Kdo chce psa bít, presumpci viny si najde

„Jen slepý může Čunka považovat za čistého,“ tvrdí ve své sloupku v Týdnu komentátor Martin Fendrych. Já mám oči zaplaťbůh zatím poměrně v pořádku a myslím si po svém, bez ohledu na názor jednoho komentátora, který se notabene svým odporem k tomu vsetínskému politikovi nijak netají. Já jsem pana Čunka za ručičku nevodil, informací mám málo a můj osobní postoj k němu je poměrně irelevantní – nemám ho ani rád, ani nerad, je mi upřímně ukradený. Ale nemám důvod pochybovat o závěrech těch, kteří informací mají dostatek a mají právo (a povinnost) posuzovat, zda se dopustil něčeho nezákonného. Všichni tito lidé a úřady již poněkolikáté dospěli k názoru, že dotyčný nic nezákonného nespáchal. Tím to pro mě hasne, tečka.

Ne ale pro pana Fendrycha. Hudrá a brble, on ten Čunek je přece tak divnej, určitě musel něco špatného udělat, ať si soudy i prokurátoři tvrdí třeba nastokrát, že ne. Pan Fendrych je v tomhle Čech jak poleno: oni jsou prostě verbež, ať si kdo chce co chce říká, já vím své a basta. Pokud tedy ví něco víc, proč tedy jako řádný občan nepodá další trestní oznámení? Nebo nepředloží státnímu zastupitelství další důkaz, který by jeho tvrzení podpořil? I toto. Jen hudrat a brblat – stejně jako Zelení. Péťu, Mirka a Bořka jo, ale Jirku tady prostě nechceme, ne-e, nebudeme si s ním hrát a jestli vkročí na naše hřiště, tak to my teda půjdem domů, mué.

Předloží mi ale konečně nějaký důvod, proč by Čunek neměl být ve vládě? Co tedy provedl? Já do toho nevidím a ti zodpovědní, co do toho vidí, tvrdí, že neudělal nic. Pokud jim věřím, jsem podle Fendrycha slepý. Čunek je nadále předsedou vládní strany a ta jej do vlády nominovala znovu. Karel Schwarzenberg jako diplomat překousne jednání s Kaddáfím, ale s Čunkem ve vládě nebude? Jestli trvají na nesoudnosti soudů a prokurvenosti prokurátorů, proč nejednají a jen planě hudrají a brblají? Pokud soudní moc někoho prohlásí za nevinného, je nevinný, to by mělo platit v každé civilizované zemi. Ne tak u nás. Po svých nedávných zkušenostech už si zatraceně dávám pozor na rozlišování mezi obviněn a vinen. Pro spoustu lidí u nás je ale vinen každý, kdo je obviněn, to je velmi české.

Čunek byl obviněn, ale není vinen a má na to razítko. Chce-li to někdo zpochybnit, prosím. Ale dokud někdo neprokáže opak, nic neudělal a všechny šprajcy Zelených a Fendrychů budou působit jen jako osobní zášť a neschopnost pracovně jednat s někým, kdo dotyčnému osobně nevyhovuje. Což je totální selhání jak v případě politika, tak i komentátora.

Když se cynické prase odkope

Zaparkoval jsem v centru jako obvykle, na parkovacím stání před jedním panelákem. Když jsem se po hodince vrátil, za autem stojí vprostřed ulice blikající sanitka. Kolem se míhají záchranáři, uvnitř zřejmě někdo leží. Infarkt, mrtvice, něco podobného, napadne mě. Jdu si sednou do auta, protože venku je dost zima a čekám, až budu moct vycouvat a odjet. Stejně jako kolona desítek dalších aut, která už ucpala všechny okolní jednosměrky.

Tady jde někomu možná o život, všechno ostatní jde stranou. Počkám, jak dlouho bude potřeba – stejně, co nadělám. Asi jim nepomůžu, nezbude než čekat. Oni vědí, co dělají. Jednou je třeba úplně stejně budu potřebovat já.

