Pixynergia

Nejsem moc na větvi z petice a některých huráakcí kolem Radiožurnálu. Ano, nová podoba Radiožurnál se mi hodně nelíbí, ale nejsem zdaleka tak radikální a extrémistický jako mnozí z protestujících. Čím dál víc zjišťuji, že moje výhrady k Radiožurnálu se s výhradami mnohých pozvednutých hlasů moc neshodují, a že mi vadí mnohdy jiné věci než ty, které jsou ředitelce Tachecí vytýkány nejvíc.

Především nesouhlasím s tím, že měl být Radiožurnál zakonzervován, a rozhodně po nikom nepožaduji, aby se vrátila jeho předchozí podoba. Na nějaké omlazení a zmodernění této stanice bych se spíš těšil. Nechybí mi většina zrušených pořadů a nemám nic proti slití všeho do souvislého informačního proudu. Nepotřebuju Motožurnál. Ester Kočičkové, Olafa Lávky nebo pořadu Děti vám to řeknou je velká škoda, ale považoval bych to za únosnou oběť lepšímu schématu. Nevadí mi ani odchod libovolného člověka z předchozího týmu. Ivana Hoffmanna jsem neposlouchal (jednak byla jeho ranní poznámka na mě vysílána příliš brzy, jednak je na mě příliš levicový), hlasy pana Kroce, Kudrny nebo kohokoli jiného byly sice příjemné, ale jako posluchači je mi v zásadě jedno, kdo ke mně z rádia mluví, pokud umí svou profesi dobře, dá se to poslouchat a nemluví ke mně jako (idiot) k idiotovi.

Čímž se dostávám k té druhé straně mince, k tomu, co mi skutečně vadí a kvůli čemu Radiožurnál přes veškerou snahu a neustálé marné pokusy teď nedokážu přes den poslouchat.

