Rodinné stříbro: vepřovo–sýrová roláda

Je to taková rodinná stálice, na kterou si čas od času si vzpomeneme. Jen ta vzpomínka však pokaždé stačí, aby nám naše podvědomí aktivovalo slinné žlázy k maximálnímu výkonu, který nás nakonec nekompromisně dožene do obchodu pro maso a pořádný kus sýra. Zbytek už je hračka.

Potřebujeme kilo mletého vepřového, nic libového, ale ani čisté sádlo. Ideální je hezky půl na půl, kousek pěkně prorostlého bůčku. A když koupíte (u důvěryhodného řezníka) už namleté, špatně taky neuděláte. K tomu půl až třičtvrtě kila sýra. Tady je lepší naopak spíš méně tučný, 30% eidam se osvědčil nejlépe. Vytrvalci se pocvičí se struhadlem, nám ostatním pomůže mixér či cutter. Na čím větší kousky sýr bude, tím výraznější mozaiku ve výsledku vytvoří; sýr nastrouhaný najemno pak zajistí velmi kompaktní hmotu. Mleté maso a sýr dáme do velké mísy.

Kořením to pokaždé jinak, podle okamžité chuti. Tentokrát jsem vzal lžičku rozmarýny, lžičku drceného kmínu a v hmoždíři jsem je rozdrtil na prášek. Pak jsem přidal ještě lžičku šalvěje a trošku saturejky, půl lžičky soli (se solí opatrně, slaný sýr dokáže nepříjemně překvapit) a čtyři stroužky česneku. Rozmačkal jsem to na pastu a rozmíchal s trochou olivového oleje a asi půl deci červeného vína. Pak jsem se šel čtvrt hodiny vzpamatovávat z té skvostné vůně, která mě skoro omráčila. Za tu dobu se koření tak akorát rozleželo, takže jsem ji nalil na maso a sýr v míse a vše poctivě a důkladně zpracoval.

Nic víc není potřeba přidávat. Zapomeňme na vajíčka, strouhanky a jiná nastavovadla, základ je kompletně hotov. Hmota je pěkně pevná a dobře se tvaruje. Je možné z ní uplácat cokoli – od jedné velké buclaté šišky po spoustu malých karbanátků. Můžete ji také rozprostřít na fólii, nahoru položit párek nebo vařená vejce a smotat do rolády. Ostatně proto tomu také název roláda zůstal, i když už dávno dovnitř nic nedáváme a vystačíme si jen s uplácanými šiškami.

Na pekáč dáme trochu vody, posadíme do ní vytvarované šišky a strčíme do trouby rozehřáté na cca 170 °C. Po hodině obrátíme, po další půlhodině obrátíme zpátky a pečeme ještě půl hodiny. Celkem tedy pečeme dvě hodiny, přičemž poslední hodinu a půl pod vlivem libé vůně linoucí se celým domem intenzivně slintáme a odháníme ode dveří zvědavé sousedy.

vepřovo-sýrová roláda

Nejlepší na této roládě je, že má hned dvě využití.

Můžeme ji podávat horkou, čerstvě vytaženou z trouby, s vařenými bramborami a polité báječnou šťávou, které v pekáči zůstane docela hodně. Jakékoli otálení je na škodu, opečená krusta je křupavá a vnitřek po rozkrojení neuvěřitelně šťavnatý. Pro tento způsob konzumace je nejlepší vytvořit menší šištičky o velikosti jedné porce (cca 150 g). Dá se pochopitelně i ohřát, ale pak už nikdy není obsah tak šťavnatý jako hned po vytažení z trouby.

A druhá možnost konzumace je naopak druhý den. K tomu je třeba absolvovat intenzivní jogínský trénink vůle, protože musíme na roládu na několik hodin úplně zapomenout, nechat ji vystydnout a pak odložit k odpočinku do lednice, nejlépe přes noc. Tam se přemění ve voňavou delikatesu s kompaktní konzistencí, kterou lze krájet i na tenoučké plátky, které se rozpustí na jazyku. Pro tento případ je zase vhodné vytvarovat spíše jednu či dvě větší šišky.

Zvolil jsem kompromis: půl tak a půl tak. Několik malých šištiček budeme podávat teplých s brambory (k mé velké lítosti až zítra, ale jinak to nešlo) a jedna velká šiška nabírá síly v lednici. Kvůli fotce jsem ji rozkrojil předčasně, ale snad už byla dostatečně odpočatá a příliš jí to nevadilo.

