Relaxační extáze v tichém kotli komorního stadionu

Miluju živou hudbu. Není krásnějšího zážitku z hudby, než být na dotek od muzikantů, koukat jim pod ruce a do úst a vlastními póry cítit, jak se právě tvoří to, co poslouchám, být přímo u zrodu hudby. Sebelepší nahrávka nedokáže nahradit ten zážitek, kdy osobně vidím a cítím vznik každého tónu, každou nuanci, souhru a soulad všech na podiu. Je tolik koncertů, kde bych chtěl fascinovaně stát co nejblíž a prožívat si osobně každou notu…

Nemám rád koncerty. Stojím v kotli pod pódiem, kolem mě ječí a poskakuje dav a já mám chuť na ně řvát „držte huby a poslouchejte, hovada!“. Jenže všichni kolem jsou tam kvůli něčemu jinému, co jde úplně mimo mě. Nejsem ten pravý pro koncerty a festivaly – ostatně která kapela by chtěla hrát pro sto tisíc jedinců, stojících tiše na stadionu a slastně poslouchajících se zavřenýma očima. Je tolik skvělých koncertů, na které prostě nepatřím…

Koukám na vystoupení U2 v Miláně a tolik bych tam chtěl/nechtěl být.

Poradna pro fotoamatéra: DSLR – jaké objektivy?

Sláva budiž digitálním foťákům. Focení mě hrozně zajímalo od dětství, ale neměl jsem nikdy dostatek nadšení, času a trpělivosti k experimentování a následnému laborování v temné komoře. Až díky digitálům zvolna pronikám od nedotčeného laika mezi mírně poučené nadšené fotoamatéry. Už před nějakým pátkem jsem nahradil kompakt pořádnější DSLR a užívám si radostí se svým Canonem EOS 350D. O teorii už leccos vím, praktické zkušenosti taky sbírám, jen ty objektivy, to je oblast, kde se pořád tak docela nevyznám.

Základní informace mám, což o to. Mám povědomí o světelnosti a ohniskových vzdálenostech a tak. Spíš mám problém zorientovat se v těch stovkách objektivů na trhu a správně si skombinovat ideální sadu. Jó, kdybych nevěděl, co s penězi, a kdybych navíc měl s sebou pokaždé nosiče fototechniky, tak bych ani s nákupem objektivů problém neměl. Koupil bych si slušný zoomový základ, světlý portrétní, tele na zviřátka a sport, něco hodně širokýho na krajinky, rybí oko a pořádný makro na broučky a kytičky. Jenže to je aspoň 6 objektivů a já s sebou víc než tři nosit nechci. A krom toho už nějaké mám:

  • Canon EF-S 18–55 mm f/3,5–5,6 (∅ filtru 58 mm) – setový objektiv, sice žádný zázrak, ale úplně k zahození taky není. Používám ho skoro výhradně jako široký na krajinky.
  • Canon EF 28–135 mm f/3,5–5,6 USM IS (∅ filtru 72 mm) – univerzální objektiv se stabilizátorem, který používám jako základní, mám ho nasazený skoro pořád. Žádný teleobjektiv to není, ale i těch 135 mm pomůže, široké to taky moc není – prostě umí to všechno, nic pořádně, ale ve většině případů si s ním člověk vystačí. A stabilizátor je zvlášť u momentek k nezaplacení…
  • Canon EF 50 mm f/1,8 II (∅ filtru 52 mm) – maličký, lehoučký, hodně světlý, krásně ostrý. Ideální na portréty a přirozené fotky s velkou hloubkou ostrosti. Málo příležitostí k použití, ale mám ho rád.

Jenže zdaleka ne všechno s tím vyfotím. Kupodivu nijak moc netoužím po nějakém půlmetrovém teleti – sport ani divočina nejsou moje největší hobby. A někdo by se divil, není to zas tolik ani makro. I když sem tam nějakou tu pěknou kytičku, proč ne, a makro objektiv si chci rozhodně pořídit taky. Ale tím hlavním, co postrádám a po čem se především ohlížím, je objektiv širokoúhlý. Krajinky a panoramatické fotky (do šířky, ale i do výšky), to mě těší nejvíc. Pohříchu jsem ve své cenové relaci zatím objevil všehovšudy dva objektivy – 10–20 mm Sigma a 12–24 Tokina. Nepohrdnul bych ani bazarovým kouskem, jenže i bazary jsou, zdá se, širokýchprosté.