Táhněte s tou sanitkou už do prdele! Už tady dřepím deset minut a dávno jsem měl být někde úplně jinde. Zachraňujte si ho v nemocnici – a jestli už umřel, tak si ho taky můžete odvézt! Jak dlouho tady budeme ještě tvrdnout?

Sanitka zmizela do boční ulice, vycouval jsem a odjíždím. Po chvilce mě před křižovatkou dohnala. Jede tiše, asi už nespěchají. Zatrnulo mi, instinktivně jsem zvolnil. Těsně za mnou sanitka zapnula majáky a houkačku a vyrazila do křižovatky na červenou a uháněla k nemocnici. Už dlouho jsem nepocítil takovou úlevu.

Javascriptový problém: pojmenování obsahu pole

Narazil jsem na docela zajímavou otázku v Javascriptu a zajímalo by mě, jak takovou věc co nejelegantněji vyřešit. Řekněme, že mám funkci, která od nějkaého cizího externího zdroje dostává jediný parametr, který je pole. Pořadí a význam jeho položek jsou pevně dány, délka pole je proměnná (nemusí být uvedeny všechny definované položky) a podobu a způsob předávání toho parametru nemohu nijak ovlivnit. Otázka zní, jak co nejlépe načíst toto pole tak, abych na jeho položky nepřistupoval přes indexy, ale přes nějaká smysluplná jména.

V PHP to udělám snadno:

list($jmeno,$prijmeni,$datum,...,$status) = $arr;

V Javascriptu ale (pokud vím) podobný konstrukt není. Úplně nejpitomější řešení je nasnadě:

function X(arr) {
   var jmeno = arr[0];
   var prijmeni = arr[1];
   var datum = arr[2];
// ...
   var status = arr[arr.length-1];
// ...
   alert(prijmeni);
   }

Což je vážně docela hloupé. Malinko lepší (nebo spíš čistší) se jeví přiřazení do objektu:

function X(arr) {
   var osoba = {
      jmeno: arr[0],
      prijmeni: arr[1],
      datum: arr[2],
//    ...
      status: arr[arr.length-1]
      }
// ...
   alert(osoba.prijmeni);
   }

Taky si můžu ty názvy předdefinovat a přiřazení zautomatizovat:

function X(arr) {
   var def = ['jmeno','prijmeni','datum', ..., 'status'];
   var n = def.length;
   if (arr.length<n) n = arr.length;
   var osoba;
   for (var i=0;i<n;i++) osoba[def[i]] = arr[i];
// ...
   alert(osoba['prijmeni']);
   }

anebo rovnou jako správný drsoň:

Array.prototype.addKeys = function(def) {
   var n = Math.min(def.length, this.length);
   for (var i=0;i<n;i++) this[def[i].toString()] = this[i];
   }
function X(arr) {
   arr.addKeys(['jmeno','prijmeni','datum', ..., 'status']);
// ...
   alert(arr.prijmeni);
   }

Ale určitě existuje nějaký lepší, elegantnější způsob, jak si ten obsah pole pojmenovat. Napadne někoho něco?


Update: Moc pěkné řešení

Kolega wiki přišel na poměrně elegantní a podle mě vtipné řešení: předat pole, které funkce dostane, jako standardní parametry druhé funkci, která už s nimi bude pracovat normálně. Nejlépe ukázat na příkladu:

function X(arr) {
   X2.apply(null,arr);
   }
function X2(jmeno,prijmeni,datum,...,status) {
// ...
   alert(prijmeni);
   }

Podle potřeby bych si to mohl upravit do nějakých sofistikovanějších tvarů, ale princip zůstává. Ve finále by to mohlo vypadat například takhle:

function X(arr) {
   (function (jmeno,prijmeni,datum,...,status) {
//    ...
      alert(prijmeni);
      }).apply(null,arr);
   }

Má to jen malou mušku v tom, že to funguje až v Javascriptu 1.3, resp. JScriptu 5.5, tedy od IE 5.5 (v 5.0× to chodit nebude), ale to už by dnes nemělo skoro nikoho trápit. Díky moc za supr nápad.

