Vox Populi, Vox Bovum…
Protože zdejší WordPress se neopravitelně odpravil do věčných lovišť, nainstaloval jsem vedle nový a jedem dál. Blog Pixynergia II. tudy…
Petr Staníček, 10. 6. 2021 000 0.53 • Rubrika: Všeobecné • Žádné komentáře u textu s názvem Pokračování vedle!
Často říkám svým dětem, že je spousta filmů, které by měly vidět jako součást základního vzdělání a popkulturního přehledu. Ale pořád jsem neměl žádný konkrétní seznam, na který bych je mohl odkazovat. Tak jsem ho začal tvořit tady. Jen podle abecedy, žádné pořadí, žádné hodnocení, žádná snaha vybírat obecně uznávaná díla – jen filmy, které nějak poznamenaly mě osobně. Některé typy filmů a žánry tam jsou zastoupeny nadprůměrně, jiné tam nejsou vůbec – prostě proto, že to odráží hlavně můj osobní vkus. Vlastně to je i takový seznam pro mě, co bych měl chtít já sám zkouknout, kdybych všechno zapomněl. Ale právě proto, že zrovna tyhle filmy nějak ovlivňovaly mě, bych rád, aby je viděly i moje děti.
Na druhé straně musím být realista. Stačí si uvědomit, že když jsem byl já v současném věku svých dcer, byl by pro mě skoro čtvrtstoletí starý Matrix (to jsou věci, co?) pamětnickým filmem někde z roku 1958. A filmy ještě o dvacet třicet let starší? S tím jdi do muzea, otče. Ale taky jsem jednou dorostl a spoustu i těch starších filmů nakonec viděl… No a když nic jiného, tak budou děti mít aspoň představu, jaké filmy se kdysi líbily jejich tátovi.
Už bez ladu a skladu a dalších komentářů…
Adéla ještě nevečeřela • Anděl s ďáblem v těle • Ať žijí duchové • Až přijde kocour • Baron Prášil • Cesta do pravěku • Císařův pekař – Pekařův císař • Což takhle dát si špenát • Čarodějův učeň • Černý Petr • Čtyři vraždy stačí, drahoušku • Dědictví aneb kurvahošigutntag • Dívka na koštěti • Drahé tety a já • Ecce homo Homolka • Eva tropí hlouposti • Faunovo velmi pozdní odpoledne • Fešák Hubert • Happy End • Hoří, má panenko • Hotel Modrá hvězda • Indiánské léto • Jáchyme, hoď ho do stroje • Jak utopit doktora Mráčka aneb konec vodníků v Čechách • Jak vytrhnout velrybě stoličku • Je třeba zabít Sekala • Jízda • Kalamita • Kladivo na čarodějnice • Knoflíkáři • Kolja • Kopytem sem, kopytem tam • Kouř • Kristián • Kulový blesk • Lásky jedné plavovlásky • Lásky mezi kapkami deště • Limonádový Joe • Marečku, podejte mi pero • Musíme si pomáhat • Na samotě u lesa • Návrat idiota • Nejistá sezóna • Noc na Karlštejně • Obecná škola • Obchod na korze • Ostře sledové vlaky • Pane, vy jste vdova! • Páni kluci • Pelíšky • Postřižiny • Pupendo • Pytlákova schovanka • Rok ďábla • S tebou mě baví svět • Samotáři • Saturnin • Sedmikrásky • Skřivánci na niti • Slavnosti sněženek • Smrt krásných srnců • Sněženky a machři • Spalovač mrtvol • Starci na chmelu • Stvoření světa • Světáci • Šašek a královna • Škola základ života • Tajemství hradu v Karpatech • Tisícročná včela • Tmavomodrý svět • U pokladny stál • Účastníci zájezdu • Ucho • Ukradená vzducholoď • Vesničko má středisková • Vratné lahve • Vrchní, prchni • Všichni dobří rodáci • Vynález zkázy • Vyšší princip • Žert
Pozn.: České filmové pohádky i hollywoodské animáky tu chybí úmyslně. Mohl bych sem přidávat většinu disneyovek, úplně všechno od Pixaru a pár Shreků navrch, ale to už je trochu pasé, děti to všechno dávno viděly a už je to moc nebere.
(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)
Petr Staníček, 17. 8. 2020 000 4.59 • Rubrika: Poznámky z FB • Žádné komentáře u textu s názvem Filmy, které by měly vidět naše děti
Spory o to, jestli se něco má „správně“ považovat za ovoce, nebo zeleninu, jsou prastaré a věčné. Intuitivně má každý jasno, hlavně u těch extrémně opačných případů: mrkev a zelí jsou jasná zelenina, jabko nebo malina jsou bezesporu ovoce. Ale mezi nimi je šedá zóna, kde už můžeme začít tápat. Je meloun ovoce? Je rajče zelenina?
V prvé řadě je hlavní si říct, že tahle otázka nemá žádnou jasnou a jednoznačnou odpověď. Žádná oficiální definice ovoce a zeleniny uznaná OSN a ratifikovaná všemi akademiemi světa neexistuje. Jinak chápou tohle dělení botanici, jinak zemědělci, jinak zahradníci, jinak kuchaři, jinak politici, jinak celníci, jinak děti…
Podle mě největší hlavu a patu má nejběžnější dělení, které najdeme i v encyklopediích a učebnicích (zjednodušeně řečeno): za zeleninu považujeme jedlé části jedno- a dvouletých rostlin (včetně plodů), za ovoce pak plody rostlin víceletých. S tímto pohledem si celkem slušně vystačíme na většinu zelinářsko-ovocnářské produkce, dají na tom konstruovat zákony a cla (když už to někdo nezbytně potřebuje dělat), dává to celkem smysl. Kořeny, bulvy a listy jíme obvykle jen z čerstvě vyrašených rostlinek, plody zase sklízíme obvykle ze stromů a keřů i mnoho let starých.
Jenže pořád to má spoustu háčků. Třeba taková čeleď lilkovitých – to jsou jednoleté byliny, ale i vytrvalé keře nebo liány. Vezměme si některé nejznámější zástupce této čeledi, třeba brambor, lilek (baklažán), paprika, rajče, mochyně, kustovnice (goji). Zleva doprava od jasné zeleniny po jasné ovoce, řeklo by se. Ale copak opravdu někdo soudný může považovat papriky a rajčata za ovoce? Jako vážně? Jenomže popravdě, mnohé druhy paprik se v původní pravlasti pěstují jako vytrvalé keře, z nichž se plody češou každý rok jako trháme jabka. Rajče je z podstaty vytvrvalá liána schopná růst a plodit dlouhé roky. Jsou to v podstatě bobule. A dokážou být sladší než lecjaké jablko nebo hrozny…
Takže ano, technicky to smysl dává a pokud to má pro někoho smysl i praktický, je naprosto fér říkat i rajčatům a paprikám ovoce. Jiná věc je, že pro většinu lidí tohle praktické není vůbec a dají přednost nějakému přirozenému zahradnicko-kuchařskému dělení, dle něhož se tradičně papriky a rajčata považují za zeleninu (protože je konzumujeme na slano a nedáváme je moc často do dezertů). Naštěstí i na tohle je dobrá klička. Protože ačkoli se jedná o potenciálně vytrvalé rostliny, my jsme zvyklí je pěstovat jako jednoleté, a tudíž je můžeme považovat za zeleninu.
Tohle dělení se v praxi opravdu používá nejčastěji – hlavně proto, že dává jakýs takýs smysl a současně je rozumně přesně definovatelné. Ovoce jsou plody stromů, keřů a dalších vytrvalých rostlin, zbytek je zelenina (otázku ořechů, semen, hlíz, výhonků, klíčků atd. ale raději v zájmu duševního zdraví ponechme stranou). Celkem logicky pak třeba i všechny tykvovité plody jsou zelenina: okurky, cukety, dýně – ale i tím pádem i melouny, to je asi největší zádrhel, se kterým se člověk u téhle definice musí smířit. Ale s tím se docela dá žít. A jsou definice a rozdělení další, pro různé účely – a znovu je potřeba zopakovat: pokud se to někomu k nějakému účelu hodí, ať má tedy rajče a meloun za ovoce a třeba jahodu a ananas za zeleninu (možná i taková kategorizace existuje). Pro běžné použití to ale moc praktické není – já považuju za výhodné, že to obvyklé dělení koresponduje i s obvyklými zahradnicko-zemědělskými přístupy a typickým kuchyňským užitím.
Dlouho mi ovšem vrtalo hlavou údajné „botanické dělení“, kterým se mnohé zdroje ohánějí a podle nějž se za ovoce považuje každý plod obsahující semena. Tedy i papriky, okurky nebo hrášek. To nedává žádný velký smysl, a hlavně pro botaniky samotné – ti rozlišují u rostlin spoustu kategorií a parametrů, a nějaké dělení na ovoce a zeleninu je z pohledu botanika naprosto irelevantní. Nakonec jsem na to přišel, když jsem začal důkladněji porovnávat české a zahraniční zdroje. Ono to řešení se jednoduše skrývá jenom v chybě překladu. Protože anglické slovo fruit znamená sice i ovoce, ale hlavně obecně plod. Takže v angličtině je zcela srozumitelná a smysluplná definice, že „fruit jsou části rostlin obsahující semena“. Jenom to není definice ovoce, ale definice plodu.