• Bulvarizace obsahu, ústup od seriozního zpravodajství. Mně opravdu nezajímá, s kým a kde se oženil nějaký zpěvák, nechci se ze zpráv primárně dozvědět, že si někde ublížilo nějaké dítě. Když je mi to předkládáno jako bezmála hlavní zpráva dne, namísto informací z jednání vlády nebo podstatných událostí ve světě, uráží mě to. Nechci, abych byl jako posluchač považován za takového idiota. Nechci zprávy rychlé a povrchní, nechci bulvární témata. To dělají komerční stanice, ty veřejnoprávní mají být jejich protiváhou, informovat seriozně a vybírat informovaněji, co je důležité – a co jen zajímavé a zábavné. Infotainment není v jádru špatný, ale nesmí se zaměňovat s blbostí a plytkostí. Názor nějaké celebritky na novoroční projev prezidenta má nulovou informační hodnotu a může zajímat leda povrchního hňupa.
• Neprofesionální moderátoři. Když paní Výborná neumí udělat interview s kýmkoli, nanejvýš v tupě bulvární rovině, kladouc opravdu pitomé, povrchní a evidentně neinformované otázky, když pan Bílek na mě za minutu udělá dvacetkrát remkovské é e-é mmm é-e-éé – takový moderátor zkrátka na vlajkovou loď veřejnoprávního rozhlasu nepatří.
• Mluva a jazyk. Kde jinde má člověk slyšet kultivovaný jazyk? Veřejnoprávní média jsou a vždy budou normativem, etalonem spisovného jazyka a korektní mluvy. Rozjuchané kvákání s hubou od ucha k uchu, s logopedickými vadami, špatnými sykavkami, se špatnými přízvuky, chybnou intonací – jestli to někomu vyhovuje na komerčním rádiu, ať si to tam poslouchá. Na veřejnoprávní stanici má být mluva kultivovaná, příjemná, bezchybná. Kde jinde už mají být slyšet nejlepší a nejprofesionálnější spíkři, než ve veřejnoprávním rozhlase? Poslouchat zprávy od kdákající a hýkající Kateřiny „Impulsovic“ Causidisové je za trest.
• Fixace moderátorů. Dřív moderátoři a redaktoři rotovali směny, takže téhož člověka bylo slyšet v různých časech a naopak ve stejnou dobu se během dnů střídaly různé hlasy. Já poslouchám RŽ převážně dopoledne a z představy, že odteď už naždy uslyším výhradně a pouze Lucii Výbornou, mi vyskakuje vyrážka. Každé ráno Pokorný, každý víkend Žmolík a po něm vždy Strouhalová; zítra, pozítří, za týden, za měsíc, za pět let, pořád. Děsivá představa. Navíc mě to i překvapuje v rámci té nové koncepce – taková zatuchlá fixace mi přijde dost protichůdná s proklamovanou živostí a moderností.
• Hudba. Hudební složka je pro mě v rádiu důležitá. Když chci jen mluvené slovo, pustím si Rádio Česko nebo ČT24. Pravidelné střídání mluveného slova s písničkami je příjemné, předěl lépe umožní soustředit se na další vstup. Bohužel zatuchlou hudební dramaturgii včetně záškodnické činnosti Martina Hrdinky jsem považoval na Radiožurnálu vždycky za největší zlo. Pohříchu se to od nového roku ještě zhrošilo. Playlist byl seškrtán na více než polovinu a naplněn převážně ohranými vykopávkami. Průměrný věk dnes pouštěných písniček je odhadem 20 let. ABBA vám zapěje mnohokrát denně, slyšet cokoli vzniklého za posledních 10 let je téměř zázrak. A navíc jde vesměs o písně domácí, nebo anglo-americké. Že by člověk na Radiožurnálu zaslechl nějakou skladbu odjinud, že by si poslechl, co se hraje v sousedním Polsku, Německu nebo Rakousku nebo dokonce měl možnost seznámit se s hity z Francie, Portugalska, Ruska nebo Maďarska – to tedy ani náhodou. Ale kde jinde než na veřejnoprávním rozhlase by se takové věci měly dát najít?

V posledním bodě si dělám nejmenší naděje. Jakkoli se určitě spousta věcí zlepší, jakkoli se Lucie Výborná opravdu snaží mluvit uměřeně a kultivovaně (ale když ten rozhovor neumí udělat, tak se může třeba na hlavu stavět); jakkoli může být reálná šance, že neschopný Bílek bude nahrazen někým profesionálnějším; jakkoli se dokonce i Causidisová slyšitelně snaží a patrně ji někdo učí, jak se má mluvit; ba dokonce i ti „rotující moderátoři“ by mohli časem zase vrátit – tak hudební dramaturgie se změní jen horko těžko. Její zatuchlost je už v základech vinohradského baráku, prosáklá všemi zdmi a vyzařuje na každého, kdo mezi ně vstoupí. I kdyby hned zítra nastoupil do ČRo nový, mladý a dravý hudební dramaturg, tak hned za vrátnicí by dostal plnou dávku: v mžiku by mu zšedly vlasy, shrbila záda, narostl plnovous a dostal by neodolatelnou chuť poslechnout si Abbu a Roda Stewarta. Sice všekontrolující EU nemám rád, ale vydala-li by Evropská komise nařízení, že (třeba aspoň) 10 % zahraniční hudby na veřejnoprávním rozhlase musí být z EU a neanglické, měl bych výjimečně opravdu radost a poslal bych do Bruselu děkovný dopis.

Mnohokrát děkuji neznámému pisateli zevnitř Radiožurnálu, že naprosto přesně, do nejmenšího detailu potvrdil mé pocity, které mám ze změn na této stanici i jako posluchač zvenčí. Nemám, co bych k tomu dodal, autor popisuje až neuvěřitelně přesně to, co si o tom celou dobu myslím. Změny byly asi potřebné, tohle se ale krutě nepovedlo.