Co mám rád na macu

Za poslední dny jsem už potřetí zblízka narazil na obligátní (a plamenné) téma „Windows vs. Mac“. Používám oba systémy současně, ale mou primární platformou je mac. Každému jeho Poděbrady, ať si každý vybere, co mu vyhovuje – jsem dalek toho, abych někomu vnucoval to či ono. Doma máme macky, zbytku rodiny doporučuju a pořizuju spíš PC/Win, znám poměrně dobře klady i zápory obého a vždy si vybírám především podle vhodnosti řešení než podle toho, jestli bude myš barevně ladit s monitorem (jo, znám pár takových). O Windows moc mluvit nemůžu, protože jsem pouze jejich pasivním uživatelem, počítače Apple používám aktivně už nějakých 15 let, takže se cítím jistější v kramflecích spíše na téhle půdě. Rád bych zmínil pár hlavních věcí, které právě teď považuji na macích osobně za nejpříjemnější, které mi vyhovují a které rád používám. Rozhodně netvrdím, že stejné nebo podobné funkce a vlastnosti nejsou i tam či onde – a ani mě to nezajímá. Já nedělám žádné srovnání, jen výčet toho, co považuji na svém počítači za příjemné a pro mě užitečné. (Bohužel už vím, že významné části „diskutérů“ se tyhle věci vysvětlit nedají, takže z pochopitelných důvodů tento článek nemá povoleny komentáře. Následující výčet nemá žádné logické pořadí, systém v tom nehledejte. Řadím to tak, jak mě to právě napadlo.)

  • Integrace. Proprietární a uzavřené řešení od jednoho výrobce má sice své vady a je to dvousečná zbraň, který si vybírá svou daň jinde, ale to, jak všechny komponenty a aplikace spolu dokáží komunikovat a spolupracovat, je prostě úžasné.
  • Styl, Guidelines, Look & Feel. Apple si kdysi stanovil pravidla, jak psát dobře použitelné aplikace, a dodnes se jich drží. Nemusím číst manuály, každá aplikace se ovládá stejně, prakticky všude fungují stejné kláveskové zkratky, vše pracuje pod stejnou logikou. Drží se jednotný styl UI a líbí se mi to i vizuálně. Někomu nemusí, mně ano.
  • Intuitivnost, jednoduchost. Naprostou většinu úkonů, které jsem třeba nikdy v životě nedělal, většinou trefím na první dobrou odhadem a intuicí. Systém po mně nevyžaduje vysokou odbornost, zjednodušuje, polopatizuje.

Ale dost obecných věcí, raději k těm konkrétnějším.