Pro anglické mluvčí jsou pak pochopitelně diskuse o tom, co je fruit, na úplně jiné úrovni – protože pro ně to je dvojznačné slovo, se dvěma dost odlišnými významy. A můžou se o tom dohadovat úplně jinak než my a chytat se za slovíčka (protože ano: a tomato is a fruit, bez diskuse) – ale my máme dvě různá slova, ovoce a plod v naprosto odlišných a svébytných významech, pro nás je celkem zásadní rozdíl říct rajče je plod a rajče je ovoce, to jsou dvě zcela odlišná tvrzení. Bohužel tahle chyba překladu se po českých špatných zdrojích tak rozlezla a zakořenila, že spousta lidí zcela vážně věří tomu, že botanici dělí ovoce a zeleninu právě takhle. Což není pravda, nedělí. Botanici pojmy ovoce a zelenina vůbec neřeší, z biologického hlediska takové kategorie vůbec neexistují.
Ale s jakoukoli definicí vždycky zůstane nějaká sporná šedá zóna, o kterou se budou ti, kterých se to nějak zásadněji týká, přít a klidně i soudit. Ano, jsou případy, kdy o tom, jestli jsou rajčata nebo melouny ovocem nebo zeleninou (většinou kvůli otázce cel a daní), rozhodují jednoduše soudy. Nejslavnější a docela typický je příklad z USA, případ Nix. v. Hedden z roku 1893, kdy americký Nejvyšší soud rozhodl, že rajče bude nadále považováno za zeleninu (s vyšším importním clem) a nikoli ovoce (s nižším clem). Tady právě soud řešil zmíněný ryze anglický jazykový problém, protože tehdejší celní zákon rozlišoval plody a ostatní rostlinné potraviny a rajče je fruit (myšleno plod), ale podle výroku soudu bude nadále považován za zeleninu pro své obvyklé kuchyňské použití.
Většina lidí v tom má nicméně jasno intuitivně – a rozhodně má většina lidí mnohem menší problém říkat melounu ovoce (protože je sakra přece sladký) než nazývat ovocem rajče (protože si ho přece solíme a dáváme do salátů a na špagety). A pokud dojde k situaci, že z nějakého důvodu najednou potřebujeme tyhle kategorie nějak exaktněji rozlišovat – z obchodních, právních, plánovacích apod. důvodů – stejně nám bude vnucena nějaká metrika zvenčí, nějaká definice dávno zavedená pro daný účel, kterou nám nezbude než použít. A považovat pro daný účel třeba melouny za ovoce a jahody za zeleninu. Akorát v případě, kdy by mi někdo nutil to domnělé „botanické dělení“ a snažil se mi tvrdit, že ovoce je všechno, co má semínka, bych se asi bránil, protože to není žádná definice, ale pouhý omyl, který nedává moc smysl. Nanejvýš bych si ověřil, že se dotyčný nechce bavit o ovoci, ale jakýchkoli plodech.
(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)
Petr Staníček, 7. 6. 2019 000 4.51 • Rubrika: Poznámky z FB • Žádné komentáře u textu s názvem Ovoce, nebo zelenina?
Jan Amos Komenský navštívil vyhlášenou věštkyni a chtěl vědět, jak bude vypadat vzdělání a věda v daleké budoucnosti. Ta se podívala do křišťálové koule a povídá: „Vidím úžasné, dosud nevídané věci. Vidím stroje, které lidé sestavili, aby jim se vším pomáhaly. Stroje, které znají všechno vědění lidstva, které na požádání poskytnou jakoukoli znalost všech encyklopedií světa, znají všechny slovníky všech jazyků, všechny knihy a pojednání, co kdy byly sepsány. Jsou v nich veškeré dějiny i mapy všech zemí, celého vesmíru a všech hvězd, během okamžiku mohou vám ukázat jakékoli místo na Zemi či na obloze, jejich vyobrazení ba i modely všech velkých měst a význačných památek. Umí samy spočítat každou úlohu, narýsovat každý plán, ukázat i poznat každičkou rostlinu a zvíře na Zemi, ukázat každý namalovaný obraz a zahrát všechny skladby, co kdy byly složeny, …“ – „Ale to je přece úžasné,“ žasne Jan Ámos, „a jak v této úžasuplné době pak probíhá výuka v školách?“ – „No, vlastně stejně jako dnes. Oni to mají zakázáno ve škole používat.“
Začnu trochu oklikou a několika nudnými archivními fotkami.
Toto je svého času nejslavnější superpočítač Cray. Stál asi 8 milionů dolarů a kraloval jako nejvýkonnější počítač na světě až do počátku 80. let. Pak ho výkonem poprvé překračujícím 1 GigaFlops – tj. 1 miliardu operací za sekundu – překonal nástupce Cray-2.
IBM IBM Deep Blue. Slavný šachový superpočítač, který v roce 1996 porazil úřadujícího mistra světa Garryho Kasparova. Výkon 11 GigaFlops.
Intel ASCI Red, král superpočítačů přelomu tisíciletí. Před 20 lety poprvé prolomil výpočetním výkonem hranici 1 TeraFlops, tedy bilion výpočetních operací za sekundu. Ano, milion milionů operací. Za sekundu. Obsahoval přes 6 tisíc procesorů Pentium Pro, měl něco přes 1 TB paměti a stál téměř 50 milionů dolarů.
Na druhé straně, tohle je moderní smartphone. Pochopitelně, je to zařízení, co umí mimo jiné i telefonovat, ale říkat tomu „telefon“ je vlastně strašně zavádějící: víc než telefon je to především všestranný kapesní počítač.
No dobrá, ale nepřeháněj, on je to jenom takový kapesní „jakoby počítač“. Taková zjednodušená pidiverze, řekl by leckdo… Zatím poslední iPhone z konce roku 2018 z konce roku 2018 má paměť půl TB a výpočetní výkon už přeskočil hranici 1 TeraFlops. Srovnáváte to s tím superpočítačem nahoře? A říkáte si, že tam je asi nějaká chyba? Ne, není. Ta hala plná skříní, výpočetních modulů a diskových polí, a moderní smartphone ve vaší kapse jsou řádově srovnatelně výkonné počítače. To nejsou žádné zjednodušené atrapy.
Rozdíl mezi posledním iPhonem a oním sálovým ANSI Redem je pouhých dvacet let. Stejný rozdíl je mezi dneškem a dobou předinternetovou. Vzpomenete si ještě, jaké to tehdy bylo? Bez Wikipedie, online map a slovníků? Bez emailu a SMS? S foťáky na kinofilm, hudbou a filmy na páskách a plackách? S kalendářem na stole, papírovým adresářem a pouzdrem na vizitky. S telefony s kroucenou šňůrou, faxy a věčně rozbitými automaty v podchodech. Odkázáni na zprávy a předpověď počasí v novinách, televizi a rádiu. Je to jen pár let, a přitom je to tak strašně dávno…
Nějaký generační předěl tu byl vždycky a vždycky bude. Staří mladým nerozumí a nechápou je, co svět světem stojí. Rozčilují se, jak si můžou dovolit dělat věci „jinak než jsme je dělali my“. To je písnička stará snad už od pravěku. Jenomže dnes je to celé ještě o pořádný kus dál, než bývalo zvykem. Naše děti, dnešní teenageři (a mladší) se kromě těch obvyklých generačních rozdílů navíc narodily do hodně jiného světa než my. Stačí se jen ohlédnout a podívat se, jak strašně se svět za posledních 20 let změnil. Počítače byly ještě v 90. letech pořád trochu okrajová záležitost pro podivíny s velkými brýlemi, žádný internet, žádné mobily, žádné roboty a automaty. Pěkně pořád postaru: papíry, razítka, rýsovací prkna, pošta, šanony, telefon a fax, coby symbol pokroku kalkulačka na stole. Dnešní technologie byly pořád v plenkách a svět se od fungování C&K mocnářství lišil jen v málo podstatných detailech. Změny za posledních 20 let jsou ale obrovské a asi větší než v součtu za předchozích 200 let.
Technologie změnily všechno, soužití s nimi je těsnější, a rostou závratnou rychlostí. Každý den přibudou stovky nových nástrojů, nových věcí denní potřeby připojených na internet, ovladatelných mobilem. Dnešní děti už ani počítače moc nezajímají – ale mobil je už samozřejmou a nedílnou součástí jejich života.
Předměty z běžného života rodičů a jiných dinosaurů.
Poznáváte věci na obrázku? Pokud jste prožili 80. a 90. léta, pak skoro určitě. Ovšem dnešní děti už mnohé z nich nepoznají, pro ně je to zaprášená historie a všechna tahle udělátka (a tisíce dalších) znají „jen“ jako aplikaci ve svém mobilu.