V komentářích uvítám všechny tipy a vaše zkušenosti, které mi pomůžou co nejlépe a nejefektivněji vybrat si objektivy – s ohledem na ty, co už mám, i na ostatní požadavky.

  • 1. objektiv širokoúhlý (pod 18 mm) – ten mi chybí nejvíc a chci ho co nejdřív. Zvažuji i rybí oko, ale to už je hodně extrémní a nejsem si úplně jist, že bych s ním vystačil.
  • 2. objektiv pro makro, schopný fotit minimálně 1:1, ale s rozumně krátkou ostřicí vzdáleností. Pohříchu optice pro makro rozumím ze všeho nejmíň a nemám v tom moc jasno.
  • 3. teleobjektiv 300+ – ten vůbec nespěchá, ale kdyby se dal nějak spojit s předchozím bodem (tj. tele+makro v jednom), bylo by to ideální
  • bez problému (s patřičnou širokou náhradou) jsem ochoten se vzdát toho seťáku 18–55 (ale ten je beztak za hubičku a ještě těžko prodejný).
  • rád bych se pohyboval v mezích kolem 10k Kč za objektiv, cena přes 20k Kč už je pro mě nepřijatelná. Rady, ať si počkám/našetřím na dražší, si nechte od cesty, děkuji.
  • a pochopitelně co nejlepší za co nejnižší cenu, jak jinak. Ale co největší světelnost má rozhodně přednost, blesk nemám rád a seč můžu, tak ho nepoužívám.

Krom toho mám i nějaké filtry, nejvíc k tomu setovému objektivu (∅ 58 mm – šedý, šedý přechodový, polarizační; víc momentálně nepotřebuju) a k tomu ještě šedý (ND4) na ten velký (∅ 72 mm). Takže bych byl nejraději, když už bych si kupoval nový objektiv, aby měl pokud možno závit 58 mm, abych využil stávající filtry. Nebo aby aspoň většina objektivů v sadě měla stejný průměr a mohl bych dokoupit jenom jednu sadu filtrů. To jen aby to nebylo tak jednoduché…

Díky moc za každý tip a radu.

Web dva nula, nula, nula, nula… (period.)

Mnoho z nás se dnes už bez webu neobejde. Na Internetu najdu všechno – počasí na Přimdě, větu cosinovu i Kozinovu, kdy mi jede autobus do Prahy, aktuální zprávy i názory kohokoli na cokoli. Ty především a je jich čím dál víc. A čím víc blogů, deníčků a komentářů je, tím méně jich čtu. Jak ostatně padlo v podnětné diskusi k ještě podnětnějšímu článku, kvantita je možná schopna zplodit i kvalitu, ale ta se zákonitě v té kvantitě utopí a ztratí.

Je vážně bezvadné, že o čemkoli, co nás napadne, už někde někdo něco napsal. Dokonce i největších obskurnostech, které nám jen můžou přijít na mysl. A čím zajímavější či populárnější téma, tím více názorů, pojednání i komentářů k němu existuje. Stovky, tisíce, miliony názorů, tipů, zkušeností, postřehů, zážitků, rad – moudrých i blbých, stejně tak, jako jsou chytří i blbí lidé.

Pohříchu blbých lidí je většina, Gauss si nic z prstu nevycucal a průměrné IQ je 100 přímo z definice. Miliony názorů, miliardy komentářů. Kvantita možná produkuje kvantitu, ale zkuste si zajít na Google a nechat si vyhledat „všechno o XYZ, co není blbé a napsal to někdo s IQ nad 100“… Můžu-li si vybrat, dám přednost dvěma třem kvalitním, rozumným názorům, o nichž lze třeba polemizovat, než dvěma třem milionům, které lze leda ignorovat.