Tip: zkuste tuhle roládu použít jako hamburger. Rozpečte hamburgerovou housku, nebo opečte plátek toastového chleba, lehce namázněte hořcicí, položte cca centimetrový plátek horké masovo-sýrové rolády, přidejte pár kousků čerstvé papriky, kolečko rajčete, list salátu nebo další zeleninu dle chuti a zakousněte. Až vám to závidím.

Vady nových Pravidel přístupnosti

Na podobě původních Pravidel přístupnosti pro weby veřejné správy jsem v době jejich vzniku spolupracoval. Každý z bodů jsme tehdy intenzivně diskutovali, precizovali a každý tam měl své místo i nikoli nepodstatný důvod existence. Po čase se ale v EU a na ministerstvu rozhodlo, že jiná pravidla budou víc cool a ta stávající že se tedy předělají.

Tak se tu něco škrtlo, tam něco změnilo, tuhle něco dopsalo a jsou tu Pravidla nová. A bohužel podle mě horší, než ta předchozí. Anebo spíš „horší“ – jak pro koho.

Když se podíváme na zdůvodnění a znění mnoha nových bodů těchto Pravidel, je zřejmé, směrem ke komu byly dělány především vstřícné kroky. Ne k postiženým a už vůbec ne k lidem s technickými omezeními. Úlitby se dělají především pánům webmasterům a úředníkům, kteří mají weby veřejné správy na starosti. Aplikace tohoto pravidla se v řadě případů ukázala být velice složitou, pravidlo bylo různě interpretováno, pravidlo je náročné na implementaci, z hlediska potřeb zrakově postižených se neprokázalo, že je nutné pravidlo aplikovat jako povinné atd. – čteme porůznu ve zdůvodněních. Na jedné straně protežování zrakově postižených (a to již na úrovni WCAG) na úkor všech ostatních postižení a omezení, na straně druhé „veřejnoprávně“ webmasterská lobby. To slepecké čtečce nevadí, to můžeme vyhodit. Ono je to těžké implementovat, to požadovat nebudeme. Co na tom, že tím hážeme klacky pod nohy třeba barvoslepým nebo lidem s minoritním technickým vybavením.

Vybral jsem proto několik nejmarkantnějších bodů, které byly z Pravidel vypuštěny nebo změněny do příliš benevolentní podoby, a vyrobil ukázkovou stránku, která možné důsledky neexistence přísnějších pravidel demonstruje. Třeba si řeknete, že to je přehnané. Jistěže je, na všechny uvedené problémy nakumulované na jediné stránce ve skutečnosti těžko narazíte. Ale se všemi jednotlivě jsem se už někdy – více či méně často – v reálu setkal. A protože co není (Pravidly) zakázáno, je povoleno, nic nebrání tomu, aby se tyto, podobné a mnohé další věci dály a abychom se s nimi potkávali třeba na webech ministerstev, magistrátů a státních úřadů.

Oklestit dobrá a prospěšná pravidla jen proto, že se to někomu nehodí do krámu (protože se to nesnadno implementuje) nebo proto, že se někomu udělal názor, že jiná pravidla budou lepší a tvůrci WCAG jsou nejmoudřejší hlavy na světě, je přinejmenším škoda. Ne-li hůř.

Tisíce zločinců na silnici

Policistům konečně přidělili koule, a začali jednat. Řidičům, kteří spáchali trestný čin, tedy jeli opilí nebo bez dokladů, zabavují auta.

Za čtvrt roku už takto zabavili 15 aut. Zatím to funguje ve dvou okresech: Mělník a Vyškov. Podle šéfa dopravní policie Martina Červíčka by to však brzy mělo být pravidlem v celé zemi. Sláva nazdar hurá, jen houšť a větší kapky.

Za čtvrt roku a jen ve dvou okresech takto zabavili 15 aut. Extrapolací na 77 okresů a 10 pražských obvodů a celý rok se dostaneme k číslu 2610. A to je jen ta chycená menšina. Děsivá čísla… Takže se mi to přece jen nezdá, že se na silnicích pohybuju mezi gaunery a vrahy, kteří se mě neustále snaží zabít.

ITbiz vtip měsíce (roku?)