Ono to s tím „čučením do mobilu“ není jen tak. Třeba já jsem si během dne přečetl noviny, kousek knížky, měl dvě pracovní jednání, pokecal si s několika kamarády, plánoval výroční sraz a připravil menu na grilování, vyřídil dceři potvrzení do školy, pár hodin vydělával peníze, pustil jsem si pár desek, zkouknul díl seriálu, díval se průběžně na zpravodajství v televizi nebo poslouchal rádio, napsal pár básniček pro kamaráda a taky nakoupil pár věcí a objednal instalatéra a ještě asi padesát dalších věcí – ale z vnějšího pohledu jsem deset hodin jenom čučel do počítače… I ten mobil je jen nástroj. Uvědomme si ale, co všechno v něm ty děti mají, co se za tím všechno skrývá.
To totiž není vůbec žádný telefon. Tak tomu říkáme jen ze zvyku. Ve skutečnosti to je jejich celý svět – podobný, jaký jsme měli my, jen zhuštěný do jediné krabičky. Mobil je jejich komunikační centrála, pošta, slovník, kalkulačka, encyklopedie, poradce, jejich sbírka gramodesek, jejich bravíčko, Sally, jejich hitparáda, televize, kino, rádio, noviny, jejich památníček, milostné vzkazy a holčičí deníky, jejich fotoalbum, jejich flexareta a šestnáctka kamera, jejich kytara na zdi a plakáty kolem, jízdní řády, atlasy světa i plánek obchodáku, jejich adresář, jejich telefonní senam, jejich hodinové hovory v koupelně s kamarádkou… Je to všechno, co jsme měli my, a ještě spousta navíc – a vše zkoncentrované do kapsy.
Kdo dětem bere mobil, bere jim tohle všechno.
A těch dalších možností, jaké tenhle kapesní superpočítač (nemluvě o tabletech) skýtá pro vzdělávání. Všechno vědění lidstva na dosah, výpočetní, simulační, modelovací a další vědecké nástroje o neuvěřitelném výkonu v kapse u kalhot.
Jen minimum škol dokáže mobily a tablety používat ve výuce, a z nich mizivé procento je využívá aktivně a cíleně. Naprostá většina škol mobily prostě v hodinách zakazuje, často se objevují i naprosto zpátečnické tendence zakázat je dětem do škol nosit úplně. To nepochopení světa, vývoje a směrování technologií, zpátečnická zaostalost a žalostná neschopnost školství je alarmující.
Je naprostý nesmysl před vývojem a pokrokem zavírat oči a jednoduše takové technologie zakazovat – protože naši dědečkové to taky neměli a taky žili, žeáno… My to musíme jen usměrnit a naučit své děti s těmi technologiemi dobře žít, pomoct jim nastavit pravidla a mantinely. Zákaz je blbost a dítě bez smartphonu je dnes už definitivně anachronismus.
Opravdu do nich chceme pořád hustit ty úplně zbytečné informace? Proč pořád chceme používat ten starý model školství vytvořený kdysi jednak k roztřídění studiaschopných jedinců od většiny blbých sedláků, jednak v výrobě poslušných vojáků a efektivních úředníků – protože právě s těmito úmysly ten tereziánský model školství se striktním rozdělením na předměty, známkováním a cílením na poslušnost vznikl. Ani sebelepší moderní reformy z něj tu prapodstatu nedokázaly vymýtit.
Škola dnes musí mít jiné úkoly, a to dost jiné než před 200 nebo i před 20 lety – tehdy bylo hlavní dostat do dětí základní objem informací a znalostí a naučit je získávat nové. Svět se ale změnil zcela zásadně v tom, že informací je naopak nadbytek, jsme jimi zavaleni a získávat pasivní znalosti není moc užitečné. Dnes je hlavní naučit se s informacemi pracovat, přebírat je, vybírat ty relevantní a naučit se dobře hodnotit jejich věrohodnost. Tam se škola dneska musí orientovat. Jinak ze svých dětí neuděláme sebevědomé občany schopné krotit, využívat a tvořit technologie, ale jen další tupé krmivo pro další asijské montovny.
Další moje poznámky k tématu:
(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)
Petr Staníček, 14. 2. 2019 000 4.33 • Rubrika: Poznámky z FB • Žádné komentáře u textu s názvem Škola hrou možná, ale hlavně žádné novoty!
Narážím na dost článků, básnících o tom, jak by se zlepšil svět a ovzduší, kdyby lidí na celém světě přestali úplně jíst maso a živočišné produkty a přešli kompletně na rostlinné zdroje. Jistě, některé údaje a odhady jsou nepochybně zajímavé a podnětné. Nicméně ve všech těchto článcích postrádám taky další související fakta, která už tak pozitivně nezní.
Řekněme, že jsme dokázali udělat čárymáryfuk — a všichni na celém světě jsme se stali vegany. Už netrápíme chudáčky prasátka, ovečky a včeličky a vrháme se nadšeně do pěstování a chroupání kytiček. Smyli jsme s rukou krev a slavnostně boříme jatka, krávy přestaly do stratosféry prdět metan a místo krmné kukuřice šťastně zasejeme víc soji a mrkve. A co dál?
Přestali jsme chovat hospodářská zvířata. Bez možnosti porážky a prodeje/konzumace jejich masa je prakticky jakýkoli chov ekonomicky nesmyslný. Některá se dala vypustit do volné přírody, část z nich tam dokáže přežít, část v lese nepřežila ani do rána, většinu asi ještě budeme muset dorazit sami. Necháme je asi dosloužit a až umřou sešlostí věkem, tak je pohřbíme nebo spálíme. Celá dlouhá éra domestikace zvířat skončila.
Některé druhy zcela zmizí. Nedělejme si iluze, jak se hejno slepiček propuštěných z drůbežárny spokojeně usídlí s kohoutem v nejbližším remízku a společnými silami se naučí zahánět lišky, kuny a divoké kočky. Kur domácí je první z kandidátů na seznamu nově vyhynulých druhů. Další budou následovat – některé vydrží třeba jen pár dalších let, možná pár generací, některé se třeba přizpůsobí a naučí znovu žít v divočině.
Žijí teď ta zbylá, přeživší zvířata „šťastněji“? To je spíš filosofická otázka, já jsem ale přesvědčen, že ne. Takové věci jako štěstí, svoboda, volnost apod. jsou ryze lidské abstrakty, zcela mimo rámec zvířecího světa a instinktů, na jejichž základě žijí. Zvíře v divoké přírodě má jen tři hlavní starosti: nažrat se, rozmnožit se, přežít. Zbytek času spí. Když jsme je přestali krmit a chránit před predátory my, budou teď mít po celé své krátké životy dost starostí jenom s tímhle. Někteří naivní snílci si malují v barvách, jak se zviřátka ve volné přírodě spokojeně pasou a umírají ve vysokém věku stářím obklopeni šťastnými vnoučátky… Což je samozřejmě nesmysl. Naprostá většina zvířat v přírodě umírá násilně, krutě a mnohem dřív než chována v zajetí. Nejsou-li ulovena a rozsápána zaživa, umírají v bolestech na zranění, na nemoci, hlady a vyčerpáním. Stářím umírají prakticky pouze zvířata chovaná v zajetí, v přírodě je to velmi vzácný úkaz. Osobně mě nenapadá žádná definice štěstí, která by pasovala na skutečný život zvířat v divoké – a nikoli v té vysněné, disneyovsky vymalované – přírodě.
Je bez diskuse, že starat se o hospodářská zvířata špatně, působit jim stres a bolest a zabíjet je neeticky bylo zlé. Ale tohle není lepší. Všechna lepší řešení jsme ovšem s přijetím veganského stylu života zavrhli. Teď už je pozdě.
Zbořili jsme kravíny, rozebrali kurníky, rozorali pastviny. Jíme výhradně rostlinnou stravu. Zemědělská produkce stoupla mnohonásobně, co do množství dokážeme nahradit živočišné produkty. Bohužel, stejné množství rostlinných potravin zaostává ve srovnání s živočišnými v nutričních hodnotách. Chybí nám spousta látek – vápník, některé tuky, klíčové vitamíny. Abychom to aspoň nějak nahradili, musí být produkce ještě asi o čtvrtinu vyšší. Zemědělská výroba ale nestíhá zásobit všechny dostatkem jídla, připravují se státní a mezinárodní regulace, části populace hrozí zdravotní komplikace.
V populaci se objevuje zvláštní mix podvýživy a obezity – na jedné straně mnohým chybí některé důležité složky potravy a strádají, na druhé straně si spousta nahrazuje nedostatek proteinů a chuťových požitků nejsnáze dostupnou náhražkou: cukry. Lidé se mnohem víc cpou sladkým a pečivem, případy cukrovky a obezity rostou geometrickou řadou.
Produkce skleníkových plynů je v rostlinné výrobě asi o 30 % menší, než byla v živočišné. Bohužel zemědělství není zdaleka všechno a z celkového objemu naší produkce činí ten pokles jen asi 3 %. Nic světoborného. Přitom jsme přišli o přírodní hnojiva – hnůj, močůvka, drůbeží guáno musí být nahrazeny syntetickými hnojivy, což má za následek velký nárůst chemické výroby a spotřeby ropy a zemního plynu. Do ovzduší to přidá podle odhadů 21 milionů tun uhlíku ročně.
