Baburica-san Doboruti [příspěvek v archivu]

Domó aikidó děcka, já jsem Yiruku a v dnešním díle pořadu Baburica-san Doboruti budeme mít jako téma zas nějakou tu exotiku. Uděláme si něco až z daleký Evropy, konkrétně to dneska bude čekosurobakiya kuchyně, a bude to takový jejich skoro národní jídlo, kterýmu voni řikaj docela srandovně: „kuneduro weppešuro zero“. Ale nebudem se smát, von je ten svět velikej, a zdaleka ne všude se lidi živí rejží a sušim, to byste se až divili. A proto my taky máme dneska todlento speciálo, abysme se taky ty exotický jídla naučili.

Vítám tady paní Mirune Timiyaki, arigačka Mirčo, dáme si tajdle panáčka saké a hned na to vlítnem, jakýpak kolem toho copak. Co teda budem dneska vařit. Ono tohle „kundurozero“ je tam v tý tramtárii docela typický, voni se tam tím ty klucí bílý cpou všichni skoro každej den. Já jsem tam byl a nějakej čas jsem tam vařil, dokonce přímo v jejich hlavním městě, ten restaurant se jmenoval docela po našemu Unaduraši – a tohle jídlo jsem se tam dost dobře naučil. A my se ho teď naučíme spolu.

Zajímavý je, že vono to vlastně není jedno jídlo, vono jsou to tři jídla, ale jí se všecky dohromady. Ale pozor, ne že na střídačku každý z jedný misky jako normálně. To oni ne, oni si všechny tři daj do jedný misky najednou, tak jako to zhamtají dohromady a jedí to tak. No, každýmu jeho harakiri, jak já říkám. Voni sice ty misky maj docela veliký a takový placatý, ale zase všecko mít nemusíme, že jo.

To první jídlo, co si uděláme, to bude to „kuneduro“. To je asi nejsložitější ze všech. Teda vono na pohled to vypadá jako trochu větší rejžový knedlíčky, co všichni známe. Akorát že voni je dělaj neuvěřitelně složitě, nejdřív se dělá těsto, který třeba i několik hodin připravujou, pak z něho uválí placky, ty placky srolujou do takovejch jako závitků, ty pak upečou, pak je nechají třeba i pár dní odležet, pak si udělají druhý těsto, ty odleželý závitky do něho nakrájí a zase to dlouho zpracovávaj a zase nechávaj odležet a pak teprve z toho dělají ty jakože knedlíčky. To my samozřejmě tady dělat nebudeme, my si uděláme normálo jednoduše rejžový knedlíčky, ale pro změnu je uděláme maličko větší a co je nejdůležitější: na konec si je netradičně nakrájíme na plátky a bude to to pravý jahodový.

Druhá část kunduzero je to „weppešuro“. Ono je to vlastně jako takový pečený maso, oni teda používaj maso z těch jejich prasat, já to moc nemusim – ale ono je nakonec jedno, z jakýho masa si to weppešuro uděláte. Kdo nechce prase, dá třeba rybu, kdo nemá rybu, nedá nic. Ono tři jídla nebo dvě, to je skoro jedno, jim by se to asi nelíbilo, ale my ani nepoznáme, když tam nějaká drobnost oproti tomu jejich originálo bude chybět. Takže tady máme krásnou tresku, kterou si upečeme. A aby to bylo to pravý čekosurobaki, mělo by se to ochutit česnekem a kmínem – který tu sice nemáme, ale použijem koriandr a teriyaki omáčku, ono to je hodně podobný. Dáme to pěkně píct a zatím si uděláme poslední chod.

A tím je to „zero“. To je taková jejich speciálo zelenina, něco jako kim-či, který asi budete znát, akorát že to není tolik ochucený a naopak to zase mají dost kyselý. Oni na to mají dokonce takovej obřad: obrovskou hromadu tý zeleniny nakrájí normálně na nudličky, pak ji vrazí do takový jako džakuzi, do který pak naženou svoje ženy a dcery a nechají je po tý zelenině skákat, až z ní vymačkají všechnu šťávu, a pak to nechají tak dlouho ve sklepě, až jim to s tou šťávou zkvasí. A teprve potom to „zero“ vaří a jí. Někteří místní to jí dokonce syrový, je to taková místní delikatesa. No my tady pochopitelně po salátu skákat nebudem. Kdo chce, dneska už si může v některejch obchodech koupit pravý evropský zero, ale my tu ale máme normální nori řasy, který si nakrájíme na nudličky a když do toho přidáme rejžovej ocet, budeme koukat, jak nám to bude šmakovat.

Weppešuro se nám mezitím upeklo, tak můžem nandavat. Do misky si hezky dáme knedlíčky, ale tahle si je nakrájíme jako suši, pak na to přidáme maso, hezky i s tím sosikem, Mirunko, to k tomu patří; a úplně nahoru hodíme to naše vařený zero a pěkně to hůlkama promícháme. Je to exotický jídlo a my se toho nebojíme. A nakonec na to tahle trochu postrouháme tofu, jak to máme rádi a zasypeme nějakou zelenou natí – můžete vzít třeba citronovou trávou, nebo nasekanou nori jako my – protože bez toho to není to pravý kuneduro weppešuro zero. Ták, Mirčo, nech si čvachtat, a my se příště přesunem v tý daleký Evropě o kousek na jih a uděláme si pravou španěrskou torutiru.

Petr Staníček, 27. 2. 2009 v 21.50 • Rubrika: Od plotny, VšeobecnéKomentáře: 5

5 komentářů k článku »Baburica-san Doboruti«

[1] Vložil(a): Hellish 27. 2. 2009 v 23.18

Perfektní přirovnání! Smál jsem se několik dlouhých minut! :D

[2] Vložil(a): ornyx 28. 2. 2009 v 0.06

Já jsem se smál do té doby, než jsem si uvědomil, že nějak podobně děláme my jejich jídla ;)

[3] Vložil(a): wencaaa 28. 2. 2009 v 10.31

Geniální. :)

[4] Vložil(a): Michala 28. 2. 2009 v 16.31

Mezi záplavou opovržlivých příspěvků, které se na téma Babica na foodblozích vyrojily, je tohle příjemně vtipný osvěžení.

[5] Vložil(a): Lokutus 2. 3. 2009 v 14.44

Koukám, všichni rádi Babicu. :-D

Váš komentář

Upozornění: Pokud vás téma tohoto příspěvku nezajímá, nebaví, dotýká se vás či vás dokonce uráží, tak prosím odejděte a pokud možno se nadále ve vlastním zájmu dalším podobným vyhýbejte. Hlavně se to prosím nesnažte autorovi sdělovat v komentářích, takové příspěvky nikoho nezajímají a budou nejspíš vymazány. Totéž platí pro vaše názory na osobu autora, na jiné přispěvatele, mluvení z cesty, ze spaní či pod vlivem omamných látek a další podobné výlevy nesouvisející s tématem článku. Jinými slovy, toto je prostor soukromého blogu určený pro komentování příspěvku publikovaného výše, nikoli k chatování a volné diskusi. Děkuji za pochopení.

Abyste mohli komentovat, musíte se přihlásit.