Když minulý týden nabídl Microsoft odkoupení Yahoo za úplně nesmyslnou částku (44,6 mld. USD – což je výrazně nad jeho tržní hodnotu, asi tak sedmdesátinásobek čistého ročního zisku Yahoo, nebo chcete-li částka přibližně odpovídající výši státního rozpočtu ČR), byla toho plná média a pouze se spekulovalo, čeho může tak dadaisticky přemrštěnou nabídkou Microsoft dosáhnout. Všem bylo přitom jasné, že jde pouze o strategický tah a plánovaně mínusovou investici. Tak šílená akvizice by se mohla vyplatit jen nepřímo, s velikým vypětím fantazie, kdesi v daleké a nejisté budoucnosti, ve které Microsoft získá významný podíl na internetovém trhu, stane se vážným konkurentem Googlu a dokáže jej zcela převálcovat (jen není moc jasné, k čemu mu k tomu může být dobré zrovna Yahoo, těch 44 miliard se za takovým účelem dá jistě investovat mnohem účelněji). Pro Microsoft ani ne tak seriozní investice, jako spíš jen takové předražené autíčko, aby ho nechali hrát si s ostatníma klucíma.

Ovšem akcionáři Yahoo to dorazili, když prohlásili, že „nabídka Microsoftu značně Yahoo podhodnocuje“! Smál jsem tomu dnes ráno nahlas a dlouho. Akorát teď nevím, jestli akcionáři Yahoo nemají soudnost, nebo jenom postrádají koule říct narovinu, že se koupit prostě dát nechtějí z principu a dotyčný by musel nabídnout nejspíš aspoň pětkrát víc (tj. cca hodnotu celého Microsoftu), aby o tom vůbec začali uvažovat… Těžko říct, co je blbější varianta.

Ale dost se mi příčí přijmout fakt, že by to snad mohli myslet vážně a skutečně si myslet, že jejich zvolna upadající portál má (i přes všechny nabalené akvizice a vedlejší projekty) skutečnou hodnotu byť jen zlomek té nabízené částky. Nafouknutých a nafoukaných bublin už na burze bylo vidět víc než dost. Stačí jeden nenápadný špičatý čínský špendlíček a je po bublině. Yahoo je pro mě takový portálový „Netscape“. Tatíčkové zakladatelé vzpomínají ve své zatuchlé kobce na báječná devadesátá léta, kdy Yahoo byl První a Největší – a kolem nich zatím sviští historie a všechny ty fejsbuky, sekndlajfové a gúglata jim nenápadně okrajují jejich stále menší dílek koláče. Aby jednou v Yahoo nebyli vděčni, že jejich firmu převezme aspoň AOL zadarmo.

Kýč: pornografie estetiky

Příjemný a zajímavý večer o kýči se dnes odehrál v televizi. Najmě úvodní pořad Co se kýče týče, slovy jeho podtitulu vážně nevážný pokus o definici. Rozhodně to bylo přínosné i zábavné. Ale dost mě překvapilo, že pořád nikdo z odborníků nedokáže ze sebe vypravit cokoli, co by se za definici kýče dalo skutečně považovat. Chodí se kolem toho jako kolem horké brambory a stejně tak je to neuchopitelné. Bodejť, v intencích subjektu je kategorie kýče asi těžko definovatelná – nic jako kýč an sich nejspíš neexistuje a jakýkoli subjekt vytržený z kontextu nelze za kýč prohlásit (ani vyloučit, že jím není).

Menší pornografická oklika

Já na to ale mám už dlouho jistou teorii, která mi stále velmi vyhovuje a sedí na kýče všech oborů a témat, které jen můžu potkat. A kupodivu velmi úzce souvisí s pornografií.

Divné? Z pohledu subjektu samotného určitě, ale s malým odstupem a s pohledem na něj jako fenomén a jeho kontext už to tak odtažité není. Ona se totiž obdobně stejně špatně definuje pornografie. Co jí je, a co není? Koukněte se na fotku, filmovou scénu, přečtěte si povídku – je to pornografie? Není možné to posoudit, podstata pornografie totiž není v díle samém, ale v kontextu jeho vzniku.

Pornografie je dílo, které bylo vytvořeno primárně za účelem (sexuálního) vzrušení.