Lucie Výborná právě teď a aktuálně na Radiožurnálu: „Tolik aktuálně teď a tady a teď aktuálně o všem s vámi.“ A to vše obloženo 30 let starými songy. Vážně lahůdka pro ucho. Pane Kasíku, já nejsem přece takový idiot, to se vážně nedá poslouchat!

ČRo 1 Radiožurnál od listopadu řídí Barbora Tachecí a nejmarkantněji jsou její zásahy vidět od včerejška, kdy odstartovala většina novinek a změn, které ve vysílání její tým připravil.

Radiožurnál a hudba: samostatné téma

Plně souhlasím s tím, že na zpravodajském rádiu má být hudba sekundární – v tom smyslu, že když je čas na zprávy, písnička se musí utnout, když se stane něco aktuálního, zpívání jde stranou. Ale rozhodně není podružná a už vůbec ne nedůležitá. Chápu i požadavky typu milá, neurážející, líbivá atd. Ale proč hned „průřez nejlepším z posledních desetiletí“? Až bude chtít Český rozhlas jednou hrát „to nejlepší z tohoto desetiletí“, tak co pustí, když v tomto desetiletí se hrálo pouze to nejlepší z desetiletí minulých? Staré písničky – jistě. Ale výhradně staré písničky? Já mám rád oldies a velmi často mám naladěno Oldies radio – ale že na Radiožurnálu slyším prakticky stejnou hudbu jako tam, mě ani trochu netěší. Cožpak jsou pojmy „milá, neurážející a líbivá“ a „nová, současná“ hudba v nějakém ostrém protikladu? To může svědčit leda o neschopné hudební dramaturgii. Já nechci, aby byl Radiožurnál oldies. Nechci, aby mi hrál dvacet a více let starou muziku a sem tam pro „oživení“ pustil deset let staré „novinky“. Já tam chci slyšet i současnou hudbu. Prosím…

Update: Právě hrají Kelly Family. Hudebním dramaturgem RŽ se podle všeho stal markýz de Sade.

Update: Zprávařka Kateřina Causidisová má projev a dikci stejnou, jako měla na Impulsu. A slyšet z jejích úst seriozní zpravodajství úplně stejně rozjuchaně, jako když světu vysmátě sdělovala, že Helenka si pořídila nového psíka – to je skutečně kulervoucí! – A Alexej Pyško může zajisté číst pohádky před spaním, přednášet Homéra nebo přednášet klasické monology, v tom bude vždy skvělý. Ale nápad udělat z něj „moderátora“ Zápisníku zahraničních zpravodajů se musel zrodit ve velmi zvláštní mysli.

Nejde to, nejde to, nejde to. Snažím se už několikátý den a pokaždé vydržím méně a vypnu to dřív. Nedokážu to poslouchat, Radiožurnál mi kroutí palce u nohou. Nejde to!

Nejsem křesťan, a tak žádné Vánoce neslavím. Žádné betlémy, spasitelé, adventy, mše ani liturgie, nic mi to neříká. Není to můj šálek čaje, tak se toho neúčastním. Ale nebývalou shodou okolností zrovna ve stejný den má naše rodina takový hezký a dávno zažitý zvyk: sejdeme se všichni pohromadě, při pohádkách v televizi si v pokoji ozdobíme stromeček, společně povečeříme a rozdáme si vzájemně dárky. Je to taková pěkná rodinná tradice, všechny děti z toho mají vždycky ohromný zážitek, je to příjemné a milé.

Ale ještěže k tomu neslavíme ty Vánoce, to už by toho najednou bylo moc.

Varování: Pozor, tento příspěvek je subjektivní, nekorektní a bezostyšně sahá na klikvu.