  • Multimediální schopnosti. Core Audio, Core Image, Core Video, Core Animation – laik nepochopí, odborníkovi netřeba vysvětlovat.
  • Automator. Neznám jednodušší a rychlejší způsob, jak na počítači něco naprogramovat. Utilitu na přejmenovávání souborů jsem si vyrobil na tři kliknutí.
  • Plug'n'Play. Ať si kdo chce co chce říká, můj mac je jediný počítač, který jsem v životě potkal, k němuž připojím externí zvukovou kartu, USB MIDI klávesy, sedmitlačítkovou myš a telefon přes bluetooth a hned všechno používám, aniž bych musel něco instalovat.
  • Dashboard a web clips. Widgety jo, prima sranda, ale dá se bez nich žít. Ale moci si v browseru vyříznout libovolný kousek stránky a uložit si ho jako „živý“ widget, to je teprve to správný maso.
  • PDF na systémové úrovni. Práce s PDF je na macu úžasná. Prohlídnu si ho přímo v browseru, ve Finderu nebo v Preview, které je na práci s PDF asi tak bambilionkrát rychlejší než všechny Adobe Readery dohromady. Vyhledání čehokoli i v mnohasetstrán­kovém PDF je bleskové. PDF vytvoříte z čehokoli, uložíte je z každé aplikace. I náhled tisku je v PDF.
  • Dictionary. Konečně k něčemu i pro mě. Výkladový slovník – fajn. Ale integrovaná Wikipedia (i česká) – boží.
  • UNIX pod zadkem. Nemám na to pouštět se do rozborky architektury systému. Ale takový unixový terminál se často hodí i lamě jako já. A zdaleka ne jen na obligátní ls -la
  • Quick Look. Stisknu mezerník na jakémkoli souboru a prohlédnu si ho. Můžu listovat vícestránkovým PDF, Wordem, excelskou tabulkou, pustím si film nebo MP3 – skoro cokoli (a pluginy na exotičtější formáty lze dodělat), aniž bych musel startovat nějakou aplikaci. Otevření je okamžité.
  • Font Book. viz dřívější příspěvek.
  • Front Row & dálkový ovladač. Než jsem dostal k novému macu dálkový ovladač, netušil jsem, jak je takové multimediální centrum příjemné, i když sedím na dosah klávesnice a myši.
  • Bonjour a sítě vůbec. Zatímco v Tigerovi byla domácí síť a práce se síťovými disky ještě trochu opruz, Leopard už to řeší skvěle. Už nevidím v základní úrovni síťové disky, ale server a všechny jeho disky pod ním. Když se připojím k jednomu, k druhému se už připojí bez dalších brykulí. Komunikace se serverem navíc běží v samostatném threadu, takže třeba při nečekaném odpojení síťového disku už nemusím čekat na odezvu. (O klasickém „síťování“ ani nemluvím, nastavit TCP/IP, wifi a nainstalovat síťovou tiskárnu zvládla moje žena už v Tigerovi.)
  • Spotlight (s kalkulačkou). I když vyhledávání moc nepoužívám, tak čas od času přece jen něco hledat potřebuju. A to pak ocením tu sílu toho indexovacího stroje. V dokumentech, souborech nebo mailech se hledá stejně jako na webu Googlem. Včetně toho, že když tam napíšu matematický výraz, spočítá mi to výsledek. Kalkulačku už nepotřebuju.
  • Systémový zoom & Inverzní zobrazení. Ctrl+kolečko myši zoomuje celou obrazovku. Ctrl+Alt+Cmd+8 u­dělá z obrazovky negativ. Netřeba vysvětlování. Zoom obrazovky je skvělý třeba při přehrávání videa, které nejde snadno zvětšit. A negativ je k nezaplacení, když má nějaký web šílené barvy, ale především ve chvíli, kdy už mám unavené oči a špatně se mi čte bílý text na černém. Po deseti hodinách čučení do monitoru mi negativní text už vibruje před očima a není mi příjemné ho číst – jedním kliknutím si to přehodím do negativu a oči mají radost.
  • Ovládání & Exposé. Elegance, s jakou se dají přenášet věci z aplikace do aplikace, na plochu a mezi okny se nedá popisovat, to si člověk musí vyzkoušet. Zvlášť když mám na jednom bočním tlačítku myši namapované zobrazení plochy (všechna viditelná okna odjedou ke straně) a na druhém zobrazení virtuálních ploch (Spaces). A všechno funguje, i když třeba něco chytnu a přetahuju myší. Bezmezně návykové.
  • GarageBand a muzika vůbec. Být muzikant a nemít k tomu maca, nedokážu si ani představit. MIDI, ASIO, audio drivery a efekty přímo v systému (viz Core Audio výše), téměř nulová latence DSP, obrovský výběr profesionálních řešení. Ale profesionál si vybírá střízlivě – nejvíc jásá amatér jako já. Pustím si GarageBand, vyberu si, jestli si chci zajammovat brush jazzík nebo texaský blues, zapíchnu kytaru do stroje a nestarám se o žádnou techniku, jen o muziku.
  • Intel inside. Podle mě jednoznačně skvělý tah. A ne proto, že by ten nebo onen procesor byl lepší, ale prostě proto, že si můžu nativně pouštět Mac OS X i Windows, a to dokonce současně (obrázek je starý, ještě z Tigera; pod Leopardem to všechno vypadá jinak).