Milarda nul je pořád nula. Zatoulá-li se mezi ně náhodou nějaká osamocená jednička, rázem celý celek povýší o mnoho řádů. Problém jenom je té jedničky si všimnout. Najít ji.

Luxusní jatérka na cibulce

Opravdu velká cibule nakrájená nadrobno (byl jí plný hluboký talíř). Za občasného, ke konci ale už intenzivního míchání osmažena rovnoměrně do zlatova. Krásné kousky jemných krůtích jater, dohromady asi 30 dkg, nakrájeny na kostky a na cibulce osmahnuty. Přisypán mletý pepř, mletý kmín a půl lžičky červené papriky. A nyní následoval magický prvek: vše podlito skleničkou portského. Dusilo se jen chviličku, po chvíli se vysmahlo zpátky na tuk, zaprášeno lžičkou mouky a podlito vodou. Po pokličkou se dusilo asi půl hodiny, nakonec sůl. Příloha jasmínová rýže. Lahoda.

K jatýrkům portské nebo sherry prostě patří.

O kráse rukoly, kanadském krůtím a exprimentech jak u lorda Sandwiche

Dělá to skoro každý a velmi často. Dva plátky chleba či rozkrojit rohlík, doprostřed něco namáznout, plácnout plátek sýra a/nebo salámu a žvýkat to a žvachlat to. Obložený chléb, houska, sendvič je obvyklá česká snídaně či svačina (zabalit do ubrousku, hodit do igelitového pytliku a strčit do aktovky), všichni znají. Ale jak by to mohl brát někdo jako něco víc? Sendvič jako hlavní chod? Sendvič jako delikatesa?

Prvně jsem se s tím potkal ve fastfoodech Tim Horton's a od té doby už pro mě pojem sendvič nikdy nebude jako předtím. Sendvič připravený tak, že ať je to pečivo kolem sebelepší, pořád bude jen pouhým nosičem toho hlavního, co je uvnitř. Když si u nás dáte sendvič – až na výjimky je skoro jedno, jestli v nějaké bagetárně nebo si koupíte balený u benzínky – je to v zásadě pořád to samé: jíte housku s nějakou příchutí. Když si dáte řekněme krůtí sendvič u Tima Hortona, stane se ta krásná nadýchaná křupavá bagetka celkem podružným nosičem té hlavní krásy, kterou obaluje. Když jsem se do něj prvně zakousl, musel jsem se nevěřícně podívat dovnitř. Představte si, že si koupíte na kolečka krájený libový krůtí nářez, řekněme tak 15 dkg, a celý ten štůsek jemných plátků, tak jak je, vrazíte do rozkrojené bagety, přidáte pár plátků sýra a kolem hromadu zeleniny. To je Tim Horton's Turkey Breast Sandwich.

Poslední dobou ovšem nesmírně ujíždím na rukole a baby špenátu. Protože bezlepkové pečivo, které je mi jísti, není rozhodně žádný kulinářský zázrak, je tuhé, drobivé a obvykle spíš jen nutným zlem, experimentuji s tím, co na něj dát, asi víc než kdokoli jiný. Nejlepší chléb si peču sám (napůl pohankový se slunečnicovými a dýnovými semínky) a i když má konzistencí blíž k hutnému finskému komisárku než nadýchanému českému chlebu, je to už poměrně obstojná dobrota. Ale jen tak samotný pořád není nic moc ani on. Za poslední týdny jsem ovšem mnohem dál s řešením, jak i s tímto chlebem vytvořit něco, na co bych s chutí zašel i do toho Tima Hortona (kdyby nejbližší nestál až kdesi v Kanadě).