Nedávno přišla řeč na to, kdyby někdo z nás musel rozhodnout a zrušit jednu vysokou školu, která by to byla. První mě napadlo, že kterákoli ze standardních amerických – bez „vysokoškoláků“ vystudovaných v oboru francouzská poezie nebo aranžování květin se jistě obejde jakákoli společnost. Ale to nebylo moc fér řešení, omezil jsem se raději jen na naši domácí scénu. Bez jaké vysoké školy bychom se obešli nejspíš? A vítězem je … wait for it … ne, kupodivu žádná AMU, FAMU, DAMU ani JAMU, ale … ekonomka!

Bijte si mě, ekonomové, svými doktoráty do hlavy, je to tak. Měl-li bych se bez někoho v životě obejít, jste to právě vy, v jedné řadě se svými soukmenovci sociology a politology. A nemám přitom v tuto chvíli vůbec na mysli takovou tu slizkou firemní havěť, která sebe sama označuje termínem key account, a rekrutuje se z drtivé většiny z absolventů vysokých ekonomických škol. Ta škodí obvykle jen firmě, kde se usídlila, lidstvu jako celku a potažmo mně snad tolik nevadí. Jde mi teď spíš o ty vědy samotné – ekonomii, politologii, sociologii. Když se nad tím člověk zamyslí do důsledků: k čemu jsou tyto profese a pavědy lidstvu dobré? Krom odpovědi, která se sama nabízí („k ničemu“, pochopitelně), se nemůžu zbavit intenzivního pocitu, že jsou to primárně nástroje autoritářských vlád. Silný stát se bez nich neobejde. Chci-li všechno centrálně dirigovat, potřebuji ekonomy. Chci-li udržet v ruce všechny nitky a účinně za ně tahat, potřebuji jejich nástroje. Nemohu centrálně plánovat bez jejich teorií. Chci-li ovládat lidi do posledního detailu, potřebuju sociology s jejich statistikami a analýzami. Chci-li si své konání morálně zdůvodnit, nejlépe si odněkud vyšťourat nějakého politologa.

Čím jsem liberálnější, tím méně jejich nástroje, instituce a poučky potřebuji.

Vezmu-li si téměř libovolnou lidskou profesi či nadání, vždy najdu něco, co mi (osobně nebo jako příslušníku lidstva) daly. Ale existoval kdy nějaký ekonom, sociolog nebo nedejbože politolog, který přinesl lidstvu nějakou trvalou hodnotu, povznesl jej, posunul na vyšší úroveň? (Ne, pane inženýre, vyšší daňová třída se opravdu nepočítá.) Jistě, jsou slavné osoby, jejichž práci ta či ona vláda použila k obhájení svých kroků, a tím je proslavila („Musíme vám zvýšit úrokové sazby, holenkové, protože moc utrácíte, říkal to pan Friedman, a-áno.“). Ale že by nějak prospěli lidstvu jako takovému?

Lidstvo by bylo medle šťastnější, kdyby nemělo zájem o ekonomy, politology a sociology.

P. S.: Ano, jedna vystudovaná ekonomka nesmírně obohatila můj život a neobešel bych se bez ní. Naštěstí to s její odborností nemá vůbec nic společného.

Naštvala vás někdy knížka? Mně se to – snad poprvé v životě – stalo. Přečetl (nu dobrá: poslechl) jsem si Stevensonův Klub sebevrahů. Klasika, přes sto let stará, a přesto mě svou podstatou rýpla jak tříska pod nehet. Vzpomínám si, že jsem to četl jako kluk a nijak mě to tehdy nepoznamenalo, bral jsem to jako čisté dobrodružství. Dnes coby staršího mě ta knížka dokázala vyloženě rozlítit. A čím že to?