Celá odvětví hospodářství založená na živočišné výrobě zanikla, velká část průmyslu zkrachovala. Část se samozřejmě přizpůsobuje na výrobu rostlinnou, nezanedbatelná část ale přeměnit nejde. Zdaleka ne každá plocha vhodná pro chov dobytka je vhodná i pro pěstování jedlých plodin. Na poli, kde rostla krmná kukuřice nebo silážní vojtěška, se ne vždy daří čemukoli vhodnému pro nás. Každá pastvina není ornou půdou.
Příklad (skutečně se stalo). V jižní částí Sahary zkoušeli tamní obyvatelé přetvářet pastviny na pole, což je v důsledku skoro zničilo. Na zdejší půdě se dařilo jen suchým a polosuchým rostlinám, které dokázaly spásat kozy a ovce, ale žádné kulturní plodiny se tam nedařilo vypěstovat. Nakonec se sem jen rozšířila poušť a původní výroba potravin na celém území zcela zanikla.
Zvířata nám nedávala pouze maso. Jasně, taky mléko, sýry, jogurty, vejce, med… Fuj, jsme vegani přece, s tím taky počítáme a máme svoje mandlové mléko, tofu, seitan a javorový sirup! Co už ale nebylo tak zřejmé, s ukončením chovu hospodářských zvířat lidstvo přišlo taky o spoustu dalších surovin a obnovitelných zdrojů, které jsme dříve běžně využívali a dnes už neexistují.
Lanolin, glycerol, mastné kyseliny a spousta dalších surovin pro kosmetiku a lékařství. Rozloučili jsme se s jelením lojem a propolisovým krémem. Něco zachraňují ropné produkty, něco má rostlinné náhrady, něco prostě zmizelo v propadlišti dějin.
Včely už neznásilňujeme a nevykořisťujeme. Úly jsme zrušili a včely vypustili. Roje se v přírodě ale neuchytily a po první zimě jich většina zmizela. Jenže bez včel máme vážný problém, a tak pravidelné opylovací brigády se staly běžným zvykem, na polích se střídají neustálé směny lidí se štětečky (z našich vlastních vlasů!), každá firma, každá kancelář má aspoň jednu opylovací sobotu měsíčně. Kdo neopyluje, ať nejí.
Med, propolis nebo mateří kašičku už známe jen z knížek. Na včelí vosk se jezdíme koukat do muzea, svíčky a balzámy na rty děláme už jen z parafínu z ropy. Ta prý ale brzo taky dojde.
Málokdo si uvědomí, že v našem podnebném pásmu byla travnatá a rozkvetlá louka povětšinou umělý výtvor. Pastva hospodářských zvířat a pravidelná seč udržovaly na těchto plochách stálý porost trávy a nízkých bylin – když je teď už nebudou soustavně spásat stáda a nikdo už je nikdy neposeká (protože seno už nikdo nepotřebuje), velmi rychle zarůstají agresivnějšími plevely a náletovými dřevinami a mění se v těžko prostupné houštiny.
Rybník není v podstatě nic jiného než jiná forma pastviny. Přestali jsme jíst ryby, zmizel zájem je chovat a potažmo se o rybníky starat. Zaniklo rybníkářství, rybářství a příbuzné obory. Přes 20.000 českých rybníků nikdo nečistí, pustnou, zanášejí se bahnem. Nepříjemně se tu množí komáři.
Taky myslivci odložili flinty, přestali pořádat hony a střílet přemnožené druhy. Vlastně už to nikdo nechce dělat, není zájem se o zvěř v lesích starat. Přemnožila se divoká a zdivočelá (kdysi domácí) prasata. Kolem polí rostou kilometrové ploty, aby před nimi zemědělci ochránili úrodu.
Lidi se stali vegany, ale kočky a psi zůstali masožravými šelmami. A teď nemají co žrát. Výroba krmiv pro psy a kočky byla nenápadnou, ale poměrně důležitou součástí průmyslu zpracování masa, který zcela a kompletně skončil a psí konzervy a kočičí granule s ním. Poslední pytle ze starých zásob se vyvažují zlatem a začal bujet černý trh s konzervami s masem z potkanů a načerno ulovené divočiny.
(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)
Petr Staníček, 21. 1. 2019 000 4.04 • Rubrika: Poznámky z FB • Žádné komentáře u textu s názvem Až se všichni staneme vegany
Celý život, už od lidušky jsem byl naučenej nějaký základní pravidla o melodiích a harmoniích. V prvé řadě to o tónině – písnička/skladba je obvykle v jedné tónině. Třeba v C-dur, takže se používají tóny stupnice C-dur, ta je v předznamenání pro celou skladbu — tedy v tomto případě žádný křížek, žádné béčko, stupnici tvoří všechny bílé klapky na piánu, žádná černá. A kromě akordu C-dur, který je tu základní (tónina), se používají další stupně, tj. akordy od každého tónu ve stupnici, které používají stejné tóny (zde tedy jen bílé klávesy) – Dmi, Emi, F, G⁷, Ami, Hdim (nebojaksemenuje). Pro moll je to stejný, akorát za základ si vezmu to Ami, zbytek je víceméně stejný – akorát že mollových stupnic je víc druhů, ale v podstatě jde jen o to, jestli hraju ve stupnici A-moll tón G, nebo G#, potažmo, jestli je tam Emi, nebo E⁷. A samozřejmě to celý můžu posunout do jiný tóniny, změní se přeznamenání a základní tóny stupnice, ale zbytek zůstane stejný. A na tom stojí prakticky celá muzika, a s tím jsem 40+ let žil.
Ono to funguje dobře na „běžné“ písničky, od lidovek po folk, člověk si s tím vystačí při hraní na kytaru a jiných táboráků. Akorát jsem s tímhle základním nastavením nedokázal pobrat spoustu další muziky. OK, klasika je divná, tak prostě geniální skladatel co chvíli změní tóninu a místo v C-dur se kousek hraje G#-moll a pak zase v Eb… To je v notách a pravidla tam nejsou, klasická muzika obvykle nemá jasný, notabene opakovatelný vzorce. Ale blues, swing, jazz? To mi hlava nebrala nikdy, tam mi ty poučky nepasovaly ani smykem a nic nedává smysl.
Pak jsem trochu pochopil blues. Tedy ve svém zjednodušeném modelu (který není úplně přesný, ale aspoň dává trochu smysl) – v prvé řadě se ze stupnice nechá jen pentatonika (C-D-E-G-A) a harmonicky se hraje bluesová dvanáctka. Už s tím se dá vystačit, jen to vynechání těch „nevhodných“ tónů to posune správným směrem a zní to „bluesověji“. Pak se přidají blue tóny, mezi D-E a mezi G-A. Mnohem, mnohem lepší. Pak případně přidám ještě H a Bb. Durová stupnice třeba C-(D)-Eb-E-(F)-G-Ab-A-(Bb)-(H)-C, mollová podobně. S tím se najednou dá hrát spousta blues, feelingů, všelijaký bebopy, boogie, něco swingu atd. S tímhle jsem si hrál přes 10 let, pár stupnic si zadřel pod kůži nejprv na kytaře, poslední dva tři roky hlavně na piánu a dalo se s tím užít spousta zábavy.
Ale spousta jazzu a mi pořád unikala a byla pro mě naprosto neuchopitelná a nepochopitelná. Když si pustím nějakou standardní klasiku jako třeba Misty, tak harmonie i melodie jedou úplně mimo všechny tyhle poučky a mně známý vzorce, je to pro mě z teoretickýho hlediska čirý nesmysl, ale přitom ta skladba je hrozně pěkná a melodie (ba i harmonie) jasně poznatelná. Jenže nepasuje ani do toho klasickýho modelu, ani to toho bluesovýho.
A pak jsem začal objevovat, hlavně díky tuoriálům na Youtubu, ty naprosto odlišný pravidla pro jazz, a najednou to celý začíná dostávat trochu smysl. Navíc je úžasný, jak je to postupný proces, otevřel jsem jedny dveře a za nima našel hned několikery další a stejná dál a hlouběji. Můj postupný vývoj informací o jazzové improvizaci vypadal nějak takhle:
Když si vyberu sekvenci akordů (stupňů) nějaké základní tóniny, tak do nich můžu hrát cokoli z té stupnice bez ohledu na konkrétní tón a konrétní akord. Takže ne že k tónu G se hraje G-dur nebo C-dur nebo Emi, ale klidně cokoli jiného. K akordu C není problém hrát notu H, nebo G do Dmi. A všechny ty akordy v rámci jsou všechny kombinace ob jednu na bílých klávesách. Takže stačí si vervat do prstů rozestup ob jednu bílou klávesu a mačkat náhodně akordy a do toho hrát cokoli na bílých. A ono to zní dobře, ten jazz tam začne vystrkovat růžky.
Hrát obyčejný akordy je pro malý děti, v jazzu je všechno nejmíň sedmička – jako absolutní minimum, běžné je přidávat devítky, třináctky, zmenšené, zvětšené, prostě cokoli navíc k základnímu akordu je dobré. Ale pro začátek aspoň ta sedmička, protože bez toho není jazz. Tzn. k základnímu kvintakordu se přidá ještě ⁷ nebo maj⁷ – netřeba přemýšlet kdy který, prostě tak, jak to vychází v té stupnici. V tónině C to znamená jednoduše to, že ke každému akordu se přidá ještě 4. prst ob jednu bílou klapku. C–E–G–H je Cmaj⁷ coby základní(!) akord, D–F–A–C je Dmi⁷, G–H–D–F je G⁷ atd. Stejný postup, jen akordy nyní čtyřprstové. A je to skokově mnohem lepší!