Asi to není vše, ale to hlavní asi ano. Pokud si ještě vzpomenu na něco zásadnejšího, dopíšu to sem.

Mac OS X: Font Book ještě lépe použitelný

Systémový nástroj pro správu písem Font Book v Mac OS X doznal v novém systému 10.5 Leopard mnoha vylešení. Krom výborných možností tisku a automatického třídění podle zvoleného systémového jazyka poskytuje nyní o třídu lepší správu písem použitelnou teď už i v profesionální praxi. Jednak funguje automatická aktivace fontů – pokud si aplikace o nějaký font řekne, Font Book jej sám dočasně aktivuje (do vypnutí aplikace). To jsem sice ještě podrobně netestoval, ale zdá se, že to platí jen pro „slušné“ aplikace, používající systémové API. V prasáckých programech, které leccos obcházejí a všechno si dělají samy (např. bastard Adobe Fireworks CS3), to těžko bude kdy fungovat.

Ale to hlavní, pro mě vůbec nejhlavnější: konečně se mi daří pracovat s vlastní velkou kolekcí fontů přímo v systému. Je docela možné, že to fungovalo i v Tigerovi, ale teď a tady jsem to konečně pochopil a rozchodil ke své spokojenosti. Jde o to, že máte fonty uspořádané na disku v nějaké vlastní hierarchii a logice. Někdo je má rozdělené do složek podle výrobce, někdo raději po projektech, někdo (včetně mě) dává přednost rozdělení podle typu (antikvy, grotesky, kaligrafie apod.). Kdykoli jsem takovou kolekci písem svěřil Font Booku, udělal mi v nich ve finále leda obrovský hokej a pokud se mi náhodou povedlo ho i přinutit, aby soubory s písmy nikam nekopíroval, stejně to nedělalo dobrotu. Až teď jsem objevil možnost, o které jsem dosud neměl potuchy: nepřidávat kolekce (složky) písem jako kolekce Font Booku, ale přidat každou jako novou knihovnu (File > New Library). Tyto uživatelské knihovny mají tu skvělou vlastnost, že fonty do nich načtené můžou být kdekoli (v libovolné složce, na externím či síťovém disku, na CD, kdekoli), Font Book s nimi nijak nemanipuluje, nikam nekopíruje ani nepřesouvá, používá je přímo z jejich umístění, jen je podle potřeby aktivuje a deaktivuje.

Font Book Libraries

Následně vytvořené kolekce (které se pak zobrazují jako kategorie při výběru písma v aplikacích) mohou kopírovat strukturu těchto knihoven – např. já mám knihovnu „Grotesky“ a současně kolekci „Grotesky“, které mají téměř stejný obsah (kolekce obsahuje všechny fonty z té knihovny, plus je tam pár bezpatkových fontů, které jsou uloženy přímo v systému) – ale taky nemusejí. Můžu mít knihovny třeba rozdělené podle výrobců (Adobe, URW, Střešovická atd.) a kolekce už sdružené přes všechny knihovny a rozdělené podle typu písma a/nebo podle projektů. Jak je komu libo.

Tímto postupem je velmi jednoduché přidat do systému složku s písmy nějakého projektu, na kterém právě pracuji. Dostanu třeba CD s podklady pro zlom plakátu, složku s písmy si přidám do Font Booku jako novou knihovnu a systém bude pracovat s písmy tam, kde jsou uložena. A až zakázku dokončím, knihovnu zase z Font Booku vyhodím. Je to jednoduché a hlavně to funguje. Žádný Font Explorer, Suitcase, ATM nebo jiné molochy odporné už snad nebudu nikdy potřebovat. Aspoň doufám.

Pokuta za příliš ošoupaný peníz?

