešla a nová už jaksi nebyla tak dobrá. Ovladače a další software, což byla vždy nejslabší stránka Logitechu, se staly ještě horšími, ještě, že jsem se bez nich mohl obejít. Kamera, kterou mi po delších peripetiích doporučili na technické podpoře, nakonec vůbec nefungovala, musel jsem ji vrátit. Nakonec jsme se dobrali k tomu, že Logitech vlastně přestal kamery pro macy dělat úplně. Pak odešla definitivně i druhá myš. Na dálkovém ovladači se vyklechtala některá důležitá tlačítka natolik, že přestala zcela fungovat a ovladač mohl jít leda do koše (resp. do opravy, což je ale vzhledem k „výměnnému“ stylu dnešních oprav skoro totéž). Držel jsem se té důvěry ve značku nepochopitelně zuby nehty a koupil ještě další ovladač, zcela novou řadu (hračka bratru za deset tisíc). A co to? Tlačítka vynechávají, dotykový displej je nepřesný, ovládací software je plný chyb, přístroj zatuhává; a především: neuvěřitelně chybové je uživatelské programování tlačítek. Některá vůbec nefungují, po poslední aktualizaci jich polovina zmizela, některá dělají něco úplně jiného. Zatímco před několika lety byl support Logitechu ještě poměrně rychlý, vstřícný a ochotný, dnes většinou dělají mrtvého brouka a pokud vůbec odpovědí, připomíná debata s nimi rozhovor s nahluchých blbem a vleče se týdny.

Až repráky doslouží, pořídím si rozhodně jinou značku. Myš už mám nějakou dobu laserovou od Microsoftu a jsem s ní velmi spokojen. Ovladač-neovladač mám sto chutí hodit z okna, ale protože je mi líto těch peněz, budu se ještě pokoušet přetahovat se supportem a čekat na aspoň trochu funkční upgrade jejich softwaru. Každopádně po několika letech zkušeností už mám jasno a nic od Logitechu si na hodně dlouho nekoupím. A každému rozhodně doporučím, pokud je to jen trochu možné, poohlédnout se raději po jiné značce.

Last minute!

To je tak, když se člověk rozhodne jet na dovolenou na poslední chvíli. Ve čtvrtek nad ránem odlétá letadlo a v pondělí večer s hrůzou zjistíte, že vaše ani ne roční batole vám kvůli jednomu prasečímu zákonu do pasu ani jinam nezapíšou (přinejmenším do března) a potřebuje svůj vlastní pas. A pro ten je zase nezbytné ověření o státním občanství. A v úterý nejsou úřední hodiny…

Ne, nechci nikoho zatěžovat svými problémy, chci se jen zeptat a poprosit o radu: máte nějaké tipy a zkušenost s podobnou situací? Krátkodobý pas bez strojových údajů pro mimino se dá vystavit poměrně rychle a může se o něj požádat i mimo trvalého bydliště – nevíte o nějakém úřadě poblíž Kladna (nejspíš v Praze), kde by to celé dokázali na počkání nebo aspoň do druhého dne? Díky všem za každou radu.

Update: Díky za všechny rady a tipy, nakonec nám to až nečekaně ochotné úřednice snad udělají přímo na Kladně. Potvrzení o státním občanství už z matriky máme (faxová varianta na počkání přes krajský úřad v Praze, mimo úřední hodiny) a pas během zítřka máme aspoň slíbený. Tfuj tfuj tfuj.

Kdo pomaže víc, pojede dál

Bézva. Řidiče, který zapomněl rozsvítit, nepřipoutal se, telefonoval nebo udělal podobné méně závažné přestupky za relativně málo bodů, pošleme na polygon, kde ho profíci naučí „jak za jízdy přemýšlet v konkrétních situacích“. Možná i profesionálně vybírat smyk ho tam naučí. Když už si zapomněl rozsvítit ta světla nebo špatně zaparkoval, že. Nemluvě o tom, jak správně poznamenává Pooh, že od odmazání pár bodů po absolvování školení k odmazání pár bodů po zaplacení poplatku je jen krůček.

Chtěl bych u své vesnice úložiště jaderného odpadu

Hodlám se v dohledné době odstěhovat z města a tak jsem přemýšlel, kdyby poblíž naší vsi mělo být vybudováno úložiště jaderného odpadu, jak bych se k tomu stavěl. A dospěl jsem k názoru, že bych byl všemi deseti pro a osobně bych se zasazoval, aby tam skutečně bylo. Proč?

Spíš naopak – proč jsou vlastně všechny ty jihočeské vísky tak vehementně proti? Podle mě jednají pouze podle základní atavistické logiky, čemu nerozumím, toho se bojím. Jé, mámo, jadernej odpad, no fůj, sajrajt, ani to není vidět, Hirošima, Černobyl a rakovina, šílený krávy, zmutovaný slípky a strupatý brambory. Nechci!

Pro mě takové úložiště a jeho širší okolí představuje radiačně nejbezpečnější místo v zemi, nejhlídanější a nejsledovanější. Každé zvýšení celkem běžné radiace, kterého si jinde nikdo ani nepovšimne, každý pšouk radonu z podzemního zlomu, který si jinak taťka s maminou v ložnici spokojeně vydýchají, každý smogový spad ze vzdáleného velkoměsta – vše by bylo pod kontrolou a při sebemenším vybočení z normálu by asi startovala chemicko-radiační jednotka ve žlutých skafandrech kontrolovat všechny šroubky. A určitě by to bedlivě hlídali i mnozí odborníci a dobrovolníci dokonce až z Rakouska. K tomu ještě ty investiční nabídky od státu… Povolíme úložiště, dostaneme nové silnice, školu, školku, dětské hřiště, park a hospodu, opravené chodníky a nové pouliční osvětlení. Stát si naši vísku bude rozmazlovat a opečovávat jako v bavlnce, bude tam radost bydlet.

Já bych takové úložiště jaderného odpadu za humny bral okamžitě.

Kaplického knihovna na Letné stát musí/nesmí

Kaplického návrh Národní knihovny (aka zelený blob) je netradiční, jiný, ale rozhodně unikátní. Praha by měla jásat radostí, že jako bonus nad rámec architektonické soutěže se jí dostalo na stůl tak jedinečné dílo, které by kromě služby svému účelu přitáhlo do města miliony turistů a jistě se zapsalo mezi nepřehlédnutelné světové stavby. Architekt Kaplický je světová třída a bohém, omezovat rozlet jeho invence je jako chtít po Michelangelovi malovat striktně podle ISO 90137.

Architekt Kaplický může být stokrát lepší než Michelangelo, a stejně mu to nedává právo obejít určená pravidla, plácnout na stůl projekt a: „sice je to úplně něco jiného, než jste chtěli, ale posadíte se z toho na zadek“. Jak můžeme vědět, že do soutěže s pravidly rozevlátými à la Kaplický by nepřišlo několik ještě lepších a oslnivějších projektů? Lze vůbec srovnávat technicky silně limitované návrhy víceméně průmyslového designu a volnou uměleckou tvorbu bohémsky povznesenou nad stanovená technická omezení zadavatele?