Základní tóny ve stupnici jsou trochu pod úroveň jazzmanů. Hrát céčko v C-dur je pro malý děti. Jazzman hraje tón C ve všech možných jiných stupnicích, jen ne v C-dur. Tóny z kvintakordu jsou nudné, moc se na ně nesoustředí, hrají se jen do počtu a jako vycpávka, nejsou důležité. Typické C-dur v melodii je pro jazzmana akord E–H (!), případně dokonce A–D (!!!). O harmonii se stará někdo jiný (levá ruka, jiný muzikant, posluchačova fantazie, basa hraje C apod.), takže v melodii se o to už nemusím starat a hraju něco jiného než to nudné C.
Harmonie v jazzu hodně používá kvintový kruh, tj. obraty, kdy po akordu následuje akord o kvintu níž (což je totéž jako o kvartu výš). Což je sekvence: I–IV–VII–III–VI–II–V–I, čili v C (s těmi sedmičkami v základu) Cmaj⁷–F⁷–Hdim–Emi⁷–Ami⁷–Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷. Jak rázem ty dřív šílený a nesmyslný akordy dávají smysl – dřív jsem nechápal, proč zrovna Cmaj⁷ a Dmi⁷ a ne C a Dmi… Prostě pořád stejný hřeben ze čtyř prstů. Pojmenování je mnohem složitější než hudební realita. … Z té sekvence se často používají kusy od konce, obrat Ami⁷–Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷ nebo jen poslední tři, Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷ neboli II–V–I. Což je vůbec nejběžnější harmonická sekvence v jazzu, stojí na tom spousta skladeb a standardů; když si chtějí bluesmani nebo rockeři zajamovat, dají si dvanáctku v E nebo A; když jamují jazzmani, dají si II–V–I v C nebo Eb/Ab (kvůli ladění žesťů). S Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷v harmonii a hraním čehokoli na bílých klávesách v melodii se dá vystačit hodně dlouho a zní to dobře.
Obyčejný stupnice jsou taky pro malý děti, v jazzu je běžný, že se místo durových používají všelijaké lydické, myxohysterické a miliony dalších. Serepes nějaký předznamenání. OK, hraje se C-dur, ale to ničemu nebrání ji hrát jako hornovoltskou polozmenšenou v podobě C–C#–E–F#–G#–H–C (třeba). A oni to FAKT dělaj!
Tohle bylo pro mě zatím největší aha efekt: v jazzu se hraje stupnice patřící k danému akordu. Tzn. klidně s každým akordem jiná stupnice. To byl pro mě fakt šok – všechno, co jsem doteď věděl o muzice, stálo na té základní tónině a předznamenání a že hraju tóny jedný stupnice a akordy, co k nim tak nějak pasujou. A tady rázem bum: harmonie je třeba F–Fmi–Emi–Ebmi–Dmi–G⁷–Cmaj⁷ a v melodii se hraje stupnice F-dur, v dalším taktu stupnice F-moll (úplně jiný tóny!), pak E-moll, Eb-moll atd. Zíral jsem na to s otevřenou hubou, když mi došlo, že tohle je to hlavní, co mi furt unikalo. Že když hraju nějakou semaforskou písničku, kde je klasický obrat C–C⁷–F–Fmi–G, je v melodii pořád C-dur, kdežto tady s Fmi přejdu do F-mollu a místo A hraju Ab apod., pak přejdu do G-duru a klidně zahraju F# (který tam normálně „nemá co dělat“) atd.
Na hraní dostatečně zajímavých a příjemně znějících jazzových stupnic má jeden maník hezkou pomůcku: vůbec není třeba přemýšlet, jestli lydická, dolnomykénská nebo jaká stupnice; jednoduše se k akordu přidají noty o jeden celý tón výš, a je to. Tzn. C = C–E–G → → C–D–E–F#–G–A (a nakonec samozřejmě ta nezbytná sedmička H). V G-dur se tam zase takhle objeví C# atd. A ono to zní zatraceně dobře. Takže další level: hraju II–V–I, tedy Dmi⁷–G⁷–Cmaj⁷, a k tomu tyhle upravený stupnice, ke každýmu akordu jeho vlastní. Boží.
Další finta. S tím předposlednímu akordem v sekvenci – tedy G⁷ – si můžu dělat skoro co chci, a zní to dobře (teda, oni si dobří jazzmani můžou dělat co chtějí s každým akordem, ale pro začátečníka jako já stačí tenhle a ty zbylý dva tomu pak dokáží udržet pořád jasnou fazonu). Takže můžu nasadit jakoukoli stupnici, zmenšenou, dim, celotónovou a hrát si s tím jak s legem. V praxi to znamená, že do Dmi⁷ a Cmaj⁷ hraju relativně slušný stupnice (s F# v C-duru už jsme kamarádi), ale G⁷ zahraju třeba jako G–Ab–Bb–H–Dd–Eb–E–F–G. A ono to zní doprdele skvěle.
Na to jsem taky zíral s otevřenou hubou. Každý sedmičkový akord (tedy ⁷, ne maj⁷) se může s klidem nahradit sedmičkou od tritonu. To je takový ten ve středověku zakázaný ďábelský tón, zmenšená kvinta, tj F# od C nebo C# od G. Neboli místo G⁷ můžu hrát C#⁷ (!!!). Tedy místo akordu G–H–D–F akord C#–F–G#–H! Mně to zní jako čirý nesmysl, ale ono to zní úplně skvěle, a funguje to. A pochopitelně v melodii si taky přejdu, takže místo tónů G-duru hraju hezky nějakou stupnici C#-dur, všechny černý klapky v akci… Nedává mi to smysl teorericky, ale prakticky to funguje nádherně.
Když si ve finále spojím všechno, co jsem se zatím takhle dozvěděl, tak ten klasický písničkový obrat C–C⁷–F–Fmi zahraju jazzově jako Cmaj–F#⁷–Fmaj⁷–Fmi⁷ a v melodii přejdu s každým akordem do jeho stupnice. A rázem je z toho něco úplně, úplně jinýho.
(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)
Petr Staníček, 29. 10. 2018 000 3.58 • Rubrika: Poznámky z FB • Žádné komentáře u textu s názvem Objevování jazzového vesmíru
Další souhrn poznámek k tématu vzdělávání z několika debat na sociálních sítích v posledních měsících. Je to v podstatě nesourodá sbírka mých komentářů sesbíraných v různých diskusích, jen jsem se je pokusil trochu zredukovat, spojit a učesat. Volně navazuje na loňskou sbírku poznámek k témuž tématu.
Říká se, že Sir Francis Bacon v roce 1600 znal všechno, co se tehdejší člověk mohl naučit. A byl to asi poslední člověk, kdo něco takového mohl dokázat. V dalších generacích už znalosti lidstva jediný člověk nemohl pobrat. Někdy do roku 1900 platilo, že znalosti lidstva se zdvojnásobují každé století. Nezadržitelný růst, ale pořád bylo možné udělat nějaký smysluplný univerzální výběr znalostí, které aspoň povrchně pokrývaly všechny hlavní oblasti lidské existence. Ale ve 20. století to explodovalo. Během jeho první poloviny se rychlost zdvojnásobování objemu vědění zkrátila na 25 let, do konce století to kleslo na jednotky let. Dnes to je prý už méně než jeden rok a velmi rychle se posouváme do řádu dní až hodin.
Když náš pradědeček chodil ve 20. letech na reálku, učil se skoro totéž co naši rodiče v 60.–70. letech. Ale přece jen za těch 50 let pokrok letěl kupředu, znalosti lidstva se rozrostly řekněme pětinásobně – ale stačilo zredukovat výuku o latinu a řečtinu a tuhle seškrtat objem učiva ve ostatních předmětech, tady dát víc prostoru pro moderní poznatky fyziky, chemie a techniky, a pořád tam to hlavní bylo. Tranzistory místo latiny, kosmonautika místo chvostoskoků, ale jinak se učilo vpodstatě totéž a vpodstatě stejnými prostředky.
Jenže za těch dalších 50 let do dneška se ty vědomosti lidstva stihly zdvojnásobit třeba dvacetkrát po sobě, takže za tu dobu narostly na milionnásobek. Ano, dnes toho jako lidstvo víme, známe a umíme řádově milionkrát víc než v éře hippies. Za poslední dekádu se lidské znalosti rozrostly víc než za celé předchozích milénium, za posledních dvacet let se objem vědění zvětšil víc než za celou předchozí historii lidstva. Rozdíl v množství našich znalostí během jediné generace je dnes větší, než byl rozdíl mezi znalostmi neadrtálce a Alberta Einsteina.