Dostal jsem dnes botičku. Na parkovišti. Zaparkoval jsem jako vždy, šel k parkovacím hodinám, vhodil desetikorunu – a nic. Propadla. Zkusil jsem to ještě třikrát, propadla. Jinou desetikorunu jsem už neměl, vyzkoušel jsem aspoň druhý automat. Totéž. Hm, mají to rozbitý, co nadělám. Když jsem se po hodině vrátil, měl jsem auto obuté a za stěračem vzkaz od Městské policie.

Přijeli poměrně rychle, čekal jsem podstatně kratší dobu, než jsem se potom se strážníky dohadoval. Strážník argumentoval tím, že automaty nejsou rozbité, když všem ostatním peníze berou a stvrzenky vydávají; já zase tím, že mince je to platná a jestli je třeba ošoupanější nebo co, není to rozhodně moje chyba. Já jinou nemám a nejsem ani žádný technik, abych zkoumal, proč parkomat nefunguje. Ve finále jsme skončili na tom, že i kdyby byl automat rozbitý, musím prý kamsi zavolat a nahlásit poruchu. Bohužel mi to „musím“ nedokázal podepřít žádným zákonem nebo vyhláškou, která by mi to nařizovala (ale netvrdím, že neexistuje, přiznávám kajícně, že neznám detailně všechny zákony této země). Nemohli jsme tedy skončit jinak, než sepsáním protokolu o přestupku, doplněním mého vyjádření a teď budu jen čekat, až si mě předvolají na kobereček a budeme v tom dohadování pokračovat. O výsledcích jednání bude P. T. čtenář neprodleně zpraven.

Pro jistotu jsem si tu desetikorunu dal stranou jako důkazní materiál. Třeba to dopadne tak, že mi na úřadě potvrdí to, co říkal ten strážník: v případě nefunkčního automatu musím ihned nahlásit poruchu, a pak za parkování zaplatit nemusím. To bych si pak tu desetikorunu nechal a s precedentem v zádech parkoval kdekoli za cenu jednoho místního hovoru. Když si to tak úřad přeje, rád mu vyhovím.

Kabelová topomorfologická latence

Kabelová topomorfologická latence, často uváděná jen jako kabelová latence (Cable Latency, LC) je nově zavedená fyzikální veličina a je definována takto:

Kabelová topomorfologická latence LC je pravděpodobnostní časový interval mezi okamžikem, kdy položíme dva eletrické kabely vedle sebe, a okamžikem, kdy na nich samovolně vznikne uzel.

Platí přitom, že s intenzitou pozorování tohoto fyzikálního děje pozorovatelem se hodnota LC limitně blíží k nekonečnu, současně se však nepřímo úměrně zkracuje i následná parciální latence od okamžiku ukončení pozorování. (Laicky řečeno, když dva kabely pozorně sledujeme, nic se nestane; pokud se dívat přestaneme, potom čím déle jsme je předtím pečlivě hlídali, tím rychleji se na nich uzel udělá.) Pozn.: Obdobná úměra platí i pro složitost topologie výsledné kompozice. (… tím víc se to zašmodrchá.)

Kabelová latence závisí na mnoha faktorech, kromě stupně entropie okolí a dynamiky prostředí hraje hlavní roli latentabilní koeficient použitého kabelu (LACx). Různé materiály i různé kabely z téhož materiálu mají tento koeficient různý. Obvykle nabývá hodnot >1, materiály s koeficientem menším než 1 (tj. snižující tendenci k zauzlování) nejsou příliš časté, ani není obvyklé z nich vyrábět elektrické vodiče (např. pevně zabudované ocelové trubky, těžké betonové bloky apod.). Obvyklé jsou spíše hodnoty výrazně vyšší než 1 – např. audio kabely (jack-jack 5, cinch-cinch 7), sluchátkové kabely (22,7), kabely za televizí (až 60); extrémů až k hodnotám kolem 100 pak dosahují kabely používané ve výpočetní technice (72 USB, 94,7 síťový kabel, až 105,3 VGA atd.).