  1. Ukroj dva, poměrně tenké plátky chleba. Co nejtenčí, ale aby tu zátěž udržely a nerozpadly se při první příležitosti.
  2. Zapomeň na máslo, to všechno pokazí. Lehké potření horčicí (dijon!) udělá divy.
  3. Založ plátek sýra, druh zcela dle chuti.
  4. Na to rozhoď pár tenoučkých plátků drůbeží šunky – nebo debrecínky, kladenky, pečeného masa, rostbífu, uzeného lososa (!) či prostě jen nějakého salámu.
  5. Na to polož hrst rukoly (nebo baby špenátu).
  6. Přidrž, přihoď pár dalších plátků masa a přimáčkni, ať se zelené lístky pod tím nerozprchnou do všech stran.
  7. Několik tenkých koleček salátové okurky nebo rajčete zde udělá mocné kouzlo.
  8. Překryj dalším plátek sýra.
  9. Přiklop druhým plátkem chleba a dlaní to celé trochu slisuj.
  10. Nakrájej ostrým nožem na menší dílky, ať se to taky dá jíst.

Tak nějak vypadá poslední dobou moje nejoblíbenější snídaně (pomerančový džus je k tomu ideální). Vypadá to monstrózně, ale rozhodně monstrózněji, než to ve skutečnosti je. V podstatě jde o pár koleček nějakého masa z ledničky (které si člověk dá běžně mezi dva rohlíky), dva plátky sýra, trochu zeleniny. Celý ten zázrak dělá ta macatá křupavá vrstva rukoly. Její výrazná štiplavá chuť se krásně doplňuje s masem i se sýrem, lehký tón dijonské hořčice to podtrhuje a celkový požitek na půnebí je dokonalost sama.

Zdá se, že té na rukole začínám být zvolna závislý. Jak jsem o ní mohl tolik let nevědět? Jak jsem dokázal jíst chleba namazaný máslem a na tom kolečko salámu či čehosi? No fuj. ;-)

Do zlatého fondu: Špagety s rukolou

Tenhle recept, to je pravý Jamie Oliver: geniálně jednoduché, italské, tříminutové, skvělé. Uvařit špagety al dente. Chvilku před tím, než jsou hotové, rozpálit pánev, na olivovém oleji osmažit malou, najemno nasekanou cibulku a velký stroužek česneku nakrájený na jemné plátky, přidat dvě slané ančovičky – máte-li, a protože já nemám a v našich obchodech jsem je snad ani neviděl, tak místo toho na závěr párkrát zastříknout rybí omáčkou. Přihodit hrst čerstvé rukoly (či rokety, chcete-li) a nechat zavadnout. Nebát se množství, její objem se zmenší tak na čtvrtinu. Přihodit uvařené špagety, párkát prohodit, přendat na talíř či do misky, přihodit ještě pár syrových (nejlépe natrhaných či nasekaných) lístků rukoly, odvážně postrouhat parmazánem a zastříknout olivovým olejem. Epes delikates. Nezdá se, ale je. Zlatý fond.

Parallels Desktop 3 je za dveřmi

Parallels konečně oficiálně ohlásili novou verzi své virtualizační aplikace Desktop for Mac 3.0. Ať si prezentují hlavní výhody jaké chtějí, to zásadní bude pro spoustu lidí přece jen podpora 3D grafiky. Hry a jiné zábavy pod OpenGL a DirectX konečně poběží rovnou v okně virtuálního stroje. Zajímalo by mě, jak moc teď mackaři hromadně začnou kupovat PC hry… ;-)

Ale ani další z novinek nebudou k zahození. Daleko užší integrace Windows s hostitelským systémem (můžete si například ke každému typu souboru přiřadit aplikaci, která jej bude otevírat, a to jak z Windows, tak i z Mac OS X). Ještě lepší coherence mód s integrovanou podporou sdílených složek. Lepší integrace s Linuxem. Lepší podpora USB zařízení, sdílení tiskáren, vyšší výkon, vyšší kvalita zvuku. Hodně zajímavě vypadá možnost uložit si kdykoli aktuální stav virtuálního stroje (snapshot) a v případě problému se k němu vrátit. A ne jen jeden a ne jen lineárně na jediné časové ose.

Dostupnost má být během června (termín WWDC se přímo nabízí), cena bude $79.99, upgrade $49.99, do 6. června pak v předobjednávce zlevněný na $39.99 (reálně zaplatíte €32.60). Já osobně jsem si ho už objednal, 20 % je příjemná sleva.