Jestliže někoho vzruší lechtivý rozhovor v románu, neznamená to, že se jedná o pornografii. Jestliže někoho vzruší/pohorší fotografie ##### v ##### dělající/ho ###### (dosaďte si dle libosti), rozhodně to neznamená, že se jedná o pornografii. Stejně tak to, že povídku, scénu, obraz či fotografii přejdete bez většího zájmu a povšimnutí, neznamená to vůbec, že o pornografii nejde. To hlavní (a podle mě jediné smysluplné) kritérium je v tom, za jakým účelem dané dílo vzniklo. Jestliže někdo natočí, vyfotí či popíše nějakou scénu s tím, že má čtenáře či diváka především vzrušit, to je porno. Chce-li autor sdělit především např. rozervanost hrdinovy duše v kontextu pokrytecké společnosti a použije k tomu coby prostředek detailní popis brutální seance mladého hraběte, postarší abatyše a jorkšírského teriéra, nemusí se vůbec jednat o pornografii – bez ohledu na to, kolik lidí to vzruší, pohorší, či nechá lhostejnými.

A nejde pochopitelně vůbec o to, co autor proklamuje, podstatný je jeho vnitřní popud, skutečný účel, který ho k vytvoření toho díla vedl. I kdyby, řekněme, Rocco Siffredi na všechny strany vykřičel, že jeho nový film Zkáza dívčího internátu je jeho osobní výpovědí o těžkém osudu italských studentek za vlivu Camorry na italské školství, jen těžko mu budeme věřit, že vůbec nehleděl na to, zda se divák u jeho filmu vzruší, či nikoli, a snažil se především o vyjádření jiného, silnějšího sdělení. A podobně zase těžko uvěřit Vladimiru Nabokovovi, že by psal Lolitu slintaje a piluje každé slovo, aby to pány čtenáře především pořádně nabudilo. A natočí-li Lolitu ke všemu třeba Stanley Kubrick, jedná se o pornografii (v intencích výše řečeného) jen s nejvyšším vypjetím fantazie – natočil-li by ji naopak Siffredi, bude to ale porno bezpochyby, i kdyby tam hrál Laurence Olivier.

Stručně řečeno, nejde o to, jak vypadá výsledek, ale proč vlastně vznikl.

Zpět ke kýči

Nemůžu se zbavit dojmu, že s kýčem je to velmi podobné. Jakkoli je těžké posoudit jen z výsledných kvalit konečného produktu, zda se jedná o kýč, je to podle mě už poměrně jednoznačné ze záměrů jeho vzniku, ze zámyslů jeho autora. Co se autor daného díla snažil sdělit, čeho chtěl dosáhnout? Aby se nám to líbilo, nebo něčeho jiného?

Kýč je dílo, vytvořené primárně za účelem zalíbit se.

Je-li primárním smyslem čehokoli líbivost, přebíjí-li všechny kvalitativní kategorie díla podbízivost a snaha zaujmout na první pohled, jedná se podle všeho o kýč.

Troufám si dokonce tvrdit, že cokoli je kýčem právě tehdy, když snaha zalíbit se byla hlavním hnacím motorem, prioritou při jeho vzniku. Taková definice nijak nekoliduje s faktem, že mnohý kýč se může líbit i lidem s vytříbeným vkusem (jakkoli to budou často popírat), stejně jako fakt, že leckterý kýč může mít i vyšší uměleckou (či jinou) hodnotu – a naopak že leckteré umělecky hodnotné dílo je ve své podstatě kýčem, protože jako kýč vzniklo.

Hlavní problém všech pokusů o definici kýče, je totiž podle mě snaha spojovat s ním poněkud mimoběžné kategorie – uměleckou hodnotu, historickou cenu, přínos pro společnost, moudrost, tržní cenu atd. Jenže ono se to nikterak nevylučuje. Kýč může být umělecký hodnotný (byť i neúmyslně), může mít časem velkou historickou i tržní cenu, ba může být i přínosný. Jde ale jen o to, proč a kvůli čemu jej jeho tvůrce přivedl na svět. A byl-li prvořadým smyslem úmysl zalíbit se uživateli/divá­kovi/čtenáři, jde o kýč bez ohledu na všechny ostatní kvality takového díla.