Co ale dnes učíme příští generaci? Pořád stejné věci jako před 150 lety, včetně povinného čtení stejných, už 150 let mrtvých buditelů. Jaký to má smysl? Jaký má smysl snažit se do současného dítěte třináct let v kuse cpát jednu (ne zrovna nejlépe vybranou) desetimiliontinu dostupných znalostí? Notabene když všechny ty znalosti jsou dostupné na jedno kliknutí, resp. na jedno vyslovení „Hey Siri“. Konkrétní znalosti a informace ve svém vybraném oboru si každý snadno nastuduje ve vyšších úrovních studia poměrně rychle. Ale u základního a středního vzdělávání je potřeba radikální a zásadní změna k osvojení si dovedností informace hledat, zpracovávat a učit se je učit aplikovat. Musíme děti naučit se učit, soustavně a průběžně. Rychle si osvojovat dovednosti. Verifikovat informace, prezentovat myšlenky a komunikovat. To, čemu se dnes říká „softskills“. Jenže dnešní „softskills“ budou zítra hlavní nástroje k přežití.
Ten hlavní rozdíl mezi dneškem a 19. stoletím — jehož modelu školství i výběru „elementárních znalostí“ se dodneška držíme jak hovno košile — je především v tom, že tehdy byly encyklopedické znalosti cenná komodita. Učenec byl ten, kdo je měl uložené v hlavě; kdo věděl víc, byl cennější. Podstatou vzdělání pak bylo nalít jich do každého co největší objem a dát nějaký společný minimalistický základ ze všech oborů. Zatímco dnes jsou samotné informace plevel a odpad. Informace se na nás valí nonstop jako povodeň s neustále rostoucí rychlostí a objemem. Naprosto cokoli, od násobení přes klíčové znaky pámelníku, souhrn jakéhokoli díla jakéhokoli autora po postup činění kůže a výrobu tryskového motoru najde i nevzdělané malé dítě během sekund. Pasivní znalosti a informace už nejsou komodita a kdo má libovolný jejich zlomek uložený v hlavě, může možná uspět v nějaké estrádě, ale jinak je to úplně k ničemu. Dnes se cení hlavně schopnost informace třídit, vyhodnocovat a komunikovat nad nimi. Vzdělanec není člověk, který informace má (ty má dnes každý), ale ten, kdo z předložené hromady dokáže vybrat informace základní, relevantní a pravdivé, a vhodně s nimi dále pracovat, nacházet mezi nimi vazby a vztahy.
Ba co víc: ve spoustě oborů naopak začíná být výhodou schopnost nepamatovat si a cíleně zapomínat. Při řešení úkolu umět rychle najít nová data, nové poznatky, nastudovat nové metody a aplikovat je. A obratem je zase zapomenout. Protože za týden, za měsíc nebo za rok, až bude potřeba obdobný problém řešit znovu, bude často situace úplně jiná. Bývá dostupná spousta nových informací, nových řešení, metod a nástrojů. Co se člověk naučil před sto lety, to většinou platilo a vystačilo po celý jeho život. Dnes přestávají být v praxi použitelní odborníci, co jsou schopni řešit problém stejně jako ho vyřešili před pěti lety.
Přeženu to ad absurdum: budu-li mít na výběr typického maturanta, co o půlnoci ze sebe vysype násobilku, natýistýičelý a datum bitvy na Bílé hoře, ale na dotaz, jak se intrují freláty v parafundaci řekne, že to se neučili – a když budu mít šikovného „nevzdělance“, co nepozná pámelník od palmy, co řekne dejte mi hodinku, něco o tom zjistím, tak bez váhání beru toho druhého.
Dnes jsme v situaci, kdy maturant po třinácti letech intenzivního vzdělávání má k praktickému užití vlastně jen znalost čtení, psaní a elementární matematiky — a všechno ostatní je mu úplně k ničemu. Aby mohl začít cokoli smysluplně dělat, musí se to teprve teď začít učit. Těch třináct let vzdělávání je možné s předáním maturitního vysvědčení s klidem zapomenout. A za deset dvacet let, až budou mít začít někde pracovat nebo podnikat současní prckové, to bude ještě mnohem, mnohem tragičtější.
Dá se tedy ta množina „základního vzdělání“ tedy ten výběr toho nejpodstatnějšího z lidského vědění, co by měl znát každý, nějak aktualizovat, aby odpovídala současnému stavu poznání a ne stavu 19. století? Odpověď byla naznačena už výše: bohužel, nedá. Smiřme se s tím, že to už prostě není možné.
Byli jsme zvyklí z hromady vědění vybírat ty nejvýraznější kameny a předávat si je coby všeobecný základ vědění. Když se hromada zvětšila dvakrát, nebyl problém trochu upravit postup a pořád to šlo. Když se zvětšila desetkrát, už to docela drhlo — snažili jsme se, ale čím dál víc docela zásadních balvanů už jsme jednoduše nepobrali. Ale u milionkrát větší hromady už to prostě nefunguje, vybrat „to hlavní“ už vážně nejde. Buď to bude nepoužitelně řídké, nebo to nikdo neunese. Už nějakou dobu není možné udělat ani povrchní průřez lidským věděním, pojem všeobecný rozhled se stal archaismem. Můžeme si vybrat malý zlomek oborů a z nich vyzobat trošičku nesouvislých a nesourodých střípků informací. Těmi s přehledem dokážeme zahltit lidskou mysl po okraj, aniž by z toho dokázala sestavit aspoň vzdáleně souvislý obraz. Nemůžeme obsáhnout všechno — a přitom selektovat bez újmy na srozumitelnosti už se dál nedá.
Když se stávající koncepce školství vytvářela, vědomosti šlo ještě rozdělit mězi nějakých 8 základních předmětů. Dnes se soupis vědních oborů nevejde ani na několik stránek a byť jen základní orientace v těch nejhlavnějších (jakkoli si je kdo nadefinuje) je mimo síly jakéhokoli lidského jedince. To už prostě nejde, není možné vybrat jakoukoli naučitelnou smysluplnou podmnožinu.
Vezměme si pro příklad jen někdejší obor literatury, která svého času pokrývala všechno verbální umění, které se dalo zachovat — beletrii, poezii, dramatickou tvorbu. Ale už jenom v tom, co tehdejší obor literatura zahrnuje dneska, je obrovský rozdíl: už se nestačí jen hrabat v knihovně. Přibyl film, televize, zvuk, divadelní záznamy, multimédia, internet… V každém z těch médií vzniklo a stále vzniká spousta pozoruhodných děl, mnohá pozoruhodnější a zásadnější než polovina knih, o kterých se učili ve škole naši dědové. A kromě toho gigantického nárůstu do šířky je tu ještě setrvalý růst do hloubky, každý rok jsou nové desítky a desítky významných děl ověnčených Pulitzerovými cenami, Oskary a Zlatými rododenrony nebo čím — sto knih povinné literatury z před padesáti let je v tom množství jako zrníčko v kýbli máku. Co z toho si troufneme vybrat a prohlásit „základní znalosti“?
A vyberte si libovolný další obor, a objevíte další a další kýble, v nichž někdejší základní znalosti „všeobecného vzdělání“ jsou už jen jedním ze nepatrných zrníček. Nemluvě o stovkách prudce rostoucích oblastí a oborů, které před pár lety ještě vůbec ani neexistovaly.
Když vybereme to podstatné a zásadní a dáme to na jednu hromadu, tak je asi tak milionkrát větší než před sto lety a pro jakéhokoli člověka je už naprosto nemožné pojmout byť jen tyhle vybrané, na dřeň osekané základy. A potažmo je už nemožné a nesmyslné z té hromady vybrat nějaký naučitelný zlomeček a prohlásit ho za „základní vzdělání“.
A vlastně, proč si pořád myslíme, že na naši kulturu a budoucí život má zásadnější vliv Shakespeare a Neruda než třeba Tarantino a Krobot? Ovlivňuje naše životy víc klasická literatura 19. století, nebo filmy 90. let? Proč má být užitečnější studovat Májovce než Magora Jirouse? Má to skutečně nějaký objektivní důvod, nebo je to jen pouhá setrvačnost? Pozor, nepopírám vliv Shakespeara — jen tvrdím, že za posledních sto let k němu přibyly mraky dalších, přinejmenším stejně významných vlivů, a další přibývají geometrickou řadou. Jinými slovy: nejde o to vykašlat se na Shakespeara, ale přiznat si, že je těch Shakespearů už tolik, že to nikdo nedokáže pobrat.
Spousta toho stojí za čtení, ale absolutně nic nestojí za povinné čtení. Abychom mohli umět pracovat s daty, musíme umět číst, abychom uměli číst dobře a získali spoustu potřebných návyků, musíme toho přečíst docela dost. Každý školák by měl určitě přečíst určitý objem knih za měsíc/za rok – ale určovat, co přečíst musí, je už nad rámec poslání školy. Ta může doporučovat, co by si děti mohly přečíst (a co jim to dá), určitě může doporučovat přínosné knihy k probíraným tématům a probíhajícím projektům. Ale vyžadovat znalost konkrétních knih je blbost.
Nemluvím o absolutním odstranění znalostí, ale o minimalizaci povinných znalostí. Ano, musíme každého naučit číst, psát (otázkou je, nakolik je nutná kaligrafie a do jaké míry postačí kombinace psaní nespojitým písmem a na klávesnici; a až za pár let bude hlasová komunikace s počítači zcela spolehlivá, možná i to psaní bude jen volitelná dovednost), základní aritmetiku, a nějaký obecný přehled o světě (kombinace základního země- a vesmíropisu, vlastivědy, stručných dějin, přírodopisu na úrovni současného prvního stupně) a v současnosti se asi shodneme na angličtině. Vše ostatní je zbytné a jakékoli další znalosti a encyklopedické vědomosti už stačí volitelné a rozhodně ne univerzální – stejná skladba a objem pro všechny je jednak hloupost, jednak se takový společný základní výběr už nedá vytvořit (viz výše).