Aktuálně.cz už v Safari funguje

Netcentrum konečně po dlouhé době opravilo onu záhadnou chybu a web Aktuálně.cz již zase normálně funguje i v prohlížeči Safari (Mac OS X).

Skoro lituju, že Aktuálně.cz zase funguje. Měl jsem radost, že můj oblíbený zpravodajský web je opět v provozu, s obrovskou chutí jsem se na něj vrhnul a po chvilce zase se stejnou nechutí odvrhnul. Původní Aktuálně bylo jiné než ostatní zpravodajské portály, bylo přehledné, milé, příjemně se četlo. Teď je to stejná nepřehledná, odcizená a špatně čitelná změť jako iDnes a ostatní „konkurenti“, příjemně se tam necítím už ani trochu. Takže pá pá, hodně úspěchů. Další smutný hrobeček podél mé cesty internetem.

Chcete slavné seriály? Pusťte si TV a hledejte!

Ač by se to nemuselo zdát, české televize při akvizicích nezahálejí a někdy i docela rychle nakupují a uvádějí i ty nejlepší a nejslavnější seriály. Při troše snahy tak na našich kanálech už můžete většinu světových hitů najít a i když Přátelé dávno skončili a Joey nestojí za zlámanou grešli, najde se tu dost dalších a kvalitních náhrad. Lost (Ztraceni; Nova), Desperate Housewives (Zoufalé manželky; Prima), Hustle (Podfukáři; reprízuje ČT), War at Home (Rodinná válka; HBO), The Class (Spolužáci; HBO), Studio 60 (HBO), IT Crowd (Partička IT; HBO), Entourage (Vincentův svět), Six Feet Under (Odpočívej v pokoji), The Office (Kancl; ČT)… Stačí občas důkladně prolistovat TV program.

České televize mají jedinečné nadání zabít téměř cokoli, co nakoupí. Především ty, které nežijí z reklam – protože Nova a Prima (Lost/Ztraceni, resp. Desperate Housewives/Zoufalé manželky) se přece jen chovají normálně a svůj hit i jako hit prodávají: primetime, upoutávky při každé příležitosti, nadstandardní dabing. Jejich seriály se nedají přehlédnout. Ale tušil by někdo, že podobné hity se dají najít i na HBO či dokonce na ČT? Na HBO přitom najdete současný sitcomový hit War at Home (Rodinná válka), Entourage (Vincentův svět), The Class (Spolužáci) od autorů Přátel, na Zlatý Globus nominované Studio 60, ba dokonce i kultovní IT Crowd (Partička IT). Ale pokud se náhodou netrefíte úplně přesně, skoro se o nich nedozvíte. A dozvíte-li, zjistíte, že to je ve zcela nemožný čas, kdy se dívat nemůžete a opakování se nekoná. A dozvíte-li, trefíte-li a stihnete-li, může vás ještě nečekaně vyděsit otřesný dabing (IT Crowd).

A Česká televize? Úplnou náhodou jsem našel v Týdnu zmínku o tom, že ČT vysílá The Office (Kancl). A nikoli americký remake, ale originál, patrně nejslavnější britský sitcom poslední dekády, Glóbů a jiných cen posbíravší již nepočítaně. A kdyže kdeže? Že ještě nezačali vysílat ani upoutávku, že? Nejspíš ani nebudou, protože Kancl začíná už dnes, a to na ČT 2 ve 20.25 (po Kinoboxu a před Odpočívej v pokoji). Primetime na „jedničce“ se plně věnuje dokumentu, estrádě a kriminálce – to kvalitní a nejspíš i nesrovnatelně dražší je k nalezení na „dvojce“…

Předpokládám, že když ČT koupí třeba Prison Break, tak jej budou dávat na ČT 2 ve čtvrtek po půlnoci a do tištěných programů ho pro jistotu vůbec neuvedou, aby se na to náhodou někdo nedíval.

Jestliže je úterý, musíme být na ČT 2.