V prismatu této definice zcela postrádají smysl všechny debaty o tom, zda je kýčem obecně sádrový trpaslík, román červené knihovny, zábavní televizní pořad či olejomalba hrajících si koťátek. Chtěl autor románu o lásce útočit především na city čtenářek („Ach Juane, miluji tě celým svým srdcem, ale má rodina je mi přednější a nemohu ji opustit,“ pravila se zachvěním a odstrčila jeho mužnou paži se svých dychtících ramen.), nebo se snažil sdělit něco víc? Chtěl dramaturg televizní estrády dát prostor humoru z mnoha různých úhlů pohledu, nebo cíleně vybíral jen efektní čísla, která se budou líbit? Snažil se malíř vyjádřit hru světel a stínů v kočičí srsti, či vylovil z paměti záblesk vzpomínek na svého kocourka, s nímž zažil mnoho radostných let – anebo jen maluje velké kočičí oči, protože se dobře prodávají? Uplácal někdo trpaslíka ze sádry hlavně proto, aby byl roztomilý a srandovní, nebo chtěl vytvořit působivou dekoraci zahradního zátiší? Či se snad dokonce snažil především o portrét mytického permoníka ve víru postmoderní doby? Je to leporelo jen líbivé, nebo mé dítě i něco naučí? Je ten suvenýr povrchní nesmysl, nebo je naopak navržen tak, že si díky němu vybavím všechny chvíle, které jsme tehdy v té Praze (Paříži/New Yorku/Héraklionu) strávili?

Kýč je definován svým zaměrem, nikoli svou podobou.

Sádrový trpaslík tak může být kýčem i kvalitní dekorací současně. Fotografie Jana Saudka mohou mít uměleckou hodnotu, jakkoli ji (exceletní fotograf) Saudek nezamýšlel a a snažil se především o efektní obrázek, který se bude dobře prodávat (jak tvrdí sám Saudek). Písně Michala Davida možná budou kýčem navždy (neboť byly od počátku vytvořeny hlavně na efekt), zatímco písně Helenky či Káji ve své podstatě ani kýčem být nemusí, protože oni to (ve své naivitě) mysleli upřímně a jako kýč to ani nezamýšleli (jakkoli úmysly jejich producentů třeba byly kýčovité až na půdu), a naopak některá komerční rádia jsou kýčovitá už z podstaty, protože snaha zalíbit se většinovému posluchači je jejich hlavní programovou tezí…

Kýč není to, co za kýč někdo považuje. Ba ani to, co za něj někdo pokládá. Kýč je to, co jako kýč bylo vytvořeno.

Narozdíl od většiny svých příspěvků se tentokrát nijak nebráním nesouhlasným komentářům a těším se plodnou diskusi. Toto téma je stále otevřené a důkladnou diskusi si zaslouží víc než leckterá jiná.

Bubble & Squeak – gurmánské zbytky

Vlastně to Bublání a Pištění znám už dlouho, z mnoha britských kulinářských pořadů, najmě od Jamieho Olivera. Ale teprve včera jsem ho sám vyzkoušel a hned si tohle typicky britské jídlo – či spíše přílohu – zařazujeme mezi rodinné favority.

To bylo tak. Vařil jsem kotel vývaru, tentokrát maso zvlášť a zeleninu zvlášť, a nevěděl jsem, co s tou plnou mísou vařené kořenové zeleniny udělat. A vzpomněl jsem si právě na Bubble and Squeak. Sice originální postupy operují hodně se zelím a růžičkovou kapustou, ale na druhé straně je to v zásadě velmi volný recept. Jeho původním smyslem je totiž právě zbavit se elegantně zbytků zeleniny, obvykle po víkendovém grilování. Je to takové typické CDD (Co Dům Dal). Základem je zelenina, brambory a cibule, typické je hlávkové zelí a/nebo kapusta – ale dá se přidávat leccos dalšího, od slaniny po hrášek.