Klub sebevrahů je totiž přímo ukázkově archetypální dokumentací „západního“ anglosaského povýšeneckého přístupu ke všem a všemu kolem. Čten v dnešní době působí i přes roušku čestného gentlemanství a ryzího dobrodružství jako neuvěřitelně živá paralela k mnoha až příliš reálným dějům, které ve světě můžeme pozorovat – a jež (některé z nás) můžou vytáčet do ruda. Pro ty, co tyto příběhy neznají, pokusím se v kostce shrnout jejich obsah:

1. Vznešený a statečný princ Florizel (z Bohemie!), znuděn svým životem, se svým oddaným druhem plukovníkem Geraldinem náhodou narazí na tajný spolek, Klub sebevrahů. Jeho hlavním a jediným smyslem je sdružit jedince, kteří z nějakého důvodu chtějí skoncovat se životem a pomoci jim v tom.
2. Po složení přísahy a gentlemanského slibu udržet tajemství klubu a plně se podřídit jeho stanovám jsou do něj přijati. Když zjistí, že zde členové kromě družné zábavy každý večer rovněž losují jednu oběť a jednoho vykonavatele rozsudku, jsou zděšeni. Zatímco všichni ostatní členové, kteří se v klubu zdržují zcela dobrovolně a s plným vědomím toho, co dělají, podstupují toto ochotně, los kata přijímají s pokorou poslední služby příteli a los oběti zase s radostí konečného vysvobození – tak princ Florizel je tím spravedlivě rozhořčen. Předsedu klubu prohlásí za zločince, jme se tuto zločinnou organizaci rozprášit a viníky po právu potrestat.
3. Princ nechce předsedu ale zabít jen tak a usoudí, že musí zemřít v souboji. Coby vykonavatele nabídne plukovník Geraldin svého mladičkého bratra(!). Když ale předseda svého kata zabije, je označen za ještě větší stvůru, zrůdného a zákeřného vraha sličných nevinných mladíků a již s ním nikdo nemá mít slitování. Nakonec jej princ pomocí léčky zajme a prakticky popraví. Hrdinný princ je oslavován pro svou statečnost a čest a jde se domů.

Přibližně do první třetiny, než hlavního hrdinu – pro mě zcela nepochopitelně – tak rozlítila činnost Klubu, to bylo zajímavé a příjemné poslouchání. To byla tak první čtvrtina knihy. Pak jsem postupně přestával jeho motivace a konání chápat a když Klub násilně rozprášil a vyhlásil svou „fatvu“ na jeho předsedu, už nepochopení přešlo do aktivního naštvání. Ale to byla teprve přiližně první třetina – říkal jsem si, že se to třeba změní v něco jiného, kolik je knížek, kdy se zdánlivě kladný hlavní hrdina změní v padoucha a jen sledujeme jeho pád. Tohle ale není ten případ. Princ Florizel má být evidentně po celou dobu kladným gentlemanem a mám mu fandit!

S postupujícím dějem mi docházelo, jak je to vlastně typické a jak mnoho detailů je signifikantních. Ctnostný gentleman narazí na společnost, která zcela soukromě a se souhlasem všech zúčastněných dělá cosi, co se podle něj „prostě dělat nemá“. Bez ohledu na vlastní slib i na to, že nikdo nikomu nedělá nic, co by dotyčný sám nechtěl, volá „do zbraně!“ a jme se spolek rozprášit a ztrestat zlosyny drtivou pěstí Spravedlnosti. Připomíná vám to něco? Kolik konsensuálních spolků a společenství, které se dnes a denně jímá zdrtit někdo Spravedlivý vás napadne? Mě bezpočty. Je mi trochu mdlo, když mi dochází, jak hluboce je v některých civilizacích ona Drtivá Pěst Spravedlnosti zakořeněna. A je celkem jedno, jestli je vpravo nebo vlevo, na západě, východě, severu nebo jihu.

Tvrzení „Žij a nechej žít“ má hlediska formální logiky negaci „Nenechej žít anebo nežij“. Myslím, že to sedí úplně přesně. Jste aspoň trochu liberál a chcete se zdravě vytočit? Dejte si Klub sebevrahů, Robert Louis Stevenson, Londýn, 1878 (dodnes).