Základní vzorec pro výpočet kabelové latence pro kabely uložené paralelně na vodorovné ploše je:

LC = d / (E . D . LAC2)

kde LAC = LACc1 . LACc2 . … . LAC­cN

kde d je vzdálenost kabelů, E je koefiecient entropie systému, D je vnitřní rychlost systému („dynamičnost“, [m/s]) a LAC celkový latentabilní koeficient participujících kabelů.

Pozn.: V případě složitější počáteční topologie kabelů je výpočet výrazně složitejší a společně s kabelovou topomorfologií je předmětem studia Diferenciální entropie II v postgraduálním ročníku. (Vliv pozorovatele na topomorfologický systém je stále ve fázi intenzivního výzkumu a zájemci se mohou přihlásit na dobrovolné semináře v klubovně Schrödingerovy společnosti.)

Příklad. Mějme v pracovně účetního dva kabely uložené paralelně 3 cm od sebe. A = standardní audio 2× jack 3.5"; B = síťový kabel k počítačovému zdroji. Jaká bude jejich standardní kabelová latence? Pozn.: hodnoty pro pracovnu účetního v běžný pracovní den mimo období uzávěrky uvažujme: koef. entropie E = 0,15; vnitřní dynamika systému D = 2,9.10-8 m/s

Řešení. Jednoduše dosadíme do základního vzorce vstupní hodnoty a vypočteme. LACA je zde 5, LACB je 94,7.

LAC = LACA . LACB = 5 . 94,7 = 473,5
LC = 0,03 / (0,15 . 2,9.10-8 . 473,52) = 30,76 s

Kabely tedy mají tendenci zauzlovat se přibližně do 30 sekund.

Nečas když udeří na rodiče (v.r.)

Milí rodičové,

od nového roku si můžete vybrat, jestli bude na mateřské dva, tři, nebo čtyři roky. Rozhodnout se musíte předem, s tím nic nenaděláte. Pokud chcete být na mateřské:

  • dva roky, a dostávat tak 11.400 Kč měsíčně, vyplňte si přiložený formulář a zaškrtněte A
  • tři roky, a dostávat 7.600 Kč měsíčně, vyplňte si přiložený formulář a zaškrtněte B

V opačném případě se předpokládá, že budete na mateřské čtyři roky a budete dostávat 7.600 Kč do 21 měsíců věku svého dítěte a zbylých 27 měsíců poloviční příspěvek, tedy 3.600 Kč. V případě nejasností a nestandardních situací vám s řešením pomůže váš příslušný sociální odbor.

V úctě váš ministr

Takhle by to mohlo třeba vypadat, když už to tedy musí být a stát si podobné šílenosti vymýšlí. Jenže to by asi nesmělo být u nás. Náš ministr Nečas to sepsal vlastní rukou (pokud tedy v.r. za podpisem neznamená něco jiného, třeba vyřazený robot) a rozeslal to selkám, úřednicím, blondýnám, nezaměstnaným, dojičkám i jaderným inženýrkám, zkrátka všem maminkám na mateřské dovolené. A tak dnes každá z nich, s řvoucím miminem v náručí, kruhy pod očima po další probdělé noci a rozvařeným obědem na plotně si může při žehlení přečíst odborný výklad, který jí láskyplně sepsal, podepsal a odeslal její starostlivý ministr.

Nečas
Č.j. 2007/72794–212, podepsán ministr Nečas, v.r.

Dopis pana ministra jsme, pravda, ještě plně nepochopili do všech detailů, ale máme na to ještě víc než měsíc, ono to určitě přijde. Naštěstí nám k němu přiložil i příslušné formuláře – třístránkový 08–01–01–101 Žádost o rodičovský příspěvek (včetně půlstrany vysvětlivek) a jednostránkový 08–01–01–119 Žádost o rozhodnutí o volbě nároku na rodičovský příspěvek.

Děkujeme, pane ministře. Íhahahá!