Já jsem bohužel neměl k dispozici nejen zelí, ale dokonce nám došla i cibule. Ale nakonec to vůbec nevadilo. Vystačil jsem si s mísou zeleniny, přibližně stejným množstvím vařených brambor (zbytky od oběda nebo z předchozího dne vůbec nejsou na škodu) a trochou zeleného hrášku. Rozpálí se pánev, na ní se rozpustí trocha másla a oleje (mně stačil olej – olivový byl fajn) a najemno nasekaná cibule se osmaží dozlatova. Bez cibule to taky jde, ale rozhodně tomu prospěje. Brambory se zeleninou se rozmačkají a přidají na pánev (nebo se rozmačkají přímo v pánvi). Smaží se poměrně dlouho, šťouchadlem/mač­kadlem se hmota udusává do placky přes celou plochu pánve a ono to dole bublá a ucházející pára srandovně píská. Vždy když se spodní strana osmaží dozlatova, obrátí se to a smaží z druhé strany. Doporučuju obracet po částech obracečkou, než se snažit otáčet to najednou jako palačinku. Zkusil jsem tak jednou a nedopadlo to nejlépe. Beztak není potřeba, ba ani žádoucí vytvořit na pánvi nějakou kompaktní placku: ty osmažené kousky je po obrácení potřeba trochu zapracovat dovnitř a osmažit i to, co bylo uvnitř. Ve výsledku je spousta osmažených a křupavých kousků. A taky nikoho nesmí překvapit, že se původní množství brambor a zeleniny během toho dlouhého smažení smrskne asi na polovinu (ale zase je to velmi výživné a syté). Pokud byly brambory i zelenina uvařené ve slané vodě, není potřeba nijak dochucovat – obejde se to zcela bez jakéhokoli koření.

Žena přišla s dětmi domů, právě když bylo hotovo, a už mezi dveřmi se rozplývala nad intenzivní vůní připomínající dětství a smažené škubánky. Podávat se to dá s pečeným i studeným masem (zbytky od oběda), smaženými klobáskami, ale třeba i jako anglická snídaně se smaženými vajíčky, fazolemi, pečenými rajčaty, párky, slaninou – jak je libo. Osobně bych volil buďto nějaké do křupava vypečené kousky masa (a v tom případě přidat do brambor hodně zelí nebo kapusty), nebo naopak jemný přírodní plátek. Chuť Bubble & Squeak je velmi intenzivní a je skoro na škodu ji kombinovat s něčím podobně výrazným, jako je třeba sekaná nebo karbanátky. Koneckonců je to dobré i samotné, masa netřeba. Ale člověk musí počítat s tím, že si všichni budou přidávat a přidávat a je nezbytné udělat toho jako pro regiment.

What I’m missing in CSS

In fact, there is only one thing I'm missing in CSS. But I miss it virtually every day: a kind of reusable parameters. What does it mean? Very often, I create a large stylesheets for a large project. A color palette is given and color codes are repeated many times through the stylesheet. It would be very nice to be able to predefine those colors as parameters (or user-defined keywords) at the beginning of the stylesheet, and then only use these symbolic values. Something like this (the syntax doesn't matter now):

@define {
   baseText: #003366;
   canvas: #f0f0f0;
   }

body {
   color: @baseText;
   background: @canvas;
   }
a:hover {
   color: @canvas;
   background: @baseText;
   }

If I need to replace a color in whole CSS, I could only edit one value in the @define section. If I want to change the color palette of the web site at once, I could edit only these predefined values.

Or, why use it for colors only? These substitutions could be useful in many ways.

@define {
   textColor: #003366;
   emphColor: #660000;
   canvasColor: #f0f0f0;
   baseFont: "palatino linotype", palatino, serif;
   titleFont: "Helvetica Narrow Black", Impact, Techno, sans-serif;
   stdPadding: 0.2em 2em 0.3em 1em;
   }
@define {
   stdBorder: 1px solid @textColor;
   }

body {
   color: @textColor;
   background: @canvasColor;
   font: 1em/1.67 @baseFont;
   }
h1 {
   color: @emphColor;
   font: 250%/1 @titleFont;
   }
.box {
   padding: @stdPadding;
   border: @stdBorder;
   }

Something like this would be very helpful in CSS 3.

Note: I'm sorry for this english spot on a non-english blog. I have no better place for it now. Comments in english only, please (if one is able to publish a comment through a Czech form).

Divá Bára, pyšná princezna (aktualizováno)

Rád bych popřál upřímnou soustrast a vyjádřil svůj nejhlubší soucit všem pracovníkům Českého rozhlasu, kterým je pracovat pod Bárou Tachecí. To, co dnes předvedla v Dobrém ránu ČT, už na obrazovkách nebylo dlouho k vidění. Větší ukázku nadutosti, arogance a narcismu budete dlouho hledat, osobně jsem takto samolibé a povýšené extempore v televizním interview ještě neviděl.

A co na to Slovník cizích slov?

Arogance – ž. lat., viz Tachecí →

Audiodárky

  • Zasláno mailem od neznámého dárce. Užijte si to.
  • A ještě jeden: opět mailem od neznámého dárce a samá fakta.