Jedinou spásou naší společnosti je radikální reforma školství. Zrušit známkování i rozdělení výuky na striktně oddělené předměty, zrušit osnovy a od základu překopat všechny RVP. Anebo je zrušit úplně a dát školám naprostou autonomii. Zredukovat encyklopedické znalosti na naprosté minimum a všechnu snahu napřít do informační gramotnosti a komunikačních dovedností. A potažmo spustit masivní kampaň, aby se lidi dokázali smířit s tím, že mladý člověk už opravdu nemusí vědět kdy byla Zlatá bula, obejde se bez taxonomie blanokřídlého hmyzu a nemusí přečíst Divou Báru. Ale musí být schopen bryskně vyhledat jakoukoli informaci a zodpovědně zvalidovat každé tvrzení. Což neumí většina z naší generace, i když každý ovládá o půlnoci bičem to svoje hychykyry, istýičelý a jiné křišťálové studánky.
Evoluce je nemožná. Bavíme se tady o vývoji, kde každá dekáda ve společnosti znamená obrovské změny – podívejte, co se stalo za jednu generaci: teprve 20 let používáme internet, teprve 10 let máme chytré mobily. Svět se za jednu generaci změnil výrazněji než za celé předchozí století. A proti tomu je evoluční vývoj ve školství, kde každá změna vyžaduje, aby se nejprve změnili a vychovali ti, co učí učitele a následně aby se změnili učitelé a ti teprve následně měnili výuku. Jakákoli evoluční změna ve školství je proces, který se počítá na jednotky generací, nic zásadnější se nedá prosadit za méně než 30 let.
Když píšu, že naší jedinou šancí je radikální a revoluční změna, je to důkladně promyšlená myšlenka. Žádný výstřel od pasu. Musí se najít silný politik, který s tím přijde a přesvědčí lidi, že nechceme-li hrát ve světě podřadnou roli, musíme udělat velkou a zásadní změnu ve vzdělávání – v prvé řadě tam nasměrovat velké investice, protože žádný jiný úkol státu dnes není důležitější, a v druhé řadě to naprosto a od základu překopat a postavit na zelené louce úplně jiné, moderní školství.
Musí se najít radikální politik, který tu radikální reformu udělá. Zdola ani zevnitř se to nestane. Schůdnější cesta by bylo větší uvolnění školství a prostor pro experimentální a netradiční školy, které by nový přístup prosadily tržně, ale to mi přijde ještě nereálnější, protože to má silný blok už na začátku a ještě ke všemu měřitelné výstupy nejdřív za 10 let.
(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)
Petr Staníček, 9. 4. 2018 000 4.18 • Rubrika: Poznámky z FB • Žádné komentáře u textu s názvem Druhý vrh poznámek k systému vzdělávání
Pan Jaroš se tuhle rozčiloval nad příliš přísnými maturitami a v diskusi jsem se nad tím trochu rozkecal. A protože nechci, aby ty komentáře zapadly ihned v toku času, ale ani se mi to nechce nijak rozepisovat a uhlazovat, jen je sem prdnu copy/paste jako neuspořádaný sled myšlenek.
———
Jako všechno fajn, ale co fakta a realita normálního rozdělení inteligence. Podle mě jsou jen dvě možnosti: buď si to přiznat a stupně vzdělání nastavit tak, aby tomu odpovídaly (což znamená, že těch cca 25 % lidí s IQ<90 na maturitu nedosáhne), nebo snížit nároky tak, že maturitu bude mít každý (tedy i poměrně jednoduchý člověk s IQ 80 s ambicí práce u pásu stejně jako jeho spolužák s IQ 140 s ambicemi na neurochirurga). A pochopitelně neskončíme jen u maturity, proč by třeba 30 % nemělo mít vysokou školu? Není to diskriminace? Nastavme kvalitu vzdělání a testování tak, aby VŠ zvládlo 90 % lidí. Akorát nevím, jaký takové vzdělání bude mít smysl a proč bychom mu ještě měli říkat vzdělání.
———
Smysl dává naopak upouštět od nivelizovaného vzdělání a maturity by se měly spíš rušit. Svět čím dál víc potřebuje úzké specialisty a tomu jde nějaké povinné všeobecné vzdělání úplně proti. Gymnázium a maturita je prastarý stroj na výrobu unifikovaných státních úředníků (a hrstky vědců a expertů vhodných k vyššímu studiu, které od nich oddělí) a jako takové jsou to překonané koncepty. Stejně jako ten balík „všeobecného vzdělání“, který se snaží stále produkovat. Ten je v praxi stále zbytečnější – znalosti i unifikované práce stále snáze zastanou stroje. Nejlepší uplatnění v dalších generacích najdou jedinci velice úzce specializovaní, mistři v miniaturních výsečích lidských dovedností. Opravdu věřím, že se brzy ukáže, jak jsou všude nejúspěšnější ti, co nějakou dovednost trénovali od dětství bez ohledu na nějaké formální vzdělání – zatímco ty zástupy formálně vzdělaných se budou přetahovat o zbytnou práci, mezi sebou a se stroji.
Všeobecné, unifikované vzdělání a potažmo maturita jako jeho modla je přežitek 20. století.
———
Samozřejmě, že každý potřebuje nějaké základní vzdělání – ale zásadní otázkou dneška je, jaké. Protože ty osnovy a potažmo obsah maturit jsou v základu stejné a neměnné jako za C&K mocnářství před 150 lety.
(…) Nikdo neví přesně, jaká bude poptávka na pracovním trhu za 20 nebo 40 let – ale dokážeme si kvalifikovaně tipnout a něco odhadovat aspoň ze stávajících trendů. A je téměř jisté, že to „všeobecné vzdělání“ zformované před 200 lety na míru potřeb úředního aparátu mocnářství to nebude, že žádná Zlatá bula 1212, chvostoskoci, Přemyslovci, nýnatýičitý, cosinová věta, Ruchovci a Lumírovci, 1572, éjeemcénadruhou ani ulavicedítěstálo nikoho zajímat nebudou. Lidé budou ze všeho nejvíc potřebovat schopnost třídit a validovat informace, kritické myšlení, komunikační dovednosti, finanční gramotnost a cizí jazyky. Tyhle požadavky a klasické osnovy „všeobecného vzdělání“ jsou v celkem ostrém rozporu a jen výjimečně se občas někomu osvícenému daří je malinko skloubit. Ale to jsou spíše excesy, jinak je spíš potřebná nějaká velmi zásadní změna celého systému. První vlaštovky (některé severské či asijské státy) se objevují, což je jen důkaz toho, jak moc nevyhnutelná ta změna je. U nás si nejspíš počkáme pár dekád za světem, ale stejně se vzhledem k té neudržitelnosti jednou dočkáme.
———
(… ad „ulavicedítěstálo“) – dnes se věnuje obrozenecké literatuře asi stejně vyučovacího času jako někdy za první republiky, je to enormní, je to ostudně příliš. To nejlepší v literatuře vzniklo ve 20. století, v posledních 50 letech, pořád vzniká. Výuka literatury v našich školách je z valné části „literární dějepis“, největší část se věnuje kdy se kdo narodil, kdo kdy s kým kde, a už méně co a proč. Na moderní literaturu zbývá jen menší část výuky, na nějaké literární rozbory a diskuse leda když se náhodou urodí osvícený češtinář. Aby to mělo smysl, mělo by to být přesně naopak – dějepravu a „mrtvou“ literaturu (sorry, ale kdo dnes čte dobrovolně Krásnohorskou nebo Raise?!) zmínit, věnovat jim max. čtvrtinu penza (spíš méně) a většinu času věnovat moderní literatuře a aktivní práci s ní.
A dějepis, to samé v bleděmodrém. Já to vidím, co a jak se učí děti dnes na gymplu. Našrotit data, nabiflovat sled událostí, udržet to do zkoušení a písemky a s úlevou pustit z hlavy. Žádné příběhy, žádné souvislosti, žádné konsekvence a vztažení historie k současnosti. Dějiny lidstva by mohly být nejzajímavějším a nejzábavnějším předmětem ve škole, ale musel by se učit úplně jinak, mottem by mělo být „příčiny, důsledky, souvislosti“ a ne „data, bitvy, korunovace, vraždy“. Dcera se teď učila o Stoleté válce, měla v té záplavě dat a encyklopedických údajů úplný hokej, já jako produkt socialistického školství jsem o tom nevěděl ani zbla, tak jsme si našli pár článků na netu, začali si o tom povídat a ono to nakonec bylo dost zajímavé a zábavné pro oba, kdo dal komu na budku a kdo se na koho proč naštval a jaké to mělo důsledky a proč vlastně tahle bitva a proč tuhle upálili a tak. Dcera z toho vyšla s úplně jiným balíkem vědomostí než měla z toho předchozího týdne ve škole a hlaně jí to dávalo rázem dost jiný smysl než ta sekvence údajů, které se měla původně našrotit.
Všichni se budou muset smířit s tím, že znalosti přestávají být důležité. Před sto lety vzdělání = znalosti. Dnes jsou znalosti ve správě strojů, dostupné v řádu vteřin každému. Čím dál víc bude platit, že vzdělání = dovednosti a člověk se znalostmi bude zajímat leda producenty televizních soutěží. Školství, ve své podstatě nezměněné od Marie Terezie, se musí změnit radikálně. A tím myslím zcela zásadně, systémově. Měli bychom zapomenout na celý ten systém „samozřejmých daností“ jako třídy, ročníky, předměty, známky, zkoušky a vymyslet něco úplně jiného, nějaký způsob, jak dětem nepředávat informace (ty bude mít každý někde na zápěstí dostupné v neomezené míře), ale schopnosti s nimi pracovat, vyhodnocovat je, kompilovat a komunikovat nad nimi s ostatními. Ta současná tereziánská škola je přežitek, vzdělávání se musí změnit na něco principiálně jiného.
———
A ještě jedna věc. Většina lidí strašně snadno zapomíná na jeden podstatný fakt. Někdy v 19. století rostl objem lidského vědění velmi pomalu, zdvojnásobil se cca za sto let. Středně inteligentní vzdělanec dokázal během studia obsáhnout základy všech hlavních oborů. Ještě v polovině 20. století to jakž takž šlo. Ale pak začal ten objem vědění lidstva růst exponenciálně, na dvojnásobek se dostal v řádu dekád, pak let, měsíců, nyní jsme v situaci, kdy se celkový objem našeho vědění dvojnásobuje v řádu dní. Nejen že už dávno není možné být „renesančním“ vědcem se základní znalostí všech oborů (leda plytkou k samé nepoužitelnosti), už není ani možné mít dostatečně všeobecné znalosti v jediném oboru. Všechny obory se neuvěřitelně rozsegmentovaly a specialisté v jednom segmentu nedokáží pobrat víc než letmý povrchní přehled o segmentech ostatních. Aby by někdo v něčem dobrý, musí extrémně zúžit svůj záběr a specializovat se – nebo aspoň zvolit zajímavou a pro někoho užitečnou kombinaci více dílčích oborů, ale s tím, že v žádném z nich nebude největším expertem a jeho hlavním přínosem bude ten přesah, schopnost dostatečně dobře kombinovat dva či tři obory. Každopádně už nějaké to desetiletí platí, že není možné vytvořit nějaký univerzální základní objem znalostí, tak jako to šlo někdy před 100 lety. Pojem všeobecné vzdělání ztratil smysl, důležitých oborů je řádově více než před sto lety a každý z oborů se za posledních sto let rozrostl tak do šířky i do hloubky, že to prostě není v lidských silách všechno pokrýt.
A pokud navíc budeme tvrdošíjně lpět na znalostech, které byly povinnou součástí základního vzdělání před 200 lety a dnes jsou prakticky k ničemu, nebudeme ochotní ty zbytnější věci ze vzdělání vyhazovat a nahrazovat novějšími a potřebnějšími, nikam se nepohneme. Hlavy dětí nejsou nafukovací a nedá se jenom přidávat.
(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)
Petr Staníček, 20. 5. 2017 000 3.53 • Rubrika: Poznámky z FB • Žádné komentáře u textu s názvem Pár poznámek k systému vzdělávání
Jakkoli všechny ty hloupé řetězovky normálně ignoruju, tak svým způsobem dík panu Scalexovi, že mě donutil se zamyslet nad knížkama, co jsem kdy přečetl, pokusit se je nějak utřídit a sepsat si ty, co mi nějakým způsobem zůstaly pod kůží. Ne, opravdu nedokážu vybrat žádných 10 nej. Vlastně bych nedokázal vybrat ani 10 nej scifi románů. Dokonce ani 10 nej scifi románů od Heinleina. Ale dal jsem do kupy soupis všech knihy, co mě namátkou napadly, o nichž si myslím, že mě nějak podstatněji ovlivnily, zasáhly, utkvěly silně v hlavě, vzpomenu si na ně i po letech, rád se k nim vracím, nevyhodil bych je z knihovny atd.
Není to krátký seznam, ale vážně nevím, co bych z něj vyhodil. Mám-li to brát jako své vlivy, cokoli bych vyřadil, kus mě by chyběl. A to jsem si jistý, že jsme si určitě nevzpomněl na všechno. Taky tam nějaké „zásadní a velké“ knihy chybí ne proto, že bych je nečetl (nebo aspoň nezkoušel), ale proto, že mě prostě nijak zásadně neoslovily.
Ach, sci-fi. Dobře třetina mé domácí knihovny. O té bych spíš dokázal napsat tlustou dizertaci než výběr pár knížek. Hlavně generace Zlaté éry SF a v prvé řadě:
No jo, detektivky. Ty přece nemůžu vypustit, když jsem jich přečetl tolik a ovlivnily mě určitě hodně.
Dodatek z komentáře: Tak jsem si dal tu práci a pokusil se ten seznam orubat na dřeň. S těžkým srdcem najít a vyházet to méně zásadní a nechat jen tituly, co skutečně zanechaly nesmazatelnou a nezpochybnitelnou stopu. Jsem na dvaceti a už asi nemám co škrtnout. [zde jsem je zvýraznil tučně]
(Toto je záloha poznámky z FB, který je zrušil a kdoví, jestli je nehodlá smazat.)
Petr Staníček, 15. 4. 2014 000 3.36 • Rubrika: Poznámky z FB • Žádné komentáře u textu s názvem X knih, které mě významně ovlivnily
Tahle historická firemní loga a značky produktů každého jenom otravují. Každé je úplně jiné, když se jich sejde víc pohromadě, je to ošklivé, každý pes jiná ves. Současní designéři jsou si tohoto problému vědomi a začali ho řešit. Přerod je postupný a pozvolný, ale přece jen patrný: všechna loga budou postupně unifikována podle jednotného vzoru.
První krok už začal před několika lety, každé nové logo nebo redesign loga starého dnes odpovídá vzoru schváleného Unií unifikovaného designu (UUD) právě pro tuto první fázi: název firmy či produktu provedený tím nejobyčenějším dostupným, co nejvíce technicistním písmem, bez jakýchkoli doplňků, výstřelků a ozdob, doporučuje se používat jednotně pouze malá písmena (a to i pro názvy měst aj.). Tento jednoduchý nápis je alternativně doplněný po levé či pravé straně nejvýše jedním jednoduchým symbolem. Vhodným symbolem je nějaký znak ASCII (především se doporučují interpunční znaménka a podobné znaky), případně co nejjednodušší grafický prvek (např. čára). Do postupného přerodu už se zapojují malé i velké firmy, ve světě i u nás, stejně jako města i celé územní celky.
Povšimněte si neladu a nesourodé změti barev a tvarů u někdejších logotypů v levém sloupci, a výrazného zklidnění a již znatelné unifikace v nových návrzích. Změna je skutečně poměrně dobře znát a povšimne si jí už i laik. Většina nicméně zatím volí pomalejší přechod a ponechává si dosud v logotypu vedle nápisu barevnější grafický prvek, nicméně jsou si vědomi, že tento ve shodě s akčním plánem UUD bude po 1. 1. 2018 odstraněn. Některá designerská studia celý koncept dosud zcela nepochopila a do nápisu se snaží vnášet nějaké speciální prvky, které logo ozvláštňují a odlišují od ostatních. U nás je tristním příkladem tohoto zastaralého přístupu třeba Kafka design (viz např. zcela nestandardní „A“ v jejich redesignu CL-EVANS). Ani používání negativního prostoru k posunu prostého nápisu na nějaké vyšší úrovně (NASA, FedEx atd.) nebude přípustné.
Ve druhé, finální fázi – která započne poslední půlrok před klíčovým 1. lednem 2018 – budou pak všechna loga převedena do jednotné formy. Nápis s názvem značky bude proveden jednotným písmem (schváleným EK EU na návrh UUD), jednotně malými písmeny a jednobarevně. K nápisu bude moci být připojen jeden jednoduchý symbol, používající nejvýše jednu doplňkovou barvu. Ze značek, jež budou obsahovat grafické prvky příliš složité či jinak nevyhovující, bude symbol orgány UUD odstraněn, případně jim bude přidělen symbol nový.
Nejvýznamnější firmy pochopitelně nenechávají nic náhodě a na zmíněnou fázi 2 jsou již dne připraveny. Výsledné podoby jejich logotypů, tak jak budou používány k 1. 1. 2018, byly představeny v tiskové zprávě Úřadu vyšetřování UUD.
Bude jistě zajímavé sledovat vývoj na poli užitého designu v příštích měsících a letech. Které firmy se s přechodem vypořádají co nejdříve, kdo zvolí postupnou změnu v několika krocích a kdo ráznou změnu skokovou? Jaké písmo nakonec budeme všichni pro naše loga používat? Čekají nás skutečně vzrušující designerské časy.
Petr Staníček, 27. 2. 2013 000 15.40 • Rubrika: Všeobecné, Webdesign • 2 komentáře u textu s názvem Vzrušující designerské časy